Není asi náhodou, že velká část naší politické elity vychází jen z minimalistického chápání demokracie. Stačí volby a ti, kdo v nich zvítězí, si pak mohou dělat, co chtějí. Jistě, pravidelně konané volby s patřičnými přívlastky (svobodné, soutěživé, rovné…) jsou základní podmínkou pro legitimitu demokratického režimu. Ale demokracie nejsou jen volby.

Demokracie může fungovat jen v prostředí právního státu, tedy při dodržování ústavy a zákonů. A také nelze zapomínat, že v demokracii jsou jasně vymezeny a omezeny moci. To je ten slavný (a svatý) princip demokracie, že občan může dělat vše, co mu zákon nezakazuje, a politik (instituce) může dělat jen to, co mu zákon dovoluje.

Ovlivňování soudců je trestným činem (paragraf 335 trestního zákoníku), byť je samozřejmě otázkou, zda v těchto případech došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu. Pokud by se ale obdobných aktivit dopustil běžný občan (nedisponující žádnou mocí), který by si přišel pohovořit se soudcem — jak říká Mynář „na čtyři oči“ — a říkal mu své stanovisko, jak má vyřešit sousedský spor o plot a padaná jablka, každý by to považoval za nepřípustné chování.