Babiše skutečně porazí jen rehabilitace politiky
Filip OutrataTím, co může skutečně zabránit politickým podnikatelům typu Andreje Babiše v úspěchu, je rehabilitace politiky jako takové.
V listopadu 1989 by mě opravdu nenapadlo, že demonstruji i za to, aby si člověk s mně zcela cizími a protivnými názory, vystupováním i minulostí mohl založit vlastní politickou stranu a ovlivňovat v demokratické soutěži i můj život. Ale ve skutečnosti jsem přesně za to demonstroval. Jedinečná atmosféra demonstrací „revolučního“ roku 89 byla dána i tím, že si málokdo dovedl představit odvrácenou stranu reálné parlamentní demokracie, s její devalvací slov, politických programů, politiky jako takové.
Tím, kdo tuto negativní stránku demokratického zřízení nejlépe využil ve svůj prospěch, je samozřejmě Andrej Babiš. S politickým instinktem, který svým způsobem nelze neobdivovat, namíchal dokonalý koktejl technokratického pragmatismu, který se záměrně drží stranou od jakýchkoli idejí, vesměs už svými zastánci zdiskreditovaných, a kritiky politiky a politiků coby neužitečných a nebezpečných žvanilů. Už to bylo napsáno mnohokrát, ale Babiše k moci vynesla neschopnost politiků jako celku.
Proto i demonstrace proti Babišovi jsou vždy také namířeny proti politickým garniturám (pravicovým i levicovým), které Babišovi připravily půdu a umožnily jeho vzestup. Trochu to na poslední pražské demonstraci zaznělo, ale ne příliš výrazně. Je legitimní a správné žádat odchod premiéra, který diskredituje svými kauzami celou Českou republiku. Na takovém požadavku není absolutně nic nedemokratického. Demonstrace jako veřejný projev názoru patří k demokratické společnosti naprosto stejně jako svobodné volby.
Tím, co by mohlo skutečně zabránit budoucím politickým podnikatelům typu Andreje Babiše v úspěchu, však nejsou demonstrace, ale rehabilitace politiky jako takové. Dokázat, že i v dnešním komplikovaném světě marketingových strategií, roztříštěných zdrojů informací a hysterických sociálních sítí má smysl předkládat politická, tj. o určitý ucelený pohled na svět se opírající řešení. Samozřejmě to kromě vyprofilovaného programového zaměření vyžaduje i věrohodné osobnosti nositelů daného programu.
To je běh na dlouhou trať. K úspěchu je podle mě třeba několika vlastností. Za prvé trpělivosti až zarputilosti, bez níž se asi nelze prokousat přes všechny překážky. Ta asi není představitelná bez pevného přesvědčení o tom, že usiluji o něco, co je ve své podstatě správné. Za druhé otevřenosti mysli, která zabrání tomu uzavřít se ve svém názoru a pohledu na svět jako tom jedině správném. A za třetí určitého nadhledu, odstupu od politiky jako takové.
Zatím se zdá, že až se kouzlo Andreje Babiše vyčerpá, a jednou se to téměř jistě stane, přijde ke slovu dnešní převážně pravicová opozice. Nejpozději tehdy nastane příležitost pro sociální demokracii nebo jinou demokratickou levicovou stranu, aby se ze své perspektivy podílela na celkové rehabilitaci politiky tím, že nabídne ucelenou a srozumitelnou levicovou alternativu k vládě. Snad je to částečně možné i ve „vnitřní opozici“ v rámci vlády, v roli onoho levicového rebela, o němž mluvil Jan Hamáček.
Ale příliš tomu nevěřím. Ve vládě s Babišovým hnutím se místo rehabilitace sociálně demokratické politiky dočkáme spíš její pokračující diskreditace. A opravdu to nebude možné svést na Andreje Babiše.
Tu a tam se dočtu o Maláčové a nemám důvod ji podezírat z toho, že není slušný člověk a nebo že neumí hezky mluvit o tom, jak by si představovala budoucnost ČSSD. Jenomže, ty dvě miliardy, které v červnu ještě na tento rok chybí v sociální oblasti, jsou výhradní odpovědnost ministryně sociálních věcí. Stovky lidí, jejichž platy nebyly nikdy rozmařilé, připravují na reálnou možnost, že na konci měsíce dostanou výpověď. Co se dá dělat, musí se obětovat, důležitější je, abych já udržela svůj ministerský post a mohla pracovat na dlouhodobých vizích.
Pravice, levice -- JIrka Loewy kdysi napsal krásný fejeton "Kompas, který nezrezivěl" a po čtvrt století tomu stále věřím, tahle polarita má smysl. Ale potom se stačí podívat na to, jak ČSSD hlasuje a jaká témata nastoluje a nic naplat, ta strana není jen nahlodaná nacionálními demagogy jako Foldyna, ale je svoji reálnou politikou vzdálena od levého spektra více než nejméně dvě politické parlamentní strany a bůhví, jestli není i dále než ANO.
V antické (demokratické) polis byla politika chápána v úzké souvislosti s principem "areté", ctnosti. Politika tedy nebylo naprosto volné pole pro sledování vlastních zájmů, pro jejichž legitimaci postačí získat dostatečný počet příznivců. Nad tímto pouhým politikařením stálo ještě něco vyššího, nepodmíněného.
Takovýto moment ale v současném pojetí politiky (respektive demokracie) není dán. Politika (demokratická) je principiálně definována právě jenom jako volná hra politických sil, kde tedy rozhodují jenom čistě kvantitativní faktory, čili počet získaných hlasů.
Sice se tak nějak předpokládá, že i takovéto politikaření by se mělo konat při alespoň zásadním dodržování jakýchsi pravidel slušnosti; ale tento faktor slušnosti, solidnosti, odpovědnosti tu nemá žádnou autonomní existenci.
Takže ta "rehabilitace politiky" - jak řečeno je to (jmenovitě v českých poměrech) věc dozajista žádoucí, ale bude krajně obtížné pro ni hledat nějaký reálný fundament.
"Ctnostná" politická síla pak musí "morálku" vynalézt a vnutit ji ostatním.
Aspoň že ti důchodci budou mít po této epizodě o 2 tisíce Kč vyšší důchod, protože tohle bylo na dlouho poslední zvýšení...
Poměrně nenáročné shrnutí toho slavného předběžného auditu i pro osoby nedovzdělané jako já.
A spíš to vypadá na obrovskou korupci, kdy Babišovi dotace schvalovali za úplatu ODSáci, TOPáci, ČSSďáci a další v rozporu s platnými zákony...
No, tohle by asi nikoho nepřekvapilo, o zkorumpovanosti ODS se vyprávějí legendy................... a v podstatě by to nasvítilo Babišova slova, že už ho nebavilo platit korupčníkům jako mourovatý...
Já sice chápu, že Vám to může být jedno, kolik ta česká důchodcovská lůza dostala od vrchního kobliháře přidáno, nota bene když nedosahuje Vašich hvězdných kvalit, takže si za to může sama, že musí sedět doma za pecí a třít tam bídu s nouzí, zatímco vy ji můžete poučovat z Mnichova o demokracii a morálce, ale on žádný strom neroste do nebe, ani ten Váš...
Hodnota jeho analýz tkví především v tom, jak naprosto přesně demaskuje současnou demokracii jako za prvé systém fakticky oligarchický (vládne ve skutečnosti stále ta samá kasta, veškeré volby mohou změnit jenom počet mandátů, ale nikoli nadvládu této kasty jako takovou); a za druhé že je tento způsob demokracie ze své podstaty pravicově liberální, respektive neoliberální (je postaven na definici člověka jako údajně autonomního, to jest izolovaného, a v posledku sama sebe vykořisťujícího individua).
Centrálním Hauserovým argumentem je téze, že současná identitární hnutí mají - přes všechen svůj negativní populismus - svůj pozitivní moment v tom, že jsou faktickým aktem odporu právě proti tomuto neoliberalismu, který plně už plně splynul s oficiální etatistickou demokracií. Krátce řečeno: lidská bytost se zcela přirozeně brání proti této své redukci na izolované individuum polapené v koloběhu kapitálu, a hledá si svou novou, pospolitou a antikapitalistickou identitu.
Jak řečeno právě v té analýze současného politického systému, v demaskování jeho zdánlivě "čistě demokratického" charakteru leží hlavní hodnota Hauserových úvah.
Jeho vlastní návod na řešení krizové situace - vytvoření levicového populismu, který by byl negací kapitalismu "jakožto ekonomického a sociálního regulátoru", se ovšem jeví být značně nepřesvědčivým.
On sám brojí proti "chvostismu" levice - tedy proti tomu, že levice už dlouhodobě nepřichází s novými impulsy, nýbrž je jenom na chvostu vývoje; ale tento jeho návrh či projekt je stejně zase jenom takovým "chvostem". Je totiž pouhou negací současného stavu (kapitalismu); ale není tu možno rozpoznat nic, co by mohlo dodat nějakou opravdu pozitivní základnu. Jenom (tradičně levicová) touha po pospolitosti, po kolektivní identitě takovouto základnu asi sotva poskytne.
Ale i tak, ten Hauserův článek je velmi zajímavý, a každému kdo má možnost se dostat k dnešnímu Právu je možno ho plně doporučit.
Reakční populismus je u ní také aktem odporu proti "pokrokovému neoliberalismu" (podivná aliance "emancipace" a "financializace", aliance nových sociálních hnutí se sofistikovanými, "symbolickými" odvětvími a byznysem založeným na službách - finanční a kognitivní kapitalismus). Tato "podivná aliance" představuje liberálně-individualistické chápání pokroku, pokrok je zde ztotožněn s meritokracií namísto s rovností.
Východisko z té "falešné dichotomie" pokrokového neoliberalismu a reakčního populismu Fraserová vidí v "podchycení znechucení" lidí ze současného stavu věcí a v jeho přesměrování správným směrem, ve vytvoření nové aliance emancipačních sil s "Trumpovými voliči" a v jejich společném boji proti financializaci.
Za prvé nejsem ani koblihář ani volič koblihářů.
Za druhé můj minulý post není obrana koblihářů, ale útok na tu nadřazenost, kterou ve svých postech neustále dáváte najevo.
Nezbývá mi než Vás znovu varovat: Pozor, ať si neodřete nos o strop.
Citace není přesná, odposlechnuto od politika, který zdůvodňoval, proč jeho strana bude rozhodně hlasovat pro nedůvěru Babišově vládě. Nebyl to sociální demokrat a jeho strana se nedeklaruje jako levicová. Jen přemýšlím, kde pak pro tu levici zbývá prostor.
O rehabitlitaci levicové politiky zatím bohužel vůbec nelze mluvit a čas pro sociální demokracii, kdy může ještě něco říci, se krátí. Na podzim už může být pozdě.
Na straně druhé - u toho musím zůstat - není tu naznačena žádná skutečná perspektiva, to jest pokud bychom se opravdu jenom a pouze navrátili k té kritice kapitalismu (byť třeba i radikální), pak bychom byli zase někde tam kde byla levice před sto či sto padesáti lety. Takže tady je opravdu velice zásadním ten dodatek "v nových souvislostech a významech".
Ta centrální Hauserova myšlenka je asi tato: levice smí - a musí! - být populistická, pokud chce něčím doopravdy pohnout. Tento její populismus se ale musí opírat o pravé hodnoty, tedy o skutečnou emancipaci lidské bytosti - a nikoli o emancipaci fiktivní, jak to činí populismus pravicový, neoliberální.
Tady se ovšem Hauser pouští do velice nebezpečných vod. Já sám jsem už několikrát konstatoval, že ta populistická hnutí mají určitou míru pravdy, jakožto spontánní projev protestu proti izolovanosti a anonymizaci lidské bytosti za podmínek liberalistického kapitalismu. V tomto ohledu má tedy Hauser pravdu s tím, že chce oslovit a aktivovat tento opoziční potenciál.
Na straně druhé ale: jakýkoli populismus je přinejmenším zahrávání si s ďáblem.
Jakýkoli populismus staví do popředí hesla, namísto ducha. Každý populismus vede k zhrubnění, k osekání všech subtilnějších souvislostí, všech protikladností. Jinak řečeno: každý populismus stojí bezprostředně v rozporu s pravdou.
Sice tady může být - v pozitivním případě - přítomna pravda sociální, případně pravda revoluční; ale na straně druhé jak řečeno populismus jako takový je vždycky na štíru s pravdou. A když takováto populistická revoluce (i když třeba sama o sobě oprávněná) vyhraje, tak on se ten její konflikt s pravdou, s pravdivostí nakonec vždycky nevyhnutelně vymstí.
Nejde asi o to, že by ho prohlédli na základě nějaké racionální úvahy, ale prostě na základě osobní zkušenosti, zkušenosti, kterou mají ti "hloupí" (bývalá střední třída postižená likvidací průmyslu) odlišnou od těch "chytrých" (lidé, jejichž zájmy jsou v souladu s novými sociálními hnutími).
Nebo ANO???
Jste přívržencem znárodňování?
Také nevím, jestli je vám známo (já to nevěděl), že za panovaní našich demokratů ČR na dotacích vracela 35 miliard Kč, což je zhruba 100x tolik než hrozí teď, takže s tím krvácením to není žádná novinka a máme s tím bohaté zkušenosti...
(a že v tom auditu zaznívá významná kritika kontrolních orgánů státu, pod které dotace spadají a které Agrofert neovládal, to nemůžete popřít)
Smysl těch mých příspěvků totiž nebyl v tom, že jsem vášnivý koblihář a miluji Andreje Babiše celým svým srdcem, jak se neustále svými lživými příspěvky snažíte naznačovat.
Ve skutečnosti pana Babiše nemám rád, nelíbí se mi jeho pojetí politiky a jsem si samozřejmě vědom, že oligarchizace není žádná výhra, ale průser.
Ovšem je v dnešní době dosti běžná. Staří Atéňané by se vysmáli tomu, co my dnes vydáváme za "demokracii".
(na druhou stranu, ač se na zvýšení dúchodů můžeme dívat jako na mazaný tah, bylo vyloženě potřebné)
Nicméně - a to jsem se snažil naznačit - nevidím nic nadějného pro dobu po Babišovi, která se pomalu blíží.
Bude s dosti značnou pravděpodobností tvrdě neoliberální.
A to znamená -- snižování daní kromě těch plošných jako DPH, tlak na privatizaci všeho možného důchodovým systémem počínaje, omezování veřejných služeb, zase se objeví úvahy o placeném školství atd.
A v podstatě zbude jen jeden mírný oponent toho všeho - Piráti.
-----------------------------
Proč tolik tajnůstkářství pane Profante?
Nemusíte přece jmenovat, ale aspoň politickou příslušnost toho nelevicového politika byste zmínit mohl, ne?
Dále nerozumím Vaší námitce, že "Piráti s DiEM25 nekoketují". Členy DiEM25 jsou pirátští poslanci Ondřej Profant a Mikuláš Peksa.
Nevyhnutelným dopadem jsou tak disproporce na trhu s živým kapitálem, ve kterém se populis nachází v roli extra nesuverénní.
Všeobecnou nemohoucnost .opustit paradigma neoliberáního trhu, doprovází investoři vyvářením dojmu jimi nezaviněné a tedy všeobecné fatální situace.
Makal jsem jen pro vás, ale jste moc drazí, sorry jinak to nejde", říká investor a mizí do prostředí zaručující zisk.
A znejištěný, všestranně sočící populis se nechává organizovat v populárních hnutí nespokojených občanů na podporu zachování paradigma neoliberalismu.........bych pop a coby nepřítel životní filozofie bezhlavě levně získat a draze prodat dodal.
Za tuhle podpásovku vůči autorovi citovaného článku byste se měl nejpozději v neděli po mši vyzpovídat.
Redakce by si možná mohla udělat přehled, kolik z Vašich příspěvků je k věci a kolik jich jsou útoky ad hominem; a taky si ujasnit, jak moc potřebuje ausgerechnet Vaše peníze, o kterých si myslíte, že jste si jimi pod záminkou podpory zdejšího média předplatil gebíry těch útoků se imrvére dopouštět.
A ostatní ctění čtenáři si teď, když jste mu udělal takovou reklamu, jistě dají tu práci a přečtou si toho Umlaufa celého.
Když se podíváme na jeho poslední článek, tak tam klade na první pohled dobrou otázku: Chceme Babišův korporátní fašismus, který nám zajistí důchody nebo budeme mávat s neoliberálními mávátky, na nichž jsou údajně anglické nápisy (já je neviděl, možná chodí na jiné demonstrace než já)? Zrada té otázky spočívá v tom, že obě odpovědí vyúsťují do fašismu, buď českého korporátního, tedy provozovaného Babišem, Kellnerem apod. nebo do evropského a světového asi provozovaného ODS, TOP 09 nebo Piráty. Tedy nabízí nám transcendentální fašismus. Zmínka o Západem placeném Majdanu je více než výmluvná. Nepředpokládá, že by Ukrajina chtěla být svobodnou a na Rusku nezávislou demokracií, může být pouze západní nebo ruskou loutkou. Podobně to chápe u nás: buď budeme poslouchat Babiše nebo nám tu budou vládnout bakalářští infantilové. Asi by si měl položit otázku, zda za toho Sorosem placeného infantila považuje i sám sebe, když se angažoval za svobodu a demokracii v osmdesátých letech. Asi ano. Takže Umlaufova kritika nemá řešení, ať uděláte cokoli, skončíte ve fašismu. Takže já raději budu v jeho očích za infantilního blbce a budu se studenty mávat českými mávátky s nápisy typu: Chceme spravedlivou demokracii, ne populistickou demokracii a budu vyhlížet politiky a strany, které se nás pokusí z této šlamastiky vyvést.
Jeden veřejně činný člověk prohlásil Václava Umlaufa za rapla, nicméně v dané situaci potřebného, a z toho prohlášení bylo cítit i určitý druh obdivu. Koneckonců i ty Jeremiáše a Kassandry jejich současníci často považovali za raply...
Politika je umění možného, což spočívá nejen v tom, s kým ji dělat (koho takového tu teď vidíte? a jsou ti miliónoví chvilkaři skutečně ten správný subjekt?), ale také kdy co dělat. Když kdokoli Babiše povalí teď a zároveň za něj nenabídne rovnocenně zkušenou a akceschopnou náhradu zleva (a myslím tím zleva skutečně, nikoli nominálně nebo nějakou samozvanou nálepkou bez obsahu), vrátíme se do časů kovaných demokratů, kteří sice nebyli oligarchy, ale na jejich špagátkách viseli... A demokraticky se ve stylu Kalouska a Drábka vrátíme k trestání chudých a deklasovaných za to, že jsou chudí a deklasovaní. Václav Umlauf za to přece nemůže, když vidí, že jiná akceschopná politická síla tu teď není, takže jiný výběr než mezi oligarchou přímo u státního koryta a oligarchy v zákulisí s politiky na špagátkách tu teď nemáme... Jestliže někdo organizuje demonstrace s cílem povalit vládu a zároveň deklaruje, že nemá/nezastupuje žádné mocenské úmysly, tak je buďto blbec nebo lhář. Jestliže je blbec, chraň nás ruka páně, kdyby se dostal k vládě; a jestli je lhář, je nutno ptát se, kdo stojí za ním. Tertium non datur.
Mávátka samozřejmě nic nevyřeší. Řešením je drobná svépomocná práce zdola po vzoru našich prapradědků, kteří v 19. století zakládali svépomocné a vzdělávací spolky, socdem a odbory. Za 50 let to dotáhli až do parlamentu, kde se po rozšíření volebního práva i na nemajetné dělnictvo stali nejsilnější stranou. A polské Solidaritě na to stačilo 9 let...Dneska sice dělnictvo už skoro nemáme, ale nemajetných příslušníků jiných tříd nevlastníků tu je bohatě dost. Někdo už by se konečně měl těch miliónových chvilkařů zeptat, co hodlají dělat pro ně... Jinak řečeno: Až na těch demonstracích zazní sociální a environmentální požadavky jako první v pořadí důležitosti, třeba i já uvěřím v jejich užitečnost... To, zač chvilkaři demonstrují teď, je pro většinu nevlastníků podružný nebo rovnou zástupný problém; vůbec se jim nedivím, že se jimi necítí být zastoupeni, a pokud se ptají, o co jim jde, tak se ptají plným právem. Když už jsem si vzal do huby tu Solidaritu: Třeba by si chvilkaři mohli víz příklad z toho, jaké vznášela požadavky, ale taky jak je vznášela. Protože v určité chvíli nastalo tvrdé politické vyjednávání. A tomu rozumí - a bojí se ho - každá věrchuška, protože ta se z principu bojí jen takového sociálního hnutí, které toto umění ovládá.
Ukrajina jako samostatný stát vůbec neměla vzniknout. Víc k tomu nemám co dodat. Koneckonců jedna americká politička se k tomu přiznala veřejně, kdo ten Majdan platil... Píšete: "Nepředpokládá, že by Ukrajina chtěla být svobodnou..." Kdo to je ta Ukrajina, která by chtěla být svobodnou? Pokud jde o (ne)zájem na její existenci mezi dolním lidem, tak ten ho dnes a denně dává najevo jednoznačně - hlasováním nohama...
Miliónu chvilek jde o naši demokracii a dává možnost se lidem kriticky vyjádřit k problematickým jevům naší současné demokracie, konkrétně střetu zájmu premiéra, jeho nebývalé kumulaci moci ekononické, mediální i politické. Díky Miliónu chvilek se o tom mluví a stává se společenským a politickým problémem to, nač se zdálo, že si lidé zvykli, i když z hlediska fungování demokracie to jistě není v pořádku. Nemyslím, že by Milión chvilek vyřešel všechny naše současné problémy, ale je sympatické, že se do toho mladí pustili a berou naši demokracii vážně, to je kriticky.
To si tam chvilkaři fakt jako pozvali Rittiga? Tak to už se nám zase klube šídlo z pytle...
Řekla bych, že mezi chvilkaři je nemajetných příslušníků jiných tříd nevlastníků bohatě dost na to, aby taková otázka nevyzněla příliš smysluplně.
A spolu s Jaroslavem Polákem se ptám: Co furt máte s tím Rittigem?
Základní příčinou všeho uvedeného a současného stavu společnosti obecně je to, co je zakázáno veřejně zpochybňovat: Stav a nefunkčnost dožívajícího kapitalismu a nechuť přemýšlet, jak jinak společnost uspořádat, až kapitalismus zákonitě zanikne.
Jestli máte pravdu a účast těch údajně nemajetných je tak velká, jak píšete, pak jsou učebnicovými představiteli společenské třídy, která se ještě vědomě nekonstituovala "pro sebe" a jako neuvědomělá třída "o sobě" většinově zastává postoje v přímém rozporu se svými zájmy. Proč nikoho z nich nenapadlo ty otázky veřejně položit? Asi ještě pořád mají co ztratit. Asi jsou bez sebe strachy, že ztratí i to máloco jim ještě zbývá, a tak se chovají přesně podle Marxova popisu chování maloburžoazie z poloviny 19. století. A že se postoje a chování maloburžoazie začátkem 20. století staly živnou půdou pro počáteční úspěch hitlerovského nacismu, o tom marxisté nikdy nepochybovali. Co z toho vznikne ve století 21., to se teprve uvidí... Obávám se, že nic pěkného.
Zase tu jednou proti sobě stojí povrchnost formální demokracie na straně jedné, a fundamentalismus radikálního sociálního hnutí na straně jedné.
Ti liberální demokraté asi opravdu už nikdy v životě nedokáží pochopit, že ze hlediska důsledného postoje sociálního je opravdu naprosto po čertech jedno, jestli "tam nahoře" sedí zrovna nějaký oligarcha Babiš, mocichtivý populista Zeman, anebo ale třeba i osobně dozajista poctivý a slušný Sobotka. Z hlediska radikální sociální emancipace to všechno vyjde opravdu naprosto nastejno; jeden každý z této galerie politiků udržuje v chodu systém, který na běžícím pásu produkuje sociální (a tedy i faktickou osobní) nerovnost, a tedy i nespravedlnost. Ti liberální demokraté se vždycky spokojí jenom s tím, že tu není přítomen žádný natolik zjevný, natolik očividný, natolik nepřehlédnutelný útlak, že by ani oni před ním nemohli zavírat oči. Dalo by se s určitou mírou jízlivosti říci: pro liberální demokraty je nejdůležitější, aby se zachovalo dekórum; nic dalšího je nezajímá.
Oproti tomu ti radikální sociální aktivisté: ti sice na straně jedné mají naprostou pravdu v tom, že se nenechají obalamutit tím úhledným vzhledem a zdánlivě korektním fungováním standardních politických mechanismů státu liberální demokracie; že nejsou ochotni za mísu čočovice občanské rovnosti zaprodat své právo na prvorozenectví, totiž právo na společenský řád, který je spravedlivý a humánní i ve své podstatě, ne pouze ve svém politickém derivátu.
Ale na straně druhé tito radikální sociální aktivisté svým fundamentalistickým pohrdáním jakýmikoli univerzálními principy rovnosti a spravedlnosti zadávají značné pochybnosti o tom, kam by ta jejich radikální sociální přeměna (revoluce) - zase jednou - dospěla, kdyby měli moc k tomu ji opravdu uskutečnit.
Ta věta pana Kalouse "Ukrajina jako samostatný stát vůbec neměla vzniknout" je dokonalým výrazem právě takovéhoto pohrdání i těmi nejzákladnějšími principy lidské svobody.
Takže ještě jednou: povrchní liberální demokraté na straně jedné, sociálně revoluční fundamentalisté na straně druhé. A mezi tím propast, kterou zřejmě není čím vyplnit.
Ukrajinský "dolní lid" neměl na vznik samostatné Ukrajiny dohodnutý na úrovni předáků jednotlivých republik bývalého SSSR vůbec žádný vliv. Rozhodně nebyl důsledkem uplatnění nějaké svobody, která by mu byla poskytnuta. Kulturně ani sociálně Ukrajina není jednotná a podle těchto dělicích linií se dříve nebo později stejně rozpadne. A dokud k tomu nedojde, nebude tam klid.
Obtížnější mně připadá zprostředkovat voliči perspektivy kam a jak ven z krizové periody spontánně žitého neoliberalismu,
Primárně jde o umění napomoci české elitě opustit zákopy plné nacionálních a jiných smyšlenek, příkladně jde o umění elity otevřít se nabízené snaze o vznik Evropské republiky....bych si pomyslel.
System tvoří a drží oportunistická elita, viz Hannah Arendt ....bych dodal.
napomoci české elitě - profitérům neoliberalisnu a to i ortodoxním neoliberálům typu Klaus, opustit nacionální a podobnou iracionalitou naplněné zákopy. a umožnit jim zájem o o vznik nové Evropské politiky.
Pohnout s oportunistickou elitou, tedy s těmi kteří System tvoří a drží vyžaduje dláždění a zametání cest namísto spílání a opovrhování.
.Hannah Arendt pozdravuje....bych opět dodal.
H. Arendt - na kterou se odvolávám - míní, že šlo a jde o širokou vrstvu výkonných schopných v řídících pozicích, kteří jsou mentálně vybaveni plnou oddaností systému, pokud je jejich mocenská pozice zaštítěná morální legitimitou.
A dnes jde pouze o změnu nastavení tržního hospodářství.
Víra v trvalý pokrok na základě deregulovaného trhu řízeného finančním tokem se natolik rozplynula, že korekce se stává zřetelnou legitimní nutností i v prostředí elit. .
Jde jen o to, aby si tato elita nenechala morální legitimitu svého počínání na nutných změnách paradigmat zaštítit mazanými oligarchy.
Jen jim nenasazovat psí hlavu ........bych ustrašeně dodal..
Nic starého nezapomněli, nic nového se nenaučili... Tohle všechno už přece historie poznala. Asi opravdu platí, že každá nová generace je po vymření předků odsouzena zopakovat si všechny jejich hovadiny...
Majdanské povstání bylo jasnou lidovou revoltou proti naprosto zkorumpovanému státnímu vedení, které - jmenovitě v osobě tehdejšího prezidenta Janukovyče - se v tu samou chvíli kdy se země chystala přiklonit se k přece jenom poněkud liberálnějšímu a civilizovanějšímu Západu nechalo doslova koupit Putinem, a chtělo celou zemi zatáhnout zpátky do imperiálně byzanského dědictví putinovské ruské říše. Samotné povstání vypuklo poté, co státní policie s brutálním násilím rozehnala pokojnou studentskou demonstraci.
Jednalo se tedy skutečně o zcela fundamentální práva člověka a občana na svobodu; jakékoli řeči o tom že toto povstání "inicioval Západ" jsou naprostým nesmyslem.
https://www.idnes.cz/ekonomika/domaci/zverejnovani-smluv-registr-smluv-cez.A190618_155129_ekonomika_kop
https://www.blisty.cz/art/95947-ceske-elity-jako-nastroj-kremelske-mocenske-politiky-ve-stredni-a-jihovychodni-evrope.html
"Metody těchto lidí je skutečně nutno pečlivě studovat."
Jaké metody, kterých lidí?
"...opět stočil pozornost k penězům..."
Můžete prosím citovat?
"Jinak ten Umlaufův server je institucí Evropské hodnoty samozřejmě zařazen na seznam dezinformačních webů."
No a? To je asi podobně relevantní jako když Hnutí Duha bylo svého času (taky zcela samozřejmě...) uváděno v seznamech ministerstva vnitra jako levicově extremistická organizace...
Pokud máme objektivně dánu revoluční situaci (to jest, když starý systém není už schopen dále pokračovat starými prostředky, a dostává se tedy ze stabilního stavu do stavu labilního), pak skutečně postačí i relativně malý impuls k tomu, aby došlo k nevratným, systémově relevantním procesům. To znamená: starý systém bude vystřídán novým (v optimálním případě progresivnějším).
Pokud ale tuto "revoluční", to jest systémově labilní situaci nemáme, pak ty "ostrůvky pozitivní deviace" zůstanou právě jenom izolovanými ostrůvky. Které budou muset nadále čekat na svou příležitost.
Vtip je v tom, že ono se většinou nedá zcela jednoznačně rozhodnout, v jaké míře či fázi stability respektive lability se daný systém právě nachází. Například ještě v sedmdesátých létech minulého století se zdálo, že celý totalitní sovětský blok je natolik stabilní, že se může udržet třeba ještě dalších sto let. No - a pak stačily čtyři roky od nástupu Gorbačova, a celý sovětský blok se zhroutil, implodoval v sobě samém.
Ovšem - současný kapitalismus se v současné chvíli opravdu sotva nachází v aktuálně krizové situaci. Pokud k takové situaci dojde v historicky dohledné době, pak s největší pravděpodobností jenom v souvislosti s klimatickou krizí; tedy s faktorem spíše externím.
Ty "ostrůvky pozitivní deviace" ale i v tu dobu kdy nemohou aktuálně změnit systém mají svůj význam, tím že udržují alespoň myšlenku na možnost alternativy. Aby až v tu chvíli kdy se dosavadní systém začne hroutit zde byl alespoň určitý základ pro zavedení uspořádání nového; jak řečeno doufejme progresivnějšího.
Existuje rostoucí řada autorů, kteří oba systémy, jež jsme zažili, tj. kapitalismus i tzv. socialismus, považují za dvě strany téže mince, a to průmyslové civilizace, jejíž úspěch a životaschopnost dávají do přímé souvislosti s nadbytkem fosilních paliv. Domnívají se, že jestliže fosilní paliva přestanou být k dispozici, ať už kvůli vyčerpání nebo kvůli jejich záměrnému opuštění v zájmu snížení rizik klimatické krize, pak zanikne i průmyslová civilizace, tj. kapitalismus ve dnešní podobě. Podle nich taková "vratká" revoluční situace už nastala a síla, která bude schopna kapitalismus povalit, nebude muset být nijak velká.
Chybí už jen jedna maličkost. Nějaký ten postmoderní Lenin, tj. politický praktik, který by povahu té situace rozeznal a jejích možností uměl využít.
Především ta vázanost zásadních systémových určení a nastavení pouze na přítomnost fosilních paliv se jeví být krajně povrchním a plytkým intelektuálním cvičením. A házet kapitalismus a socialismus do jednoho pytle, na základě určitých znaků podobnosti, taktéž.
Samozřejmě, jsou znaky které jsou socialismu i kapitalismu společné, či alespoň podobné; ale to všechno ještě naprosto nic nemění na jejich zcela principiálních a fundamentálních rozdílech.
Musíme si uvědomit: střetávají se tu dva zcela zásadní principy, na kterých je vůbec možno organizovat lidskou společnost: na straně jedné princip priority (nevázané) individuality, a na straně druhé naopak princip (vázané) pospolitosti, kolektivismu. Tyto dva principy v žádném případě jako takové není možno hodit do společného hrnce. A - v naprosto žádném případě není jejich existence vázána jenom na přítomnost "fosilních paliv". Jestli je něco možno prohlásit s jistotou, pak právě toto.
A proto je sotva možno všechny teorie, které stojí na hlásání takovéhoto nesmyslu, brát nějakým způsobem vážně.
Tak jste právě odepsal např. celý Římský klub... Nevím, zda si to jeho členové zaslouží...
"Takovéto "rostoucí řady autorů" velmi často ztělesňují pouze právě panující módu v politických debatách..."
Někteří z těch autorů píšou totéž už 30 let, takže zřejmě nepůjde o módu politických debat; nota bene když jde o lidi, kteří se nikdy v politice neangažovali. Jejich argumenty jsou dobře vyfutrované daty a nelze je spláchnout jen tvrzením, že jde o korelaci a nikoli o kauzalitu; ledaže byste je dokázal vyvrátit jinými argumenty dobře vyfutrovanými daty. Nevím, zda by Vám k tomu stačili Platón a Hegel, možná ani ten Marx ne...
Pokud jde o socialismus, měl jsem na mysli ten náš, "reálný"; ten možná něco - kolektivismus - hlásal, ale jak s tím v praxi nakládal?
To je naprosto jasná věc.
Ale to se ještě nijak zásadně nedotýká principiálního systémového protikladu mezi kapitalismem a socialismem.
I do budoucna - ať už energetické zdroje lidstva budou jakkoli ekologické, bezemisní - i do budoucna se bude znovu a znovu stavět ta zcela základní otázka, jestli základem planetární ekonomiky má být soukromá iniciativa (a tedy i soukromé vlastnictví), anebo ale kolektivismus, čili socialismus.
Anebo - nějaký způsob syntézy mezi tou individuální iniciativou a potřebami celku, kde by se podařilo pokud jen vůbec možno spojit pozitivní stránky obou modelů, a pokud možno eliminovat jejich stránky negativní.
No vida. Určitě si ještě vzpomenete, co to byla teorie konvergence. V čele její popularizace stáli někteří sociologové, kteří na obou stranách stranách železné opony v 60. letech hlásali víceméně totéž, co jste tu napsal Vy. Škoda, že sociologie je věda výhradně popisná a že nikdy neměla ambici společnost měnit...
Ten protiklad je zatím jenom v teorii.
Zatímco "syntéza" v dialektickém smyslu je něco naprosto jiného: to je převedení obou výchozích momentů (v daném případě kapitalismu a socialismu) na zcela novou, společnou základnu. Kdy tedy - obrazně řečeno - dynamit už nebude dynamitem a sirka sirkou, v tom novém celku budou uchovány jenom jejich určité vlastnosti či funkce, dejme tomu iniciační schopnost zápalky a jedinečná síla dynamitu.
Proto je tato "syntéza" něčím mnohem náročnějším, protože není založena jenom na nějakém povrchním (a obvykle naivním) "splývání, na základě některých podobných znaků, nýbrž naopak musí do společného celku či vztahu přivést právě ty momenty navzájem nejméně snesitelné, nejméně kompatibilní.
Nebožtík Josef Heller (R.I.P.) pro to, co jsme tady na východ od železné opony měli a čemu jsme nejpozději od r. 1970 říkali "reálný socialismus", razil termín "protosocialismus", aby tím zdůraznil, že až ke skutečnému socialismu to nikdy nedospělo...
Nějak velice úzce to připomíná křesťanský sen o "Království božím" - ono by tady už přece už dávno mohlo být, to jenom kdyby ti zpropadení lidé nebyli pořád ještě tak propadlí své špatnosti, že to pravé Království pořád nemůže a nemůže přijít...
A kde teda byl ve 20. století ten socialismus uskutečněn?
A co se druhé otázky týče: co pak vlastně míníte slovním obratem "ten socialismus"?...
Pokud tím myslíte ten ideální socialismus (komunismus), jak si ho představoval Marx - tak ten samozřejmě nikde uskutečněn nebyl, stejně jako to ideální Boží království, které jsem zmínil.
Ovšem - stejně jako všechny pokusy to Boží království na zemi přece jenom uskutečnit pravidelně končily zřízením té či oné totalitní sekty, pak stejně tak s železnou pravidelností všechny pokusy o uskutečnění socialismu skončily nadvládou úzké skupiny samozvaných "zástupců lidu" právě nad tímto lidem.
Asi to opravdu už bude něco více nežli pouhá náhoda, že žádný pokus uskutečnit socialismus neskončil jinak nežli katastrofou. A odvolávat se donekonečna na to, že "Marx to přece myslel jinak", má asi tak stejný smysl jako při pohledu na ty sekty volat, že "Ježíš si to přece představoval úplně jinak".
--------------------------------
Aby bylo jasno: nijak nezpochybňuji snahy nahradit kapitalismus systémem a řádem progresivnějším, humánnějším, kulturnějším. A to třeba i revoluční cestou.
Ale - k tomu opravdu nepostačí jenom pořád dokola přežvykovat stará dogmata z minulosti. Ten původní komunistický projekt trpí zcela evidentně naprosto zásadními vadami; a dokud tyto vady nebudou odstraněny, je veškeré volání po "socialismu" jenom marným vyvoláváním duchů ze starých časů.
„On je pánem dějin a mění doby. Bez jeho vůle není žádný vládce ustanoven ani sesazen. Kdo má moudrost, má ji jen od něho a kdo má poznání, nezískal je nikde jinde než u něj“ (Daniel 2, 21).
Kapitalismus, nejinak než socialismus, může znamenat nějaký (ideální) princip. Když se nám realita nezdá s ním shodovat, pak prostě konstatujeme, že ten či onen systém tu rozhodně není.
Jestliže jsme však pojmenovali nějak určité ekonomické formace, pak jistě ne toliko z teoretických důvodů, či pro futuro. Bude tedy, řekl bych, nejrozumnější, když historické změny vlastnictví téměř všech výrobních prostředků ztotožníme v jednom případě se socialismem a v druhém s kapitalismem.
Můžeme sice diskutovat o tom, kdo vlastně ovládal podniky za (reálného) socialismu, nicméně nepopřeme radikální odlišnost od stavu předchozího, stejně jako následujícího. Můžeme sice v politickém smyslu vyzvedávat socialismus v podobě z roku 1968 jako svobodnější variantu jeho studenoválečné verze, ale z ekonomického hlediska nešlo o jiný systém, nanejvýš, naopak, o nastupující kompromis v zájmu zajištění "přílivu nové krve".
Pro dobu let 1948-1989 je podle mne tedy označení socialismus u nás na místě.
Pokud byste tedy chtěl zásadně popírat, že tento útvar měl něco společného se socialismem, musel byste napřed provést důkaz, že je reálně možný ještě jiný způsob socialismu nežli ten jediný historicky známý.
A připomínám, z čeho vznikla tato diskuse: z toho, zda protiklad mezi socialismem a kapitalismem existuje jenom v teorii, anebo i v praxi.
Ten "reálný socialismus" byl reálnou praxí té teorie; a opakuji ještě jednou, historie (tj. už celá dvě století) nám nedala žádný náznak toho, že by mohla být reálnou nějaká praxe jiná.
Nebyl. Kdekoli a kdykoli to jeho věrchuška považovala za (pro sebe) potřebné a užitečné, tam a tehdy se od té teorie odchýlila. Nebo tu teorii demagogicky "upravila" tak, aby mohla tvrdit, že je realita s tou "upravenou" teorií v souladu. (Ale to jistě zná každý, kdo tehdy třeba i na technické VŠ absolvoval povinný kurs tzv. politické ekonomie socialismu.)
Neexistuje žádná reálná možnost, jak by "kolektivy dělníků" mohly efektivně řídit a organizovat celospolečenskou produkci. Právě proto se náhražkou za tuto fiktivní možnost nevyhnutelně instalovalo centralistické, hierarchické řízení produkce. A kde je hierarchické řízení produkce, tam se nevyhnutelně vytvářejí i hierarchie společenské a politické; naprosto přesně podle Marxova základního postulátu, že "materiální základna určuje společenskou nadstavbu".
K tomu pak přistupuje ještě to, že ta Marxova představa o komunismu jakožto společenského řádu, kde jeden každý bude naprosto dobrovolně entuziasticky a s plným nasazením pracovat pro blaho společnosti, aniž by za svůj výkon dostával jakoukoli (bezprostřední) odměnu, byla ještě nekonečně naivnější nežli ta představa o společenském řízení produkce. V důsledku toho okamžitě po vzniku jakéhokoli socialismu vzniká zcela dramatický rozpor mezi teorií a praxí; a toto selhání ideologie vůči praxi je možno zakrývat jenom za použití cenzury a mocenských prostředků.
Tohle a právě tohle jsou důvody, proč každý pokus o zavedení socialismu (podle marxistického modelu) naprosto nevyhnutelně končí za prvé naprostým neúspěchem, a za druhé diktaturou malé skupiny privilegovaných nad zbytkem společnosti.