Polští konzervativci učinili z žen feministky a probudili občanskou společnost

Petra Dvořáková

Ačkoli někteří konzervativci lživě provolávají, že ženská revoluce je s dechem u konce, opak je pravdou. To naděje polských ultrapravičáků na úplný zákaz potratů umírá.

Celopolská stávka žen neprobíhala jen ve velkých městech. Demonstrovalo se téměř v šesti stech obcích, z nichž devadesát procent představují města s méně než padesáti tisíci obyvateli — demonstrace vznikaly často velmi spontánně, díky pohotové reakci do té doby aktivismem zcela nepolíbených lidí. Foto Petra Dvořáková, DR

„Můžete nás prosím vyfotit?“ ozývá se radostným hlasem z rohu společenské místnosti v krakovském hostelu, vánočně přečančaném třpytivými růžovými řetězy. „Jasně, že ano!“ otáčím svou tvář ke skupince mužů u stolu.

Náš reportážní tým tvoří od jeho vzniku samé ženy. Podpořte úderku, která u nás nemá obdoby!
×

V první vteřině jsem si kresby, kterou David, třicátník s modrýma očima v lesklé černé vestičce, s hrdým výrazem třímá v ruce, ani nevšimla. Na skutečnost, že jsem obětí žertu, mě musel sám upozornit. „Chceme, abys nás vyfotila s tímhle,“ zamává významně papírem, na němž je vyobrazena žena v šatech s bleskem, jak se chystá kuchyňským válečkem uhodit klečícího muže. Kresbu doprovází nápis: Piekło mężczyzn. Peklo mužů.

Když jsem před půlhodinou procházela společenskou místností poprvé, měla jsem tvář zakrytou rouškou s červeným bleskem, symbolem polských protestů proti zákazu potratů. Mužští návštěvníci hostelu si toho evidentně všimli a rozhodli se si ze mě, a hlavně z boje žen za právo na své tělo vystřelit. Odpovídám, že s tímhle je opravdu fotit nebudu a s pocitem poníženosti urychleně mizím ve svém pokoji. Ještě se za mnou stihne ozvat výkřik: „To my muži dnes trpíme!“

Čím dnešní muži trpí, se dozvídám druhý den u snídaně. „Milujeme ženy, ale ubližují nám agresivní feministky,” vysvětluje mi rádoby dobrácky Davidův potetovaný kamarád, rozhodnutý se se mnou usmířit a požádat o pochopení. Antifeministická kresba stále stojí v rohu místnosti. Přichází David. „Přesně tak. Vždyť my bychom ženy na rukou nosili!” provolává až nepříjemně vlídným hlasem.

Ač je potrat samozřejmě starší než jakýkoliv zákon, podle Davida jej vynalezli až němečtí nacisté. Demonstrace proti zákazu potratů prý organizují bolševicko-židovské organizace. „Sám jsem poloviční Žid, nemohu být antisemita,” připomene mi pokaždé, když se ušklíbnu nad tím, že všechny své ideové nepřátele označuje za Židy.

David je členem domobran, které vznikly po celém Polsku v reakci na slova vicepremiéra Jarosława Kaczyńského. Ten po vypuknutí demonstrací na konci října vyzval své příznivce, aby za každou cenu bránili kostely. Příznivci jej vyslechli. Lidé se z demonstrací začali vracet domů ve skupinkách, protože vracet se z protestů bez doporovodu se stalo nebezpečným.

Předchozí týden jsem trávila v Podkarpatí, nejkonzervativnějším regionu Polska. Podkarpatí jsem opouštěla plná opojné naděje. Mluvila jsem tam s šestnáctiletou dívkou, která sama zorganizovala protest v jednom z nejdůležitějších měst tohoto pobožného regionu. S ženami, které si ještě donedávna pro svou domnělou nesmělost nedokázaly představit, že by se měly vládě nahlas vzepřít — a teď řečnily na demonstracích v katolické a vládní baště. Dokonce i v Podkarpatí mi většina lidí tvrdila, že demonstrace za práva žen podporuje.

A teď mi v Krakově, kde chci strávit klidný nepracovní víkend nákupy vánočních dárků mezi zasněženými starými domy, obyvatel hostelu s medovým úsměvem do očí lže, že podpora vlády stoupá, že potratové hnutí je s dechem u konce, že moje rouška vyšla z módy.

Je sice pravda, že říjnové statisíce demonstrantů v ulicích jsou — vzhledem k pandemii, zimnímu chladu, přirozené únavě situací, a hlavně trvající policejní represi vůči demonstrantům — minulostí. Přesto platí tvrzení, které za poslední měsíc napsala opakovaně na Facebook hlavní tvář demonstrací Marta Lempartová: Nic nebude jako dřív. Následující text shrnuje důvody proč.

Probuzení polské společnosti

Legalizace potratů — stejně jako potřebná změna politických a společenských poměrů — na Polsko nečekají za rohem a k jejich dosažení bude zapotřebí ještě mnoho vytrvalosti. Podzimní demonstrace nicméně polskou společnost změnily a významně ji přiblížily k spravedlivějším zítřkům.

Většina tamní společnosti byla ještě donedávna pasivně smířená se stavem věcí, s takzvaným potratovým kompromisem z roku 1993, jenž povoloval potraty pouze v případě ohrožení života matky, znásilnění, incestu či poškození plodu.

Polsko je koneckonců obklopeno zeměmi, kam si lze za legálním potratem zajet. Zároveň postupně sílilo povědomí o organizacích, jež nechtěně těhotným ženám pomáhají získat potratové pilulky. Kdo se v Polsku rozhodl pro potrat, cestu k němu si zpravidla našel, leč tajně a v osamění.

Odpor vyvolal až pokus vlády z roku 2016 potratový zákon ještě více zpřísnit. A teprve o rok později, v roce 2017, si organizace Celopolská stávka žen, která Černé protesty proti zpřísnění zákona v roce 2016 koordinovala, stanovila za cíl dosáhnout legalizace potratů do dvanáctého týdne těhotenství — nikoliv jen bránit dalšímu zužování již tak osekaných reprodukčních práv.

Stejně tak platí, že polská občanská společnost až do nástupu ultrakatolické strany Právo a spravedlnost (PiS) v roce 2015 dřímala na vavřínech. Většina obyvatel se zkrátka snažila prodřít ke kapitalismem slibovanému lepšímu životu. Tamní demokracie se přitom netěšila pevnému zdraví ani předtím.

Pravicoví i levicoví politici panáčkovali před církví už před rokem 2015. Nevěřili totiž, že bez podpory církve si lze voličskou přízeň a moc vůbec udržet. Zatímco před PiS osm let vládnoucí pravicová Občanská platforma se soustředila na stavbu dálnic, rozhodování o kulturně-společenských otázkách se podřizovalo církevním dogmatům. Návrh liberalizace potratového zákona pak kupříkladu nebyl ani za vlády levice v roce 2004 projednán proto, že církev pohrozila tím, že před referendem nepodpoří vstup do Evropské unie.

Byl to Lech Wałęsa, kdo vetoval liberalizaci potratového zákona v roce 1996 nebo kdo v televizním vysílání v roce 2013 prohlásil, že „nechce, aby tato (LGBT) menšina vyšla ven a sváděla jeho děti“. Byl to Donald Tusk, kdo tvrdil, že polská společnost není na liberalizaci potratové legislativy či zpřístupnění, byť pouhého registrovaného partnerství stejnopohlavním párům, připravená.

Zároveň do roku 2015 velká část polské společnosti pod jhem neoliberálních reforem ekonomicky strádala. PiS neuspělo ani tak kvůli svým ultrakonzervativním idejím — leč i ty se zřejmě zdály mnohým Polákům snad i vinou předešlými politiky pěstované úzkoprsosti přijatelné — ale kvůli svým splněným sociálním slibům. Vítězství PiS nebylo ničím jiným než očekávatelnou odpovědí na předchozích pětadvacet let postkomunistického vývoje země.

Poláky probrala a vybudila k odporu teprve míra, s níž PiS začalo překračovat hranice ústavy a lidských práv. Nic přitom veřejnost nenamíchlo tolik jako právě snaha připravit ženy téměř úplně o zbytky jejich reprodukčních práv.

Masivní úbytek věřících

V důsledku církevního lobbingu za zákaz potratů a vloni provalených pedofilních skandálů polských kněží začalo církev v domněle katolickém Polsku opouštět tolik lidí, že významný odliv věřících připustila i natolik nesoudná organizace jako je polská církev. Žádná jiná polská veřejná instituce se nepotýká s tak výraznou ztrátou důvěry jako právě církev: podle nejčerstvějších průzkumů již dokonce převážil počet lidí, kteří ji vnímají negativně.Nejvíce se odliv věřících týká mladé generace: z průzkumu Pew Research Center dokonce Polsko vyšlo jako země s vůbec největším úbytkem věřících mezi mladými. Koneckonců především právě mladí, ba náctiletí, na podzim hromadně vyšli do ulic, aby prolomili ticho a zbořili dogmata, aby dali vládě a celému světu najevo, že Polsko není tak konzervativní, jak si mnozí myslí.

Podzimní demonstrace proti zákazu potratů se tak přirozeně přetavily v otevřené volání po pádu vlády. Ještě donedávna pasivní polská společnost, povzbuzená navztekanou energií protestů, začala politiky i církevní instituci otevřeně posílat do p*dele.

A to v zemi, kde platí na evropské poměry velmi přísná legislativa postihující urážku prezidenta, státu, národa či náboženského cítění — v prosinci zde byl kupříkladu k půl roku veřejně prospěšných prací odsouzen muž, jenž v opilosti zkrášlil předvolební plakát prezidenta Andrzeje Dudy nápisem „pět let hanby“ a kresbou penisu. Za údajnou urážku náboženského cítění jsou už koneckonců stíhané i lídryně podzimních protestů.

Zpátečnictví vládních ultrakatolíků společnost přimělo k sebeorganizaci a zároveň vyvolalo dojemnou vlnu meziženské, mezilidské i mezinárodní solidarity, již ilustrují některé z hlavních sloganů demonstrací jako „Nikdy nepůjdeš sama.“ nebo „Když je nechrání stát, budu své sestry bránit já.“

Z polských žen učinil feministky PiS

Z dříve démonizovaných potratů se stal symbol emancipace a zároveň se o potratech otevřela progresivní debata, která se třeba u nás nikdy ani nevedla. Na transparentech demonstrantů se objevovala feministická symbolika a hesla. A hlavně: současné protivládní hnutí vedou ženy.

Na první polské demonstraci, které jsem se účastnila, stál ve čtyřicetitisícovém městě Žirardov mezi prvními protestujícími na náměstí Jana Pavla II. (koho jiného), sedmdesátník s transparentem: „1989 — revoluce bez žen. 2020 — revoluce žen.“

Narážel tím na skutečnost, že ačkoli se ženy protikomunistického odboje účastnily, z rozhodování o podobě postkomunistického Polska byly vyloučeny. U takzvaného kulatého stolu, u nějž spolu na počátku roku 1989 jednali komunisté a opozice, neseděla ani jedna.

Dnes ženy mluví v sálech na tiskových konferencích hnutí i v ulicích během demonstrací. Děje se tak v zemi, v jejíž vládě sedí jen jedna jediná žena, ve společnosti, v níž bylo ještě donedávna slovo „feminismus“ vnímáno pejorativně.

Jak ve své vloni vydané knize To je válka píše jedna z lídryň hnutí Klementyna Suchanová: „Do roku 2016 jsem o tom, zda jsem, či nejsem feministka, ani nepřemýšlela. Nepotřebovala jsem to k životu. […] Až návrh zákona z roku 2016, jenž měl ženy trestat za potraty, z nás všech feministky učinil. Náš nový feminismus se zrodil na okraji, mezi běžnými lidmi, ve světě znevýhodněných. […] Nikdo nás neučil, co to feminismus je. Vytvořily jsme ho samy na základě svých reálných potřeb.“

Nejde jen o PiS — a ženy to ví

Přestože Suchanová spolu s Lempartovou představují jasné lídryně, jejichž neústupnost pomáhá široké protestní hnutí držet pohromadě, do organizace demonstrací i tvorby strategie se zapojilo obdivuhodné množství lidí.

Na malých městech — demonstrovalo se téměř v šesti stech obcích, z nichž devadesát procent představují města s méně než padesáti tisíci obyvateli — vznikaly demonstrace často velmi spontánně, díky pohotové reakci do té doby aktivismem zcela nepolíbených lidí. Lempartová jim s vědomím, že právě na maloměstech, kde se PiS těší největší přízni, záleží, od počátku vyjadřovala podporu a zároveň na maloměstské demonstrace v nejrůznějších koutech země dojížděla.

Stejně tak se Celopolská stávka žen do své poradní komise, jež vznikla v listopadu za účelem sestavit a rozvíjet požadavky hnutí vůči vládě a navrhovat možná řešení polských problémů, snaží zapojit co nejvíce lidí. Při formování požadavků přitom komise vychází z hesel na transparentech a z podnětů od lidí, které nepřestává sbírat. Do fungování komise se přímo zapojilo asi osm set lidí, rozdělených dle tematických okruhů do čtrnácti skupin.

Lídryně stávky si totiž uvědomují, že vláda práva a spravedlnosti nezačala v Polsku strádat až s nástupem Práva a spravedlnosti a že mnohé nerovnosti vyvěrají z podstaty fungování politických stran a obecného nastavení systému a společnosti.

„Beze změny modelu politiky nelze nic dělat, protože vládne model politického děsivého marketingu z 90. let. […] Každá nová strana vstupuje do modelu vedení, ve kterém se nepočítají lidé, ale kývnutí vůdce. […] Musíme každou stranu přimět ke změně způsobu jejího fungování — protože naslouchat lidem se vyplatí,“ napsala nedávno na Facebook Lempartová, která s oblibou zdůrazňuje, že účast ve vládě je veřejnou službou, nikoliv mandátem k ovládání lidí.

„Nechceme do politiky. Chceme změnit způsob, jakým společnost uvažuje a naučit lidi sebeorganizaci. Politiky nezměníme, můžeme ale změnit společnost, která na ně vyvine tlak,“ dodává Suchanová.

PiS prohrálo bitvu o vyprávění

Mění se však i politici: když ulicemi pochodují statisíce lidí, nezbývá než shodit hadí kůži své politické opatrnosti a reagovat. Jak pravicoví, tak levicoví poslanci se demonstrací osobně účastnili, v parlamentním sále se objevily tváře zakryté rouškou s červeným bleskem či transparent s číslem na organizaci, která pomáhá nechtěně těhotným Polkám těhotenství ukončit.

V zemi, jíž donedávna vévodila neschopnost politiků odporovat církvi, dnes opoziční strana Jaro spravuje web Počítadlo odpadlictví, registrující lidi, kteří církev opustili. Církev totiž statistiky o úbytku věřících nezveřejnila deset let, pročež se o Polsku mylně nepřestává psát jako o zemi, kde se ke katolictví hlásí devět z deseti občanů.

Středolevá koalice, jíž je Jaro součástí, nabyla díky demonstracím na odvaze a její zástupkyně s Celopolskou stávkou žen a dalšími organizacemi sbírají jako občanská iniciativa podpisy pod návrhy zákona na legalizaci, případně alespoň dekriminalizaci potratů.

Středopravá koalice se co do kritiky PiS nadále soustředí na porušování ústavy a vlády práva a ke kulturně-společenským otázkám se zdráhá zaujmout jasný postoj, aby náhodou neodradila část širokého spektra svých voličů. Pokud však občanská iniciativa sesbírá pod návrhy na dekriminalizaci a legalizaci potratů podpisy alespoň sta tisíců občanů, bude se projednávat v parlamentu, a Občanské koalici pak nezbyde než přiznat, zda ženská práva respektuje, či ne.

A pak je tu PiS. Strana, která za pět let od svého vítězství v parlamentních volbách vyhrála téměř vše, co mohla. Podzimní události však nasvítily podstatu jejího vládnutí natolik, že se od ní postupně odvracejí i ti voliči, kteří jí dosud házeli hlas jen kvůli nadílce pěti set zlotých měsíčně za každé dítě v rodině. Její podpora je dnes na svém pětiletém minimu. A naděje polských ultrapravičáků, že jim splní sen o zakázaných potratech, umírá.

V říjnu se totiž vláda pokusila docílit takřka úplného zákazu potratů nikoliv standardní legislativní cestou, nýbrž skrze Ústavní soud. Ten 22. října v reakci na iniciativu vládních poslanců vydal verdikt, dle nějž je potrat z důvodu poškození plodu v rozporu s polskou ústavou. Předsedkyně Ústavního soudu Julia Przyłębska, kterou Kaczyński často a rád navštěvuje, tak reagovala na politickou objednávku.

Dotyčný verdikt byl však pouze vyhlášen — v platnost přitom vstupuje teprve svým zveřejněním. Obvykle má být zveřejněn do dvou týdnů od vyhlášení, jenže tentokrát se tak — i po deseti týdnech od vyhlášení — nestalo. Vládě lidé v ulicích nahnali strach a ta teď neví, co s potraty: stáhnout verdikt by znamenalo porážku, zveřejněním by ale pravděpodobně znovu vehnala do ulic statisíce demonstrantů.

Jak k tomu dodává Lempartová: „Skutečnost, že pánové nezveřejňují prohlášení paní Przyłębské, je způsobena tím, že prohráli bitvu o vyprávění. Jarosław Kaczyński a jeho úředníci mohou lhát, že se jedná o ‚rozsudek Tribunálu', ale už tomu nikdo nevěří. Ani voliči PiS.“

Naděje z Argentiny

S nadšením a nadějí pak polské ženy před dvěma týdny sledovaly bitvu o legální potraty v katolické Argentině. A ta nakonec vyvrcholila vítězstvím svobody: legalizaci potratů do čtrnácti týdnů těhotenství schválil argentinský senát 30. prosince. Zákon legalizující potraty prošel argentinským parlamentem až na devátý pokus a předcházelo mu patnáct let solidárního boje žen.

Argentinky nejenže opakovaně protestovaly v ulicích, ale zároveň formovaly široké koalice s nejrůzněji zaměřenými organizacemi, lobbovaly za svůj cíl u politiků a zaplavily veřejnou diskusi příběhy konkrétních žen, jimž nespravedlivě nastavená legislativa ovlivnila život. Znemožnily tak konzervativcům pokračovat ve lhaní, že potraty se v Argentině nedějí: ilegalitě navzdory se jich tam provedlo půl milionu ročně.

Polské a argentinské potratové hnutí spolu na kampaních úzce spolupracovalo a navzájem se podporovalo. Polské ženy kupříkladu na loňský Mezinárodní den žen vyšly do ulic v zelených šátcích, jež se staly symbolem argentinského hnutí. Záhy po argentinském úspěchu pak Suchanová argentinskou aktivistku Maríi De Los Angeles Robertovou vyzpovídala pro OKO.press.

„Vidím více paralel mezi Argentinou a Polskem než například mezi Argentinou a Peru. Zdá se mi, že náš model kampaně bude v Polsku fungovat,“ prohlásila mimo jiné v rozhovoru Robertová.

Polskému potratovému hnutí se stejně jako tomu argentinskému podařilo dostat do ulic statisíce lidí a přiklonit si na svou stranu nejrůzněji zaměřené občanské organizace i politiky, kteří za jeho požadavky lobbují v parlamentu.

Stejně jako v Argentině pak v Polsku konečně promluvily i některé ze statisíců žen, jež musely kvůli rigidnímu statu quo ukončovat své těhotenství pokoutně. Konkrétní příběhy přitom nejenom napomáhají úspěchu potratové kampaně, ale zároveň ženám, které svůj potrat dosud ve víře, že jde o ostudu, tajily.

Polsko se sice na rozdíl od Argentiny nepotýká s množstvím těhotných nezletilých dívek, znásilněných tu dědečkem, tu strýcem, tu otčímem či otcem, jejichž příběhy ve vítězství argentinského hnutí sehrály důležitou roli. Tím spíš je však polský příklad pro světovou debatu o potratech důležitý.

Bez ohledu na legislativu totiž ve světě potratem končí téměř každé třetí těhotenství — někde pod lékařským dozorem, jinde svépomocí. Každý třetí z nich je však prováděn za nebezpečných podmínek. V debatě o potratech nejde o možnost ukončovat násilná početí mladistvých, ale o bezpečí a důstojnost nás všech, kdo jsme se narodily s dělohou. Jak to koneckonců vysvětluje argentinský senátor Sergio Leavy, který se rozhodl hlasovat pro legalizaci potratů teprve v průběhu senátní rozpravy:

„Uvědomil jsem si, že to není o mně, že se mě to netýká. Není to otázka mé víry či výchovy, ale situace, která ovlivňuje mnoho žen. Uvědomil jsem si, že zákon potrat nevyžaduje. Poskytuje pouze právní hranice a bezpečnost. Nejde o podporu potratu. Jde o život žen.“

Polské potratové hnutí má zkrátka nakročeno zatraceně dobře — a vyhraje. Za svůj budoucí úspěch a stoupající podporu liberalizaci potratů v průzkumech veřejného mínění přitom může paradoxně děkovat právě ultrakatolíkům.

Diskuse