První reakcí ze strany většiny politiků a političek na kauzu Dominka Feriho bylo popírání: „Osobně ho znám, je to slušný člověk, tohle by nikdy neudělal,“ či bagatelizace: „Mladí muži prostě chtějí dostat dívky do postele, takhle si vždy chovali a chovají, to je přece normální.“ Ve veřejném prostoru se pak rozjela ukázková sekundární viktimizace s výkřiky typu „Co čekala, když s ním šla domů?“, „Když se s ním seznámila na Tinderu, muselo jí být přece jasné, že jde o sex!“ Další série pak poukazovala na delší časový odstup od doby, kdy k znásilnění či sexuálním útokům došlo: „A proč jim to trvalo tak dlouho?“.

Proč jim to tak dlouho trvalo

Citovaná prohlášení jen potvrzovala výsledky výzkumu, který si nechala zpracovat Amnesty International a Česká ženská lobby v roce 2018 a ze kterého vyplynulo, že v případech znásilnění veřejnost do jisté míry pokládá za spoluzodpovědnou i oběť — až 58 % dospělé populace. Zdálo se tedy, že vše jede ve starých známých kolejích.

Na rozdíl od minulosti se ale většina médií k této vlně nepřidala a postupně narůstal i počet osob, který ve veřejných diskuzích takovéto chování i jeho bagatelizaci odsuzoval, a to i mimo sociální bublinu „zastánců neomarxistické genderové ideologie“ — řečeno slovy Petra Piťhy či Marka Bendy. Možná v důsledku posunu důrazů ve veřejné debatě se nakonec váhy veřejného mínění lehce přiklonily na stranu obětí a spolu s tím začali někteří politici a političky korigovat své výroky.

Dominik Feri se pak zachoval „chlapsky“, vzdal se poslaneckého mandátu a vystoupil z TOP 09. Zdá se tedy, že konec dobrý — všechno dobré a jaký má smysl tuto kauzu ještě dále rozpitvávat?