Případ „Matematika zločinu“ počítá také sebeúctu českých novinářů
Jakub PatočkaMáme tu odhalené diletantství soudního znalce, systému, který ho kryje, cenzury v Českém rozhlasu. Je vlastně k nevíře, že zjištění autorek rozhlasového dokumentu Matematika zločinu se dosud nestala politickou událostí prvořadého významu.
Není dnes důležitější případ, v němž by se rozhodovalo o budoucí váze českých novinářů a novinářek, nad rozhlasový dokument Brit Jensen a Magdaleny Sodomkové pojmenovaný Matematika zločinu. Jedná se o pětidílný rozhlasový dokumentární seriál, který prokazuje, že soudní znalec v oboru biomechanika profesor Jiří Straus se opakovaně dopouštěl fatálních chyb, jež vedly k řadě justičních omylů s vážnými následky.
Český rozhlas, pro nějž dokument vznikl, jej odmítá uveřejnit. Podle autorek se jedná o cenzuru.
Jiří Straus: znalec bez znalostí
V pořadu se mluví o tom, že prakticky celá odborná komunita v dané disciplíně, sdružená v České společnosti pro biomechaniku, na Strausovu nekompetenci upozornila už v roce 2013. Ve svém podání Městskému soudu v Praze biomechanici poukázali na více než deset případů vadných posudků vypracovaných Jiřím Strausem.
Ten v návaznosti na jejich podnět pozastavil výkon funkce soudního znalce, oficiálně ze zdravotních důvodů. V roce 2016 mu ovšem městský soud v Praze status soudního znalce obnovil. A od roku 2017 je v seznamu soudních znalců skutečně znovu veden.
V pětidílném dokumentu Magdaleny Sodomkové a Brit Jensen se rozebírají dvě kriminální kauzy, jež celkem hojně prošly médii. Do obou znalec Straus významně vstoupil a v obou sehrál výrazně zápornou roli.
První tři díly seriálu se věnují případu Toman. Jedná se o muže, který prchl před — jak se posléze ukázalo — nespravedlivým rozsudkem do Indonésie. Tam ho dopadl Interpol. Nakonec jeho případ zvrátil ústavní soud. A odsouzen byl místo původních dvanácti na 3,5 roku. Odseděl si šest. Strausův zhola neuvěřitelný posudek, v němž lajdácky pracoval s nesmyslnými vstupními daty a dopouštěl se početních chyb, v tom hrál klíčovou roli.
Druhý případ je spornější, protože soudy původní verdikt nikdy nezvrátily. Jedná se o Jakuba Juřenu — mládence s problematickou pověstí, který srazil na parkovišti v Uherském Hradišti člověka, jenž na následky zranění zemřel. Podle Juřeny jej srazil neúmyslně, podle rozsudku úmyslně. Případ je nepřehledný, znalecké posudky se různí a některé se rozcházejí se svědeckými výpověďmi, jež vesměs stvrzovaly verzi obviněného.
Strausova role je tu taková, že na policejní rekonstrukci půl roku po zločinu kategoricky vylučuje možnost, že by automobil mohl člověka srazit zezadu, jak tvrdil lékařský a dopravní posudek, a způsobit zranění, která vedla k smrti. U soudu pak ale stejně kategoricky tvrdí pravý opak.
Juřenovi rodiče nechali vypracovat dva další lékařské posudky, které oba mluvily ve prospěch verze jejich syna. Autorem jednoho z nich byl Jan Hemza, druhý zpracovali lékaři z nemocnice Na Bulovce. Tehdejší soudce okresního soudu ve Zlíně Roman Kafka ale soudního znalce Hemzu obvinil z křivého svědectví. Hemza byl skutečně odsouzen a zbaven statusu soudního znalce. Osud autorů obdobného posudku z Bulovky rozhlasový dokument — a zřejmě ani žádné pozdější výkony české justice — nijak neřeší.