↗

Snímek zobrazuje zařízení tuniské společnosti Sergaz, která kontroluje tuniský segment transstředomořského plynovodu Transmed, kterým proudí fosilní plyn z Alžírska do Itálie. Namísto zbavování se závislosti na fosilním plynu, který je jednosměrkou do klimatického pekla, Evropská unie ve vleku fosilních korporací hledá místo ruských fosilních paliv prostě jen jiné zdroje. Foto Fethi Belaid, AFP

Ruská invaze na Ukrajinu obnažila závislost Evropské unie na ruské ropě i plynu. Výnosy z dovozu ruských fosilních paliv přímo financují Putinovu válku — jen v březnu takto Rusko utržilo dvacet miliard eur; částku násobně přesahující pomoc Ukrajině.

Hledání odpovědí Evropská unie na neobhajitelnou situaci vycházelo na jedné straně z obav o zabezpečení dostatku energie, z obav z růstu cen a s tím související politické nestability v členských zemích, současně na straně druhé stála touha oslabit ruskou válečnou mašinérii. Celá koncepce ovšem vychází z urputné snahy zajistit dodávky fosilního plynu z jiných zdrojů, případně podpořit jiné alternativy v rámci fosilního průmyslu.

Jako by se vůbec nebralo v potaz, že v poslední zprávě Mezivládního panelu pro klimatické změny se jasně píše, že je třeba spotřebu fosilních paliv výrazně omezit. Vědci doslova říkají, že máme-li zabránit klimatické katastrofě, je třeba konat „teď, nebo nikdy“.

Jak se tedy stalo, že se Evropská unie stala závislou nejen na ruském plynu, ale na fosilním plynu jako takovém? Je to důsledek toho, že se fosilní lobby podařilo ovládnout rozhodování v Evropské unii. To se jasně ukázalo už v roce 2014, kdy Rusko obsadilo Krym, a pokračuje to podnes, kdy mocná plynárenská lobby formuluje evropskou odpověď na ukrajinskou krizi.

Kvůli komplotu plynárenských korporací, které ovládly rozhodování institucí Evropské unie, bude Brusel i nadále přikládat do ohně konfliktů — když ne na Ukrajině, tak v Jemenu a jinde. Nadále bude přispívat ke stupňování klimatického rozvratu. A nadále bude podrážet miliony lidí, kteří se potýkají s narůstající krizí způsobenou růstem životních nákladů.

Otázka priorit

Už po ruské anexi Krymu v roce 2014 Evropská unie rozhodla o snížení závislosti na ruském plynu. Ale místo toho, aby se vydala cestou navýšení kapacity větrných, vlnových, přílivových a solárních elektráren i zvyšování energetické účinnosti, což jsou opatření, která by zároveň řešila změny klimatu, energetickou chudobu a závislost na plynu, Evropská unie se zaměřila na získávání plynu z jiných, podobně pochybných zdrojů.

Politickou a finanční podporu získaly plynovody z Ázerbájdžánu, země hrubě porušující lidská práva a zaklesnuté v chronickém konfliktu se sousední Arménií. Peníze se lily také do terminálů na zkapalněný zemní plyn (LNG), které by mohly zásobovat dodávky ze Spojených států získávané frakováním.

Chybná politika je přímým důsledkem příliš těsných vazeb mezi Evropskou komisí a plynárenskou lobby. Právě společnosti, které budují a provozují plynovody a terminály na zkapalněný plyn, jako je italský Snam, francouzský GRTgaz, belgický Fluxys, španělský Enagás a britská National Grid, byly zapojeny do tvorby unijní politiky prostřednictvím svého členství v Evropské síti provozovatelů plynárenských přepravních soustav (ENTSO-G), skupině vytvořené právními předpisy EU. (Členem je prostřednictvím slovenského Eustreamu, v němž má manažerskou kontrolu, i EPH českého oligarchy Daniela Křetínského — pozn. DR)

Rolí ENTSO-G je předpovídat budoucí spotřebu plynu a navrhovat tomu odpovídající infrastrukturní projekty — které pak členové skupiny vybudují. Střet zájmů snad ani nemůže být křiklavější.