Můj předchozí text zmínil, že soudobá politologie oplývá řadou teoretických přístupů, které se snaží nějak uchopit a vysvětlit případné režimní změny. Ve všech případech však šlo o vysvětlení vnitrostátní, která nebrala do úvahy vliv externích faktorů nebo geopolitiku. Takové přístupy jsou v politologii novinkou, která se začala více rozebírat až v souvislosti s koncem studené války, tedy procesem, pro který se vžil název třetí vlna demokratizace.

V první dekádě po pádu železné opony vlivem „přílišného optimismu“ řady expertů vznikly teorie, které předpokládaly, že počet demokracií by měl ve světě stoupat a „klasickým diktaturám“ odzvonilo. Příčinou tohoto z dnešního pohledu až bezbřehého optimismu byla krátká zkušenost s politikou řady západních zemí po konci studené války, které kladly na šíření demokracie a hodnoty s tím spojené důraz ve své zahraniční politice. Na první pohled se tak zdálo, že do budoucna by velká část obyvatelstva této planety měla žít v demokratických režimech.

Nejznámějšími proponenty zmíněných teorií jsou Steven Levitsky a Lucan Way, kteří ve své dnes již legendární eseji, která v roce 2002 vyšla na stránkách prestižního časopisu Journal of Democracy, představili, jak vazby na „Západ“ ovlivňují režimní stabilitu a přispívají k šíření demokracie. Jejich práce stála na podrobném kvalitativním výzkumu 35 zemí po konci studené války a dospěla k poměrně jednoznačnému závěru. Země, které mají vysoké ekonomické, historické, kulturní a sociální vazby na „Západ“, oplývají výrazně větší šancí na demokratickou budoucnost nežli země bez těchto vazeb.

Zmíněným „Západem“ pochopitelně myslí USA, tehdejší členy EU a ostatní mezinárodní organizace, které přijaly šíření demokracie do svých stanov, jako například Organizaci amerických států.

demokratem západního střihu. Po jeho pádu kvalita demokracie v  Gruzii překvapivě vzrostla. Foto WMC

Svůj argument pak podporují čtveřicí kauzálních mechanismů, které zvídavému čtenáři blíže specifikují, kterak zmíněný vliv „Západu“ ovlivňuje demokratizaci. První tři se týkají politické opozice. V zemích s vysokou mírou vazeb na „Západ“ je totiž pro držitele moci výrazně těžší opozici zastrašovat, mučit a vylučovat z politického boje, protože to může vést k nechtěné pozornosti silných hráčů v mezinárodním systému a ta zase k zastavení investic, odebrání rozvojové pomoci, nebo dokonce k vojenské intervenci. Vedle toho dokáže „prodemokratická opozice“ v těchto situacích díky podpoře zvenčí vylepšit svou image u domácího publika či získat další prostředky na volební kampaň.

Blízké vazby na „Západ“ však ovlivňují i stabilitu vládnoucí koalice. Zde jde především o to, že režimní elita vystavená silnému mezinárodnímu tlaku by měla být náchylnější k vnitřnímu rozkolu a ztrátě podpory domácích „kapitánů průmyslu“ či odborů, které nechtějí riskovat zhoršení ekonomické situace či přístup k lukrativním exportním trhům.

Prismatem této teorie je možné poměrně dobře vysvětlit, proč Vladimír Mečiar nedokázal utužit své autoritářské panství na Slovensku a řada uzurpátorů v Africe té doby ano. Neduhem teorie však je, že je ve své podstatě velmi schematická a snaží se na svět po konci studené války nahlížet černobíle. USA a země EU totiž ve světě po konci studené války nesledovaly vždy jen rozvoj demokracie, ale někdy i své partikulární geopolitické či ekonomické zájmy. Typickým příkladem je vztah USA a Egypta nebo Francie a řady jejích bývalých kolonií v Africe. V obou případech zde i přes intenzivní demokratizace nenastala, protože externí aktéři upřednostnili v daných regionech vlastní politické zájmy.

Druhým problémem je otázka platnosti celé teorie v druhé rovnici, tedy v situaci, kdy se demokracie pomalu přeměňuje v autoritářský režim poté, co se k moci dostanou politici, kteří si s dodržováním demokratických principů příliš nelámou hlavu. Pokud by představená teorie měla platit, blízkost USA by bránila etablování autoritářských režimů v Latinské Americe po konci studené války. Aktuální situace ve Venezuele nebo Nikaragui přitom jasně ukazuje, že představená teorie má výrazné trhliny. Podobně tak v případě EU, která nedokázala zamezit hybridizaci Maďarska a výsledek vývoje v Polsku je zatím stále nejasný.

Opomenutí zahraniční aktéři

Řada výzkumníků se však domnívá, že odklon celé řady zemí od demokracie není způsoben neplatností zmíněné teorie jako celku, ale opomenutím mezinárodních aktérů, kteří se naopak snaží o šíření autoritářství. Tedy především Ruska, Číny, Venezuely nebo Saúdské Arábie. Podle těchto hlasů by vazby na zmíněné země měly vést ke zhroucení demokracií a růstu autoritářství. Podobně jako v případě vazeb na „Západ“ se však ukazuje, že svět není jen černá a bílá, ale spíše různé odstíny šedé. Soudobé diktatury se s výjimkou Venezuely nesnaží o vývoz nějaké ucelené ideologie a hlavním motivem spolupráce jsou ekonomické a geopolitické důvody. Vedle toho je zřetelné, že těmto zemím jde ve většině případů především o zachování politické stability.

Jinými slovy sice v řadě případů brání demokratizaci, ale nelze mluvit o tom, že by se kvůli nim šířila autokracie jako nějaká virová nákaza. Vzájemná pomoc nedemokratických režimů za účelem zamezení případné režimní změně navíc není z historického hlediska ničím novým. Typickým příkladem takového úsilí byla spolupráce pravicových vojenských diktatur v Latinské Americe během operace Kondor, kdy se experti z Argentiny a Uruguaye jezdili do Brazílie učit, jak mučit a terorizovat opozici.

Levicové diktatury však ani tehdy nezůstaly pozadu, o čemž svědčí například to, že příslušníky nikaragujských ozbrojených složek vedle východních Němců školili i experti z tehdejšího Československa a tamní pamětníci si to dodnes nemůžou vynachválit. V současnosti je pak zřetelná pomoc Kuby ve Venezuele nebo Ruska v Sýrii.

Ve většině zemí, kde se v posledním desetiletí zhroutila nebo výrazně zhoršila demokracie, byly totiž na vině spíše faktory vnitrostátní. Hodně se kupříkladu mluví o vlivu Číny v Africe, avšak soudobá zkušenost ukazuje, že i když je třeba nahlížet na působení tohoto aktéra velmi obezřetně, nemůže za všechny nepravosti v tomto regionu. Existující studie totiž nepotvrdily vztah mezi velikostí zahraničního obchodu s Ruskem nebo Čínou a zhoršením kvality demokracie. Podobně tak je otázkou, zda takto působí rozvojová pomoc z těchto zemí.

S působením Číny v Africe se pojí ještě jedna zajímavost. Hodně se v poslední době mluví a píše o moderních technologiích a digitálních nástrojích, které mohou diktátorům pomáhat a Čína jimi nesporně disponuje. Experti však upozorňují, že i když je v posledních letech Čína prodává do řady afrických zemí, není jediná a podobné technologie či infrastrukturu zde nabízejí i země „Západu“.

Nic není černobílé

Posledním paradoxem celé situace je, že i zmíněný vliv Ruska vedl v některých případech k „demokratizaci“. Typickým příkladem je vývoj v Gruzii. Michail Saakašvili byl sice spojencem „Západu“, ale určitě nebyl demokratem západního střihu. Po jeho pádu se k moci sice dostal kandidát, který byl označován za „ruského koně“, ale kvalita demokracie v Gruzii během jeho vlády překvapivě vzrostla.

Podobný příběh bychom našli i v Arménii, kde byl sice Robert Kocharyan favoritem Kremlu, ale nakonec své zahraniční podporovatele příliš nepotěšil. V této souvislosti je pak zajímavou otázkou, jak si povede současný prezident Ukrajiny, který byl v době volební kampaně médii často označován za představitele ruské páté kolony, ale jeho povolební rétorika tomu zatím úplně neodpovídá.

Zmíněné příklady tak jasně ukazují, že svět kolem nás a zahraniční politika obecně je velmi složitá a při její analýze si nevystačíme s jednoduchými soudy. Nelze říci, že by ve světě po konci studené války šlo Západu vždy o šíření demokracie a Rusku nebo Číně vždy o šíření autoritářství. Dosavadní zkušenost je totiž taková, že Západ většinou preferuje demokratický vývoj a autoritářské země udržení statu quo.

V otázce motivací je poté zřejmé, že autoritářské režimy jsou výrazně pragmatičtější a zatím vesměs neusilují o rozšiřování autoritářského modelu jako takového. Západní aktéři sice taktéž jednají s jistou dávkou pragmatismu, ale zájem o udržení a rozvoj demokracie ve světě je stále patrný. Bohužel je však zjevné, že tento zájem oslabuje, a je otázkou, jak bude celá situace vypadat, pokud bude znovu zvolen Donald Trump a v Evropě se nepodaří zastavit vzepětí populistů.

Případná dominance těchto sil by totiž mohla vést k větší izolaci Západu, která by ve svém důsledku „autoritářskému bloku“ výrazně pomohla, protože by výrazně posílil a pravděpodobně se i více emancipoval, což by ve výsledku mohlo vést k tomu, že by se autoritářské režimy znovu staly normou, a ne rudimenty minulosti.