Konzervatismus má chránit občanské svobody každého před zásahy státu

Monika Le Fay

V české politické debatě mají někteří zmatek v tom, co znamená konzervatismus ve vztahu k právům národnostních, náboženských či LGBTI menšin. Namísto ochrany svobody se tu vnucuje fašistoidní představa, že i ložnice má kontrolovat stát.

Lesba a předsedkyně skotských konzervativců Ruth Davidsonová hovoří v roce 2014 na sněmu své strany. Foto Gareth Milner, flickr

Před nedávnem jsme odlétali ze severní Afriky a na letišti se na naši skupinku zadíval celník — bílí synové, dvě dívky, z nichž jedna je stoprocentní Romka a druhá má předky mimo jiné z Filipín, Španělska a Číny — a prohlásil: „Family? OK.“

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Taková drobnost, která potěší; u nás by se ovšem těžko mohla stát. Vzpomněla jsem si na ni, když jsem se předevčírem účastnila castingu s tou nejmladší. S radostí jsme totiž zaznamenaly, že se ho účastní také holčička, kterou známe z minulého natáčení. Byl to americký seriál, určený hlavně pro cizí publikum. Trošku jsem si lámala hlavu nad tím, proč zrovna naše dcera zvítězila v konkursu, protože barva její kůže je opravdu odlišná od ostatních, ale řekla jsem si, že režisér ví, co dělá.

Na place jsme pak potkaly tuhle malou krásnou a veselou dívenku, dceru dvou matek a otce, který pochází z Jižní Ameriky. Jak jsme si tak povídaly a sledovala jsem přítomné děti - od pohledu měly předky z Asie i z Afriky - přišlo mi, že jsem se na moment octla znovu v normálním světě. Ve světě, kde si žena, která je LGBT a vychovává s partnerkou děti, povídá s matkou, která má rodinu složenou jednak z biologických dětí a dále také z dětí, které se k nám přidaly. Protože svět, to není jen ten často parodovaný a vysmívaný svět bílých heterosexiálních mužů; to jsme my všichni, kteří ho tvoříme.

Zdá se to až neuvěřitelné, ale ještě před zhruba patnácti lety, než jsem se rozhodla k útěku z tradiční rodiny a nastoupila do vlaku ochránců netradičních hodnot, jsem k takové společnosti patřila. Byla jsem bílou matkou bílých chlapečků, chodili jsme do katolického kostela a všichni nás rádi viděli.

Poté, co jsem z vlastní vůle manželství opustila a děti vzala sebou, se všechno jako mávnutím proutku změnilo. A to ani nepatřím k LGBTI — to bych možná dopadla jako ta Polka, která nyní vysoudila odškodné, protože na ni soudy pohlížely kvůli sexuální orientaci jako na špatnou matku. Úplně stačilo, že jsem rozvedená a přijetí romské dcery tento můj sešup v očích některých lidí jenom umocnilo.

Nikdy do té doby jsem si nedokázala představit, jak moc je v naší společnosti zažitý rasismus, přestože jsem o tom dlouhá léta natáčela a psala. Předpokládám tedy, že ani nedokážu úplně přesně pochopit, jak jsou na tom LGBTI lidé u nás. Mám mezi nimi kamarády, muže i ženy, a sem tam něco zaslechnu. Ale i to málo mi úplně stačí.

Pokud se někdo tváří jako konzervativec, zaštiťuje se přitom „tradiční rodinou“ a bojuje například proti manželství pro všechny, nemá s „konzervativností“ nic společného. Daleko víc to má společného s potíráním svobod, na což by zejména konzervativci měli být citliví. Je to projev potlačování lidských práv a zásahů do soukromé sféry, tedy někam, kam stát absolutně nepatří. Skoro by se dalo říct, že to naopak spíše slouží k další fašizaci společnosti, protože víme, jak to bylo v 30. letech v Německu, kde LGBTI lidé patřili k pronásledovaným mezi prvními.

Bojovat z hlediska „tradiční rodiny“ proti netradiční je úplně stejné jako zakazovat Židům vlastnit psy, chodit do parku a do kina; Afroameričanům sedět v autobuse, nebo ženám studovat, volit a vlastnit majetek. Je to zpátečnické a ubohé. Paradoxně na straně těch, kdo se o podobné zákazy a příkazy pokoušejí, je u nás také část katolické církve. Přitom řada kněží na jedné straně žije v homosexuálních vztazích a na straně druhé hřímá proti jiným LGBTI v kostele.

Papež František naštěstí ale vystupuje jinak: „Když člověk stane před Ježíšem, Ježíš určitě neřekne: ‚Jdi pryč, protože jsi homosexuál,‘ prohlásil. Britský konzervativec David Cameron zase poté, co prosadil manželství pro všechny řekl: „I kdyby změna zákona znamenala, že se jediný mladý muž nebo žena budou cítit bezpečněji, silněji, lépe při coming outu, bude to znamenat, že to za to stálo.“

„Konzervativnost“ českých zastánců „tradiční rodiny“ je podobná tažení proti Istanbulské smlouvě, která vznikla kvůli prevenci a potírání násilí na ženách. V normálním civilizačním okruhu s ní nikdo problémy nemá. To jenom my jsme uvízli v postkomunistickém bahně.

Diskuse
PK
September 20, 2021 v 15.26
Přemýšlím,

co si asi prožil bývalý manžel té dámy, když mu jeho manželka jen tak nonšalantně oznámila:

"Rozhodla jsem se k útěku z tradiční rodiny a nastoupila do vlaku ochránců netradičních hodnot. Z vlastní vůle opouštím manželství a děti si beru sebou."

JN

„... dceru dvou matek a otce...“

Nerozumím textu.

JN

Pokud dcera vznikla in vitro a není známo, které z vajíček bylo při tomto procesu použito, dá se rodičovství nejspíše určit pomocí testu DNA. Obávám se, že v reálném světě není možné být dcerou dvou matek a otce - tedy potomkem tří lidí.

MP
September 22, 2021 v 13.38
Pavlu Kolaříkovi

Myslíte, že se nějak lišilo od toho, co prožil kdekterý z těch člen manželského páru, kterému jeho partner oznámil, že on z vlastní vůle opouští manželství? Páry, ve kterých se to stalo převažují početně jak v ČR, tak v Německu nad těmi, které vydržely spolu do doby, než byly jejich společné děti dospělé.

A výrok o "nastoupení do vlaku ochránců netradičních hodnot" -- pokud ho Le Fay pronesla při rozchodu, což z textu nevyplývá, -- není o nic hloupější než výrok "Promiň, ale při svém povolání potřebuji reprezentativnějšího partnera/partnerku" nebo "Nezlob se, ale zjistil jsem/zjistila jsem, že vedle tebe dostatečně nerealizuji." -- Kterážto blbství pronášejí často při rozchodu i lidé jinak inteligentní a sociálně citliví.

Ostatně nelze vyloučit i možnost, že dotyčný manžel pocítil hlavně úlevu.

PK
September 22, 2021 v 18.41

No tak že by se mohlo jejímu bývalému manželovi při té zprávě ulevit, to mě napadlo taky, ale odolal jsem pokušení to napsat, protože jsem cítil, že by to celkem oprávněně autorka nebrala jako kompliment.

Jde ovšem o také o ty děti. Zaráží mě, s jakou samozřejmostí autorka napsala, že „děti vzala s sebou“. I když byl manžel třeba rád, že se zbavil ženy, pochybuji, že jí řekl: „Jasně, vezmi si děti, já je stejně nechci.“

O děti se totiž většinou tvrdě bojuje, a považoval bych za skandální, kdyby nějaká rozvodová soudkyně na běžícím pásu zcela samozřejmě přiklepávala děti ženě, prostě jenom když se rozhodne, že „si je vezme“.

Něco jiného by bylo, kdyby autorka aspoň napsala, že se jí kupodivu podařilo získat děti, přestože manželství ztroskotalo její vinou.

Takže k tomu, k čemu celý článek směřuje – k „manželství pro všechny“, a k tomu, jak zpozdilí jsou všichni, kdo jsou proti tomu: Nevím, jakou službu autorka svým okázale přezíravým a pohrdavým postojem k manželství tomuto návrhu dělá.

Za sebe můžu říci, že jestliže je manželství opravdu něco tak bezvýznamného, čemu je možno kdykoliv udělat rychlý konec, prostě proto že už mě to nebaví, tak opravdu není důvod s tím dělat nějaké cavyky, a není důvod, aby to nebylo pro všechny. Manželství pro všechny, a rychlé a bezbolestné rozvody pro všechny.

MP
September 23, 2021 v 16.55
Pavlu Kolaříkovi

Tady na sebe naráží dva významy slova normální -- obvyklý a situaci přiměřený.

Pokud mají dva dospělí lidé spolu děti a pokud už přesvědčeni, že se musí rozejít a nenaplnit tak docela silný závazek, který na sebe zplozením či adopcí dítěte přijaly, pak považuji za normální -- to jest situaci morálně přiměřené --, že ti dva alespoň ukrotí své resentimenty natolik, aby se byli schopni dohodnout o tom jak, kdy a kde se budou dělit o péči o děti, které zklamaly. Anebo, že se dělit nebudou a odpovědnost převezme jeden z nich.

A pak je tu druhý význam slova "normální" -- ano, o děti se bohužel až příliš často tvrdě bojuje, vyskytl se i idiot, který se pokusil odvést dítě ze školy formou soudní exekuce, na doporučení právnických zhovadilců padají absurdní obvinění ze zneužívání, aby se posílila pozice jedné strany. Nezvládnutá ega formálně dospělých rodičů připravují dětem z kusu dětství peklo a často je hysterie jednoho z rodičů nutí k tomu, aby nenáviděly toho druhého.

Víte, že nemám potřebu hájit institut manželství a už vůbec ne institut biologického rodičovství nebo tradiční rodiny. Ale to neznamená, že by měla zmizet odpovědnost rodičů vůči jejich dětem.

JN

„Bojovat z hlediska ‚tradiční rodiny‘ proti netradiční je úplně stejné jako zakazovat Židům vlastnit psy...“, napsala autorka v článku.

My teda máme děti, tři psy bychom asi nezvládli.