Včerejší výroky Radima Uzla v DVTV byly šokující i pro lidi, kteří jinak genderovou problematiku příliš vážně neberou, nebo se proti ní dokonce vymezují. Problém ovšem není ve výrocích samotných, s těmi si ostatně moderátor Martin Veselovský poradil docela dobře. Radim Uzel ale není jen spisovatelem, ale také — alespoň podle webových stránek — stále aktivním sexuologem, gynekologem a jak sám řekl v rozhovoru, také soudním znalcem.

Představa, že se mu do ordinace dostane žena, která byla obtěžována, nebo dokonce znásilněna, je strašná. Není potřeba velké obrazotvornosti na to, abychom si představili, jaké rady jí asi pan doktor poskytne. „Ruku na srdce, mladá paní, nemůžete si za to tak trochu sama, když jste toho muže pozvala k sobě domů?“

Všechny relevantní instituce včetně WHO přitom zdůrazňují, že přístup lékařů a obzvláště gynekologů (a samozřejmě vyšetřujících policistů) je v celém procesu potlačování sexualizovaného násilí naprosto klíčový. Pokud gynekolog jako dost možná první autorita, která se s napadenou ženou dostane do styku, nebude postupovat citlivě a dá průchod svým zcela nerelevantním předsudkům, jaká je asi pravděpodobnost, že taková žena následně znásilnění oznámí policii? Jak bude na znásilnění nahlížet a jak ji to ovlivní po psychické stránce?

Pro podobné situace používáme termín druhotná viktimizace — do češtiny překládané jako druhotné zraňování. Špatný, neprofesionální přístup autorit nebo okolí oběti prohlubuje újmu způsobenou vlastním trestným činem. A je jednou z hlavních příčin toho, že trestné činy proti důstojnosti v sexuální oblasti, jak je souhrnně nazývá trestní zákoník, mají nejvyšší míru latence čili největší skrytost. Policii jsou tak oficiálně ohlášeny pouze jednotky procent sexualizovaného násilí.

Ale to ještě není to nejhorší, co Radim Uzel může způsobit. Je totiž stále aktivním soudním znalcem. Na několika místech v rozhovoru se přitom podřekne, jak asi nad podobnými případy uvažuje. Když se ho moderátor Martin Veselovský zeptá, zda je ze strany ženy možné odmítnout pokračování i v průběhu sexuálního aktu, odpovídá Radim Uzel že ano, ale že v tomto případě má dojem, že „i soudněznalecky je to trošičku zpochybnitelné,“ protože prý jsou případy, kdy „ona to dodatečně tvrdí“. „To je tvrzení proti tvrzení,“ říká Radim Uzel.

Ponechám stranou, že pan doktor jako soudní znalec vůbec nesmí posuzovat právní otázky, ani váhu jednotlivých důkazů. Ty posuzuje pouze soud. Jako soudní znalec v oboru sexuologie v trestních věcech hodnotí, zda má pachatel sexuální poruchu. Soudní znalec obecně zpravidla hodnotí také rozpoznávací a ovládací schopnosti — ale doufám, že na toto pole se Radim Uzel nepouští a nechává je znalcům z oboru psychiatrie. Přesto je z jeho vyjádření naprosto zřejmé, že trpí určitým silným biasem (souborem předsudků) a není pochyb o tom, že jeho světonázor se do posudku promítne: „Pachatel je normální chlap, ale uvnitř něj je zvíře, takže je to vlastně pochopitelné. A oběť si za to trochu může sama“.

Takový soudní znalec by vůbec neměl vykonávat praxi. Znalec musí být nestranný. V českém soudním systému navíc znalci hrají nezanedbatelnou roli, protože znalecké posudky jsou obecně nadužívány — soudy se jimi v mnoha případech „kryjí“, odmítají i v celkem jasných věcech používat vlastní hlavu a „znalečák“, jak mu právníci slangově říkají, dávají pro jistotu vypracovat na skoro všechno.

Teoreticky má sice znalecký posudek obsahovat jasnou metodiku tak, aby byl přezkoumatelný, nicméně to se v praxi ne vždy děje. U měkkých oborů typu sexuologie vždy z velké části záleží na osobě znalce. A jak upozornila skvělá podcastová série Matematika zločinu, u soudu projde i posudek, který je po odborné stránce naprosto nepřijatelný.

JUDr. Lucie Hrdá, advokátka zabývající se sexualizovaným násilím, na svých přednáškách uvádí spousty křiklavých případů, kdy soudní znalec naprosto selhal, nepokrytě stranil pachateli a oběť shazoval tak, že je to zjevné absolventovi dvou semestrů příslušného oboru. Přesto jeho posudek posloužil jako podklad pro rozsudek. Možností, jak se proti nekvalitnímu posudku bránit, přitom není mnoho. Jednou má znalecké razítko, tak musí mít pravdu a basta.

Z uvedeného rozhovoru je navíc zjevné, že pan doktor Uzel na soudně-znaleckou a sexuologickou praxi nemá ani odborně. Opakuje dávno vyvrácené mýty, evidentně nezná moderní výzkumy a znalostmi zůstal zamrznutý v éře před listopadem 89. Pokud má ale někdo mít takový vliv, musí nezbytně studovat současnou literaturu a vývoj, který v jeho oboru probíhá. Radim Uzel to zjevně nedělá. Je smutné, že někdo takový vůbec vykonává praxi, je však tragické, že může mít i zásadní slovo v justičním systému. A nejsmutnější je, že s tím můžeme dělat jen pramálo.