První reakcí ze strany většiny politiků a političek na kauzu Dominka Feriho bylo popírání: „Osobně ho znám, je to slušný člověk, tohle by nikdy neudělal,“ či bagatelizace: „Mladí muži prostě chtějí dostat dívky do postele, takhle si vždy chovali a chovají, to je přece normální.“ Ve veřejném prostoru se pak rozjela ukázková sekundární viktimizace s výkřiky typu „Co čekala, když s ním šla domů?“, „Když se s ním seznámila na Tinderu, muselo jí být přece jasné, že jde o sex!“ Další série pak poukazovala na delší časový odstup od doby, kdy k znásilnění či sexuálním útokům došlo: „A proč jim to trvalo tak dlouho?“.

Proč jim to tak dlouho trvalo

Citovaná prohlášení jen potvrzovala výsledky výzkumu, který si nechala zpracovat Amnesty International a Česká ženská lobby v roce 2018 a ze kterého vyplynulo, že v případech znásilnění veřejnost do jisté míry pokládá za spoluzodpovědnou i oběť — až 58 % dospělé populace. Zdálo se tedy, že vše jede ve starých známých kolejích.

Na rozdíl od minulosti se ale většina médií k této vlně nepřidala a postupně narůstal i počet osob, který ve veřejných diskuzích takovéto chování i jeho bagatelizaci odsuzoval, a to i mimo sociální bublinu „zastánců neomarxistické genderové ideologie“ — řečeno slovy Petra Piťhy či Marka Bendy. Možná v důsledku posunu důrazů ve veřejné debatě se nakonec váhy veřejného mínění lehce přiklonily na stranu obětí a spolu s tím začali někteří politici a političky korigovat své výroky.

Dominik Feri se pak zachoval „chlapsky“, vzdal se poslaneckého mandátu a vystoupil z TOP 09. Zdá se tedy, že konec dobrý — všechno dobré a jaký má smysl tuto kauzu ještě dále rozpitvávat?

Bohužel velký. Přibližně před dvěma týdny totiž oslavila deset let své existence Mezinárodní úmluva o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, spíše známá jako Istanbulská úmluva. Výročí proběhlo téměř bez povšimnutí, možná také proto, že Česká republika úmluvu Rady Evropy, kterou podepsala až v roce 2016, dosud neratifikovala.

Jak to souvisí s Dominikem Ferim? Kromě toho, že ratifikací úmluvy by Česká republika dala jasně najevo jak veřejnosti, tak i mezinárodní komunitě, že je násilí na ženách opravdu nepřípustné a netolerovatelné, znamená její přijetí také závazek podniknout systematické a neodkladné kroky k jeho potírání.

Proč tedy Feriho obětem trvalo tak dlouho, než se ozvaly? Možná proto, že neměly důvěru v policii — dle výzkumů je nahlášeno pouze asi pět procent případů znásilnění — a další instituce, nebo se bály toho, co se stane, když s tím vyjdou na veřejnost — a některé první ohlasy daly obavám za pravdu. Některé si možná věc kladly samy za vinu a styděly se, což je častá reakce obětí sexuálního násilí dle svědectví odborníků a odbornic, kteří s nimi pracují.

Na to vše Istanbulská úmluva pamatuje. Jejím schválením bychom se veřejně zavázali k naplnění následujících kroků, které by v mnohém zlepšily situaci obětí znásilnění a sexuálního násilí:

• školení policie a zdravotnického personálu, jak přistupovat k obětem sexuálního násilí,

• efektivní spolupráci institucí a profesí v oblasti stíhání násilí — například policie, soudů, občanských organizací, zdravotnických zařízení,

• dostatečné množství kvalitních služeb pro oběti násilí, například telefonní linky pomoci, bezpečné azylové domy,

• motivování médií a společnosti k angažovanosti na poli prevence násilí — vyvarování se genderových stereotypů v podobě ponižujícího zobrazování žen,

• informovanost žen zažívajících násilí o tom, že nenesou odpovědnost za jednání pachatele,

• prevenci násilí — mediální kampaně, výchova a vzdělávání k respektu k lidským právům a rovnosti,

• vyčlenění financí na boj s násilím.

Proč tedy potřebujeme ratifikovat Istanbulskou úmluvu? Nejsme snad schopni nastavit si takové věci sami? Tak zní jedny z nejčastějších námitek jejích odpůrců.

Pojďme se podívat, jak vypadá aktuální situace. Podle odborníků a odbornic, kteří se zabývají pomocí obětem znásilnění, se práce policie v daném ohledu zlepšila. Soudy jsou však stále zamrzlé v čase — nejčastějším trestem za znásilnění je podmínka, a pokud oběť není škrcena či mlácena do obličeje, je to soudy považováno za konsensuální sexuální styk. A práci s oběťmi znásilnění se u nás věnuje pouze hrstka organizací, přičemž většina z nich pracuje primárně s obětmi domácího násilí, jehož součástí sexuální násilí bývá.

Ačkoliv je odstranění násilí na ženách součástí vládní Strategie rovnosti žen a mužů, v praktické rovině toho vláda mnoho nedělá. Ratifikace Istanbulská úmluvy se soustavně odkládá a dotační program vlády určený na implementaci Strategie, ze kterého jsou mimo jiné financovány služby obětem násilí, byl seškrtán na necelé čtyři miliony korun — taková byla celková výše udělených dotací v letech 2019 i 2020.

Vydávat líbivá prohlášení politiky a političky nic nestojí. Pokud svá slova myslí opravdu vážně, měli by se zasadit o to, aby byla Istanbulská konvence konečně ratifikována a my se s další kauzou nemuseli obětí znovu ptát — „Proč vám trvalo tak dlouho, než jste se ozvaly?“

Další informace k tématu lze nalézt na stránkách koalice Hlas proti násilí. Petici za zpřísnění posuzování toho, co je znásilnění, lze podepsat na stránkách Amnesty International.