22. října uplynul rok ode dne, kdy polský ústavní soud vyhlásil verdikt, dle nějž jsou potraty z důvodu poškození plodu v rozporu s ústavou. Ačkoliv je platnost verdiktu zpochybnitelná, jelikož třetina polských ústavních soudců byla jmenována v rozporu se zákonem, v realitě má strašlivé dopady. Minulý týden zemřela žena, které lékaři údajně odmítli provést potrat.

„Důsledky rozsudku ústavního soudu ze dne 22. 10. 2020 v praxi. Pacientka v 22. týdnu [těhotenství], bez plodové vody. Lékaři čekali, až plod zemře. Plod zemřel, pacientka zemřela. Septický šok. Strávila jsem pátek na prokuratuře,“ napsala 29. října na Twitter polská advokátka Jolanta Budzowska. Sítěmi se šíří hashtag #Už žádná další, v oknech hoří svíčky za zemřelou, do ulic se vrací rozohněný lid.

Verdikt o zákazu potratů z důvodu poškození plodu vloni v Polsku podnítil největší demonstrace v postkomunistické historii země. Ne že by toho rozsudek tak moc změnil: od roku 1993 byly v Polsku potraty povolené pouze v hraničních situacích — a říkalo se tomu „potratový kompromis“. Loňské rozhodnutí Ústavního soudu, že správná žena musí „porodit“, byť by dítě bylo mrtvé, nicméně rozčarovalo většinu polské společnosti. V zemi se o potratech konečně začala vést otevřená debata.

„Společnost pochopila, že zákaz potratů neznamená, že se potraty nedějí. Potraty tu byly, jsou, a budou,“ podotkla právnička a aktivistka Marta Lempartová na panelové diskusi Občan*ka nepřítel*kyně státu na Inspiračním fóru v rámci festivalu Mezinárodních dokumentárních filmů Ji.hlava.

Lempartová je jednou ze tří lídryň Celopolské stávky žen, tedy hnutí, které protesty koordinuje na celostátní úrovni. „Jsem zkrátka maskot,“ glosuje svou roli se sebeironickým úsměvem. Za uplynulý rok se z ní stal terč nenávistné propagandy provládních médií a výhrůžek internetových uživatelů. Zároveň je trestně stíhaná pro podezření ze spáchání několika trestných činů, jakými jsou urážka veřejného činitele či urážka náboženského cítění.

Zahořklosti či marnosti nicméně nepropadá. „Nedávno za mnou přišel na demonstraci asi dvacetiletý kluk a povídá mi: Až se dostanete z vězení, dejte se na stand up comedy! A měl pravdu, jsem totiž fakt vtipná,“ rozesmála publikum na závěr debaty.

S Lempartovou jsme v Jihlavě hovořili o tom, jak se polská společnost za uplynulý rok změnila či o kondici polské opozice.

Před pár dny uplynul rok od vyhlášení verdiktu polského ústavního soudu…

To nebyl verdikt.

Rozumím, nebyl to platný verdikt, jelikož polský ústavní soud není ústavním soudem, ale uplynul zkrátka rok od doby, co předsedkyně ústavního soudu Julia Przyłębská…

…oznámila, že zakáže potraty.

Ano. A taky od největších protestů v postkomunistické historii Polska. Jak se za poslední rok polská společnost změnila?

Je tomu týden, co Evropský parlament vydal rezoluci o vládě práva a nezávislém soudnictví. A bylo to vůbec poprvé, co byl v souvislosti s nezávislým soudnictvím a vládou práva zmíněn zákaz potratů. To je něco, čemu se takzvaní demokraté a všichni ti vážní obhájci nezávislého soudnictví a vlády práva dříve snažili za každou cenu vyhnout: zmínit otázku potratů a ženských práv. Feministické organizace zase považovaly téma vlády práva za nudné. Byli jsme jediní, kdo upozorňovali na spojitost mezi zákazem potratů a absencí nezávislého soudnictví a vlády práva. Jediní, kdo stáli na obou nohách.

Polský zákaz potratů z důvodu poškození plodu je přitom jasným příkladem toho, co se může stát, pokud země nemá nezávislé soudnictví a nevládne v ní právo. Evropský parlament teď konečně uznal, že dotyčný verdikt je neplatný a že polský ústavní soud ústavním soudem není. A stejně tak se i v Polsku konečně spojily feministky a lidskoprávní levicové organizace s obhájci demokracie. Stalo se to proto, že tuto souvislost pochopila společnost, která na politiky a média vyvinula tlak. Změnil se totiž vliv polské společnosti.

Zároveň teď podporuje legalizaci potratů devětašedesát procent polské společnosti. Když jsme začínali, bylo to pouhých sedmatřicet procent. Protesty už nejsou o zrušení zákazu potratů v případě poškození plodu, ale o legalizaci potratů na vyžádání. Zatímco první rok jsme protestovali a měnili společnost, teď se soustřeďujeme na sbírání podpisů pod návrh zákona na legalizaci potratů.

Zákaz potratů podporuje pouze krajní pravice a církev. Protože ani lidé, kteří jsou proti myšlence obecně platných lidských práv, nejsou zpravidla proti realitě. A realita je taková, že potraty se dějí, ať je legislativa nastavena jakkoliv. Ale pokud jsou potraty zakázané, jsou dostupné pouze pro bohaté.

Dokonce i Občanská platforma, největší opoziční — a konzervativní — strana už prohlašuje, že legalizaci potratů podporuje. Ne že by si snad jejich politici skutečně mysleli, že je třeba potraty legalizovat — ale zkrátka se začali bát víc společnosti než církve. Což znamená, že nesmíme přestat bojovat. Aby od toho v budoucnu neodstoupili.

Další změna je, že každý zná telefonní číslo organizace Potraty bez hranic, které se objevovalo naprosto všude: na billboardech, v televizi, v médiích. Tato organizace dnes zařídí stejný počet potratů za den jako dříve za měsíc. Jen oni za uplynulý rok Polkám zprostředkovali čtyřiatřicet tisíc potratů!

A zároveň je tu dnes generace mladých lidí, kteří si prošli ohněm. V útlém věku se stali terčem násilí, obtěžování a obviňování ze strany policie. Mnozí z nich dnes v důsledku toho, co zažili, trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Někteří z nich hnutí opustili, ale jiní se stali radikálními — jsou připravení boji za lidská práva leccos obětovat. Tahle generace už nikdy nedopustí, aby šla lidská práva stranou, tak jako to činila moje generace.

Během včerejší debaty jste zmínila, že jste součástí generace, která do roku 2016 nezpochybňovala takzvaný potratový kompromis z roku 1993…

…ano, byla nás takových většina. Věděli jsme, kolik potrat stojí a kam se obrátit, pokud jej potřebujeme. Nikdo o tom nepřemýšlel.

Nevnímáte proto vládu PiS jako facku, kterou polská společnost potřebovala, protože věci zkrátka nebyly v pořádku už před rokem 2015?

Svým způsobem ano. Vláda PiS nutí všechny členy společnosti zaujmout postoj. A dává nám přitom na výběr mezi vládou, která lidi — ženy, LGBT, uprchlíky či učitele — nenávidí, a mezi lidmi. Skvělým příkladem posunu v polské společnosti jsou Pochody rovnosti (u nás známé jako Pochody hrdosti, pozn. red.). Ty dříve probíhaly v devíti polských městech, dnes probíhají v sedmadvaceti městech. Počet jejich účastníků ve velkých městech vzrostl o tisíce. Z účasti na Pochodu rovnosti se totiž stal způsob, jak vyjádřit nesouhlas s vládou. Najednou tam chodí i lidé, kteří se dřív domnívali, že nikoho z LGBT menšiny neznají. Konečně vnímají, že existuje menšina, kterou vláda utlačuje, a že je potřeba se za ni postavit. Chodí tam i konzervativci, lidé starší padesáti šedesáti let, kteří mají potřebu dát najevo, že to, co se v Polsku odehrává, se neděje jejich jménem.

Vloni jste volala po okamžité demisi vlády. Když jsme spolu hovořily v únoru, byla jste přesvědčená, že polská vláda brzy padne. Teď najednou mluvíte o argentinském příkladu patnáctiletého boje za legalizaci potratů, o tom, že polská občanská společnost bude muset ujít ještě velký kus cesty. Změnila jste snad náhled na věc, taktiku?

Ne, jenže legalizace potratů bude zřejmě opravdu běh na dlouhou trať — na rozdíl od pádu vlády. Nemám nejmenší pochybnosti o tom, že se vláda rozpadá. Jenže boj o potraty bude pokračovat, protože politická scéna v Polsku je z většiny konzervativní. Budeme muset pravděpodobně bojovat i proti příštím politikům.

Překvapilo mě, jak moc ostrá byla vaše včerejší kritika polské opozice. Prohlásila jste, že pokud opozice vyhraje příští volby a bude se ve vládě chovat stejně jako se teď chová v opozici, jste v háji, protože přespříští volby v důsledku vyhrají postPiSovští neofašisté. To se během uplynulého roku opozice nic nenaučila?

Jediné, na co opozice slyší, je strach. Kdybychom se spolu podívaly na mapu Polska a vy jste se mě zeptala na příklady poctivých lokálních politiků, nějakého bych našla v každém městě. Ale právě takoví bývají ve volbách umístěni na konec kandidátky. Strany vysílají signál, že nezáleží na tom, jak moc tvrdě jako člen pracujete — musíte s námi souhlasit. Představte si, jak na něco takového budou reagovat mladí. Moje generace se nechávala vmanipulovat do volby menšího zla v podobě Občanské platformy dlouhá léta, ale mladé generaci už menší zlo nestačí.

Platí totéž pro levici?

Ano. Na levici působí několik v jádru poctivých a ze srdečního přesvědčení pracujících politiků: většinou žen. Ale i tam převažují muži, které nic nezajímá. Levicové političky odvedly tolik práce, ale nikdo o tom neví, protože jim není dovoleno pořádat tiskové konference a prezentovat svou práci.

A to se jim děje proto, že jsou ženy?

Ano. Děje se jim to proto, že jsou ženy. Strana je pošle do televize, jen když něco hoří, protože když něco hoří, muži zmizí. Ale jejich vlastní strana nikterak neupozorňuje na všechnu tu práci, kterou odvedly. Bolí mě to pozorovat, ale děje se to ve všech stranách.

Když se mě zeptáte, co jsme za poslední rok jako občanská společnost zvládli, mohu vyjmenovat tolik věcí! Ale zatímco se nám podařilo změnit polskou společnost, nepodařilo se nám změnit politiky, nepodařilo se nám je přesvědčit o tom, v jak vážné situaci se ocitáme.

Pokud se opozice nezmění, příští volby zase prohraje. Nebo vyhraje jen velmi těsně, a ty přespříští prohraje s postPiSovskými neofašisty tak drtivě, že budeme v háji na příštích dvacet let. Vlastně nám možnost předčasných voleb nahání strach. Pokud se opozice nezmění, nemáme naději. Změnit polskou opozici je pro nás ta největší výzva a dost si lámeme hlavu, co s tím.