V listopadu 1989 by mě opravdu nenapadlo, že demonstruji i za to, aby si člověk s mně zcela cizími a protivnými názory, vystupováním i minulostí mohl založit vlastní politickou stranu a ovlivňovat v demokratické soutěži i můj život. Ale ve skutečnosti jsem přesně za to demonstroval. Jedinečná atmosféra demonstrací „revolučního“ roku 89 byla dána i tím, že si málokdo dovedl představit odvrácenou stranu reálné parlamentní demokracie, s její devalvací slov, politických programů, politiky jako takové.

Tím, kdo tuto negativní stránku demokratického zřízení nejlépe využil ve svůj prospěch, je samozřejmě Andrej Babiš. S politickým instinktem, který svým způsobem nelze neobdivovat, namíchal dokonalý koktejl technokratického pragmatismu, který se záměrně drží stranou od jakýchkoli idejí, vesměs už svými zastánci zdiskreditovaných, a kritiky politiky a politiků coby neužitečných a nebezpečných žvanilů. Už to bylo napsáno mnohokrát, ale Babiše k moci vynesla neschopnost politiků jako celku.

↗

Andrej Babiš dokázal maximálně využít negativní stránku demokratického zřízení. Koláž idealiste.cz

Proto i demonstrace proti Babišovi jsou vždy také namířeny proti politickým garniturám (pravicovým i levicovým), které Babišovi připravily půdu a umožnily jeho vzestup. Trochu to na poslední pražské demonstraci zaznělo, ale ne příliš výrazně. Je legitimní a správné žádat odchod premiéra, který diskredituje svými kauzami celou Českou republiku. Na takovém požadavku není absolutně nic nedemokratického. Demonstrace jako veřejný projev názoru patří k demokratické společnosti naprosto stejně jako svobodné volby.

Tím, co by mohlo skutečně zabránit budoucím politickým podnikatelům typu Andreje Babiše v úspěchu, však nejsou demonstrace, ale rehabilitace politiky jako takové. Dokázat, že i v dnešním komplikovaném světě marketingových strategií, roztříštěných zdrojů informací a hysterických sociálních sítí má smysl předkládat politická, tj. o určitý ucelený pohled na svět se opírající řešení. Samozřejmě to kromě vyprofilovaného programového zaměření vyžaduje i věrohodné osobnosti nositelů daného programu.

To je běh na dlouhou trať. K úspěchu je podle mě třeba několika vlastností. Za prvé trpělivosti až zarputilosti, bez níž se asi nelze prokousat přes všechny překážky. Ta asi není představitelná bez pevného přesvědčení o tom, že usiluji o něco, co je ve své podstatě správné. Za druhé otevřenosti mysli, která zabrání tomu uzavřít se ve svém názoru a pohledu na svět jako tom jedině správném. A za třetí určitého nadhledu, odstupu od politiky jako takové.

Zatím se zdá, že až se kouzlo Andreje Babiše vyčerpá, a jednou se to téměř jistě stane, přijde ke slovu dnešní převážně pravicová opozice. Nejpozději tehdy nastane příležitost pro sociální demokracii nebo jinou demokratickou levicovou stranu, aby se ze své perspektivy podílela na celkové rehabilitaci politiky tím, že nabídne ucelenou a srozumitelnou levicovou alternativu k vládě. Snad je to částečně možné i ve „vnitřní opozici“ v rámci vlády, v roli onoho levicového rebela, o němž mluvil Jan Hamáček.

Ale příliš tomu nevěřím. Ve vládě s Babišovým hnutím se místo rehabilitace sociálně demokratické politiky dočkáme spíš její pokračující diskreditace. A opravdu to nebude možné svést na Andreje Babiše.