Před nedávnem jsme odlétali ze severní Afriky a na letišti se na naši skupinku zadíval celník — bílí synové, dvě dívky, z nichž jedna je stoprocentní Romka a druhá má předky mimo jiné z Filipín, Španělska a Číny — a prohlásil: „Family? OK.“

Taková drobnost, která potěší; u nás by se ovšem těžko mohla stát. Vzpomněla jsem si na ni, když jsem se předevčírem účastnila castingu s tou nejmladší. S radostí jsme totiž zaznamenaly, že se ho účastní také holčička, kterou známe z minulého natáčení. Byl to americký seriál, určený hlavně pro cizí publikum. Trošku jsem si lámala hlavu nad tím, proč zrovna naše dcera zvítězila v konkursu, protože barva její kůže je opravdu odlišná od ostatních, ale řekla jsem si, že režisér ví, co dělá.

Na place jsme pak potkaly tuhle malou krásnou a veselou dívenku, dceru dvou matek a otce, který pochází z Jižní Ameriky. Jak jsme si tak povídaly a sledovala jsem přítomné děti - od pohledu měly předky z Asie i z Afriky - přišlo mi, že jsem se na moment octla znovu v normálním světě. Ve světě, kde si žena, která je LGBT a vychovává s partnerkou děti, povídá s matkou, která má rodinu složenou jednak z biologických dětí a dále také z dětí, které se k nám přidaly. Protože svět, to není jen ten často parodovaný a vysmívaný svět bílých heterosexiálních mužů; to jsme my všichni, kteří ho tvoříme.

Zdá se to až neuvěřitelné, ale ještě před zhruba patnácti lety, než jsem se rozhodla k útěku z tradiční rodiny a nastoupila do vlaku ochránců netradičních hodnot, jsem k takové společnosti patřila. Byla jsem bílou matkou bílých chlapečků, chodili jsme do katolického kostela a všichni nás rádi viděli.

Poté, co jsem z vlastní vůle manželství opustila a děti vzala sebou, se všechno jako mávnutím proutku změnilo. A to ani nepatřím k LGBTI — to bych možná dopadla jako ta Polka, která nyní vysoudila odškodné, protože na ni soudy pohlížely kvůli sexuální orientaci jako na špatnou matku. Úplně stačilo, že jsem rozvedená a přijetí romské dcery tento můj sešup v očích některých lidí jenom umocnilo.

Nikdy do té doby jsem si nedokázala představit, jak moc je v naší společnosti zažitý rasismus, přestože jsem o tom dlouhá léta natáčela a psala. Předpokládám tedy, že ani nedokážu úplně přesně pochopit, jak jsou na tom LGBTI lidé u nás. Mám mezi nimi kamarády, muže i ženy, a sem tam něco zaslechnu. Ale i to málo mi úplně stačí.

Pokud se někdo tváří jako konzervativec, zaštiťuje se přitom „tradiční rodinou“ a bojuje například proti manželství pro všechny, nemá s „konzervativností“ nic společného. Daleko víc to má společného s potíráním svobod, na což by zejména konzervativci měli být citliví. Je to projev potlačování lidských práv a zásahů do soukromé sféry, tedy někam, kam stát absolutně nepatří. Skoro by se dalo říct, že to naopak spíše slouží k další fašizaci společnosti, protože víme, jak to bylo v 30. letech v Německu, kde LGBTI lidé patřili k pronásledovaným mezi prvními.

Bojovat z hlediska „tradiční rodiny“ proti netradiční je úplně stejné jako zakazovat Židům vlastnit psy, chodit do parku a do kina; Afroameričanům sedět v autobuse, nebo ženám studovat, volit a vlastnit majetek. Je to zpátečnické a ubohé. Paradoxně na straně těch, kdo se o podobné zákazy a příkazy pokoušejí, je u nás také část katolické církve. Přitom řada kněží na jedné straně žije v homosexuálních vztazích a na straně druhé hřímá proti jiným LGBTI v kostele.

Papež František naštěstí ale vystupuje jinak: „Když člověk stane před Ježíšem, Ježíš určitě neřekne: ‚Jdi pryč, protože jsi homosexuál,‘ prohlásil. Britský konzervativec David Cameron zase poté, co prosadil manželství pro všechny řekl: „I kdyby změna zákona znamenala, že se jediný mladý muž nebo žena budou cítit bezpečněji, silněji, lépe při coming outu, bude to znamenat, že to za to stálo.“

„Konzervativnost“ českých zastánců „tradiční rodiny“ je podobná tažení proti Istanbulské smlouvě, která vznikla kvůli prevenci a potírání násilí na ženách. V normálním civilizačním okruhu s ní nikdo problémy nemá. To jenom my jsme uvízli v postkomunistickém bahně.