↗

Ztráta lidskosti souvisí se ztrátou vnější identity, a to i genderové. Jedna nizozemsko-německá zdravotní sestra vzpomínala, jak s sebou do Terezína přivezla rtěnku, a protože měla, jako spousta nově příchozích, hlad, vyměnila ji za chleba. Chodit nalíčená může pro někoho zkrátka znamenat, že tím udrží smysl sebe sama, pocit důstojnosti a lidskosti. Malba terezínského ghetta od Bedřicha Fritty, zdroj Malba WmC

24. listopadu uplyne 80 let od první deportace Židů do terezínského ghetta. Jak se vyvíjel historický výzkum transportů do Terezína?

První transport z 24. listopadu roku 1941 byla takzvaná konstrukční četa neboli Aufbaukommando. Tři sta čtyřicet dva mladých mužů z Prahy bylo odvedeno, aby připravili ghetto Terezín pro veškeré české Židy, kteří sem měli být posléze deportováni. Nacisté od začátku plánovali, že Terezín bude tranzitní ghetto, tedy místo, kde budou koncentrovat lidi, než je pošlou dál na východ.

V prosinci 1941 se Hitler rozhodl zavraždit všechny evropské Židy už během války. Při rozhodování o „konečném řešení židovské otázky“ hrál Terezín, jak ukázali němečtí, izraelští nebo američtí historici, důležitou roli. V českém kontextu se tématu věnoval například doyen historie českého holokaustu Miroslav Kárný, který byl sám bývalým vězněm. Byl deportován už 24. listopadu 1941 v rámci Aufbaukommanda a jako jeden z mála přežil. Měla jsem to štěstí, že jsem ho jako mladá studentka několikrát potkala. Teď, když moje kniha vyšla, na něj často myslím.

Na jaká témata se historičky a historici v rámci výzkumu terezínského ghetta soustřeďují dnes?

O Terezíně bylo za posledních deset patnáct let provedeno mnoho výzkumu. Zajímavá dizertační práce Lisy Peschelové, která bohužel nevyšla knižně, pojednává o svědectví o divadelním životě v Terezíně. Dále se jedná o několik biografických studií o H. G. Adlerovi, který přežil Terezín a později se stal jedním z jeho prvních historiků. Zkoumány byly také propagandistické filmy z Terezína.

Ve výzkumu holokaustu zažíváme obrovský boom. Roste zájem o židovské dějiny holokaustu a o témata, která dlouhou dobu zůstávala opomíjena. Už to nejsou pouze pachatelé, co výzkumníky a výzkumnice zajímá. Více pozornosti získává svědectví a narativita. Široce se píše o sexuálním násilí, o sexualitě vůbec, o genderu — Jo-Ann Owusuová v DR publikovala svou studii o menstruaci v koncentračních táborech. Výzkumníci a výzkumnice se začínají ptát a aplikovat postkolonionální teorii, důležitý je koncept multidirektivní paměti Michaela Rothberga. Tolik k několika výraznějším trendům.

Co se týče českých kolegů a kolegyň, několik se jich zabývá literaturou v terezínském ghettu a také reprezentací holokaustu. Jde především o kolektiv Jiřího Holého. Několik statečných jedinců se pak soustřeďuje na českou roli během holokaustu. Jsem velmi zvědavá na výsledky. Osobně se těším na knihu Pavla Balouna analyzující postavení a perzekuci Romů ve třicátých letech.

Brzy také vyjde důležitá studie Diany Dumitruové, Kateřiny Čapkové a Chada Bryanta o takzvaných Karlínských klucích [jde o skupinu funkcionářů KSČ v čele s K. Gottwaldem, kteří převzali vedení stany a stalinizovali ji, pozn. redakce], židovských dějinách a zdrojích procesu s Rudolfem Slánským.

Zdá se, že v posledních letech se výzkumníci a výzkumnice zajímají o genderová témata, o kterých se v minulosti moc, nebo spíše vůbec nepsalo. Čím myslíte, že to je?

Čtvrtou vlnou feminismu. Diskurz se pořád proměňuje, a určité věci jsou zkrátka najednou vyslovitelnější. Když například noviny jako The New York Times píšou pravidelně o menstruaci a menstruačních kalhotkách, normalizuje to mimo jiné i tyto výzkumy. Otevírají se nová témata. To ale ještě neznamená, že lidé, kteří se jim věnují, to mají jen jednoduché. Mně a spoustě kolegů a především kolegyním se často stane, že se někdo postaví a do obličeje nám řekne, že to, co děláme, je zbytečnost.