Jan Osička: Bez ruského plynu se nakonec obejdeme. Nahradí ho obnovitelné zdroje

Lucie Čejková, Adam Rektor-Polánek

S analytikem energetické politiky Janem Osičkou jsme hovořili o závislosti na ruském plynu a budoucnosti evropské energetiky. Jak by Evropu zasáhl konec dovozu ruského plynu? A kam má česká energetika napnout úsilí?

Obnovitelné zdroje jsou vyspělé, nachystané, a hlavně levnější než všechny ostatní. Jsou levné, ekologické a soběstačné, což je velmi silná politická trojkombinace. Repro DR

Rusko je největším dodavatelem fosilního plynu do Evropy, pokrývá asi čtyřicet procent evropské spotřeby. Existuje reálná hrozba, že kvůli konfliktu na Ukrajině přestane Rusko plyn do Evropy dodávat?

Hrozba reálná samozřejmě je, hlavně proto, že nemáme tušení, jak se bude válka dál vyvíjet. Nevíme přesně, jaké jsou ruské cíle na Ukrajině, ani do jaké míry bude gradovat evropská reakce. A v jakém okamžiku ta či ona strana zasáhne do obchodu s energiemi.

Dodávek ropy se válka na Ukrajině výrazně nedotkne, protože s ropou se narozdíl od plynu volně obchoduje na světovém trhu, kde si strany navzájem nemohou zabránit prodat nebo nakoupit. U plynu je obchodování více postavené na dvojstranných vztazích. Rusko si však ekonomicky může dovolit plyn zastavit, tvoří jen asi dvacet procent jeho příjmů z prodeje energetických komodit.

I přesto je možné, že obchod s plynem nakonec omezí, nebo dokonce zruší, sama Evropa, protože nebude chtít nadále financovat ruský režim. Stát se může cokoli a teď nedokážu předpovědět, jaký bude politický vývoj.

Jan Osička

Jan Osička je docentem politologie při Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity. Specializuje se na obchodování s energetickými komoditami a obnovitelné zdroje energie. Kromě výzkumu přednáší v rámci programu Mezinárodní vztahy a energetická bezpečnost.

Jak by se konec dodávek ruského plynu do Evropy projevil v České republice?

Především by výrazně vzrostly ceny plynu — nejen v České republice, ale v celé Unii. Evropská unie totiž úspěšně buduje jednotný trh s elektřinou a zemním plynem, díky kterému jsou jednotlivé státy propojené a Rusko už nemá možnost cíleného přerušení dodávek. Kromě toho se rozvinula konkurence a poklesly ceny — samozřejmě s výjimkou druhé poloviny roku 2021. Ještě před deseti lety byly státy jako Polsko či Bulharsko izolované od velkých trhů na Západě a platily ruskému monopolnímu dodavateli mnohem vyšší ceny než například Německo.

Rusko však může uměle vytvořit obecný nedostatek plynu, a v důsledku zvýšit cenu pro celou Evropu — což se ostatně děje od září. Na vysokých cenách energií už teď pozorujeme, jak to vypadá, když je plynu nedostatek.

Jednou z hlavních příčin současně vysokých cen plynu je skutečnost, že si ruské korporace pronajaly mnoho zásobníků na plyn, ale přes loňské léto je nenaplnily. Se vší pravděpodobností je Rusko nechalo prázdné úmyslně. Buď chtěli hnát cenu nahoru a vynahradit si tak ztrátový rok 2020, nebo šlo o strategický tah, jak oslabit Evropu před útokem na Ukrajinu.

Může se v brzké době stát, že plyn v Evropě zcela dojde?

Nemůže. Rusko je se čtyřiceti procenty největším dodavatelem plynu do Evropy, existují ale i jiné zdroje. Plyn se těží v Norsku, Nizozemsku, zemích severní Afriky, stejně tak přijíždějí tankery se zkapalněným plynem. Pokud Rusko přítok zastaví, Evropa začne skupovat volnou kapacitu na světovém trhu — a jsme schopni zaplatit opravdu vysoké částky. Cenově konkurujeme i prémiovým trhům ve východní Asii.

Ani skupování volného trhu by nicméně nestačilo k plnému nahrazení ruského podílu. Smlouvy o dodávkách energií vznikají na desítky let dopředu, Unie tak nemůže v řádu měsíců najít nového a stálého dodavatele.

Nedostatek plynu by tak nepochybně vedl k dalšímu navýšení cen energií. Co mohou evropské státy, potažmo Unie, v takové chvíli dělat?

Když jsou ceny energií neúnosně vysoké, stanou se dvě věci. Zaprvé, v krátkodobém horizontu se všichni snaží utlumit spotřebu — firmy přejdou na jiná paliva nebo z části přestanou vyrábět, domácnosti začnou vytápět jen pár místností.

Na snižování odběrů plynu je Evropa připravena už od krizí 2006 a 2009, po kterých se uskutečnily zátěžové testy, aby bylo jasné kam plyn v době krize nasměrovat. Nejprve by se omezila spotřeba ve velkém průmyslu, který je energeticky nejnáročnější, a přitom není kriticky důležitý. Poslední na řadě by byly domácnosti a nemocnice.

Při utlumení průmyslu samozřejmě vznikají velké ekonomické škody, dají se ale zvládnout. V žádném případě nebudou umírat lidé, nebudeme mrznout, nebudou padat vlády — právě díky společnému unijnímu trhu a mechanismům solidarity.

Zadruhé se začnou horečnatě shánět alternativy, nastane odklon od plynu, což se vlivem růstu cen plynu děje už od podzimu. Během několika let vzniknou projekty, díky kterým potřeba plynu v Evropě klesne.

Budoucnost energetiky bez ruského plynu

Je tedy ruský plyn ve střednědobém horizontu zcela nahraditelný? Jak ruská invaze na Ukrajinu ovlivní vývoj evropské energetiky?

Krátkodobě bude Evropa snižovat spotřebu plynu a shánět náhradu po celém světě, hlavně ve formě zkapalněného plynu. V příštích pár letech lze očekávat i znovuotevření některých uhelných elektráren. Tržní vyhlídky uhlí jsou ale i přesto mizivé — krátkodobě Evropa možná bude uhlí pálit, ale záhy potom fosilní palivo z energetického mixu zcela vyřadíme.

Především můžeme očekávat masivní investiční vlnu do tepelných čerpadel, větrných elektráren a solárních panelů. Obnovitelné zdroje jsou vyspělé, nachystané, a hlavně levnější než všechny ostatní. Větrníky jsou už teď konkurenceschopnější než plynové elektrárny. Solární panely platí globálně za vůbec nejlevnější zdroj energie.

Podíl „zelených“ zdrojů na české energetice je přitom zanedbatelný. Pokud jsou obnovitelné zdroje levné a efektivní, nepromarnil český stát příležitost začít s jejich výraznou podporou dřív?

Ano, obnovitelné zdroje jsou oblast, ve které čeští politici udělali velkou chybu — a současná vláda si zatím nevede o moc lépe. I v tuzemských podmínkách měla nejpozději v roce 2016 vzniknout státem podporovaná investiční vlna k výměně tepelných zdrojů a výstavbě čistých energií. Už tehdy šlo o ekonomicky i ekologicky racionální řešení, a dnes už není o čem diskutovat.

Šokuje mě, že stále nemáme agresivní státní politiku na podporu obnovitelných zdrojů o kapacitě, kterou Česká republika zvládne provozovat. Potřebná opatření a regulatorní schémata už v Evropě existují, země jako Německo či Španělsko je vyvinuly a zdokonalily před řadou let. Zavést bychom je i my měli co nejdřív, nejlépe ihned.

Čím si nevůli českých politiků podporovat obnovitelné zdroje vysvětlujete?

Příčin je hned několik, tou hlavní je však skutečnost, že energetika obecně platí za konzervativní sektor — a v České republice je super-konzervativní. Lidé, kteří o energetice rozhodují, jsou tradičně spíše opatrní a odmítají větší změny. Pak jsou tu velké korporace, které politiku ovlivňují a které mají také často zájmy spíše na „tradiční“, fosilní energetice.

Už v minulé dekádě byly obnovitelné zdroje žádoucí. Jsou levné, ekologické a soběstačné, což je velmi silná politická trojkombinace. Konzervativním lídrům sektoru však bránilo a nadále brání vlastní přesvědčení.

Stále se setkáváme s argumentem „co když nebude foukat a svítit“, což je vydáváno za důvod, proč nestavět nic. V poslední době přitom vznikla celá řada studií ukazujících, že můžeme bezpečně vyrábět poměrně vysoké podíly české spotřeby elektřiny z obnovitelných zdrojů, aniž by hrozily výpadky.

Tyto informace nejsou tajné, čeští politici k nim mají přístup. Stačí, aby jednoduše začali rozvíjet obnovitelné zdroje nebo v tom alespoň nebránili soukromým subjektům. Za dva roky je můžeme stavět ve velkém. Namísto toho jsme upřeli pozornost na nový jaderný reaktor v Dukovanech. Jeden reaktor. Přitom jen k obnově stávajícího jádra po jeho dožití a k nahrazení uhlí bychom nových reaktorů potřebovali více než deset.

Budoucnost české energetiky tedy v jádru netkví?

Postavit energetiku na jádru pro nás nebude možné. Jádro dlouhodobě nebude konkurenceschopné vůči obnovitelným zdrojům, není ani jejich vhodným doplňkem. I přesto si česká společnost zvnitřnila představu, že jedním reaktorem vyřešíme energetiku.

V lepším případě se reaktor v Dukovanech opravdu někdy dostaví a nebude provozován s velkou ztrátou. Jádro dnes bohužel nemá velký smysl, sice vyrábí hodně elektřiny a relativně stabilně, ale jinak je nepraktické takřka ve všem.

V některých médiích se objevují analýzy, podle kterých je jaderná energetika nepraktická i strategicky. Asi pětina uranu v Unii je původem z Ruska.

Ano, ale palivo lze odebírat i od jiných dodavatelů. Odkud pochází uran, není důležité, podstatné jsou spíš technologické kapacity na výrobu palivového článku.

Ukrajinská energetika už je součástí evropského trhu

Jak vůbec vypadá energetika na Ukrajině? Je na Rusku nějak závislá?

Ukrajinská energetika se v současnosti neobejde bez plynu. Rusko však dodávky na většinu Ukrajiny úplně zastavilo v roce 2014. Nadále dodává plyn jen do dvou odtržených republik a na Krym.

Ukrajina tak začala brát plyn z evropských trhů, například v Německu či Norsku. Často šlo o plyn ruského původu, ukrajinské firmy však nakupují na anonymních burzách a plyn dovážejí přes evropskou síť. Na evropském trhu má Ukrajina navíc ruský plyn díky konkurenci o něco levnější, než by zřejmě měla jinak.

I přesto by si mnoho ukrajinských spotřebitelů bez státní intervence nemohlo energie dovolit. Ještě před ruskou invazí šlo celých sedm procent ukrajinského HDP na stabilizaci cen energií, aby domácnosti mohly svítit a topit. Jde o skutečně astronomický podíl.

Bude proto potřeba energetiku na Ukrajině výrazně reformovat?

Ano — a nejen na Ukrajině. Kvůli cenám plynu můžeme očekávat reformy i celoevropského trhu. Současný model je neudržitelný, jak ukazuje i rostoucí energetická chudoba. Problémem byla vždy, teď je však víc patrná.

Řešení přitom existují: zateplování budov, decentralizované energetické zdroje typu tepelných čerpadel, a reformy trhu. To je směr, kterým se musíme vydat.

LUCIE ČEJKOVÁ, ADAM REKTOR POLÁNEK

advertisment
advertisment
Diskuse
VK
March 7, 2022 v 21.49

"V poslední době přitom vznikla celá řada studií ukazujících, že můžeme bezpečně vyrábět poměrně vysoké podíly české spotřeby elektřiny z obnovitelných zdrojů, aniž by hrozily výpadky."

Vysoké podíly, to zní skvěle. Jenže, z čeho vyrábět ten zbytek. Z uhlí? Toho se chceme zbavit. Járo? To je přece strašně nevýhodné. Že by to byl třeba...plyn?

Nebylo by výhodnější, namísto popírání anebo bagatelizace problému obnovitelných zdrojů s nutností zálohování a/nebo skladování energie - se tomu postavit čelem? Místo investic do solárních panelů a větrníků prioritně investovat do skladovacích technologií, namísto subvencovat stavbu větrníků a panelů dotovat nákup akumulátorů? Solární panely a větrníky už potom přijdou samy bez dalších dotací, jsou bezkonkurenčně laciné.

TK
March 8, 2022 v 16.41
Šlo by to, pokud nebudeme chtít všechno

Dobrý den pane Klusáčku,

moc děkuji za Váš komentář. Pan Osička má pravdu, ale jen za nevyřčeného předpokladu, že nebudeme za každou cenu odstavovat tepelné elektrárny, ale ponecháme si je jako záložní zdroje.

Z mého pohledu to dává větší smysl, než stavět pro obnovitelné zdroje ještě navíc záložní kapacity na plyn, které budou muset být dotovány buď přímo, nebo přes astronomické ceny vyráběné elektřiny, tak, aby se vložené investice zaplatily při ročním využití třeba jen v řádu stovek nebo dokonce desítek hodin.

Ušetřené prostředky by pak šlo dávat do urychlení vývoje technologií pro levné ukládání elektřiny, tak, aby ty uhelné elektrárny opravdu mohly být odstaveny úplně, tím dříve, čím dříve se tyto technologie podaří zavést.

To by všechno šlo, a emise z uhlí by se tím asi dařilo snižovat skoro stejně rychle jako při hodně ambiciózním a pevně stanoveném harmonogramu odstavování uhelných zdrojů, a navíc zřejmě za podstatně nižších nákladů.

Problém může být pro lidi uvažující způsobem uhlí = zlo (byť by se používalo v sebemenším množství), stejně jako pro zapálené příznivce projektů jako jsou Dukovany II (který je ve Vašem scénáři zbytečný) a hlavně pro všechny subjekty, které už si brousí zuby na dotace, které zmiňujete. Protože pro jejich zájmy ve Vašem modelu nezbývá místo.

March 8, 2022 v 18.51
Odbornost především

Na to, že Jan Osička má být odborníkem, je jeho pohled na energetiku pozoruhodně diletantský. Nejen že si příliš neláme hlavu s problémem nesouladu mezi výrobou a spotřebou elektřiny, ale také nerozlišuje mezi veřejnými a soukromými investicemi. Tím pádem mu naprosto uniká, že klíčovým problémem energetiky je kapitalismus. Přesněji kapitalistická ideologie, která nutí stát podporovat soukromé podnikání, nekonkurovat soukromým investorům v oblastech, kde mohou vydělat, a sám „investovat“ výlučně tam, kde nelze dosáhnout zisku, typicky do infrastruktury jako silniční síť, kterou pak poskytne soukromým podnikatelům k využívání, nejlépe zcela zdarma.

Naše spotřeba energie — přesněji tedy řečeno potřeba, protože spotřebou se naše potřeba stává, pouze pokud onu potřebnou energii máme odkud vzít — kolísá podle toho, co zrovna děláme, jaká je denní doba i jak se mění počasí, jestli si potřebujeme svítit, jak moc potřebujeme topit nebo naopak ochlazovat klimatizací, jak vaříme, jak běží stroje, a tak podobně. Především vlivem spotřeby strojů v průmyslu bývá spotřeba elektřiny ve dne výrazně vyšší než v noci, přestože v noci si potřebujeme svítit, a proto známe noční proud, levnější než denní — aspoň v případě, že významná část průmyslu respektuje potřebu dělníků v noci spát a nenutí je pracovat na tři směny při umělém osvětlení i v provozech, které narozdíl třeba od péče o pacienty v nemocnicích opravdu nemusí běžet nepřetržitě, jen aby výroba nestála. Snadno se okamžité potřebě přizpůsobují tepelné elektrárny, a to nejrychleji plynové, které na změny průtoku plynu hořáky reagují okamžitě, zatímco uhelná ohniště mají vůči změnám v rychlosti přikládání přece jen už nějakou setrvačnost. Konkurovat plynovým elektrárnám mohou vodní, zvláště přehradní, u nichž lze také měnit rychlost vypouštění přehrady přes turbíny s takřka okamžitou odezvou. Jaderné elektrárny už mají problém, že dodávají stabilně vysoký výkon, ale měnit ho lze jen velmi zvolna, při snaze o jeho prudké zvýšení nebo snížení hrozí v lepším případě zastavení řetězové reakce, v horším havárie. Ještě horší jsou pak elektrárny fotovoltaické a větrné, jejichž výkon nejen že se nedá pružně přizpůsobovat spotřebě, ale dokonce se mění zcela samovolně podle počasí, tedy způsobem, který nelze ovlivnit, a navíc i předvídat se dá jen omezeně.

Na problém jak sladit produkci elektřiny se spotřebou narazil už komunistický režim. Částečně se snažil využít jednotné energetické soustavy Rady vzájemné hospodářské pomoci, obdoby dnešního jednotného evropského trhu, která teoreticky měla, hlavně díky jedenácti časovým pásmům Sovětského svazu, skvěle vyrovnávat rozdíly ve spotřebě v různých částech dne. Prakticky to příliš nefungovalo, myslím, že jak kvůli sporům členských států, kdo má komu co platit, tak kvůli technickým problémům, přičemž za ty technické problémy nemohla jenom zaostalost socialistického hospodářství — čím větší je vzdálenost mezi zdrojem proudu a spotřebičem, tím více jeho vedení zatěžuje rozvodnou síť, a obzvlášť náročné pro tuto síť je, když zdroje, oblasti s přebytky produkce, a spotřebiče, oblasti s nedostatkem, jsou každou chvíli někde jinde a toky proudu v síti mění velikost i směr. Komunistický režim měl problémy už s tím, že stavěl jaderné elektrárny, jejichž produkce byla více méně stálá, a jenom se mu přes oněch jedenáct časových pásem Sovětského svazu stěhovala během dne rychlostí otáčení Země spotřeba. Dnešní evropská rozvodná soustava se musí vypořádat s prudkými změnami produkce solárních a větrných elketráren, jak se mění počasí nad různými částmi Evropy.

Socialistické Československo dospělo k nutnosti ukládat někam elektrickou energii v době, kdy naplánovalo stavbu Temelína. Tou měl výkon jaderných elektráren přesáhnout mez, do které šlo nechat je prostě stabilně běžet a ve špičkách přitopit pod kotli těch uhelných, už hrozilo, že v době nízké spotřeby dojde k nadprodukci, a jednotná elektrická soustava RVHP její odběr nezajistí. Tak vznikl společně s projektem jaderné elektrárny v Temelíně projekt přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně — a to je dodnes jediná naše přečerpávací elektrárna, a vůbec jediné zařízení pro ukládání elektrické energie, protože pak došlo k převratu, socialismus jsme vyměnili za kapitalismus a komunistickou ideologii za tu kapitalistickou.

V kapitalismu už stát nestaví, co potřebuje, ale čeká, až to postaví soukromí investoři. A pokud naši volení zástupci v čele státu usoudí, že stát něco doopravdy nutně potřebuje postavit, ale soukromí investoři se do toho nehrnou, stát si to nepostaví sám, ale nabídne soukromým investorům dotace. Proto politika budování obnovitelných zdrojů neznamená, že by stát založil státní podnik, který by stavěl solární a větrné elketrárny, ba dokonce ani že by si stát zřídil vlastní investiční banku, která by nakupovala akcie soukromých start-upů v obodu nebo jim nabízela úvěry. Místo toho stát vymyslel systém podpory soukromých investic, který obnáší především záruky soukromého zisku — na účet státu a společnosti, jako obvykle —, a to pomocí garantovaného odběru a garantované výkupní ceny. To mimochodem dělá tvrzení, jak levné jsou obnovitelné zdroje, obzvláště zajímavým — nejen že studie dokazující jejich nízkou cenu využívají kreativního účetnictví a vylučují z ceny těchto zdrojů veškeré náklady na vyrovnávání jejich výkonu a na rozvodnou síť, ale navíc jsou ceny vypočtené takovými studiemi čistě hypotetické v situaci, kdy distributor elektřinu z obnovitelných zdrojů nakupuje za ceny předepsané zákonem. Hlavním praktickým výsledke ovšem je, že soukromí investoři nemají důvod budovat žádné akumulační kapacity, zákon jim zajišťuje, že vždycky prodají všechno, co vyrobí, a to vždy za výhodnou cenu, nehrozí jim, že by v době nadprodukce přišli o odbyt, ba dokonce ani že by v tu dobu museli prodávat levněji. Zároveň je zřejmě výhodnější investovat, když ne do satvby dalších obnovitelných zdrojů, tak aspoň do plynových elektráren, než do přečerpávacích vodních, do velkých akumulátorových stanic nebo třeba do Carnotových baterií — existuje řada technologií pro ukládání elektrické energie, některé již velmi rozvinuté a s vysokou účinností, nicméně žádné se nestaví, protože pro soukromé investory zřejmě neznamenají lákavou příležitost a státy samy zásadně nestaví.

Omezit spotřebu ruského zemního plynu může Evropa teď hned tím, že Němci ustoupí od svého útlumu jaderné energetiky a rozjedou na plno své jadrné elektrárny. Výhodné pravděpodobě bude i stavět další reaktory, například u nás dostavět Temelín a rozšířit Dukovany — ukazuje to aspoň studie francouzského distributora RTE, kterou loni, po dvou letech práce analytického týmu, zveřejnil, taková pokročilejší verze zprávy naší Pačesovy komise:

https://assets.rte-france.com/prod/public/2021-10/Futurs-Energetiques-2050-principaux-resultats_0.pdf

Studie RTE se týká dekarbonizace francouzské energetiky do roku 2050, zbytkem Evropy se přímo nezabývá, takže pro nás můžeme bez vypracování podobné analýzy pouze odhadovat, že budou platit analogické zákonitosti. RTE počítá s uplatněním úsporných technologií a celkovým snížením spotřeby energie, zároveň ale se zvýšením spotřeby elektřiny, protože právě elektřinou bude nutné nahradit zemní plyn například při vytápění. Dekarbonizace energetiky bude nutně znamenat zdražení elektřiny, v nejlevnější variantě by nicméně mělo ve Francii stačit zdražení o 15 %, což není nijak hrozné. Těžko říct, jestli by si celá Evropa mohla vystačit s elektřinou za 115 % současné francouzské ceny, nebo by musely všude vzrůst místní ceny o něco kolem 15 %, anebo se dokonce bude nezbytné zdražení stát od státu lišit a může být pro nás, když budeme mít smůlu, i mnohem vyšší. V každém případě vyplývá ze studie RTE nutnost masivně stavět obnovitelné zdroje. Přitom je možné zvládnout celou dekarbonizaci čistě přechodem na obnovitelné zdroje a úplným upuštěním od jederné energetiky, nejlevněji ovšem vychází varianta, ve které bude zároveň prodloužena životnost stávajících jaderných elketráren a bude posteven nejvyšší možný počet nových bloků; v rámci obnovitelných zdrojů pak je cenově nejvýhodnější soustředit se na velké solární a větrné parky, za upřednostnění malých decentralizovaných zdrojů bude případně nutné si připlatit. Všechny varianty vyžadují posílení rozvodné sítě a budování akumulačních kapacit.

Ty akumulační kapacity jsou nejdůležitější a měli bychom se do nich pustit hned — nejlépe tak, že je v rozporu s kapitalistickou ideologií začne stavět sám pro sebe stát. Jednak jaderné elektrárny nemohou přizpůsobovat svůj výkon kolísání spotřeby, a za druhé tu máme obnovitelné zdroje, kterým zákony stále zaručují odběr všeho, co vyrobí, takže potřeba vyrovnávat výkyvy jejich výkonu nezmizí — a plynové elektrárny, které to dělají teď, potřebujeme rychle vypnout.

Zrušit zákonnou podporu obnovitelných zdrojů a omezit jim v době nadprodukce výkup nebo aspoň snížit ceny by usnadnilo zbavit se rychle závislosti na ruském plynu, a taky by to podpořilo jadernou energetiku, najednou by dokázala obnovitelným zdrojům snáze konkurovat, nicméně z dlouhodobého hlediska by to nutnost stavět zařízení pro ukládání elektrické energie nezměnilo, pár nových přečerpávacích elektráren — do jejichž stavby se nám betonáři překvapivě nehrnou a zuby nehty se drží kanálu Dunaj–Odra–Labe, snad že nakonec nebude zas tak nutné někde něco betonovat, když aspoň v některých stávajících přehradách prý stačí vyměnit instalované turbíny — budeme potřebovat tak jako tak, jestli to myslíme vážně s ochranou klimatu.

Smutné je, že nám potřebu budovat akumulační kapacity zatloukají nejen uhlobaroni, plynaři i betonáři, ale také stoupenci obnovitelných zdrojů, včetně údajných odborníků na energetický trh. Ne, budování obnovitelných zdrojů samo o sobě nic nevyřeší, zbavit se plynu můžeme jedině zavedením jiné technologie vyrovnávání výkyvů ve spotřebě a produkci — stavbou zařízení pro ukládáním elektrické energie.

VK
March 8, 2022 v 20.36

S cenou obnovitelných zdrojů je to ještě daleko jednodušší. Vezmou se pořizovací náklady solárního panelu anebo větrníku a vydělí se produkcí za předpokládanou dobu životnosti. Vyjde fantasticky nízké číslo. Akorát náklady na sesouladnění produkce se spotřebou, tedy buďto zálohy, nebo skladovací kapacity, se jednoduše externalizují.

K panu Kaliszovi:

Nedává úplně dobře smysl tvrdit, že bez (ruského plynu) obejdeme, nahradí jej obnovitelné zdroje - a pak obratem prohlásit, že můžeme bezpečně vyrábět poměrně vysoké podíly české spotřeby elektřiny z obnovitelných zdrojů, aniž by hrozily výpadky. Tedy implicitně potřebujeme něčím pružně vyrábět ten zbytek, nejlíp - no právě tím plynem. Jste vlastně jeden z mála příznivců OZE, jenž klíčovou roli ukládání energie, resp. neexistenci příslušných kapacit a takřka nulovou aktivitu v jejich budování, přiznává. U většiny je to typický slon v obýváku, je tam, zavazí, páchne, činí místnost nepoužitelnou - ovšem není slušné o něm mluvit.

TK
March 10, 2022 v 18.45
Mám plán pro všechny případy :-)

Dobrý den pánové Klusáčku a Macháčku,

děkuji za vaše příspěvky. Předem se omlouvám, že moje dnešní odpověď bude znít poněkud nabubřele, ale je to vysvětlení mojí vize řešení a vize snad trochu nabubřele znít mohou.

Já myslím, že pan Osička má pravdu v tom, že podíl solidně obnovitelných zdrojů (biomasu do nich nepočítám) na výrobě energie je u nás tak malý, že s potřebným pružným řízením sítě podle předpovědí počasí a spotřeby a při držení celé kapacity uhelných elektráren jako zálohy je docela solidní rozmach solárních a větrných elektráren po nějakou dobu možný i bez jakéhokoliv budování ukládacích kapacit nebo záložních zdrojů. Jak velký ten podíl obnovitelných zdrojů energie, který by se takto dal provozovat bez dotací může být nevím, ale řekl bych, že několikrát větší, než je dnes.

Bylo by ovšem nejvýš žádoucí tuto paradoxní "výhodu zaostalosti" využít taky tak, že během budování nových zdrojů budeme řešit také ty ukládací kapacity, protože jinak se další vývoj po nějaké době zastaví.

Výhodou opět může být, že máme šanci dělat to chytře, tedy pokud dokážeme být chytří. Myslím tím nerozjíždět těžce dotované programy s malou perspektivou ekonomicky rozumného řešení, jako je třeba podpora výroby a skladování vodíku.

Nějaké i dost velké přečerpávací elektrárny by se daly podle dopravního experta pana Pohla postavit na místech vytěžených severočeských povrchových dolů a jejich výsypek,

https://casopisczechindustry.webnode.cz/_files/200015591-7637e76380/CI02_2021_WEB.pdf ,

článek je na jeho konci na stranách 65-73.

Osobně bych ale byl pro to, velmi důkladně počítat, jestli nezanedbatelné investice s tím spojené vůbec mohou mít smysl. Mám totiž pocit, že by stejně šlo o kapacitu kryjící výkyvy či výpadky obnovitelných zdrojů jen na hodiny, maximálně dny, což jejich výraznější další rozvoj může umožnit stěží.

Já nejsem žádným principiálním zastáncem obnovitených zdrojů pro ně samotné, dívám se na to, jak zatím leží ladem, pohledem člověka beroucího takové situace jako technickou výzvu.

Protože v patentové literatuře vidím řešení této výzvy, s potenciálem umožnit ekonomické využití obnovitelných zdrojů bez potřeby masivních dotací,

https://orgpad.com/s/5BfLP-cxj-7

snažím se propagovat zkoumání a rozvoj těchto řešení jako nejvýhodnější, "chytrou" cestu.

Takže znovu opakuji své minulé shrnutí: Zatím máme kapacitu tepelných a jaderných elektráren pokrývající naši spotřebu. Budujme, pokud možno bez toho, aby se investoři nepřiměřeně obohacovali, solární a větrné elektrárny. Existující kapacitu neobnovitelných zdrojů držme jako záložní zdroje.

Prostředky ušetřené vynecháním stavby nových jaderných bloků (neúčinné, drahé), "čistších" přechodných a/nebo záložních zdrojů na plyn (drahé, ekologický přínos sporný) a současných ukládacích technologií (nesmyslně špatný poměr cena - kapacita) investujme do fundamentální inovace v oboru ukládacích technologií. Nebo do čehokoliv jiného rozumného - pokud ale chceme obnovitelné zdroje využít pořádně, technologii pro levné ukládání elektřiny potřebovat budeme.

Riskantní je tento přístup jenom zdánlivě - ve skutečnosti mnohem víc budeme riskovat sázkou na jakoukoliv "jistotu" v podobě dotací do nějaké nesmyslně drahé dnešní technologie s principiálními překážkami pro to, aby se dalším rozvojem stala levnou (baterie jakéhokoliv druhu*, umělá uhlovodíková paliva, současná jaderná technologie) nebo pro to, aby mohla splnit to, co potřebujeme (náhrada uhlí zemním plynem, spalování biomasy, pětování plodin na bioplyn...).

V takovém případě bych skutečně viděl jistotu - v tom, že se za hodně peněz dopracujeme hodně mizerného výsledku.

V současné době dokonce pro mnou navržené řešení možná padá i riziko, že energie z uhlí zdraží kvůli emisním povolenkám tak silně, že rostoucí podíl levnější energie z obnovitelných zdrojů toto zdražení nestačí ani v náznaku kompenzovat.

Riziko, že bychom technologii pro levné ukládání elektřiny nevyvinuli a museli s kombinací uhelných a obnovitelných zdrojů žít věčně považuji za nepatrné, pokud by zdrojem měla být neexistence vhodného technického řešení. Ukládání energie v sodíku s její účinnou zpětnou přeměnou v elektřinu pomocí Geislerova palivového článku je jen příklad. Skutečné riziko svého návrhu vidím pouze v tom, že umělou podporou existujících nevyhovujících techologií jakoukoliv smysluplnou inovaci zabijeme.

Technických možností je mnoho, musíme se prostě přestat bát je zkoušet.

*Dotace do akumulátorů ne, spočtěte si prosím poměr cena / kapacita. Má to své principiální důvody, takže dotace zaměřené tímto směrem by znamenaly další slepou uličku a další peníze vyhozené oknem.

Umím si představit způsob ukládání elektřiny, který by umožnil pořídit skladovací kapacitu na 3000 kWh (tedy pro rodinný domek s vlastní solární elektrárnou tak, aby letní nadvýrobou pokryl zbytek roku) tak, aby stála několik set tisíc korun a ne mnohonásobek ceny celého domu, jako je tomu dnes. Ale nebude to baterie, jak je známe.

TK
March 10, 2022 v 22.11
Ještě poznámka k postojům k potřebě řešit dlouhodobé ukládání elektřiny

S lidmi z Hnutí Duha a Greenpeace se snažím mluvit a potřebu levné technologie ukládání elektřiny vysvětlovat, podobně, jako to dělám tady a teď. Řekl bych, že celkem nalézám porozumění, ale samozžejmě jde jen o pár lidí z celé velké množiny mnoha existujících organizací, a na to, mluvit se všemi, nemám kapacitu.

Horší je to s politiky - Piráti a Starostové teda aspoň měli ve volebním programu, že chtějí budovat přečerpávací elektrármy. Zatím se mi ale nepovedlo zjistit, kdo z nich to vymyslel, ani proč si myslí, že je to dobrý nápad. Ministerstvo průmyslu má vodíkovou strategii, která vznikla ještě za Babiše a je asi dobrá hlavně jako prostředek pro rozdávání peněz těm, kdo si o ně umějí říci, a jako alibi, že uvažujeme ekologicky.

Úplně nejhorší je to s průmyslníky, k těm se zde raději nebudu vyjadřovat.