S údivem a úděsem přečetla jsem si ve čtvrtečním Právu citaci Karla Schwarzenberga, který říká, že „už desetitisíce let se kluci snaží holky sbalit a dostat je do postele“ a mediální — on říká hned „kampaň“, i když by mohl říci třeba „reakce“ — prý považuje za pokrytecké orgie. Jistě, podotýká přitom, že „je proti násilí“.

Je mi moc líto, že člověk, který je značnou částí veřejnosti považován za gentlemana, se vyjádří takto. Přesvědčuje mě to o tom, že se Karel Schwarzenberg — jakkoli je jiného politického přesvědčení — řadí ke generaci povýšených mužů, které v nejhorší aktuálně se vyskytující podobě reprezentuje i jeho prezidentský rival Miloš Zeman, předchůdce Václav Klaus, někdejší premiér Mirek Topolánek, několik vysoce postavených lékařů, sportovců a bohužel i učitelů. Nejen univerzitních.

Za svou dnes už seniorskou generaci mohu dosvědčit spolu s Karlem Schwarzenbergem, že sexuálně násilnické chování tu bylo opravdu vždycky. A vždycky to také bylo traumatizující. Mně se to stalo například při jízdě potmě na zadním sedadle auta: co má v takovou chvíli holka udělat, když neví, jak by se dostala domů, kdyby vystoupila, není pánem vozidla a nemá jistotu, že řidič bude na její straně?

Neudělá nic, násilí — sahání do rozkroku například — strpí a je ráda, když vystoupí. Dostávat holky — i kluky — do postele je regulérní verbálně, bez pokusů o doteky to asi nejde, aby se z toho nestal jenom úřední proces, ale sahat hned do rozkroku?

Ale nejde jen o doteky: slovní urážky žen na veřejnosti, včetně pracovních porad a jiných veřejných sešlostí, také nejsou ničím zvláštním a děje se tak, co pamatuji. Ta věc samozřejmě souvisí s bojem za rovnoprávnost a s výkladem rovnoprávnosti samé: vulgárně řečeno věc stojí tak, že mají-li mít ženy — podle jistého sdíleného názoru — rovná práva s muži, patří k tomu i právo mužů nadávat jim a urážet je tak, jak to dělají chlapi mezi sebou.

Jenže chlapi mezi sebou to tak nedělají. Slušné jednání vůči ženám je podle těchto „chlapských“ zvyklostí přece výrazem ohledů k jejich slabosti, hlouposti, naivitě, křehkosti, labilitě… doplňte sami. I mně — a to jsem nikdy nepůsobila zvlášť křehce ani labilně — se zejména po roce 1989 stalo, že mi spolučlen Občanského fóra řekl: „A vás se na to někdo ptal?“, zatímco jsem se domnívala, že Občanské fórum je pro všechny a tázán je tedy každý, zejména když o věci něco ví.

U jednoho výběrového řízení se mě komise ptala, jak vycházím v práci se ženami, ale mužů se na to, jak vycházejí v práci se ženami, nikdo neptal. Říci dívce „nikoho nezajímáš“ nebo „jsi nula“ — jako Dominik Feri — je arogantní, pokud to je míněno explicitně, není to vyňato ze složitějšího souvětí nebo uvedeno jako příklad nebo citát. Kdo si podpírá ego tímto způsobem, nezaslouží si nic jiného než se stát nulou, která za chvíli už nebude nikoho zajímat.

V nesmrtelné komedii Bernarda Shawa Pygmalion říká Líza Doolittlová profesoru Higginsovi ve slabé chvíli, kdy se cítí drcena jeho požadavky, že jeho přítel plukovník Pickering je opravdový gentleman, protože se chová i k uklízečce jako k vévodkyni. Líza je chudá květinářka z East Endu, ponížená už svým třídním zařazením, hubatá, ale ne dost sebevědomá. Chtěla by, aby Higgins, který jí imponuje, dodal jí sebevědomí tím, že k ní bude laskavější.

Jenže Higgins nechce Lízu ponižovat, nechce ji ani pozvedat, protože ji má explicitně za sobě rovnou. Odpoví tedy, že Pickering se sice chová k uklízečce jako k vévodkyni, ale on se chová k vévodkyni jako k uklízečce. Tedy ne hůř, než si vévodkyně zaslouží, protože nějaké zásluhy pramenící z původu nebo pohlaví či majetku Higgins neuznává, ba vůbec nevidí. K oběma stejně se chová proto, že je má za sobě rovné.

Pygmalion je hra z roku 1912, zato my natočíme v roce 2016 televizní kriminálku z drsného prostředí českého severozápadu, kde hrdinný policista, představovaný Hynkem Čermákem, kouří ve služebním autě, i když mu mladší kolega řekne, že se mu z toho dělá zle, a nepřestane, ani když kolega zvrací do příkopu. A příště, když hrdinný policista znovu kouří ve služebním autě, mladý kolega mu neřekne, že s ním prostě nepojede, jestli mu tohle bude dělat: ne, trpně sedí a je mu špatně.

Kde se ke kolegyni, stejně kvalifikované a schopné jako ti chlapi, chovají jako ke služce, říkají jí Slepice a ona se neohradí. A to ani tehdy, když se jiný kolega odporně cpe na pracovním stole mezi lejstry nějakou tlačenkou nebo čím.

U nás se totiž severská drsnost mužů předvádí na jejich bezohlednosti a drsnost žen na tom, že to snášejí. Naši scenáristé vůbec nemají potřebu podobné nesrovnalosti vtělit do dialogu, aby je kromě diváků řešily také postavy. To by se v opravdové severské kriminálce nestalo.

Dominik Feri ty dívky na různých party a mládežnicko-politických sešlostech za sobě rovné nemá — podobně jako policista Kuneš kolegyni Slepičkovou. A proto do politiky nepatří a je dobře, že to na něj prasklo a že v ní nebude.

Ukázal, že je nezralý a má špatnou povahu. Svědectví je příliš mnoho a jsou v úhrnu příliš závažná, než aby je bylo možno odbýt. Zpochybňující diskusní příspěvky jen dotvrzují špatnou úroveň nejen naší politické kultury, ale, s prominutím, i popkultury.

Poprask kolem toho, jak na Dominika Feriho prasklo jeho povýšené, predátorské a frackovské chování, není kulturní válka, jak si myslí Marek Benda. Je to obraz zaběhnutého a většinově tolerovaného chování mužů v české společnosti. Vždy znovu mě překvapí, když na úrovních běžného životního provozu přece běžně vidíme příklady slušného, rovnoprávného chování, že v nejvyšších politických patrech se to vytrácí.

Jako třeba s kandidátkou Pirátů a STAN s jedinou ženou na prvním místě: jak to, že nedochází, že to není možné? A potom čtu, že ženy nechtějí vyměnit péči o děti za politiku, jako by nebyly ženy středního věku, které už o děti nepečují a v politice by mohly využít životních zkušeností? A třeba i ve straně korigovat pitomé chování „hvězd“ jako Dominik Feri, o jehož nezralém a egomanském chování přece museli v jeho TOP 09 něco vědět. Víte, Piráti a Starostové, kolik let je Zuzaně Čaputové?

Vždycky se ozve „proč až teď“ a „jak to, že zrovna před volbami“. Ale ono je vždycky nějaké „proč až teď“, bylo tomu tak i v případě posléze odsouzené sbormistra Kulínského i v případech, které zveřejnilo #MeToo. Vždycky je nějaké „před volbami“. Je dobře, že Dominik Feri byl zveřejněním svých eskapád přinucen k rezignaci dříve, než by byl — bezpochyby — zvolen.

Vlastně nechápu, že dnešní dívky, které se dívají na bezpočty zahraničních filmů a seriálů, kde jsou otázky chování celebrit a chování k celebritám, psychického i fyzického násilí i upřímného trápení ve vztazích nevyčerpatelným tématem, ještě pořád takovým jako Dominik Feri naletí. Což ale neznamená, že si za jeho chování mohou samy. Možná s nimi přezíravě a mocensky jednají i jejich tatínkové, učitelé a trenéři.

Matematik a dramatik René Levínský, který vešel v obecnou známost jako člen Centra pro modelovaní biologických a společenských procesů, kde vytvářel matematické modely chování pandemie — a v pandemii — COVID a případných opatření, řekl v jednom rozhovoru, že ho dodatečně mrzí, že jsme to v 90. letech tak vzdali. Sám se podílel na studentské revoluci na MatFyz v listopadu 1989, ale pak, jak sám řekl, se oddal individuálnímu užívání získané svobody.

Ano, to mohu potvrdit i za sebe, ne, že by člověk ten čas promarnil, ale v politice se neangažoval. Levínský řekl, že jsme osud země přenechali ekonomickým dravcům a stranickým šplhavcům, nahnědlým machrujuícím rasistům a lhářům.

Kdo „my“? My kreativní lidé, kteří se umíme sami rozhodovat, nejde nám jen o peníze, nenecháme se zneužívat, máme smysl pro rovnost, která působí oběma směry, tedy že vévodkyně a uklízečka jsou si rovny, tečka. My, kteří svobodu spojujeme s pojmem „žít“ a ne „ovládat“ nebo „mít“. Tedy: on nás do té politiky nikdo moc netahal, ale to na věci nic nemění.

Dominik Feri je, podle mého názoru, toxickým vejlupkem předchozích politických garnitur a stylů. Patří na smetiště dějin a není ho žádná škoda.