Před nedávnem publikovaly výzkumnice Julia Leiningerová, Anna Lührmannová a Rachel Sigmanová z Německého rozvojového institutu (Deutsches Institut für Entwicklungspolitik) politologickou studii o vlivu sociální nerovnosti na „zhroucení demokracie“. Domnívám se, že jde o studii velmi zásadní.

Výzkum převratů, revolucí a změn politických režimů obecně patří k jednomu z nejstarších témat politologického výzkumu. Díky usilovné práci mnoha výzkumníků tak dnes disponujeme pestrou paletou možných vysvětlení. Historicky velmi vlivná jsou především ta, která si všímají jednání politických elit nebo institucionálního nastavení celého politického systému.

Typickým vysvětlením první z těchto tradic je, že za zhroucení demokracie může radikalismus politických elit. Druhý ze zmíněných přístupů potom kupříkladu dospěl k poznání, že zhroucení demokracie je pravděpodobnější v prezidentských režimech, protože jsou oproti režimům parlamentním méně konsenzuální. Učebnicovým příkladem pro oba tyto scénáře může být zhroucení demokracie v Chile během vlády Salvadora Allendeho.

Ekonomická vysvětlení se objevují především v souvislosti s teoriemi modernizace. V logice této tradice se pracuje s předpokladem, že udržení demokracie je těžké v zemích, které jsou chudé nebo v bídné ekonomické kondici. Podobně jako v jiných vědních oborech však byla výraznou limitací starších studií nedostupnost dat a odlišná úroveň metod výzkumu obecně, díky čemuž řada závěrů stála pouze na několika pozorováních, nepříliš kvalitních datech, nebo dokonce jen anekdotické evidenci. V posledních letech jsme také svědky toho, že s tím, jak roste kvalita dat a možnosti jejich analýzy, stoupá i poptávka po opětovném ověření většiny „klasických teorií“.