Jet do Kyjeva

Jakub Patočka

Cesta Petra Fialy do Kyjeva je příkladem ryzího státnictví. Je v zájmu české politické kultury před ní smeknout bez ohledu na to, jak velké ideové příkopy nás mohou jinak dělit. Musíme na ni totiž nahlížet z perspektivy Ukrajinců.

Je projevem malichernosti, či dokonce malosti, posuzovat cestu do Kyjeva skrze naše sebeoprávněnější výhrady k jejím účastníkům. Jedinou vposledku skutečně podstatnou perspektivou je tu pohled Ukrajinců v obléhaném Kyjevě a v městech ničeným bezesmyslnou a tupě surovou ruskou agresí. Foto Facebook Petr Fiala

Cesta Petra Fialy ve společnosti představitelů dvou dalších zemí východního křídla Evropské unie do Kyjeva je v českém politickém provozu natolik mimořádným činem, až se zdá, že si s ním dost dobře nevíme rady. Mnozí nechtějí či nesvedou pochopit, že se jednalo o projev odvahy, kterou by v plejádě českých polistopadových premiérů a prezidentů dokázal projevit nejspíše už jen Václav Havel.

Je pro mnohé z nás bohužel smutně typické, že naše česká hodnocení určuje naše domácí česká perspektiva; a nikoli perspektiva ukrajinská. Ale právě ona je — či by pro každého humanistu měla být — v podstatě tím jediným, na čem při hodnocení cesty skupiny představitelů tří středoevropských zemí do Kyjeva záleží.

Na jedné straně tak zazněla unisono chvála z vládních lavic — nejčastěji ve formě klišé: jak je skvělé, že můžeme být zase hrdí na svého premiéra. Z opozice mlčení. A z prostředí levice, k němuž se samozřejmě hlasíme, bohužel z velké části pošklebky a přihlouplé memy.

Je to škoda, protože schopnost ocenit velký čin ideového protivníka je jedním z definičních rysů zralého demokratického politického prostředí. Jen v úzkoprsých či fanatických kolektivech se vždy hledí primárně nikoli na slova a činy, ale na jejich nositele.

Schopnost ocenit velikost Fialova kroku přece nijak neředí naše jiné výhrady k jeho vládě či vůči němu osobně. Stále plně platí naše přesvědčení, že jeho dohoda o Turówu byla naopak výrazem politické zbabělosti. A pokud je kolega Marek Švehla vydává naopak za projev prozíravosti, která současnou společnou cestu s Poláky do Kyjeva umožnila — je to obraz mimořádně plytkého politického myšlení: vždyť je zcela nemyslitelné, že by v důsledku případně trvajícího konfliktu o Turów Poláci v této situaci české vládě nabídku jet na Ukrajinu neučinili.

Stejně tak můžeme trvat na všech dalších výhradách k rozpačitému počínání vlády po volbách — od alibistického přístupu k dotažení covidové krize přes fiskální politiku odtrženou od reality až po zcela nesmyslnou politiku energetickou. Všechny naše výhrady ale přece mají o to větší platnost a váhu, jsme-li současně schopni přiznat v něčem našemu ideovému soupeři velikost.

Konečně se lze pozastavovat i nad některými parametry cesty samé — anebo o nich alespoň otevřeně debatovat. Sestava, která se vypravila do Kyjeva, totiž představuje okraj evropské politiky opravdu nejen v geografickém smyslu.

O Slovinsku, jedné z nejúžasnějších evropských zemí, u nás nevíme pohříchu takřka nic, takže tu nepatří k obecnému povědomí, že tamější premiér Janez Janša, kterého čekají zanedlouho volby, během posledních tří dekád urazil trajektorii nikoli nepodobnou té Orbánově. Jeho temnou pověst dnes kromě podílu na korupčních skandálech zatěžují i útoky na svobodu slovinských médií. O jeho groteskním lapsu po amerických prezidentských volbách nemluvě…

O otřesném profilu polské vládní strany — glajchšaltující soudy, likvidující svobodná média, koketující s fašistoidní pravicízakazující se středověkým gustem potraty — orwellovsky pojmenované Právo a spravedlnost, si nemusíme dlouze povídat. V DR jsme na to téma v uplynulých letech publikovali desítky textů. Ve společnosti Morawieckého, Kaczyńského a Janši byl Petr Fiala vcelku spolehlivě nejúctyhodnější postavou. O čem si tak mohli spolu čtrnáct hodin ve vlaku vyprávět? Václav Havel nebo Roman Sikora by mohli na to téma napsat pěknou jednoaktovku.

Debatovat se dá také o tom, nakolik byla akce rukavicí hozenou Evropské unii a její jednotné pozici koncipované v trojúhelníku Brusel-Berlín-Paříž. Za podstatnou ale pokládejme okolnost, že všichni účastnici cesty si dávali záležet na tom, aby se to tak nebralo. A pakliže je to tak, že se sami svou „přímou akcí“ rozhodli Evropskou unii či politický Západ posouvat k rezolutnější pozici vůči ruské agresi, ba i k větší ochotě riskovat — není to nic nelegitimního.

Když Francois Mitterand před třiceti lety přiletěl do obléhaného Sarajeva, také tam nepochybně nejel po důkladných konzultacích s jinými evropskými státníky. Prostě jel — projevil mimořádnou odvahu, sužovanému městu a lidem v něm pomohl. A je to jeden z činů, kvůli nimž na něj dnes vzpomínáme jako na velikána.

Trojice nejvyšších představitelů zemí, které mnohokrát v minulosti byly v pozici zoufalých obětí velké geopolitiky, jež střední Evropu brala jen jako šachovnici, na níž figurkami hýbou velmoci, nepochybně měla na takovýto vlastní smělý geopolitický tah nárok. Dokonce je to v určitém smyslu veskrze osvobodivé — je skvělé takto ukázat solidaritu a vědomí naší historické paměti, i kdyby v tom byl kus neposlušné suverénní iniciativy.

V daném kontextu se tak jako zásadní jevila jiná otázka. Všichni víme, proč se výpravy do Kyjeva neúčastnil Babišův a Putinův kamarád Viktor Orbán, jenž se v současné krizi definitivně obsazuje do pozice nejčernější evropské ovce. Ale bylo nutné se ptát, proč nejel slovenský premiér Heger, nebo dokonce nejcharismatičtější politická osobnost našeho regionu, slovenská prezidentka Čaputová.

Jen si představme, o kolik výš by se celá cesta ocitla při její účasti… Spor, zda se jednalo o cestu tří až čtyř konzervativců stojících mimo hlavní proud evropské politiky, kteří si tak v druhém plánu toužili vylepšit své renomé a odehrát malichernou etudu v rámci svých konfliktů s Bruselem, anebo zda se jednalo o zcela ryzí projev solidarity s blízkou zemí v nouzi, kterou všechny slovanské národy mezi Ruskem a Německem samy na nějaký způsob v minulosti zažily, by tím byl definitivně rozhodnut. Mohli jsme se s úzkostí ptát: dostali Slováci takovou nabídku?

Pokud by ji totiž nedostali, svědčilo by to silně v neprospěch polských pořadatelů, ale byla by to i vada na kráse Fialovy účasti, jenž na to mohl a asi i měl myslet. Dnes už ale víme, že takovou nabídku dostali — a nepřijali ji.

To ovšem nehovoří ani v nejmenším ve prospěch současné slovenské reprezentace: přes všechny uvedené výhrady a motivy, o nichž lze debatovat, a zcela popletené námitky Magdy Vášáryové, základní skutečnost je ta, že cesta skupiny evropských státníků do ukrajinské metropole opravdu byla velikým státnickým činem. Jak jsem si už řekli, je totiž projevem malichernosti, či dokonce malosti, posuzovat ho skrze naše sebeoprávněnější výhrady k jejím účastníkům.

Jedinou vposledku skutečně podstatnou perspektivou je tu pohled Ukrajinců v obléhaném Kyjevě a v městech ničených bezesmyslnou a tupě surovou ruskou agresí. To Ukrajinci, ne my, stojí v mezní životní situaci. A nepochybujme o tom, že pro Ukrajince ona návštěva opravdu znamenala velmi velmi mnoho.

Je to mimochodem pěkný příklad rozdílu mezi osobním setkáním a chatem na internetu. Je to rozdíl jako číst si o milostné scéně v knize a skutečně ji prožít. Na osobní přítomnosti i ve věku videokonferencí hluboce záleží, zvlášť když zkrátka jde o život. Cesta do Kyjeva byla projevem chrabrosti.

Jak řekl — v té chvíli asi poprvé opravdu okouzlující — Petr Fiala svou angličtinou z 90. let, kdy se tu „th“ vyslovovalo jako „z“, „hlavním cílem naší cesty bylo dát najevo, že v tom nejste sami, že stojíme při vás“. Kdybych byl Ukrajincem v Kyjevě, nebo kdekoli jinde, z celého srdce bych si ho za to vážil. A to je v dané situaci opravdu prakticky vše, na čem záleží.

Poslední detail. Jeli vlakem. Sice jen proto, že jinak to nebylo možné, ale i tak onen dopravní prostředek jako by dotvořil velikost celé akce. Vybavilo mi to verše fenomenální básně Adama Zagajewského Jet do Lvova, jejíž rytmus zní jako dunění ocelových koles na ocelových kolejích — onen zvuk tak hluboko vrytý do dějinné paměti střední Evropy:

Nůžky a nože a žiletky řezaly,

stříhaly, zkracovaly nadýchaný šat

prelátů, náměstí, domů, stromy

padaly bez hlesu jako v džungli

a katedrála se třásla a ranní loučení

bez šátečků a bez slz, rty tak

suché, nikdy tě neuvidím, tolik smrtí

na tebe čeká, proč každé město

se musí stát Jeruzalémem a každý

člověk Židem a teď jen ve spěchu

se sbalit, vždycky, každý den

a bez dechu jet, jet do Lvova, vždyť

existuje, klidný a čistý jako

broskev. Lvov je všude.

advertisment
Diskuse
JP
March 17, 2022 v 12.11
Ukrajinská krize a pravolevý konflikt

Úvodem si připomeňme způsob, jakým tento "výlet" čtyř středoevropských státníků do ruskými invazními vojsky atakovaného Kyjeva zatratila Magda Vašáryová. Podle ní bylo v souvislosti s touto akcí kompletně všechno naprosto špatně: nejen politická orientace účastníků, ale prý tato návštěva znamenala i "bezpečnostní riziko"! pro samotnou Ukrajinu. Že prý ukrajinská ochranka vyčleněná na tuto akci mohla chybět někde na frontě. To je naprosto nesmyslná výtka; a jenom dokládá, že M. Vašáryová byla a priori rozhodnutá že na této akci není přípustno shledat ani jeden jediný pozitivní, uznání hodný moment.

Není pochyb o tom, že co se politické orientace přinejmenším některých delegátů týče, měla se svou kritikou pravdu. Z mého pohledu především přítomnost věčně zapšklého, ultrakonzervativního až přímo reakcionářského J. Kaczyńského na této misi dobré vůle působila značně nepřípadně, a o upřímnosti jeho motivace by bylo skutečně možno mít nemalé pochybnosti.

Ale to všechno nemění nic na tom, že tato mise byla výrazem, gestem čiré solidarity Evropanů s ukrajinským lidem, trpícím pod útokem ze řetězu utrženého násilníka. Ve chvíli kdy jde o všechno, o holou existenci, tam musejí jít všechny ostatní aspekty stranou. A když si někdo i za těchto okolností chce křečovitě pěstovat své ideologické stranictví, pak tím ze všeho nejspíše vypovídá něco sám o sobě.

Takže tedy: ano, tuto misi na podporu bojujících Ukrajinců je nutno bezvýhradně podpořit, z hlediska čirého humanismu. To ovšem nijak neznamená, že - až tato akutní krize pomine - bychom (z hlediska humanistické levice) neměli znovu obnovit zásadní boj proti všem silám tohoto světa, které místo k humanitnímu pokroku směřují k postojům reakcionářským.

Shodou okolností jsem právě před chvílí odpovídal na mail jedné účastnice mého fóra, která - byť i bez explicitního odkazu na aktuální krizi na Ukrajině - napsala, že dnes se stává všechno nepřehledným, že "co bylo nahoře je teď dole a co bylo napravo je teď nalevo". Dovolím si sem přetisknout jednu část mé odpovědi:

"To všechno dohromady: ukazuje se, že dnes už opravdu neplatí ten jednoduchý vzorec z minulosti, kdy se mohlo jevit, že levičák = dobrý člověk, a pravičák = vydřiduch. Možná jste měla právě tohle na mysli tou zmínkou, jak dnes co bylo nahoře je teď dole, a co bylo napravo je dnes nalevo.

Ano, je tomu tak, že v nové situaci zřejmě bude nutno se nově orientovat. Mně osobně se tu krystalizují dva základní momenty, které by přece jenom mohly sloužit jako základní orientace:

1. na jedné straně pravolevý ideový konflikt nadále trvá; stále existuje základní protiklad mezi individualistickým, a mezi pospolitým pojetím života a společnosti

2. na straně druhé ale jak řečeno tento pravolevý konflikt se trvale zmírňuje, dřívější příkré extrémy se čím dál tím více posouvají ke středu. A tento střed - ten je na straně jedné ideově dezorientovaný, ale na straně druhé v něm do popředí vystupuje reálná kvalita lidského charakteru, lidského jednání. Což je samo o sobě pozitivní moment; a přinejmenším potenciálně to směřuje k tomu, co i my v našich hovorech a hledáních na HD sledujeme: totiž že rozhodující má být nakonec vnitřní proměna člověka."

PS
March 21, 2022 v 10.0
pravolevý konflikt

Volím zásadně pravicové strany, jsem podnikatel, mám zaměstnance. Pro mne symbolizuje levice to, co zvítězilo v Rusku a přelilo se k nám, tedy komunismus. Varianta pospolitého pojetí života a společnosti, která vede k tomu, že pasivní většina žije na úkor aktivní menšiny. Průběžně to část aktivní menšiny přestává bavit a stává se pasivní většinou. Takto postupně dochází k tvůrčímu úpadku společnosti.

Pravice pro mne taky symbolizuje pospolité pojetí života a společnosti, ale s důrazem na co největší odpovědnost vůči druhým. To se samozřejmě promítá i do řízení firmy a zaměstnanců. Nemohu platit špatně pracující zaměstnance, protože oni nemají tu odpovědnost vůči druhým a vykořisťují nejen mne, ale i všechny ostatní spolupracovníky a tím i členy jejich rodin. Tedy přesný opak těch pouček, že kapitalista vykořisťuje nebohé dělníky.

Ale to byla jen toliko reakce na zajímavý podnět pana Josefa Poláčka a osvětlení mých pozic.

Co jsem tedy chtěl napsat? Jsem potěšen tím, že dokážete ohodnotit kvality a činy soupeře. Slovy pana Poláčka, nejdůležitější je reálná kvalita lidského charakteru a jednání. Je jedno, na které straně stojí.

JP
March 21, 2022 v 11.1
Pravice versus levice

Pane Sucháčku, nemohu soudit jak je tomu v aktuálních poměrech českých, já žiju v Německu - a mohu Vás proto ujistit, že i nemálo zdejších podnikatelů volí levici. To jen tak pro zajímavost; jako doklad toho, že podnikatelství se nemusí nutně vylučovat s levicovým viděním světa.

Neznám Vás (a Vaši firmu) osobně; nemám tedy možnost posoudit, jaký konkrétní charakter má Vaše pojetí "pospolitosti".

Že někteří zaměstnanci mají sklon (ne)pracovat na úkor nejen firmy, ale i svých vlastních kolegů? - Ano, to je (bohužel) pravda, sám jsem takové případy zažil. A je nutno přiznat, že někdy byli i samotní zaměstnanci-kolegové šťastni, když byl dotyčný "nemakačenko" propuštěn.

Ovšem na straně druhé - není to (jakožto princip) přece jenom příliš jednoduché, příliš pohodlné? Ten a ten mi nepasuje, nepřináší mi dostatečný zisk - a tak ho prostě vyhodím!

Pane Sucháčku, já jsem totiž zažil, a osobně zakusil i opačnou perspektivu. Jedna firma ve které jsem dlouhá léta pracoval mi - svou vlastní vinou - zničila zdraví; a pak se mě prostě zbavila. Jiná firma zase začala nemilosrdně racionalizovat; takže jsme (z jednoho sektoru) dostali výpovědi, a naši práci firma zadala (levnějším) soukromníkům.

Takže tohle je zase druhá stránka věci, pane Sucháčku: typický vyznavač/volič pravice, ten vidí jenom a pouze výkon, a nic jiného. Něco takového jako člověk, s jeho problémy a potřebami, ho nezajímá. Podej výkon, přines mi zisk - pak jsi u mě vítán, rád tě zaměstnán. Ale když už tě nemůžu dostatečně vytěžit - nashledanou, už tě nepotřebuju, pomoz si sám jak můžeš.

Znovu opakuji, pane Sucháčku, neznám Vás osobně, ani poměry ve Vaší firmě; možná že tam přece jenom vládne - v tom rámci který umožňuje kapitalistická produkce fixovaná v prvé řadě na maximalizaci zisku - v zásadě přátelská, kolegiální atmosféra. V principu je to možné.

Ale ono se jedná o to, že toto pravicové vidění světa je přínosné jenom pro ty, kdo jsou zdraví, silní, výkonní. A - co ti ostatní? Kteří nejsou natolik zdraví, silní a výkonní, aby mohli někomu přinášet zisk? Co uděláme s nimi? Označíme je všechny paušálně za "nemakačenky", kteří nemají pro společnost žádný přínos, a kterým by bylo nejlépe vzít i tu poslední státní pomoc?

Pane Suchánku, levicovost opravdu není jenom sovětský stalinismus. Naprostá většina příslušníků levice které znám jsou zásadními odpůrci stalinské (i husákovské) totality. (Oni totiž nesnášejí politický diktát stejně tak jako diktát zisku a kapitálu.) Levice je tady ale především proto, aby za prvé poskytla ochranu těm méně dravým, méně výkonným - a to prostě proto, že i oni jsou lidé, a že i oni mohou být hodnotnými členy společnosti.

Předseda sociální demokracie M. Šmarda základní ideové pozice levice vyjádřil touto větou: "Levičák je ten, kdo se automaticky postaví na stranu slabšího. I za tu cenu, že se někdy splete."

Pane Suchánku, leccos hovoří pro to, že jednou z hlavních evolučních příčin toho, proč si lidský rod dokázal vytvořit takovou dominanci v přírodě, bylo právě to, že se dokázal postarat i o své slabší členy. Místo aby je nechal prostě zahynout. Tato solidarita s "nepotřebnými" se napohled může zdát iracionální; ale tento pozitivní přístup k členům vlastní komunity se vždycky nějakým způsobem vrátí. I v oblasti společenských vztahů plně platí princip moderní fyziky: nic se neztratí. Všechno zůstane zachováno, každá příčina povede k určitým důsledkům.

To byl tedy jeden důvod k tomu, proč existuje - a proč má a musí existovat - levice: tato univerzální solidarita, vzájemná podpora všech členů komunity.

Ale je ještě druhý důvod, který je snad ještě důležitější: totiž právě to, aby veškeré společenské (a tedy: mezilidské) vztahy nebyly plně zkomercializovány. Aby všechno lidské nebylo podřizováno jenom holému kalkulu zisku.

Pane Sucháčku, je bezpochyby naprosto potřebné když národ má k dispozici schopné podnikatele, kteří dokáží rozmnožovat národní bohatství. Ale na straně druhé, toto podnikatelství je jako takové vždy příliš "úzkokolejné". Právě proto že je fixováno jenom na produkci a na zisk. Levicovost jako taková se neomezuje jenom na čistě sociální činnost respektive sociální ochranu (i když to tak někdy může vypadat); levicovost je i o tom, aby život společnosti neztratil univerzálně humánní charakter, aby nebyl redukován právě jenom na činnost ryze utilitaristickou, komerční a ziskovou.

PS
March 21, 2022 v 11.30
pravice vs. levice

Německo? To je ta země, která chtěla držte Rusy v systému bank SWIFT, i když je celá Evropa chtěla odpojit? Která buduje svou zelenou politiku na ruském plynu? Která nechce odříznout Rusko, aby to nezasáhlo její ekonomiku? To jsou zlí pravičáci, když je zajímá jejich zisk a ne životy Ukrajinců.

Fiala? Zástupce pravice, kterého naopak zajímají Ukrajinci a je ochoten tam jet, aby demonstroval pospolitost a boj proti stalinismu? A tím ztratil možnost výhodně obchodovat s Ruskem jeho suroviny? Typický levičák.

Opět vás cituji: nejdůležitější je reálná kvalita lidského charakteru a jednání.

Ale omlouvám se, diskusi tímto směrem jsem nechtěl vést a už do ní nebudu vstupovat. Čímž se omlouvám, že již nepřijde ode mne reakce na vaše další podněty.

Celé to mělo sloužit jen jako poděkování levičákovi panu Patočkovi.

LEVICOVOST A PRAVICOVOST

Zjednodušeně řečeno: levicovost dbá, aby univerzálně humánní charakter života nebyl redukován na činnost ryze utilitaristickou, zatímco pravicovost dbá o totéž, ale jen v rámci vlastní firmy. (Levicovost považuje za vlastní firmu celý svět.)

Když se nekritický postoj k mému vlastnímu rozumu (nereflektovaná touha po moci) uplatňuje v rámci pravicovosti, mohu zničit vlastní firmu, zatímco když se tento nekritický postoj k vlastnímu rozumu (nereflektovaná touha po moci) uplatňuje v rámci levicovosti, mohu zničit i celý svět. (V prvním případě mám odpovědnost za firmu, ve druhém případě za svět.)

V prvním případě jsou tedy materiálem experimentátora zaměstnanci jeho vlastní firmy, zatímco ve druhém případě (levicovém) je materiálem pro experiment celé lidstvo - to lidstvo, u kterého je třeba dbát, aby jeho život neztratil univerzálně humánní charakter a nebyl redukován na činnost ryze utilitaristickou...

V prvním případě je odpovědnou osobou majitel firmy, ve druhém případě je odpovědnou osobou majitel světa.

Z hlediska materiálu máte v prvním případě stále zachovánu možnost volby nějakého jiného úspěšnějšího experimentu, zatímco ve druhém případě tu možnost volby úspěšnějšího experimentu většinou nemáte, nebo je to mnohem komplikovanější (například emigrace).

Levicově zaměření lidé často mohou vnímat sami sebe jako humanisty, zatímco pravičáci mohou někdy být filantropové. Někteří miliardáři ale mají na to, aby byli obojí, i když podle levice by neměli existovat (viz článek v DR „Miliardáři by neměli existovat“).

PK
March 21, 2022 v 14.2

Pokud pan Sucháček nechce, aby lidé pasivní žili na úkor aktivních, tak jistě s pomocí nějakých levičáků zdaní a přerozdělí majetek mnoha pravicových rentiérů a tím je snad donutí k pracovní aktivitě. Možná při tom pan Sucháček zavzpomíná na doby komunismu, kdy pracovat musel každý (což ale samozřejmě mělo i své nevýhody, neboť pracovní výkonnost byla mnohdy nízká).

O tom co se skrývá za "pomocí" Ukrajincům jsem psal již jinde. Ze strany pravice (ale i liberální levice) jde hlavně o snahu získat dlouhodobě levnou pracovní sílu a to bez ohledu na důsledky (sehnat nyní bydlení v Praze pro nízkopříjmového občana, který tu možná desítky let platil daně, je prakticky nemožné). Tedy žádný altruismus, ale brutální podnikatelské zájmy, na čemž nic nemění to, že se do té snahy pomoci zapojuje zhusta i střední třída. Ta má totiž díky zajištěnému bydlení, mnoha kontaktům a většinou vysoké kvalifikaci a finančním rezervám své jisté a příchod uprchlíků je neohrožuje.

Kdo se chce přidržet tématu, může si např. přečíst ostře polemický komentář pana Buřiče na Argumentu o tom, že cesta pana Fialy do Kyjeva nebyla žádným hrdinstvím, ale spíše něčím spíše až směšným a zbytečným:

https://casopisargument.cz/?p=41536

Polemika je totiž něco, co by mělo ke skutečné demokracii patřit, ale na Deníku Referendum to jest vzácným zbožím, nahrazeným pseudopolemikou o detailech.

A když už jsme u té demokracie, tak k ní patří i vyváženost. Tedy nejde ani tolik o to, zda je dobré být levičákem či pravičákem, ale o to, aby levice a pravice byla v rovnováze. Jelikož zde téměř žádná levice není, není zde demokracie, ale stav, v rámci něhož se pravice a střed stává, či již stala, silně autoritářskou hrozbou.

PK
March 21, 2022 v 14.12

(A to pomíjím, co často produkují oni "aktivní" podnikatelé. Často se jedná o zbytečné zboží či služby, které zvyšují ekologickou zátěž planety na neúměrnou mez. Ano, mnoha lidem se to líbí, ale i ti, kterým ne, se musí podřídit a též produkovat, neboť by jinak skončili pod mostem a neměli z čeho žít.)

JP
March 22, 2022 v 10.14

Nějak rychle opouštíte (ideové) bitevní pole, pane Sucháčku; což je právě pro vyznavače pravice dosti nezvyklé, ti jsou přece ze své samotné podstaty aktivní, agilní, bojovní. Že by Vám tak rychle došly argumenty?...

A je nutno přiznat, že v daném ohledu se pro tentokrát velice dobře trefil i pan Krupička: jestliže je řeč o těch, kteří mají snahu žít na úkor celku, pak by bylo v prvé řadě na místě podívat se na ty, kdo žijí jenom z rent a kapitálových výnosů, aniž by vůbec museli jakkoli přispívat svou prací k blahobytu společnosti. Je opravdu nemálo zajímavé, že na nich vyznavači pravicového vidění světa nic parazitárního neshledávají...

JP
March 22, 2022 v 10.26

Ovšem pane Krupičko, ten článek v Argumentu není ničím jiným nežli snůškou levičáckých ideologických klišé, je naprosto jasně znát že autor se vůbec ani v nejmenším nenamáhá rozebírat situaci takovou jaká je, nýbrž ji naopak násilně vměstnává do svých ideologických schémat a dogmat.

Takže prý západní státy vůbec nechtějí přijmout Ukrajinu do Evropské unie? - A proč tedy vlastně vůbec vznikl celý ukrajinský konflikt, proč došlo k Majdanu? Nebylo to snad náhodou právě proto, že tehdejší prezident Janukovyč v posledním okamžiku změnil fronty, a z dohod otevírajících cestu Ukrajiny do EU utekl do náruče Putinova Ruska?

A dále: jestliže prý EU nechce přijmout Ukrajinu proto, že by musela ukrajinským rolníkům platit subvence - jak je potom možné, že ta samá EU do svých řad přijala Polsko? Když polským rolníkům stejně tak vyplácí obrovské subvence na jejich hospodářství?!... Autor onoho pamfletu na adresu Polska poznamenává pouze tolik, že to je prý "trochu jiný případ" (!!), a že "v našich úvahách ho vynechejme"!!

Takovýmto způsobem je ovšem snadné provozovat ideologickou manipulaci skutečnosti: když všechny argumenty které se nám nehodí prostě "vynecháme", vytěsníme!

„Ideové bitevní pole“, pane Poláčku?

Já chtěl vést dialog, ne bitvu. Filosofický význam dialogu plyne z pochopení, že člověk se může mýlit a že mu tedy může pomoci setkání s názorem druhého. „Bitva“ plyne naopak z pochopení, že člověk se mýlit nemůže a setkání s názorem druhého mu pomoci nemůže, může mu ublížit.

Čili jsem konečně pochopil, proč si nerozumíme. Kdybychom si totiž rozuměli (byť bychom spolu třeba i nadále nesouhlasili), mohlo by nás to ohrozit - nemohli bychom spolu vést bitvu, museli bychom vést (humanistické) dialogy.

JP
March 23, 2022 v 10.5
Dialog pravice s levicí

Pane Nusharte, onen příměr s "útěkem z bitvy" jsem především použil v souvislosti s panem Sucháčkem, nikoliv v souvislosti s Vámi. - O Vás v každém případě nijak není známo, že byste z (verbálních) bitev nějak předčasně utíkal.

Pokud ovšem vyjadřujete politování nad ztracenou příležitostí k dialogu - ano, v daném případě se tu skutečně na chvilku otevřela vzácná příležitost k otevření dialogu mezi levicí a pravicí. Já z mé strany jsem naprosto uznal (pravicově laděné) argumenty pana Sucháčka; naprosto by postačilo kdyby on učinil to samé vstřícné gesto, a kdyby uznal že i na mých - levicově fundovaných - argumentech také něco je. Bylo by pak možno začít stavět most mezi oběma protichůdnými perspektivami, na základě čiré racionality uspořádání sociálních a pracovních vztahů. Na místo tohoto vstřícného gesta se pan Sucháček ale stáhl z jakýchkoli dalších diskusí; což se pak sotva dalo interpretovat jinak, nežli že - z ideologických důvodů - odmítá vůbec jen uvažovat o relevantnosti mých argumentů, a že se mu zároveň nedostává argumentů vlastních, a proto se stahuje z boje.

Opravdu nevím, co mi v této souvislosti chcete vytýkat, pane Nusharte. Opakuji ještě jednou: já sám jsem naprosto uznal relativní platnost argumentů protistrany; ale byla to tato protistrana, která opustila kolbiště. A je jenom hraním se slovíčky, jestli se toto kolbiště nazve "bojištěm" nebo "dialogem". Z mé strany jsem byl vůči tomuto dialogu naprosto otevřený; ale dialog jak známo vždy vyžaduje přítomnost (a dobrou vůli) obou stran.

Snažím se, pane Poláčku, prostě jen přijít na to, jestli my dva (nejen zde v této aktuální diskusi) spolu obvykle vedeme spíše dialog, nebo spíše slovní bitvu. V dialogu jde podle mě o „vůli k pochopení“, zatímco v bitvě jde o „vůli k moci“ (vůli prosadit svou), takže když oponenta pochopíme, už s ním vlastně nemůžeme bojovat, můžeme s ním jen nesouhlasit (nebo samozřejmě také souhlasit).

Abychom se tedy vyhnuli nebezpečnému stavu disonance našeho poznání, ve kterém by se naše přesvědčení - náš uspořádáný obraz chaotického světa, naše kotva v „moři nepravděpodobného“, kotva v chaosu naší mysli - ve kterém by se toto naše ukotvující přesvědčení o podobě světa a našeho místa v něm dostalo do rozporu s některými uvažovanými možnostmi, a proto o nich uvažovat nechceme - bráníme se uvažování o těchto eventualitách tím, že ty možnosti bez uvažování buď popřeme, nebo je „nepochopíme“ (popřeme je nevědomě), nebo nevědomě argumentujeme proti „slaměnému panákovi“ v naší mysli a nikoliv proti živému oponentovi a jeho skutečným argumentům.

JP
March 24, 2022 v 10.39
Dialog a dialektika

Pane Nusharte, "vést dialog" neznamená prostě slovní smiřovačku za každou cenu. Takto - tedy ve smyslu univerzální smiřovačky - si vedení dialogu představuje populární německý autor sociálních studií J. Habermas. Jeho model "nenásilného dialogu", kdy všichni spolu diskutují prakticky donekonečna, bez jakýchkoli mocenských či dominantních ambicí - tento model sice vyznívá napohled velice liberálně a velice demokraticky a humanisticky; jenže ve skutečnosti je sotva čím jiným nežli čirým akademismem. Který se takto nekonečně progresivně může vyjímat v teoretických elaborátech (a mediálních zkratkách); ale sotva má co společného s žitou realitou tohoto světa.

Oproti tomuto habermasovskému akademismu stojí centrální téze řeckého filozofa Hérakleita: "Otcem všeho je boj."

I laikovi může snad být už na první pohled zřetelné, že tato myšlenka velkého filozofa jde nesrovnatelně hlouběji, nežli akademické výklady popové ikony současné německé mainstreamové filozofie.

Hérakleitos naprosto jasně viděl, že fenomény, subjekty tohoto světa (a tedy i samotní lidé) se nacházejí ve vzájemné opozici, ve vzájemném protikladu, vzájemném střetu. (Úplně první kořen tohoto poznání podstaty předmětného světa ovšem leží už u samotného Anaximandra; u jeho sdělení, že předměty vynořivší se z nekonečného, nekonturovaného apeiron se vůči sobě navzájem nevyhnutelně ocitají v konfliktu, "navzájem si páchají bezpráví".)

Zkrátka, pane Nusharte, naprosto a bez výjimky všechno, co není transcendentálně božské, se nevyhnutelně nachází ve stavu vzájemného pnutí. Jestliže v onom Anaximandrově apeiron všechno existuje v jedné nerozdílné (a tedy harmonické) jednotě, pak jsoucí svět je tvořen a definován principem subjektivity. Kde jsem já - tam nemůže být ten druhý. Vzniká tedy nevyhnutelně trvalý boj o dominanci.

Tento věčný boj je tedy naším nevyhnutelným osudem; ale jak nám sděluje Hérakleitos, je tak tomu dokonce dobře, respektive je to nutné pro jakýkoli progres. Neboť jenom tento vzájemný boj a střet může rozhodnout o tom, co je životaschopné a co ne, jenom on může ušlechtilé oddělit od nízkého.

To je jedna rovina celé věci. Druhá rovina je ale ta, že za určitých okolností přece jenom dochází k určitému smíření jinak nesmiřitelných protikladů; totiž když se tyto podaří spojit v jeden jediný, navzájem provázaný celek. Když se oba doposud protichůdné momenty spojí v komplexní útvar vyšší kvality. Hérakleitos uvádí příklad luku - jakožto spojení protichůdných sil tětivy na straně jedné, a těla, oblouku luku na straně druhé. Každá z těchto sil směřuje opačným směrem, obě působí proti sobě; a přesto dohromady tvoří jeden jediný funkční celek, který svou užitkovostí daleko přesahuje výchozí stav oněch oddělených sil.

Zkrátka, pane Nusharte: boj o prioritu, o dominanci ve vzájemném dialogu ještě naprosto nemusí být nijak na závadu; stejně tak jako boj o dominanci nijak není na škodu sportovnímu soutěžení, nýbrž je naopak jeho nejvlastnějším smyslem.

Jde jenom o to, aby se tento boj, toto soutěžení o dominanci za prvé odehrával alespoň v zásadě férovým způsobem (například aby se vůbec braly vážně argumenty protistrany); a za druhé, aby konečným cílem obou stran bylo dosažení oné zmíněné syntézy, tedy dosažení vyšší kvality daného tématu.

Tohoto cíle se ale sotva může dosáhnout oním habermasovským akademickým "nenásilným dialogem"; v něm totiž naprosto absentuje hérakleitovský oheň, toto pnutí vedoucí k pravé moudrosti.

+ Další komentáře