„Můžete nás prosím vyfotit?“ ozývá se radostným hlasem z rohu společenské místnosti v krakovském hostelu, vánočně přečančaném třpytivými růžovými řetězy. „Jasně, že ano!“ otáčím svou tvář ke skupince mužů u stolu.

V první vteřině jsem si kresby, kterou David, třicátník s modrýma očima v lesklé černé vestičce, s hrdým výrazem třímá v ruce, ani nevšimla. Na skutečnost, že jsem obětí žertu, mě musel sám upozornit. „Chceme, abys nás vyfotila s tímhle,“ zamává významně papírem, na němž je vyobrazena žena v šatech s bleskem, jak se chystá kuchyňským válečkem uhodit klečícího muže. Kresbu doprovází nápis: Piekło mężczyzn. Peklo mužů.

Když jsem před půlhodinou procházela společenskou místností poprvé, měla jsem tvář zakrytou rouškou s červeným bleskem, symbolem polských protestů proti zákazu potratů. Mužští návštěvníci hostelu si toho evidentně všimli a rozhodli se si ze mě, a hlavně z boje žen za právo na své tělo vystřelit. Odpovídám, že s tímhle je opravdu fotit nebudu a s pocitem poníženosti urychleně mizím ve svém pokoji. Ještě se za mnou stihne ozvat výkřik: „To my muži dnes trpíme!“

Čím dnešní muži trpí, se dozvídám druhý den u snídaně. „Milujeme ženy, ale ubližují nám agresivní feministky,” vysvětluje mi rádoby dobrácky Davidův potetovaný kamarád, rozhodnutý se se mnou usmířit a požádat o pochopení. Antifeministická kresba stále stojí v rohu místnosti. Přichází David. „Přesně tak. Vždyť my bychom ženy na rukou nosili!” provolává až nepříjemně vlídným hlasem.

Ač je potrat samozřejmě starší než jakýkoliv zákon, podle Davida jej vynalezli až němečtí nacisté. Demonstrace proti zákazu potratů prý organizují bolševicko-židovské organizace. „Sám jsem poloviční Žid, nemohu být antisemita,” připomene mi pokaždé, když se ušklíbnu nad tím, že všechny své ideové nepřátele označuje za Židy.

David je členem domobran, které vznikly po celém Polsku v reakci na slova vicepremiéra Jarosława Kaczyńského. Ten po vypuknutí demonstrací na konci října vyzval své příznivce, aby za každou cenu bránili kostely. Příznivci jej vyslechli. Lidé se z demonstrací začali vracet domů ve skupinkách, protože vracet se z protestů bez doporovodu se stalo nebezpečným.

Předchozí týden jsem trávila v Podkarpatí, nejkonzervativnějším regionu Polska. Podkarpatí jsem opouštěla plná opojné naděje. Mluvila jsem tam s šestnáctiletou dívkou, která sama zorganizovala protest v jednom z nejdůležitějších měst tohoto pobožného regionu. S ženami, které si ještě donedávna pro svou domnělou nesmělost nedokázaly představit, že by se měly vládě nahlas vzepřít — a teď řečnily na demonstracích v katolické a vládní baště. Dokonce i v Podkarpatí mi většina lidí tvrdila, že demonstrace za práva žen podporuje.

A teď mi v Krakově, kde chci strávit klidný nepracovní víkend nákupy vánočních dárků mezi zasněženými starými domy, obyvatel hostelu s medovým úsměvem do očí lže, že podpora vlády stoupá, že potratové hnutí je s dechem u konce, že moje rouška vyšla z módy.

Je sice pravda, že říjnové statisíce demonstrantů v ulicích jsou — vzhledem k pandemii, zimnímu chladu, přirozené únavě situací, a hlavně trvající policejní represi vůči demonstrantům — minulostí. Přesto platí tvrzení, které za poslední měsíc napsala opakovaně na Facebook hlavní tvář demonstrací Marta Lempartová: Nic nebude jako dřív. Následující text shrnuje důvody proč.

Probuzení polské společnosti

Legalizace potratů — stejně jako potřebná změna politických a společenských poměrů — na Polsko nečekají za rohem a k jejich dosažení bude zapotřebí ještě mnoho vytrvalosti. Podzimní demonstrace nicméně polskou společnost změnily a významně ji přiblížily k spravedlivějším zítřkům.

Většina tamní společnosti byla ještě donedávna pasivně smířená se stavem věcí, s takzvaným potratovým kompromisem z roku 1993, jenž povoloval potraty pouze v případě ohrožení života matky, znásilnění, incestu či poškození plodu.

Polsko je koneckonců obklopeno zeměmi, kam si lze za legálním potratem zajet. Zároveň postupně sílilo povědomí o organizacích, jež nechtěně těhotným ženám pomáhají získat potratové pilulky. Kdo se v Polsku rozhodl pro potrat, cestu k němu si zpravidla našel, leč tajně a v osamění.

Odpor vyvolal až pokus vlády z roku 2016 potratový zákon ještě více zpřísnit. A teprve o rok později, v roce 2017, si organizace Celopolská stávka žen, která Černé protesty proti zpřísnění zákona v roce 2016 koordinovala, stanovila za cíl dosáhnout legalizace potratů do dvanáctého týdne těhotenství — nikoliv jen bránit dalšímu zužování již tak osekaných reprodukčních práv.

Stejně tak platí, že polská občanská společnost až do nástupu ultrakatolické strany Právo a spravedlnost (PiS) v roce 2015 dřímala na vavřínech. Většina obyvatel se zkrátka snažila prodřít ke kapitalismem slibovanému lepšímu životu. Tamní demokracie se přitom netěšila pevnému zdraví ani předtím.

Pravicoví i levicoví politici panáčkovali před církví už před rokem 2015. Nevěřili totiž, že bez podpory církve si lze voličskou přízeň a moc vůbec udržet. Zatímco před PiS osm let vládnoucí pravicová Občanská platforma se soustředila na stavbu dálnic, rozhodování o kulturně-společenských otázkách se podřizovalo církevním dogmatům. Návrh liberalizace potratového zákona pak kupříkladu nebyl ani za vlády levice v roce 2004 projednán proto, že církev pohrozila tím, že před referendem nepodpoří vstup do Evropské unie.

Byl to Lech Wałęsa, kdo vetoval liberalizaci potratového zákona v roce 1996 nebo kdo v televizním vysílání v roce 2013 prohlásil, že „nechce, aby tato (LGBT) menšina vyšla ven a sváděla jeho děti“. Byl to Donald Tusk, kdo tvrdil, že polská společnost není na liberalizaci potratové legislativy či zpřístupnění, byť pouhého registrovaného partnerství stejnopohlavním párům, připravená.

Zároveň do roku 2015 velká část polské společnosti pod jhem neoliberálních reforem ekonomicky strádala. PiS neuspělo ani tak kvůli svým ultrakonzervativním idejím — leč i ty se zřejmě zdály mnohým Polákům snad i vinou předešlými politiky pěstované úzkoprsosti přijatelné — ale kvůli svým splněným sociálním slibům. Vítězství PiS nebylo ničím jiným než očekávatelnou odpovědí na předchozích pětadvacet let postkomunistického vývoje země.

Poláky probrala a vybudila k odporu teprve míra, s níž PiS začalo překračovat hranice ústavy a lidských práv. Nic přitom veřejnost nenamíchlo tolik jako právě snaha připravit ženy téměř úplně o zbytky jejich reprodukčních práv.

Masivní úbytek věřících

V důsledku církevního lobbingu za zákaz potratů a vloni provalených pedofilních skandálů polských kněží začalo církev v domněle katolickém Polsku opouštět tolik lidí, že významný odliv věřících připustila i natolik nesoudná organizace jako je polská církev. Žádná jiná polská veřejná instituce se nepotýká s tak výraznou ztrátou důvěry jako právě církev: podle nejčerstvějších průzkumů již dokonce převážil počet lidí, kteří ji vnímají negativně.Nejvíce se odliv věřících týká mladé generace: z průzkumu Pew Research Center dokonce Polsko vyšlo jako země s vůbec největším úbytkem věřících mezi mladými. Koneckonců především právě mladí, ba náctiletí, na podzim hromadně vyšli do ulic, aby prolomili ticho a zbořili dogmata, aby dali vládě a celému světu najevo, že Polsko není tak konzervativní, jak si mnozí myslí.

Podzimní demonstrace proti zákazu potratů se tak přirozeně přetavily v otevřené volání po pádu vlády. Ještě donedávna pasivní polská společnost, povzbuzená navztekanou energií protestů, začala politiky i církevní instituci otevřeně posílat do p*dele.

A to v zemi, kde platí na evropské poměry velmi přísná legislativa postihující urážku prezidenta, státu, národa či náboženského cítění — v prosinci zde byl kupříkladu k půl roku veřejně prospěšných prací odsouzen muž, jenž v opilosti zkrášlil předvolební plakát prezidenta Andrzeje Dudy nápisem „pět let hanby“ a kresbou penisu. Za údajnou urážku náboženského cítění jsou už koneckonců stíhané i lídryně podzimních protestů.

Zpátečnictví vládních ultrakatolíků společnost přimělo k sebeorganizaci a zároveň vyvolalo dojemnou vlnu meziženské, mezilidské i mezinárodní solidarity, již ilustrují některé z hlavních sloganů demonstrací jako „Nikdy nepůjdeš sama.“ nebo „Když je nechrání stát, budu své sestry bránit já.“

Z polských žen učinil feministky PiS

Z dříve démonizovaných potratů se stal symbol emancipace a zároveň se o potratech otevřela progresivní debata, která se třeba u nás nikdy ani nevedla. Na transparentech demonstrantů se objevovala feministická symbolika a hesla. A hlavně: současné protivládní hnutí vedou ženy.

Na první polské demonstraci, které jsem se účastnila, stál ve čtyřicetitisícovém městě Žirardov mezi prvními protestujícími na náměstí Jana Pavla II. (koho jiného), sedmdesátník s transparentem: „1989 — revoluce bez žen. 2020 — revoluce žen.“

Narážel tím na skutečnost, že ačkoli se ženy protikomunistického odboje účastnily, z rozhodování o podobě postkomunistického Polska byly vyloučeny. U takzvaného kulatého stolu, u nějž spolu na počátku roku 1989 jednali komunisté a opozice, neseděla ani jedna.

Dnes ženy mluví v sálech na tiskových konferencích hnutí i v ulicích během demonstrací. Děje se tak v zemi, v jejíž vládě sedí jen jedna jediná žena, ve společnosti, v níž bylo ještě donedávna slovo „feminismus“ vnímáno pejorativně.

Jak ve své vloni vydané knize To je válka píše jedna z lídryň hnutí Klementyna Suchanová: „Do roku 2016 jsem o tom, zda jsem, či nejsem feministka, ani nepřemýšlela. Nepotřebovala jsem to k životu. […] Až návrh zákona z roku 2016, jenž měl ženy trestat za potraty, z nás všech feministky učinil. Náš nový feminismus se zrodil na okraji, mezi běžnými lidmi, ve světě znevýhodněných. […] Nikdo nás neučil, co to feminismus je. Vytvořily jsme ho samy na základě svých reálných potřeb.“

Nejde jen o PiS — a ženy to ví

Přestože Suchanová spolu s Lempartovou představují jasné lídryně, jejichž neústupnost pomáhá široké protestní hnutí držet pohromadě, do organizace demonstrací i tvorby strategie se zapojilo obdivuhodné množství lidí.

Na malých městech — demonstrovalo se téměř v šesti stech obcích, z nichž devadesát procent představují města s méně než padesáti tisíci obyvateli — vznikaly demonstrace často velmi spontánně, díky pohotové reakci do té doby aktivismem zcela nepolíbených lidí. Lempartová jim s vědomím, že právě na maloměstech, kde se PiS těší největší přízni, záleží, od počátku vyjadřovala podporu a zároveň na maloměstské demonstrace v nejrůznějších koutech země dojížděla.

Stejně tak se Celopolská stávka žen do své poradní komise, jež vznikla v listopadu za účelem sestavit a rozvíjet požadavky hnutí vůči vládě a navrhovat možná řešení polských problémů, snaží zapojit co nejvíce lidí. Při formování požadavků přitom komise vychází z hesel na transparentech a z podnětů od lidí, které nepřestává sbírat. Do fungování komise se přímo zapojilo asi osm set lidí, rozdělených dle tematických okruhů do čtrnácti skupin.

Lídryně stávky si totiž uvědomují, že vláda práva a spravedlnosti nezačala v Polsku strádat až s nástupem Práva a spravedlnosti a že mnohé nerovnosti vyvěrají z podstaty fungování politických stran a obecného nastavení systému a společnosti.

„Beze změny modelu politiky nelze nic dělat, protože vládne model politického děsivého marketingu z 90. let. […] Každá nová strana vstupuje do modelu vedení, ve kterém se nepočítají lidé, ale kývnutí vůdce. […] Musíme každou stranu přimět ke změně způsobu jejího fungování — protože naslouchat lidem se vyplatí,“ napsala nedávno na Facebook Lempartová, která s oblibou zdůrazňuje, že účast ve vládě je veřejnou službou, nikoliv mandátem k ovládání lidí.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.