Před nedávnem publikovaly výzkumnice Julia Leiningerová, Anna Lührmannová a Rachel Sigmanová z Německého rozvojového institutu (Deutsches Institut für Entwicklungspolitik) politologickou studii o vlivu sociální nerovnosti na „zhroucení demokracie“. Domnívám se, že jde o studii velmi zásadní.

Výzkum převratů, revolucí a změn politických režimů obecně patří k jednomu z nejstarších témat politologického výzkumu. Díky usilovné práci mnoha výzkumníků tak dnes disponujeme pestrou paletou možných vysvětlení. Historicky velmi vlivná jsou především ta, která si všímají jednání politických elit nebo institucionálního nastavení celého politického systému.

Typickým vysvětlením první z těchto tradic je, že za zhroucení demokracie může radikalismus politických elit. Druhý ze zmíněných přístupů potom kupříkladu dospěl k poznání, že zhroucení demokracie je pravděpodobnější v prezidentských režimech, protože jsou oproti režimům parlamentním méně konsenzuální. Učebnicovým příkladem pro oba tyto scénáře může být zhroucení demokracie v Chile během vlády Salvadora Allendeho.

Ekonomická vysvětlení se objevují především v souvislosti s teoriemi modernizace. V logice této tradice se pracuje s předpokladem, že udržení demokracie je těžké v zemích, které jsou chudé nebo v bídné ekonomické kondici. Podobně jako v jiných vědních oborech však byla výraznou limitací starších studií nedostupnost dat a odlišná úroveň metod výzkumu obecně, díky čemuž řada závěrů stála pouze na několika pozorováních, nepříliš kvalitních datech, nebo dokonce jen anekdotické evidenci. V posledních letech jsme také svědky toho, že s tím, jak roste kvalita dat a možnosti jejich analýzy, stoupá i poptávka po opětovném ověření většiny „klasických teorií“.

Snaha o verifikaci existujících poznání stála pravděpodobně i na počátku výzkumu v úvodu zmíněných vědkyň, které se snažily ověřit dopady sociální nerovnosti na „stabilitu demokracií“. Závěry předchozích studií si totiž často protiřečily a výsledky se tak velmi lišily v závislosti na zvoleném výběru případů nebo časovém období. Leininger, Lührmann a Sigman se proto rozhodly pro statistickou analýzu všech existujících demokracií od konce druhé světové války do současnosti.

Jejich výzkum dospěl ke dvěma důležitým výsledkům. Prvním je, že neexistuje vztah mezi úpadkem demokracie a nejčastěji používaným ukazatelem sociální nerovnosti, kterým je GINI index. Pokud však namísto GINI indexu použijeme neagregované ukazatele sociální nerovnosti, je situace odlišná. Neagregované indexy sociální nerovnosti totiž jasně a zřetelně ukazují, že nerovnost v přístupu ke vzdělání či zdravotní péči prokazatelně zvyšuje pravděpodobnost úmrtí demokracie.

První závěr celé studie opět ukazuje, že bychom data agregovaná do indexů měli k popsání naší reality používat co nejméně. Užití podobných dat si mohou, a někdy i musí dovolit vědci, ale argumentace pomocí podobných indexů ve veřejné debatě může mít velmi zhoubné následky. To ostatně dobře vidíme i v České republice, kde politici často nemají problém používat sebedivnější ukazatele k ospravedlnění často na první pohled absurdních politických rozhodnutí.

Tento problém se však určitě netýká jen politiků. Dobře je vidět i na každoročně se opakující litanii některých médií a komentátorů, jak si Česká republika v tom či onom mezinárodním ekonomickém indexu vede špatně. Krásným příkladem byla informace, že v České republice je těžší získat stavební povolení než v Čadu. Rozumím, že získat stavební povolení může být v České republice očistec, ale opravdu by většina Čechů raději stavěla dům v Čadu, tedy zemi, která je nesrovnatelně chudší, nebezpečnější a s výrazně nižší kvalitou infrastruktury?

Podobně je sice zajímavé, že podle žebříčku Doing Business je snazší založit firmu v Rusku než v České republice, nicméně kdo zrovna nepatří k přátelům Vratislava Mynáře, asi tuto nabídku s ohledem na tamní podobu „právního státu“ nevyužije.

Nestačí odvolat Babiše

Druhé zjištění pak naplno potvrzuje skeptické hlasy, které tvrdí, že k zachování demokracie nestačí odvolat Andreje Babiše nebo postavit mimo zákon všechny minulé a budoucí politické projekty Tomia Okamury. Boj za zachování demokracie totiž připomíná spíše onu každodenní a dlouhodobou práci, v masarykovském slova smyslu. Uvědomit by si to měla v první řadě politická opozice.

Není možné se na jedné straně stavět do pozice zachránce demokracie, ale zároveň vystupovat proti návrhům na snížení sociální nerovnosti. Demokracie totiž umírá nejen s Babišem, ale i s každou dětskou exekucí nebo nedostupnými alimenty. Bojovat za matky samoživitelky asi není mediálně tak vděčné jako vyměňovat si invektivy s oligarchou, který je z lingvistického hlediska spíše Jakešem než Verlainem, ale dlouhodobě to budou právě sociálně znevýhodnění občané, kdo bude naší demokracii vystavovat poslední účet.

Personalizace celého problému na osobu, která je současně u moci, pouze odsouvá řešení celé věci blíže k době, kdy už může být pozdě. Nástup levicových populistů v Latinské Americe sice vedl k etablovaní řady hrůzných a v žádném případě demokratických režimů, ale nesmíme zapomínat, že nebýt vysoce nespravedlivých neoliberálních reforem anebo dlouhodobého strukturálního a ekonomického znevýhodnění některých skupin obyvatelstva, nebylo by dnes pravděpodobně ani Madura, Moralese nebo Ortegy.

Nikaragujský diktátor ostatně získal příznivce i tím, že předchozí vláda přišla s reformou, jejímž následkem museli rodiče začít platit za to, aby vůbec mohli umístit své dítě na základní školu. Toto nařízení zcela zřejmě ztížilo přístup nejchudších obyvatel ke vzdělání a ti se za to pak často „odměnili“ úřadující vládě u voleb.

O špatné situaci ve školství toho už bylo napsáno mnoho. Je zřejmé, že získat dobré vzdělání je pro dítě z periferie či rodiny bez adekvátního ekonomického a kulturního kapitálu stále komplikovanější a výhledy do budoucna nejsou zrovna nejrůžovější. Přinejmenším do doby, kdy nám povládnou politici, jejichž schopnost imaginace se zastavila někde u prodejny Apple v centru Prahy. Přitom vztah mezi úrovní školství a kvalitou demokracie je naprosto zjevný.

Na Slovensku panuje poslední roky zděšení nad tím, že Mariána Kotlebu volí i studenti vysokých škol, což je v jasném rozporu s předpoklady sociologických a politologických teorií. Je to však s ohledem na reálnou úroveň řady škol tak překvapivé?

Nelze se potom divit, že pro velké procento lidí není demokracie víc než opakování různě soutěživých voleb. Pokud však nebudeme dbát toho, aby životní soutěž v demokracii byla co nejvíce férová, je možné, že se opravdu dočkáme dne, kdy už nebude žádná, protože voliči znavení sérií nespravedlností pomůžou k moci někomu, kdo ji zruší. V současném světě totiž cesta k autoritářství nejčastěji vede přes volební místnosti. Pro zachování demokracie je tak nezbytně nutné, abychom se snažili sociální nerovnosti spíše tlumit než dále prohlubovat, což je ostatně i jedno z doporučení autorek výzkumu, o kterém byla řeč.