Můj předchozí text zmínil, že soudobá politologie oplývá řadou teoretických přístupů, které se snaží nějak uchopit a vysvětlit případné režimní změny. Ve všech případech však šlo o vysvětlení vnitrostátní, která nebrala do úvahy vliv externích faktorů nebo geopolitiku. Takové přístupy jsou v politologii novinkou, která se začala více rozebírat až v souvislosti s koncem studené války, tedy procesem, pro který se vžil název třetí vlna demokratizace.

V první dekádě po pádu železné opony vlivem „přílišného optimismu“ řady expertů vznikly teorie, které předpokládaly, že počet demokracií by měl ve světě stoupat a „klasickým diktaturám“ odzvonilo. Příčinou tohoto z dnešního pohledu až bezbřehého optimismu byla krátká zkušenost s politikou řady západních zemí po konci studené války, které kladly na šíření demokracie a hodnoty s tím spojené důraz ve své zahraniční politice. Na první pohled se tak zdálo, že do budoucna by velká část obyvatelstva této planety měla žít v demokratických režimech.

Nejznámějšími proponenty zmíněných teorií jsou Steven Levitsky a Lucan Way, kteří ve své dnes již legendární eseji, která v roce 2002 vyšla na stránkách prestižního časopisu Journal of Democracy, představili, jak vazby na „Západ“ ovlivňují režimní stabilitu a přispívají k šíření demokracie. Jejich práce stála na podrobném kvalitativním výzkumu 35 zemí po konci studené války a dospěla k poměrně jednoznačnému závěru. Země, které mají vysoké ekonomické, historické, kulturní a sociální vazby na „Západ“, oplývají výrazně větší šancí na demokratickou budoucnost nežli země bez těchto vazeb.

Zmíněným „Západem“ pochopitelně myslí USA, tehdejší členy EU a ostatní mezinárodní organizace, které přijaly šíření demokracie do svých stanov, jako například Organizaci amerických států.

demokratem západního střihu. Po jeho pádu kvalita demokracie v  Gruzii překvapivě vzrostla. Foto WMC