↗

Psychologické výzkumy nepřinášejí žádný přesvědčivý důkaz o účinnosti fyzických trestů jako výchovného prostředku. Foto Facebook Marian Jurečka

Z výroku ministra Jurečky, v němž obhajuje užití facek ve výchově jako legitimního výchovného prostředku pro výjimečné situace, promlouvá duch minulosti. Nikoli však pomyslných starých dobrých hodnot, ke kterým by snad bylo vhodné se vracet. Ale duch násilí, strachu, zneužívání moci a ponižování druhých. Tedy chování, které stojí v zárodku bezpočtu menších či větších tragédií na individuální i celospolečenské úrovni.

Násilí, ponižování a strach by neměly být součástí života žádné rodiny. A šéf resortu, který má v nejbližší době do svého oficiálního názvu vedle práce a sociálních věcí i slovo rodina přidat, by měl dělat maximum pro to, aby rodin bez násilí, ponižování a strachu bylo co nejvíce.

Úkol to jistě není jednoduchý. Coby psycholožka zabývající se rodinou a výchovou v ní bych si panu Jurečkovi dovolila vzkázat následující: Pane ministře, je dobře, že se k tělesným trestům ve výchově svých dětí neuchylujete často. Nejspíš je to dáno tím, že se do situací, s nimiž si nevíte rady, dostáváte jen zřídka.

Možná díky tomu, že jste poměrně dobrý vychovatel a rodič. Možná proto, že nejste tím rodičem, který je s dětmi většinu času a na jehož bedra padá řešení většiny problémů, jež při jejich výchově vyvstávají. Anebo možná proto, že jen máte děti, které nemají tendenci opakovaně překračovat nastavené hranice.

Nemám ambici vaše rodičovství jakkoliv hodnotit. Nic o něm, ani o každodennosti vaší rodiny, nevím. Jen bych v rámci osvěty, po které voláte, ráda připomněla, že tendence dítěte respektovat nastavené hranice nemusí být nutně dána dobrým výchovným vedením ze strany jeho rodiče. Mnohdy je dána spíše temperamentem dítěte, vývojovým obdobím či životní situací, v níž se nachází, a především absencí poruch exekutivních funkcí.

Situace, které popisujete jako výjimečné, nastávají u dětí temperamentních, dráždivých, dětí v batolecím věku, dětí v náročných životních situacích a dětí s poruchami exekutivních funkcí — například dětí s ADHD — i několikrát denně. A jakkoliv bychom měli mít pochopení pro rodiče, kteří jsou ve své roli bezradní nebo selhávají, je krajně nebezpečné legitimizovat facky jako výchovný prostředek pro takzvaně výjimečné situace.

Jakkoli se domníváte, že vás osobně fyzické tresty nijak nepoškodily, a tvrdíte, že jste sám svým rodičům za facky dokonce vděčný, na skutečnosti, že fyzické tresty nejsou přijatelným výchovným prostředkem, to nic nemění. Psychologické výzkumy nepřinášejí žádný přesvědčivý důkaz o účinnosti fyzických trestů jako výchovného prostředku. Hranice se nenastavují fackami, ale skutečnou výchovou.

Nastavením hranic by navíc výchova neměla končit. Prostřednictvím výchovy by se dítě od svého rodiče mělo učit, jak regulovat vlastní emoce — tedy jak zacházet s emocemi, které v něm hranice či jiný zdroj frustrace vzbuzují. Mělo by se učit, že cloumá-li s ním vztek, nevzniká mu tím právo k napadání druhých.

Jedním z důležitých cílů výchovy by mělo být rozvíjet a kultivovat u dítěte způsoby komunikace konfliktu a vyjádření emocí. Obojí se ukazuje být významným protektivním faktorem duševního i fyzického zdraví dítěte, životní spokojenosti a úspěšnosti a kvalitních sociálních vztahů.

Díky emoční regulaci a schopnosti komunikovat v konfliktech bude mít dítě větší šanci, že nebude páchat násilí nebo zneužívat moc a že to nedovolí ani druhým. Zvýší se jeho šance, že nebude vstupovat do patologických vztahů, v nichž se jeden snaží druhého ovládat silou, mocí či zdánlivou morální převahou. Facky rozvoji emoční regulace nikterak nepomohou.

Facky nejsou výchova. V „lepším případě“ jsou facky a další fyzické tresty projevem rodičovské frustrace, bezradnosti či selhání. V tom horším prachsprostým násilím.

Fyzickým trestem rodič dítěti ukazuje, že je silnější než ono. Ne psychicky a morálně silnější. Ne silnější tak, aby mu byl oporou. Ale silnější fyzicky. Fyzickým trestem rodič dítěti ukazuje, že svou tělesnou sílu neváhá použít ke znovunabytí kontroly nad dítětem v situaci, kdy sám frustrací neví kudy kam.

Rodičovství je bezesporu náročnou životní rolí. Nelze ji naplnit dokonale a bez chyb. Když ale rodič chyby dělá, měl by si jich být vědom, přiznat je a snažit se jim napříště vyvarovat. Může na nich růst jako rodič, jako člověk a jako model pro své dítě.

Jak jsem již řekla, je tedy dobře, že se k tělesným trestům neuchylujete často. Máte dobře nakročeno k tomu porozumět, že užití fyzických trestů není výchovným prostředkem či přirozeným důsledkem selhání vašich dětí, ale symptomem vaší výchovné bezradnosti a neschopnosti ovládat vlastní emoce. Pokud by ve výchově vašich dětí znovu nastala situace, v níž budete mít tendenci své děti uhodit, zkuste tomu odolat, své emoce pouze pojmenovat a o konfliktu s dítětem raději komunikovat.

Pokud se vám nepodaří své emoce zregulovat a své děti znovu uhodíte, vyhledejte odbornou pomoc — pro dobro svých dětí. I pro dobro dětí všech ostatních, kteří v chování a slovech ministra mohou hledat model pro svůj vlastní život. Jako ministr můžete být pro mnohé lidi autoritou a vzorem. Kéž byste byl vzorem dobrým.