„Vzorec znásilnění je totožný u všech osmi žen, nechápu, kde je ta právní hranice,“ řekla v DVTV v den finálního odsouzení Dominika Feriho advokátka žen, které znásilnil, Adéla Hořejší. Bývalý poslanec byl nakonec odsouzen ale jen za dvě znásilnění a jeden pokus o něj. Případ propraný ze všech stran nám tak o České republice ukazuje dvě věci. Za prvé, jak nevyhnutelně potřebujeme nápravu definice znásilnění. A za druhé, jak jako společnost stále ještě tolerujeme obviňování obětí, podpořené neregulovanými algoritmy sociálních sítí.

Práce na nápravě definice znásilnění nám v organizaci Konsent, kde pracuji, zabrala tři roky. Stovky schůzek s lidmi v politice, několik kulatých stolů a studií. Na začátku všichni naší zástupkyni Johanně i Ireně z české Amnesty International tvrdili, že taková věc nikdy neprojde. Tři roky jsme odpovídali na komentáře a zprávy, v nichž nám někdo neustále vysvětloval, že je to blbost, že zneužití bezbrannosti v definici stačí a samozřejmě že máme řešit důležitější témata.

Ohánět se nepoužitím násilí už naštěstí stačit nebude

Pět odložených skutků v případu Feri dobře ukazuje, proč legislativa potřebuje napravit. Současná chybná definice totiž požaduje po obětech „aktivní obranu“. Přeložím to: když ses nebránil nebo nebránila, nic tak hrozného se ti nestalo.

Ignoruje se tak skutečnost, že cca 70 procent obětí zažívá zamrznutí. Paralýzu nervového systému, která nedovoluje reagovat. „V situaci, kde nemůžeme utéct ani bojovat, je sebezáchovné aspoň snížit vnímání bolesti, vypnout explicitní paměť a odpojit se od prožívání. Znáte příklad s myší, která hraje mrtvou? Až na to, že nic nehraje. Její nervový systém ji prostě vypnul a není vůbec nic, co by s tím myš mohla vůlí udělat,“ popisuje zamrznutí doktorka Martina Mašková, lékařka a expertka na nervovou soustavu.

Dominik Feri se ve své obhajobě záměrně oháněl právě nevyužitím násilí. Současná chybná definice dala takové obhajobě prostor. Napravená definice ale nedávno prošla jednohlasně sněmovnou a věříme, že podobně hladce projde i senátem a podepíše ji prezident. Stejně pevně věříme, že podobné případy už podle ní budou posuzovány jinak.

Změnit se musí i přístup společnosti — a především policie

Nejde ale jen o chybu v definici. Jde o chybný a zraňující společenský narativ, který oběti retraumatizuje, místo aby je podpořil. To se projevuje v tom, jaká bývá občas reakce policie při nahlašování znásilnění, stejně jako v tom, jakým způsobem o podobných případech informují některá média.

Podezřívání. Zlehčování. Odvoz na gynekologické vyšetření a hledání stop násilí. Naznačování spoluviny nebo podílu na vyvolání situace. To všechno oběti někdy zažívají, když seberou odvahu jít na policii. Výsledkem je, že ze zhruba dvanácti tisíc každoročních obětí znásilnění své případy k soudu dostává jen cca šest set. Bez nahlašování a řešení většího množství případů se nepohneme.

Je třeba ocenit odvahu všech obětí, které do nahlašování za stávajících podmínek jdou. Taková odvaha má dopad i na ostatní s podobnou zkušeností. Zodpovědnost ale musí přijmout hlavně všechny instituce, s nimiž při nahlašování přijde člověk do styku a začít k případům znásilnění přistupovat zodpovědněji.

Ve veřejné debatě stále prochází obviňování obětí

V České republice dosud až 40 procent lidí věří nesmyslu, že oběť může být za znásilnění spoluzodpovědná. I tohle znepokojivé číslo je přitom výsledkem pozitivního posunu, který v posledních letech vyvolalo feministické hnutí a organizace, jako je i náš Konsent. Když jsme v roce 2016 začínali, šlo o neuvěřitelných 63 procent.

Je skvělé vidět, že situace se zlepšuje a naše práce má smysl. V cestě nám přitom stojí nejen kultura znásilnění, ale i algoritmy sociálních sítí. Ty totiž podporují šíření nenávistných komentářů a zvyšováním komentovaného dosahu společnost polarizují na extrémní tábory. Prakticky tak podporují kontroverzní, reaktivní vyjádření a nechávají zodpovědnost za jejich chatrnou regulaci v podobě nahlašování na samotných uživatelích a uživatelkách.

Díky nim je pak slyšet nikoliv hlas lidu, ale často spíše hlas hlučné menšiny. To je přitom v případech sexuálního násilí obzvlášť velký problém. Má totiž přímý dopad na nízké počty nahlášených případů. Kdo by si chtěl totiž po traumatické zkušenosti ještě nechat anonymními hnojomety vysvětlovat, že si za ni může sám nebo sama.

Odsouzení Dominika Feriho je důležitým signálem, že jdeme správným směrem. Dobré změny dávají prostor dalším. Doufejme, že také brzká náprava legislativy umožní, že jako společnost nasvítíme a změníme i další místa, kde bývá lidem, co zažijí sexuální násilí, ubližováno.