Skupina čtyřiceti poslanců v čele s pirátem Radkem Holomčíkem se rozhodla nasypat písek do jednoho z nejlépe promazaných Babišových strojů na peníze. Předložili změnu zákona o ochraně ovzduší. Chtějí ukončit uzákoněnou podporu biopaliv formou povinného přimíchávání do každého litru nafty a benzínu. Vláda novelu zamítla. Dál o ní bude diskutovat Sněmovna, kde lze předpokládat stejný vývoj.

Zamítnutí se dalo čekat minimálně ze dvou důvodů. Na prvním místě proto, že nevyhovuje předsedovi vlády Andreji Babišovi a jeho osobním obchodním zájmům. A za druhé: existuje pro něj věrohodné alibi.

Z evropské směrnice o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů plyne pro Českou republiku závazek zajistit do roku 2020 minimálně desetiprocentní podíl obnovitelných zdrojů v dopravě. Právě to mohlo být rozhodujícím motivem pro vysmívaný obrat připomínky ministerstva dopravy k návrhu změny zákona — ze souhlasné po zamítavou. Za nedodržení tohoto závazku hrozí sankce.

Jedná se o výsledek snahy naplnit evropskou energetickou strategii pro rok 2020, jejímž cílem je snížit emise skleníkových plynů alespoň o dvacet procent, zvýšit podíl obnovitelné energie na nejméně dvacet procent celkové spotřeby a dosáhnout úspory energie alespoň o dvacet procent nebo více ve srovnání s předchozím obdobím. K tomu se musí všechny země Evropské unie dostat i ke zmíněnému desetiprocentnímu podílu obnovitelných zdrojů energie ve svém dopravním sektoru.

Na daných cílech se shodly státy EU. Cestu, jak toho dosáhnout, si volí každá země sama. Situace tedy nestojí tak, že by nám řepku unie jakkoliv „diktovala“. Teoreticky by šlo závazek naplnit i přechodem železniční dopravy na elektřinu z obnovitelných zdrojů, rozvojem elektromobilů v městské hromadné dopravě, pokročilými biopalivy či kombinací všech uvedených možností.

Že si Česká republika zvolila pro naplnění závazků v dopravě právě naftu z řepky, není výsledek nezávislých úvah expertů, jimž na mysli neleží nic jiného než veřejný zájem a stav klimatu. Ale, jak jsme již před časem v Deníku Referendum ukázali, je to výsledek snahy Babišova Agrofertu evropské opatření maximálně využít pro svůj privátní profit.

Nejen pro pochopení toho, jak se stalo, že Česká republika je svého druhu řepkové království, ale i proto, aby se taková situace již nemohla opakovat, je potřeba pochopit, že nejde o sledování veřejného zájmu, které zamýšlela Evropská unie, ale prostě o byznys parazitující na evropských směrnicích.

Biopaliva první generace, vyráběná z metylesteru řepkového oleje, nejsou ekologická. To není názor, ale dlouho známý fakt. Jde o vývojovou větev, která se neosvědčila. Vědí to ekologové, vědí to experti, za fakt to bere i průmysl. Odborně to bylo zřejmé už mnohem dříve než v době, kdy Babišem zlobbovaní poslanci hlasovali proti vetu tehdejšího prezidenta Klause proti navýšení podílu biosložky v palivech. 

Připomeňme slova Václava Louly z České asociace petrolejářského průmyslu a obchodu, která zazněla v naší starší analýze politické ekonomie řepky: „Biopaliva první generace z olejnatých, škrobnatých či cukernatých plodin z vyšších strategických zájmů a řady odborných studií ekologického charakteru vedou svět ke snížení jejich podílu a asi v horizontu pěti let budou postupně nahrazována vyspělými biopalivy s nízkou emisní stopou.“

Můžeme ale citovat i z Holomčíkova podkladu k návrhu změny zákona o ochraně ovzduší: „Pěstování rostlin a následné zpracování rostlin na biopalivo je energeticky náročný proces, při kterém se do ovzduší vypouští oxid uhličitý. Produkce takto vzniklého oxidu uhličitého dosahuje u biopaliv první generace padesáti i více procent z uspořené produkce oxidu uhličitého, u biopaliv druhé generace je tento podíl výrazně lepší.“

Světová organizace pro zemědělství a výživu k produkci emisí při výrobě biopaliv první generace shrnuje: „Skleníkové plyny nejsou uvolňovány jen z použitých hnojiv nebo použité zemědělské techniky, ale poměrně velkou účast na bilanci skleníkových plynů hrají ztráty uhlíku z půdy. Ten se do atmosféry uvolňuje až se spotřebou produktu a může přidat až dalších čtyřicet procent navíc k celkové produkci skleníkových plynů.”