Proč se Evropská unie nechá vláčet plynárenskou lobby?

Pascoe Sabido

Dosavadní plány Evropské komise na nahrazení ruských fosilních paliv jsou promarněnou příležitostí — namísto dostupných, ekologicky i sociálně vhodných alternativ se shání jiný fosilní plyn u jiných represivních režimů: v zájmu korporací.

Snímek zobrazuje zařízení tuniské společnosti Sergaz, která kontroluje tuniský segment transstředomořského plynovodu Transmed, kterým proudí fosilní plyn z Alžírska do Itálie. Namísto zbavování se závislosti na fosilním plynu, který je jednosměrkou do klimatického pekla, Evropská unie ve vleku fosilních korporací hledá místo ruských fosilních paliv prostě jen jiné zdroje. Foto Fethi Belaid, AFP

Ruská invaze na Ukrajinu obnažila závislost Evropské unie na ruské ropě i plynu. Výnosy z dovozu ruských fosilních paliv přímo financují Putinovu válku — jen v březnu takto Rusko utržilo dvacet miliard eur; částku násobně přesahující pomoc Ukrajině.

Hledání odpovědí Evropská unie na neobhajitelnou situaci vycházelo na jedné straně z obav o zabezpečení dostatku energie, z obav z růstu cen a s tím související politické nestability v členských zemích, současně na straně druhé stála touha oslabit ruskou válečnou mašinérii. Celá koncepce ovšem vychází z urputné snahy zajistit dodávky fosilního plynu z jiných zdrojů, případně podpořit jiné alternativy v rámci fosilního průmyslu.

Jako by se vůbec nebralo v potaz, že v poslední zprávě Mezivládního panelu pro klimatické změny se jasně píše, že je třeba spotřebu fosilních paliv výrazně omezit. Vědci doslova říkají, že máme-li zabránit klimatické katastrofě, je třeba konat „teď, nebo nikdy“.

Jak se tedy stalo, že se Evropská unie stala závislou nejen na ruském plynu, ale na fosilním plynu jako takovém? Je to důsledek toho, že se fosilní lobby podařilo ovládnout rozhodování v Evropské unii. To se jasně ukázalo už v roce 2014, kdy Rusko obsadilo Krym, a pokračuje to podnes, kdy mocná plynárenská lobby formuluje evropskou odpověď na ukrajinskou krizi.

Kvůli komplotu plynárenských korporací, které ovládly rozhodování institucí Evropské unie, bude Brusel i nadále přikládat do ohně konfliktů — když ne na Ukrajině, tak v Jemenu a jinde. Nadále bude přispívat ke stupňování klimatického rozvratu. A nadále bude podrážet miliony lidí, kteří se potýkají s narůstající krizí způsobenou růstem životních nákladů.

Otázka priorit

Už po ruské anexi Krymu v roce 2014 Evropská unie rozhodla o snížení závislosti na ruském plynu. Ale místo toho, aby se vydala cestou navýšení kapacity větrných, vlnových, přílivových a solárních elektráren i zvyšování energetické účinnosti, což jsou opatření, která by zároveň řešila změny klimatu, energetickou chudobu a závislost na plynu, Evropská unie se zaměřila na získávání plynu z jiných, podobně pochybných zdrojů.

Politickou a finanční podporu získaly plynovody z Ázerbájdžánu, země hrubě porušující lidská práva a zaklesnuté v chronickém konfliktu se sousední Arménií. Peníze se lily také do terminálů na zkapalněný zemní plyn (LNG), které by mohly zásobovat dodávky ze Spojených států získávané frakováním.

Chybná politika je přímým důsledkem příliš těsných vazeb mezi Evropskou komisí a plynárenskou lobby. Právě společnosti, které budují a provozují plynovody a terminály na zkapalněný plyn, jako je italský Snam, francouzský GRTgaz, belgický Fluxys, španělský Enagás a britská National Grid, byly zapojeny do tvorby unijní politiky prostřednictvím svého členství v Evropské síti provozovatelů plynárenských přepravních soustav (ENTSO-G), skupině vytvořené právními předpisy EU. (Členem je prostřednictvím slovenského Eustreamu, v němž má manažerskou kontrolu, i EPH českého oligarchy Daniela Křetínského — pozn. DR)

Rolí ENTSO-G je předpovídat budoucí spotřebu plynu a navrhovat tomu odpovídající infrastrukturní projekty — které pak členové skupiny vybudují. Střet zájmů snad ani nemůže být křiklavější.

Nikoho by nemělo překvapovat, že skupina budoucí poptávku po plynu soustavně nadhodnocuje; proto také Evropská unie v letech 2013 až 2020 vynaložila 4,5 miliardy eur na čtyřiačtyřicet nových projektů plynárenské infrastruktury, přičemž devadesát procent uvedených prostředků připadlo členům ENTSO-G.

Udržování závislosti

Navzdory narůstající klimatické krizi tak Evropská unie zůstala závislá na fosilním plynu, jehož uhlíková stopa může představovat stejnou zátěž, jako je tomu v případě uhlí. V důsledku poklesu domácí produkce a rostoucí kapacity pro dovoz zkapalněného plynu Rusko poptávku ochotně uspokojovalo — přepravou v tankerech i plynovody. V roce 2021 dosáhl import z Ruska čtyřiceti procent celkové spotřeby plynu v EU, což je téměř o polovinu více než v roce 2013.

Je to samozřejmě výsměch deklarovaným cílům klimatické politiky, ale nejen to. Poněvadž Evropská unie nesnížila svou závislost na plynu, stala se mnohem zranitelnější v závislosti na proměnách cen plynu na světových trzích, zejména na spotových cenách zkapalněného plynu, které na podzim 2021 způsobily prudký nárůst cen energií — a to ještě před ruskou invazí na Ukrajinu.

Evropská unie se nyní znovu pokouší snížit svou závislost na ruském plynu: její březnové komuniké RePowerEU si klade za cíl snížit do konce roku 2022 poptávku o dvě třetiny a do roku 2027 zastavit veškerý dovoz ruských fosilních paliv včetně uhlí a ropy. Z navrhovaných řešení však lze vytušit rukopis plynárenské lobby.

V rámci programu RePowerEU, který má být plně rozpracován do poloviny května, se má hledat ropa a plyn ze zdrojů mimo Rusko. Mezi potenciální dodavatele se opět řadí i další represivní režimy jako — znovu — Ázerbájdžán a Katar, v němž zahynuly tisíce zahraničních dělníků na stavbách stadionů a infrastruktury v souvislosti s letošním pořadatelstvím mistrovství světa ve fotbale.

Dalším kandidátem by mohla být Saúdská Arábie. Režim v Rijádu popravil jednaosmdesát lidí jen pár dní předtím, než se tam britský premiér Boris Johnson vypravil vyzvat tamější vládu ke zvýšení těžby.

Snaha o takto pojatou diverzifikaci zdrojů jde ruku v ruce s masivním tlakem na vybudování nové plynárenské infrastruktury, a to jak ze strany průmyslu, tak ze strany Komise. Čeká nás půl tuctu nových terminálů na zkapalněný plyn v Německu a vzkříšení projektu MidCat, dříve opuštěného plánu budovat plynovod z Portugalska do Španělska a poté dál do Francie.

Přitom čerstvý výzkum prokazuje, že zvýšená podpora pro instalace solárních panelů na střechách a opatření zvyšující energetickou účinnost by mohla v příštích třech letech snížit dovoz ruského plynu o dvě třetiny. Přičemž zbytek spotřeby by bez problémů pokryla stávající infrastruktura.

Povrchní technologická řešení

Program RePowerEU také stanovuje ambiciózní cíle pro technologická řešení prosazovaná plynárenskou lobby — tedy například vodík a biometan, které jsou sice katastrofou pro klima, ale plynárenské korporace na nich bohatě vydělají. Ve zprávě se píše o dalších patnácti miliardách tun „zeleného“ vodíku z obnovitelné elektřiny do roku 2030, a to jak domácího, tak dováženého, což je více než dvojnásobek současných cílů Evropské unie.

Odkud se ale vezme elektřina z obnovitelných zdrojů na výrobu vodíku, když Evropská unie již nyní neplní své cíle v přechodu na obnovitelné zdroje? Dnes se 97 procent vodíku v Evropě vyrábí z fosilního plynu a korporace jako Shell, Equinor a další producenti plynu jsou přesvědčeni, že fosilní vodík pro ně zůstane výhodným byznysem natrvalo.

Otevřeně uznávají, že k výrobě navrhovaného množství vodíku nebude elektřiny z obnovitelných zdrojů dostatek, ale bez skrupulí využívají současnou přitažlivost nálepky „zelený vodík“, aby se jim podařilo vytvořit celoevropský trh s vodíkem. V něm ovšem ve skutečnosti spatřují Trojského koně pro svůj vlastní fosilní vodík. Komise však bez ohledu na to pokračuje v nastoleném kurzu, a to proto, že svou reakci na invazi na Ukrajinu připravila ruku v ruce s plynárenskou lobby.

Mezitím se na dvojnásobek navýšily i cíle pro výrobu elektřiny z biometanu do roku 2030. Komise a zástupci průmyslu tvrdí, že bude pocházet ze zemědělského nebo komunálního odpadu, ale vysoce kvalitní biometan je snazší a levnější vyrábět z plodin, u nichž je vysoká pravděpodobnost, že se pěstují namísto potravin.

To ovšem zákonitě vede k nárůstu cen potravin, jak se to už stalo v první dekádě nového století, kdy snaha dosáhnout stanovených ambiciózních cílů pro biopaliva vedla k prudkému nárůstu cen potravin a k odpovídajícímu rozšíření hladu ve světě. Vzhledem k tomu, že pandemie a válka měly výrazný dopad i na ceny potravin, nikoliv pouze na ceny pohonných hmot, je tedy zamýšlené řešení velmi krátkozraké.

O sociálních dopadech plánu se zatím ani nezačalo diskutovat

Zpráva se sice zabývá energetickou účinností, ale ve srovnání s předchozími verzemi byla daná pasáž značně proškrtána. Podle zdrojů blízkých přípravě dokumentu se Komise ani vlády členských států nespoléhají na to, že by energetická účinnost snížila závislost na plynu, protože by to ve srovnání s plánovaným zajištěním jiných nových zdrojů „nebylo dostatečně konkrétní“.

Přechod od levného ruského plynu k drahému a nespolehlivému zkapalňovanému plynu při současném budování nové nákladné infrastruktury samozřejmě dále prohloubí ekonomické dopady na sociálně nejslabší. Avšak o sociálních dopadech plánu se zatím ani nezačalo diskutovat.

Příležitost řešit energetickou krizi prostřednictvím zvyšování energetické účinnosti — například masového programu zateplování, který by mohl zaměstnat tisíce nově vyškolených lidí a zároveň snížit účty domácností — se promarnila. A spolu s tím se promarnila i příležitost k užitečným opatřením pro klima.

Dokonce i rozumný návrh na zdanění abnormálních zisků velkých energetických korporací, za nějž se postavily některé národní vlády, se neuskuteční z obavy, že by mohl „demotivovat“ od investic do obnovitelných zdrojů energie. Těžko si představit jasnější důkaz toho, jak Evropská unie upřednostňuje zájmy plynárenského průmyslu před situací rostoucího počtu energeticky chudých lidí a před opatřeními v oblasti klimatu, a to kvůli dlouhodobému a incestnímu vztahu mezi plynárenským průmyslem a unijními rozhodovacími strukturami.

Jedna nestoudnost za druhou

Komuniké RePowerEU je samo o sobě důkazem, jak se formulace politiky Evropské unie ocitla v područí průmyslu, ale od ruské invaze na Ukrajinu se objevily už i další nestoudnosti. Předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová na Twitteru sama informovala o své schůzce ke snižování poptávky po plynu s Evropským kulatým stolem průmyslníků, lobbistickou skupinou na úrovni generálních ředitelů, k jejímž členům patří společnosti TotalEnergies, BP a E.On. Na základě uvedeného setkání oznámila, že se chystá „sestavit skupinu expertů z průmyslu, která by pomohla snížit naši závislost [na ruském plynu]“.

Na národní úrovni se výkonný ředitel italské ropné a plynárenské společnosti Eni vydal spolu s ministrem zahraničí Luigim Di Maiem na cestu po světě, aby zajistil nové dodávky plynu ze zemí jako Alžírsko, Ázerbájdžán či Angola. Podobně se nový ministr pro klima a hospodářství z řad německých Zelených Robert Habeck vypravil do Kataru, kde podepsal dohodu o dodávkách zkapalněného zemního plynu.

Ovládnutí Evropské unie korporacemi znamená, že její energetická politika se vytváří s plynárenským průmyslem a pro něj, což obnáší hrozbu, že se na celá další desetiletí uváže k využívání fosilních paliv. Chceme-li skoncovat se závislostí na plynu — ať už ruském nebo jiném —, musíme především přetnout vztahy mezi průmyslem a rozhodovacími orgány, a tedy odstřihnout zájmy producentů fosilních paliv od našeho politického systému. Stručně řečeno, chceme-li bezfosilní energetiku, potřebujeme nejprve bezfosilní politiku.

Z anglického originálu Why Europe can’t break free from the gas lobby pro Deník Referendum přeložil VIKTOR JANIŠ. Text vychází s podporou Friedrich Ebert Stiftung Praha.

advertisment
advertisment