↗

Ztráta lidskosti souvisí se ztrátou vnější identity, a to i genderové. Jedna nizozemsko-německá zdravotní sestra vzpomínala, jak s sebou do Terezína přivezla rtěnku, a protože měla, jako spousta nově příchozích, hlad, vyměnila ji za chleba. Chodit nalíčená může pro někoho zkrátka znamenat, že tím udrží smysl sebe sama, pocit důstojnosti a lidskosti. Malba terezínského ghetta od Bedřicha Fritty, zdroj Malba WmC

24. listopadu uplyne 80 let od první deportace Židů do terezínského ghetta. Jak se vyvíjel historický výzkum transportů do Terezína?

První transport z 24. listopadu roku 1941 byla takzvaná konstrukční četa neboli Aufbaukommando. Tři sta čtyřicet dva mladých mužů z Prahy bylo odvedeno, aby připravili ghetto Terezín pro veškeré české Židy, kteří sem měli být posléze deportováni. Nacisté od začátku plánovali, že Terezín bude tranzitní ghetto, tedy místo, kde budou koncentrovat lidi, než je pošlou dál na východ.

V prosinci 1941 se Hitler rozhodl zavraždit všechny evropské Židy už během války. Při rozhodování o „konečném řešení židovské otázky“ hrál Terezín, jak ukázali němečtí, izraelští nebo američtí historici, důležitou roli. V českém kontextu se tématu věnoval například doyen historie českého holokaustu Miroslav Kárný, který byl sám bývalým vězněm. Byl deportován už 24. listopadu 1941 v rámci Aufbaukommanda a jako jeden z mála přežil. Měla jsem to štěstí, že jsem ho jako mladá studentka několikrát potkala. Teď, když moje kniha vyšla, na něj často myslím.

Na jaká témata se historičky a historici v rámci výzkumu terezínského ghetta soustřeďují dnes?

O Terezíně bylo za posledních deset patnáct let provedeno mnoho výzkumu. Zajímavá dizertační práce Lisy Peschelové, která bohužel nevyšla knižně, pojednává o svědectví o divadelním životě v Terezíně. Dále se jedná o několik biografických studií o H. G. Adlerovi, který přežil Terezín a později se stal jedním z jeho prvních historiků. Zkoumány byly také propagandistické filmy z Terezína.

Ve výzkumu holokaustu zažíváme obrovský boom. Roste zájem o židovské dějiny holokaustu a o témata, která dlouhou dobu zůstávala opomíjena. Už to nejsou pouze pachatelé, co výzkumníky a výzkumnice zajímá. Více pozornosti získává svědectví a narativita. Široce se píše o sexuálním násilí, o sexualitě vůbec, o genderu — Jo-Ann Owusuová v DR publikovala svou studii o menstruaci v koncentračních táborech. Výzkumníci a výzkumnice se začínají ptát a aplikovat postkolonionální teorii, důležitý je koncept multidirektivní paměti Michaela Rothberga. Tolik k několika výraznějším trendům.

Co se týče českých kolegů a kolegyň, několik se jich zabývá literaturou v terezínském ghettu a také reprezentací holokaustu. Jde především o kolektiv Jiřího Holého. Několik statečných jedinců se pak soustřeďuje na českou roli během holokaustu. Jsem velmi zvědavá na výsledky. Osobně se těším na knihu Pavla Balouna analyzující postavení a perzekuci Romů ve třicátých letech.

Brzy také vyjde důležitá studie Diany Dumitruové, Kateřiny Čapkové a Chada Bryanta o takzvaných Karlínských klucích [jde o skupinu funkcionářů KSČ v čele s K. Gottwaldem, kteří převzali vedení stany a stalinizovali ji, pozn. redakce], židovských dějinách a zdrojích procesu s Rudolfem Slánským.

Zdá se, že v posledních letech se výzkumníci a výzkumnice zajímají o genderová témata, o kterých se v minulosti moc, nebo spíše vůbec nepsalo. Čím myslíte, že to je?

Čtvrtou vlnou feminismu. Diskurz se pořád proměňuje, a určité věci jsou zkrátka najednou vyslovitelnější. Když například noviny jako The New York Times píšou pravidelně o menstruaci a menstruačních kalhotkách, normalizuje to mimo jiné i tyto výzkumy. Otevírají se nová témata. To ale ještě neznamená, že lidé, kteří se jim věnují, to mají jen jednoduché. Mně a spoustě kolegů a především kolegyním se často stane, že se někdo postaví a do obličeje nám řekne, že to, co děláme, je zbytečnost.

V rozhovoru s Veronikou Pehe jste řekla, že historiografie by měla být politická. Jak by podle Vás měla vypadat politická historie nacistické ghettoizace Židů?

Já bych spíš řekla, že historie si má byt vědoma své politické zodpovědnosti a toho, že jen málokdy je hodnotově neutrální. Politicky angažovaná historie by v tomto případě znamenala uvědomění si sociálně-politického pole a privilegií nebo absence privilegií, na jejichž základě píšeme, a také toho, komu tímto psaním dáváme hlas či moc. Jde o to uvědomit si, že samotný archiv reflektuje mocenské pozice.

Musíme si uvědomit, komu nebyl dán hlas, kdo byl marginalizován nebo dokonce vymazán z dějin, a snažit se to napravit. Psát inkluzivnější dějiny, to je jeden příklad toho, co mám na mysli, když mluvím o politických dějinách. Zároveň neříkám, že všechno musí být politické. Je ale dobré nad tímto vším přemýšlet.

V České republice se navíc tématu holokaustu ještě pořád vědecky nevěnuje dostatek lidí, přestože holokaust jako takový se zde těší nemalé pozornosti. Česká republika nemá katedru holokaustu, není to viděno jako vzrušující nebo karierní téma pro dizertaci, když děláte moderní dějiny, nemáme ani muzeum holokaustu.

Vraťme se ještě k první otázce. Je dobře známo, kdo se do transportů do Terezína dostal. Jak je možné, že disponujeme tak přesnými informacemi? A liší se nějak situace v České republice od zahraničí?

Vězni ke konci války zachránili centrální evidenci. Zachovalo se to v několika kopiích. Jedna je v Praze ve Federaci židovských obcí, jedna například ve Vídni. Na základě těchto dat se na začátku devadesátých let sestavovala databáze Institutu terezínské iniciativy, na jejímž základě posléze vznikly Terezínské pamětní knihy. A protože jsem mnoho let spolupracovala s Institutem terezínské iniciativy, spoluvydávala jejich ročenku, měla jsem zároveň přístup do databáze a mohla jsem dělat různé kvantitativní analýzy.

Takže ano, víme skoro o všech lidech, kteří byli deportováni. Kdo byl v jakém transportu, kolik v nich bylo lidí, jak byli staří, jaké měli pohlaví, odkud byli. Platí to ale jen pro střední Evropu. Například v případě Kaunasu v Litvě nemáme ani seznam vězňů.

Koho nacisté do Terezína deportovali?

Do Terezína nacisté deportovali Židy nebo přesněji lidi židovského původu podle norimberských zákonů. Jak jsem během svého výzkumu zjistila, někteří z vězňů byli křesťané, a jako Židé se nevnímali. Dohromady skoro 144 tisíc lidí.

Byli tam deportování kompletně všichni čeští Židé s výjimkou těch, kteří byli deportováni jinam, například do Lodže a Minsku. Několik tisíc jich bylo také v letech 1939 až 1942 posláno z politických důvodů do koncentračních táborů jako Ravensbrück, Osvětim nebo Buchenwald, kde téměř všichni zemřeli.

Koncem května a začátkem června 1942 začali být do Terezína deportováni lidé z „ciziny“. Skupiny z Německa nebo Rakouska. To byli především staří lidé, veteráni první světové války. Nacisté na jaře a na podzim 1943 do Terezína deportovali také Židy z Nizozemí a z Dánska, a později, v zimě 1945 i ze Slovenska a Maďarska.

Na různá onemocnění v Terezíně zemřelo 34 tisíc lidí. Většinou šlo o seniory, kteří v ghettu měli zdaleka ty nejhorší podmínky. Na východ bylo deportováno asi 87 tisíc lidí, z nichž se vrátily jen čtyři tisíce.

V úplně posledních týdnech války pak nacisté poslali do Terezína takzvané pochody smrti, ve kterých byli jak Židé, tak nežidé. Terezín na rozdíl od jiných ghett vydržel až do konce války, byl osvobozen de facto den po jejím konci, 9. května 1945. Proto se moje kniha jmenuje Poslední ghetto.

Zůstaly po lidech, kteří prošli terezínským ghettem nebo tam zemřeli, nějaké osobní zpovědi?

Máme spoustu archivů se vzpomínkami těch, kteří Terezín přežili anebo tam byli. Já sama jsem navštívila deset zemí na třech kontinentech a zkoumala materiály v deseti jazycích. Tak jsem měla k dispozici spoustu materiálů — deníky, památníky, dopisy, rané poválečné vzpomínky, procesy s příslušníky SS, memoáry, kresby.

Ve světě v osmdesátých a devadesátých letech a v Památníku Terezín už v šedesátých letech začal velmi dobrý projekt orální historie. Se skoro všemi přeživšími z Terezína, kteří projevili zájem, byly jednou nebo vícekrát pořízeny rozhovory. Z metodologického hlediska je důležité neopírat se pouze o jeden druh nebo žánr pramenů, ale kontrastovat je mezi sebou.

Kniha Poslední ghetto o každodenním životě v Terezíne vyjde česky za několik měsíců. Jak v ní s kategorií genderu zacházíte?

Chceme-li pochopit fungování společnosti v její komplexnosti, nemůžeme gender opomenout. Historici holokaustu často odbydou dějiny genderu minikapitolkou o mateřství, potratech nebo prostituci, a ve zbytku knihy se chovají, jako kdyby gender nebyl relevantní. Já naproti tomu stavím na téže teorii jako Joan Wallach Scottová, podle které je gender jedním ze základních faktorů společnosti, který utváří to, jak se chováme, jak co chápeme a jak kategorizujeme. Řekla bych, že gender je jedním ze zásadních prvků, na nichž je společnost založena.

Po svých raných pracích, kde jsem přemýšlela, jak Terezín zažily mladé české ženy, jsem ve své dizertaci spíš analyzovala, jak se v terezínské vynuceně transnacionální společnosti změnil význam genderu. V Terezíně si například batikovali prostěradla a šili z toho šaty, z čehož pak vznikla terezínská móda.

Nebo mladé české ženy do Terezína přivezly rtěnky a líčidla. Když pak přišli starší lidé z Německa, tak často překvapeně zmiňovali, že české vězenkyně mají červeně namalované rty. A právě tohle překvapení, a důležitost líčení, stojí za zamyšlení.

Moje teze k tomu je, že pozbytí genderové identity představuje velmi důležitý moment ztráty lidskosti samé. Z toho důvodu se lidé v takto krizových situacích různými prostředky snaží svou mužskost nebo ženskost rekonstruovat.

Jedna nizozemsko-německá zdravotní sestra vzpomínala, jak s sebou do Terezína přivezla rtěnku, a protože měla, jako spousta nově příchozích, hlad, vyměnila ji za chleba. Chodit nalíčená může pro někoho zkrátka znamenat, že tím udrží smysl sebe sama, pocit důstojnosti a lidskosti.

FATIMA RAHIMI