Ukrajinská Národní agentura pro prevenci korupce (NACP) na konci února umístila firmu Metro Cash & Carry na svůj seznam „mezinárodních sponzorů války“. Minulý týden na to upozornila evropská média.

Společnost Metro totiž učinila rozhodnutí setrvat ve svých obchodních aktivitách v Rusku navzdory ruské invazi na Ukrajinu. Ukrajinská agentura NACP navíc zdůraznila, že firma je úzce spojena s ruským fosilním průmyslem, vzhledem k tomu, že jejím klíčovým akcionářem je český oligarcha Daniel Křetínský.

Ten spolu se svým dlouholetým slovenským společníkem Patrikem Tkáčem v obchodním řetězci, který na českém trhu operuje pod značkou Makro, aktuálně ovládá 45,62 % akcií skrze společnost EP Global Commerce. Ono propojení na ruský průmysl vidí ukrajinská agentura hlavně v Křetínského firmě EP Infrastructure, jež drží 49 % podíl a manažerskou kontrolu ve slovenské plynárenské společnosti Eustream, která byla před invazí největším samostatným přepravcem ruského plynu do Evropy.

Křetínského Energetický a průmyslový holding (EPH) v tiskové zprávě vyjádření ukrajinských orgánů odmítl s tím, že rozhodnutí, zda obchodní řetězec Metro v Rusku setrvá je „věcí managementu firmy a nepřísluší akcionáři“. Tento argument pro Seznam Zprávy odmítl například bývalý víceguvernér ČNB Luděk Niedermayer s odkazem na to, že akcionáři mohli využít svého postavení v dozorčí radě a na valné hromadě firmy.

Křetínského společnost se také ohradila vůči spojování byznysu EPH s ruskou ekonomikou. Jedním z jejích klíčových argumentů je tvrzení, že EPH naopak jedná v zájmu Ukrajiny a ve spolupráci s ní. „Eustream je první evropskou společností, která Ukrajině poskytla pevnou přepravní kapacitu, která byla zprovozněna v roce 2014 a poprvé umožnila Ukrajině pokrývat své importní potřeby nikoli z Ruska, ale z EU,“ hájí se firma.

Není to poprvé, co Křetínský tento argument použil. Není pravdivý. Ve skutečnosti totiž dojednávání dodávek plynu na Ukrajinu z Evropy započalo před Křetínského vstupem do slovenského plynárenství a bylo důsledkem liberalizace a demonopolizace evropského energetického trhu. Křetínský se tedy k přepravě plynu na Ukrajinu spíše už jen nachomýtl. A sám z něj pak hlavně těžil.

Křetínský si údajnou pomocí Ukrajině dlouhodobě vylepšuje image na Západě

Před třemi lety publikoval francouzský novinář Jérôme Lefilliâtre knihu, která pro západní publikum doposud zůstává nejzásadnější odpovědí na otázku, kdo vlastně je Daniel Křetínský. Celou jednu kapitolu autor věnoval otázce — pro francouzské publikum možná té nejdůležitější — vztahů mezi českým podnikatelem a Putinovým režimem.

Sérií argumentů dospívá k závěru, že představa možného vzájemného přátelství pramení spíše z předsudků západní společnosti vůči „východoevropským“ byznysmenům. Což je jistě postřeh, který má, zejména tamějším čtenářům, smysl opakovat.

Jak je to celé doopravdy, nechme nyní stranou. Mezi Lefilliâtrovými argumenty je ovšem nejméně jeden, který přesvědčivý není. A tím je Křetínského role ve vztahu k Ukrajině.

„Na dotaz vysoce postaveného zástupce francouzské exekutivy se miliardář razantně ohradil vůči jakémukoliv spojení s Kremlem a Vladimirem Putinem — argumentem, že pomáhá Ukrajincům získávat dodávky plynu,“ cituje Lefilliâtre nejmenovaný zdroj. Na mysli má události z roku 2014, kdy po anexi Krymu Rusko pozastavilo dodávky plynu na Ukrajinu.

Slovenská společnost Eustream — vlastněná státem a Křetínského Energetickým a průmyslovým holdingem (EPH) — ještě tentýž rok spustila takzvaný reverzní tok. Opatření umožnilo posílat Ukrajincům plyn z evropské burzy slovenskými trubkami.

Podle Lefilliâtra tak Křetínského Energetický a průmyslový holding silným gestem prokázal svou nezávislost na Moskvě. Podobně se novinář se svými kolegy vyjadřuje i v profilovém článku o Křetínském z roku 2018 v levicovém francouzském deníku Libération.

Realita je jiná. Co se francouzskými médii — a z Křetínského dosavadní komunikace s nimi lze usuzovat, že mu na jejich mínění hodně záleží — vykládá jako odvážné gesto ve chvíli nouze, byl ve skutečnosti ze strany EPH pouze výhodný obchod. Projednávání dohody s Ukrajinou totiž započalo dávno před invazí na Krym a před vstupem EPH do přepravního byznysu.

Jak se Křetínský nachomýtl k řešení ukrajinské krize

Vraťme se tedy do dubna 2014, kdy slovenský přepravce se svým ukrajinským protějškem Naftogazem podepsal dohodu o přístupu k potrubí poblíž ukrajinsko-slovenských hranic. Potrubí bylo vybudováno mimo hlavní tranzitní koridor původně proto, aby zásobovalo vojenské základny, a tudíž se na něj nevztahovaly smlouvy s Gazpromem. Společnosti zde vybudovaly reverzní — neboli zpětný — tok, kterým v září 2014 začal proudit plyn ze západních trhů na Ukrajinu.

Ekonomika Ukrajiny byla dle experta Jana Osičky po celou dobu od rozpadu Sovětského svazu víceméně závislá na levném ruském plynu. Slevy jim ale na začátku roku 2014 po anexi Krymu ruský Gazprom odřekl. A právě změna geopolitické situace byla pro Ukrajince zásadním spouštěčem pro hledání způsobu, jak se z ruského vlivu vymanit.

Daniel Křetínský se nyní prezentuje jako postava, jež Ukrajině ve správný okamžik podala pomocnou ruku, a jen těžko by se tedy dala nějak spojovat s režimem Vladimira Putina. To ale neodpovídá sledu událostí.

Křetínský ve skutečnosti vstoupil do již rozběhlých jednání a těžil z krizové situace, v jejíž blízkosti se ocitl. A z příznivých okolností, na jejichž vznik neměl žádný vliv. O co šlo?

Cestu k propojení Ukrajiny s evropským trhem s energiemi připravila liberalizace unijní energetiky. Od devadesátých let se postupně odstraňovaly národní plynárenské monopoly s cílem propojit jednotlivé členské státy plynovody s obousměrnými toky a zároveň snížit ceny plynu pro domácnosti a průmysl.

Celý proces výrazně urychlily energetické krize v letech 2006 a 2009, kdy ruský plynárenský gigant Gazprom po neshodách s Ukrajinci ohledně cen dvakrát zastavil dodávky plynu. Pro některé, zvláště východní, členské státy se to stalo impulzem vybudovat nová propojení do Evropy.

Když poté přišla ruská invaze na Krym, Ukrajině se naskytla příležitost těžit z toho, že unijní energetika už byla značně propojená. „Anexe vše urychlila,“ řekl loni Deníku Referendum slovenský energetický expert Karel Hirman, který působil jako poradce pro energetiku premiérky Ivety Radičové, později radil také ukrajinskému premiérovi Volodymyru Hrojsmanovi, a od srpna 2022 je slovenským ministrem hospodářství. U tehdejších jednání s ukrajinským Naftogazem sám byl.

Ve skutečnosti ovšem podle něj jednání o zapojení reverzního toku plynu ze Slovenska na Ukrajinu probíhala už od roku 2012 — tedy v době, kdy Eustream spolu se slovenským státem ještě vlastnili německý E.ON Ruhrgas a francouzský GdF Suez. Křetínský tak v zásadě pouze naskočil do rozjetého vlaku.

Ukrajinci jednoduše namísto plynu přímo z Ruska začali nakupovat plyn na evropské burze, kde byl levnější. Finančně ruský Gazprom v posledku tratil. Nebýt předchozích jednání by Rusové dohodu z 2014 podle Hirmana možná dokonce zablokovali. „S lobby, kterou měli, a vlivem na ukrajinskou energetiku, tehdy zřejmě mohli obchodní operaci zabránit,“ říká.

To, že si Ukrajina zabezpečila dodávky plynu — a většina z nich začala plynout právě přes Slovensko — je tedy důsledkem liberalizačního a demonopolizačního vývoje evropského energetického trhu, nikoli Křetínského zásadovosti. „Ukrajinci se zkrátka strefili do správné chvíle,“ uzavírá téma Jan Osička.