„Můžete nás prosím vyfotit?“ ozývá se radostným hlasem z rohu společenské místnosti v krakovském hostelu, vánočně přečančaném třpytivými růžovými řetězy. „Jasně, že ano!“ otáčím svou tvář ke skupince mužů u stolu.

V první vteřině jsem si kresby, kterou David, třicátník s modrýma očima v lesklé černé vestičce, s hrdým výrazem třímá v ruce, ani nevšimla. Na skutečnost, že jsem obětí žertu, mě musel sám upozornit. „Chceme, abys nás vyfotila s tímhle,“ zamává významně papírem, na němž je vyobrazena žena v šatech s bleskem, jak se chystá kuchyňským válečkem uhodit klečícího muže. Kresbu doprovází nápis: Piekło mężczyzn. Peklo mužů.

Když jsem před půlhodinou procházela společenskou místností poprvé, měla jsem tvář zakrytou rouškou s červeným bleskem, symbolem polských protestů proti zákazu potratů. Mužští návštěvníci hostelu si toho evidentně všimli a rozhodli se si ze mě, a hlavně z boje žen za právo na své tělo vystřelit. Odpovídám, že s tímhle je opravdu fotit nebudu a s pocitem poníženosti urychleně mizím ve svém pokoji. Ještě se za mnou stihne ozvat výkřik: „To my muži dnes trpíme!“

Čím dnešní muži trpí, se dozvídám druhý den u snídaně. „Milujeme ženy, ale ubližují nám agresivní feministky,” vysvětluje mi rádoby dobrácky Davidův potetovaný kamarád, rozhodnutý se se mnou usmířit a požádat o pochopení. Antifeministická kresba stále stojí v rohu místnosti. Přichází David. „Přesně tak. Vždyť my bychom ženy na rukou nosili!” provolává až nepříjemně vlídným hlasem.

Ač je potrat samozřejmě starší než jakýkoliv zákon, podle Davida jej vynalezli až němečtí nacisté. Demonstrace proti zákazu potratů prý organizují bolševicko-židovské organizace. „Sám jsem poloviční Žid, nemohu být antisemita,” připomene mi pokaždé, když se ušklíbnu nad tím, že všechny své ideové nepřátele označuje za Židy.

David je členem domobran, které vznikly po celém Polsku v reakci na slova vicepremiéra Jarosława Kaczyńského. Ten po vypuknutí demonstrací na konci října vyzval své příznivce, aby za každou cenu bránili kostely. Příznivci jej vyslechli. Lidé se z demonstrací začali vracet domů ve skupinkách, protože vracet se z protestů bez doporovodu se stalo nebezpečným.

Předchozí týden jsem trávila v Podkarpatí, nejkonzervativnějším regionu Polska. Podkarpatí jsem opouštěla plná opojné naděje. Mluvila jsem tam s šestnáctiletou dívkou, která sama zorganizovala protest v jednom z nejdůležitějších měst tohoto pobožného regionu. S ženami, které si ještě donedávna pro svou domnělou nesmělost nedokázaly představit, že by se měly vládě nahlas vzepřít — a teď řečnily na demonstracích v katolické a vládní baště. Dokonce i v Podkarpatí mi většina lidí tvrdila, že demonstrace za práva žen podporuje.

A teď mi v Krakově, kde chci strávit klidný nepracovní víkend nákupy vánočních dárků mezi zasněženými starými domy, obyvatel hostelu s medovým úsměvem do očí lže, že podpora vlády stoupá, že potratové hnutí je s dechem u konce, že moje rouška vyšla z módy.

Je sice pravda, že říjnové statisíce demonstrantů v ulicích jsou — vzhledem k pandemii, zimnímu chladu, přirozené únavě situací, a hlavně trvající policejní represi vůči demonstrantům — minulostí. Přesto platí tvrzení, které za poslední měsíc napsala opakovaně na Facebook hlavní tvář demonstrací Marta Lempartová: Nic nebude jako dřív. Následující text shrnuje důvody proč.

Probuzení polské společnosti

Legalizace potratů — stejně jako potřebná změna politických a společenských poměrů — na Polsko nečekají za rohem a k jejich dosažení bude zapotřebí ještě mnoho vytrvalosti. Podzimní demonstrace nicméně polskou společnost změnily a významně ji přiblížily k spravedlivějším zítřkům.

Většina tamní společnosti byla ještě donedávna pasivně smířená se stavem věcí, s takzvaným potratovým kompromisem z roku 1993, jenž povoloval potraty pouze v případě ohrožení života matky, znásilnění, incestu či poškození plodu.

Polsko je koneckonců obklopeno zeměmi, kam si lze za legálním potratem zajet. Zároveň postupně sílilo povědomí o organizacích, jež nechtěně těhotným ženám pomáhají získat potratové pilulky. Kdo se v Polsku rozhodl pro potrat, cestu k němu si zpravidla našel, leč tajně a v osamění.

Odpor vyvolal až pokus vlády z roku 2016 potratový zákon ještě více zpřísnit. A teprve o rok později, v roce 2017, si organizace Celopolská stávka žen, která Černé protesty proti zpřísnění zákona v roce 2016 koordinovala, stanovila za cíl dosáhnout legalizace potratů do dvanáctého týdne těhotenství — nikoliv jen bránit dalšímu zužování již tak osekaných reprodukčních práv.

Stejně tak platí, že polská občanská společnost až do nástupu ultrakatolické strany Právo a spravedlnost (PiS) v roce 2015 dřímala na vavřínech. Většina obyvatel se zkrátka snažila prodřít ke kapitalismem slibovanému lepšímu životu. Tamní demokracie se přitom netěšila pevnému zdraví ani předtím.

Pravicoví i levicoví politici panáčkovali před církví už před rokem 2015. Nevěřili totiž, že bez podpory církve si lze voličskou přízeň a moc vůbec udržet. Zatímco před PiS osm let vládnoucí pravicová Občanská platforma se soustředila na stavbu dálnic, rozhodování o kulturně-společenských otázkách se podřizovalo církevním dogmatům. Návrh liberalizace potratového zákona pak kupříkladu nebyl ani za vlády levice v roce 2004 projednán proto, že církev pohrozila tím, že před referendem nepodpoří vstup do Evropské unie.

Byl to Lech Wałęsa, kdo vetoval liberalizaci potratového zákona v roce 1996 nebo kdo v televizním vysílání v roce 2013 prohlásil, že „nechce, aby tato (LGBT) menšina vyšla ven a sváděla jeho děti“. Byl to Donald Tusk, kdo tvrdil, že polská společnost není na liberalizaci potratové legislativy či zpřístupnění, byť pouhého registrovaného partnerství stejnopohlavním párům, připravená.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.