V roce 1996 vyprávěla Australanka Therese Ungarová, přeživší holokaustu, svůj životní příběh tehdy mladé Nadaci Šoa. Narodila se v roce 1923 ve Vídni, na podzim roku 1942 ji s rodinou deportovali do terezínského ghetta a odsud v květnu 1944 do Osvětimi, do sekce BIIb — terezínského rodinného tábora.

Právě tam se stala poprvé v životě svědkyní intimností mezi dvěma ženami: její dvě spoluvězeňkyně se objímaly a líbaly. Setkání s queer sexualitou se Therese Ungarové vůbec nelíbilo. „Chovaly se nanejvýš nepatřičně a byly skutečně velmi kruté,“ popsala v rozhovoru pro Nadaci Šoa. Na dívkách se podle jejího názoru musela podepsat doba strávená v Osvětimi, která pokřivila jejich smysl pro slušné chování. Alespoň takto si to Ungarová i po letech vykládala.

Současně ale o vztahu svých spoluvězeňkyň s jistotou tvrdila, že byl konsenzuální. Přesto jej odsoudila. Kde se tento homofobní předsudek vzal?

Svědectví obětí holokaustu jsou homofobních předsudků ve skutečnosti plná. Nehledě na věk nebo na místo, kde vyrůstaly — v asimilovaných židovských rodinách střední a západní Evropy nebo ortodoxních komunitách východní Evropy — všechny z nich vykreslují queer touhu v táborech a ghettech jako nechutnou a amorální.

Homofobie v pamětech přeživších však byla dlouho tabu, které se snažily nabourat převážně zahraniční feministické badatelky a LGBT aktivistky. Není to jednoduchý úkol, o těchto tématech se píše těžko, neboť k obětem holokaustu tradičně přistupujeme jako k nositelům smíření a bojovníkům proti předsudkům.

Práce těchto smělých akademiček zůstává v českém prostředí takřka neznámá. K jejich základním poznatkům patří, že homofobie přítomná v komunitách vězeňských táborů není — jak by mnozí asi očekávali — produktem nacistické ideologie, přestože Třetí říše homosexuály perzekvovala, a to na základě paragrafu 175, který kvalifikoval sexuální styk mezi muži jako trestný čin.

Dále nenávist vůči LGBT komunitě nelze vysvětlit ani předválečným zpátečnictvím v regionu. Je známo, že v Německu existovalo hnutí za dekriminalizaci homosexuality již za doby Výmarské republiky. Polsko homosexualitu dokonce dekriminalizovalo už v roce 1932. O rok později vyšel v polském překladu i proslulý lesbický román Studna osamění. V Československu kniha vyšla dokonce ve dvou vydáních, a také zde LGBT aktivisté bojovali proti kriminalizaci, i když neúspěšně.

Nemáme-li o těchto lidech svědectví, je to jakoby nikdy nežili

Dobový kontext tedy ukazuje, že homofobie u vězňů koncentračních táborů měla své kořeny přímo ve vězeňské komunitě a jejích mechanismech exkluze a stigmatizace. V násilím protkaném světě táborů lidem pomáhala možnost vymezit se vůči někomu. Antropologové tento projev chování označují jako „othering“, tedy vytváření kategorie „těch druhých, jiných“, kdy „my“ jsme ti dobří a „oni“ ti špatní.

Homofobie měla dalekosáhlé důsledky nejen pro tehdejší vězně a vězeňkyně, ale i pro dnešní společnost a na to, jak vzpomínáme na queer oběti holokaustu. Zaprvé, queer osoby, které byly pronásledovány jako Židé, v příbězích o holokaustu prakticky úplně chybí. Pokud už narazíme na zmínky o nich, bývají vykresleny jako devianti — podobně jako v úvodní vzpomínce. Ještě důležitější ovšem je, že předsudky měly dopad i na veškeré orálně-historické archivy holokaustu.

Margot a Ditha. Možná to byly právě ony, kdo tolik znechutil Therese Ungarovou. Foto soukromý archiv

Kupříkladu zmíněná Nadace Šoa má ve své sbírce více než dvaapadesát tisíc rozhovorů s židovskými přeživšími — podobných jako ten s Therese Ungarovou —, a přitom skoro ani jeden z nich se nezmiňuje o existenci náklonnosti ke stejnému pohlaví.

To ale samozřejmě neznamená, že mezi přeživšími žádné queer osoby nejsou. Naopak mohu s určitostí říct, že tomu tak je, jen se o tématu neodvážily nikdy promluvit — kvůli heteronormativním očekáváním, která na ně byla kladena. Nemáme-li o těchto lidech svědectví, je to jako by nikdy nežili, jako by za sebou nezanechali žádnou stopu. Pro přeživší genocid je to obzvláště zničující osud. Lidé bez dějin jsou prach.

Před pěti lety jsem se začala zabývat queer dějinami holokaustu. Na začátku jsem si myslela, že vzhledem k brutalitě homofobie budu moct pouze dokumentovat „archeologii ztráty“.

Po pečlivém průzkumu izraelských, českých, německých, rakouských, britských i amerických archivů, rozhovorech s přeživšími a jejich potomky z druhé i třetí generace, jsem ale schopná vyprávět o konkrétních životech a příbězích lidí, kteří se v táborech a ghettech zamilovali do osoby stejného pohlaví nebo s ní měli sex. Příběhy trans osob jsem bohužel nezískala — opět to ovšem neznamená, že neexistovaly.

Toto badatelské téma, které jsem si vybrala, je nesnadné dokonce i v kontextu studií holokaustu. Někteří lidé vám řeknou, že queer historie je nepodstatná a neměli bychom o ní psát.

Další budou dokonce namítat, že homosexualita zneucťuje památku obětí holokaustu. Obdobné poznámky někdy bohužel vyústí nejen v útoky na můj výzkum, ale i na mou osobu, moji kariéru, akademickou etiku, sexuální orientaci či rodinnou historii. Častěji se však naštěstí setkávám s lidmi, kteří byli ochotni změnit svůj názor a souzněli s mým přesvědčením, že je nutné napnout naše úsilí k vytváření inkluzivnější historie, která své objekty nesoudí.

Odhalování queer vztahů v táborech vrhá nové světlo také na fungování vězeňské společnosti. Někteří lidé si uvědomovali, že je stejné pohlaví přitahovalo už před deportací, ale neuměli svou orientaci pojmenovat. Jiným sex sloužil jako nástroj směny za jídlo nebo ochranu. Další zase zjistili, že až díky svému okolí v táboře dospěli k tomu, že se označili za homosexuály.

Podstatné je, že i v těch nejvyhrocenějších podmínkách lidé hledají blízkost, intimitu, náklonnost a sex. S tím se samozřejmě pojí i negativní jevy, jako třeba přítomnost sexuálního násilí. To vše ovšem dokazuje, že sexualita je klíčovou součástí lidského jednání a měla by tedy být i předmětem našeho historického zkoumání.

Šťastná v Osvětimi

Jedením z nejdůležitějších příběhů, který jsem při své práci objevila, vypráví o dívce jménem Margot. Narodila se v Německu, ve čtrnácti letech ji deportovali do Terezína. V táboře potkala svou životní lásku, vídeňskou dívku jménem Ditha.

Margot byla zničená, když Dithu v květnu 1944 převezli do Osvětimi. O několik dní deportovali však deportovali i ji a její rodinu. Obě dívky se opět shledaly a Margot byla podle svých slov „šťastná“ — v Osvětimi. Na začátku července roku 1944 SS uzavřelo Rodinný tábor, kde byly obě dívky vězněny. Margot se rozhodla opustit svou rodinu, která se nepokoušela projít selekcí, a následovala Dithu. Ona byla nyní její rodina.

Anna Hájková a Margot. Archiv Anny Hájkové

Margot a Ditha společně přežily nucené práce v Hamburku i tyfus v táboře Bergen-Belsen. Margot zůstala s Dithou v kontaktu do konce svého života, po válce se odstěhovala do New Yorku a začlenila se do lesbické subkultury v newyorské Greenwich Village. Vdala se, měla děti a později se rozvedla. Před čtyřmi roky se konečně svěřila rodině se svou orientací. „A máš tam ještě něco nového?“ pokrčili rameny.

Její svědectví je vůbec prvním svědectví ženy, která přežila koncentrační tábory a sama se identifikuje jako lesba. Mám nesmírné štěstí, že jsem ji „objevila“, a to i proto, že její narativ nabízí jinou perspektivu než odsuzující pohled Therese Ungarové, která — kdo ví? — se možná rozčilovala nad Margot a Dithou.

Holokaust je ikonickou genocidou dvacátého století. Jeho výklad často podléhá politizaci. Poslední léta se po celém světě objevují další a další pravicoví populisté, kteří prohlašují, že levicová kultura genderové inkluzivity a politické korektnosti vyústí v koncentrační tábory.

Vzpomeňte si na loňskou Terezínskou tryznu, kdy nedávno zesnulý předseda Senátu Jaroslav Kubera, ve svém projevu mluvil o tom, kterak na sebe dnes totalita a nesnášenlivost berou jinou podobu: „Třeba zahalenou do slov ekologie, životní prostředí, rovnost pohlaví, politická korektnost a multikulturalismus.“ Celosvětová populistická vlna, jíž byl Kubera zástupcem, by místo pro queer dějiny holokaustu nenašla, a ve skutečnosti ani pro žádnou radikální, nepohodlnou historii.

Lidé se často domnívají, že historii tvoří objektivní fakta, je tomu ale naopak: vždy jde o interpretaci. Co do historie patří — tedy, jaké téma je vůbec hodné historického zkoumání — záleží jen na úhlu pohledu. Postavíme do centra našeho chápání českých dějin druhé světové války i perzekuci Romů a Sintů a tábor v Letech? Jsme připraveni mluvit o Češích, kteří se účastnili okrádání, exkluze a udavačství českých Židů?

Reakce ministra kultury Lubomíra Zaorálka, který zbavil funkce ředitelku Památníku Lidice kvůli příběhu lidické židovské ženy, jež týden před zničením vesnice udala — a tím poslala na smrt do Osvětimi — její nežidovská majitelka domu, je symbolem paniky před jinými než černobílými dějinami.

Jsme ochotni si přiznat, že zacházení ze strany české majority bylo někdy tak brutální, že někteří Židé přijali deportaci do Terezína s úlevou, neboť tak unikli každodenním útokům svých sousedům? Začneme mluvit o sexuálním násilí, které bylo součástí holokaustu, ale i vyhnání sudetských Němců? A začneme se ptát, co to o lidech vůbec vypovídá, přičemž někteří z nich byli našimi prarodiči?

Inteligentní historické bádání nazírané zleva je takové, které se nebojí klást si složité otázky a neuhýbá před psaním ambivalentních dějin, na něž bychom nejraději zapomenuli. Znamená to mimo jiné angažované dějiny věnující se „zapomenutým aktérům minulosti“. Ale důležitější je, že takové inteligentní levicové dějiny nabízejí kritický pohled na přítomnost, a především na nás samé.

Takový přístup nám umožňuje pochopit lidské jednání v jeho rozporuplnosti. Queer dějiny holokaustu odhalují, jakým způsobem lidé reagují na extrémní podmínky, stigmatizaci a vyloučení. Především ale připomínají, jak brutální je být odstraněn z dějin coby společenský odpad.