Z výroku ministra Jurečky, v němž obhajuje užití facek ve výchově jako legitimního výchovného prostředku pro výjimečné situace, promlouvá duch minulosti. Nikoli však pomyslných starých dobrých hodnot, ke kterým by snad bylo vhodné se vracet. Ale duch násilí, strachu, zneužívání moci a ponižování druhých. Tedy chování, které stojí v zárodku bezpočtu menších či větších tragédií na individuální i celospolečenské úrovni.

Násilí, ponižování a strach by neměly být součástí života žádné rodiny. A šéf resortu, který má v nejbližší době do svého oficiálního názvu vedle práce a sociálních věcí i slovo rodina přidat, by měl dělat maximum pro to, aby rodin bez násilí, ponižování a strachu bylo co nejvíce.

Úkol to jistě není jednoduchý. Coby psycholožka zabývající se rodinou a výchovou v ní bych si panu Jurečkovi dovolila vzkázat následující: Pane ministře, je dobře, že se k tělesným trestům ve výchově svých dětí neuchylujete často. Nejspíš je to dáno tím, že se do situací, s nimiž si nevíte rady, dostáváte jen zřídka.