Rozumí vůbec tomu, co podepsali? Samozřejmě že ne. Vlády, jako například ta naše, nyní ratifikují pařížskou dohodu o klimatu, aniž by měli jenom ponětí, co to znamená. Anebo vůbec neplánují se jí řídit. Podívejme se na čísla, na kterých dohoda stojí. Jejich logika je neúprosná. Vlády je buďto dodrží, anebo povolí hledání a těžbu dalších zásob fosilních paliv. Nemůžou dělat oboje.

Pařížská dohoda, kterou loni v prosinci podepsalo na dvě stě vlád, slibuje „udržet oteplení planety pod dvěma stupni oproti předindustriální době“ se snahou nedovolit oteplení vyšší než 1,5 stupně. Co to znamená? Díky studii organizace Oil Change International můžeme na tuto otázku precizně odpovědět.

S použitím čísel samotných fosilních firem zjistili, že spalování uhlí, ropy a plynu z právě fungujících dolů a vrtů oteplí planetu o více než dva stupně. I kdybychom všechny uhelné doly zavřeli dnes, spalování ropy a plynu by nás brzo přivedlo k oteplení o 1,5 stupňů. Představa, že můžeme zpřístupnit nové rezervy, ať už frakováním plynu, ropnými vrty nebo těžbou uhlí, a zároveň dodržet závazky vyplývající z pařížské dohody, je zkrátka neobhajitelná.

Nejedná se o případ přehnaných obav. Přesně naopak. Ve skutečnosti studie vychází z posouzení nebezpečnosti, které iniciovala OSN. Podle nich máme jen 66 procentní šanci zabránit oteplení o dva stupně a padesáti procentní šanci zabránit oteplení o 1,5 stupně. Podobné riziko by v jakékoliv jiné oblasti bylo považováno za lehkovážné.

Přesto, abychom zabránili nejhoršímu, můžeme vytěžit a spálit pouze osmdesát pět procent všech v současnosti známých fosilních paliv aniž bychom oteplili planetu o dva stupně, přičemž neoteplit zemi o 1,5 stupně znamená použít pouze třetinu (tato čísla vysvětluje americký environmentalista Bill McKibben ve svém článku). Jaký je tedy smysl hledání nových fosilních zásob, když pařížská dohoda vylučuje kompletní vytěžení a spálení už těch v současnosti existujících?

Jedinou možností, jak splnit klimatické závazky a zároveň otevřít nové uhelné doly, ropná pole a frakovací sítě, je možnost zachytit a skladovat vypouštěný uhlík — extrahovat uhlík z výfukových plynů elektráren a znovu je uložit v zemi. I přes veškerou snahu se však nedaří vyrobit potřebnou technologii a asi se to ani nikdy nepovede. Naše energetická politika tudíž závisí na neexistující technologii.

Stejně tak některé vlády věří, že mohou nejprve přestřelit klimatické cíle a později vysát oxidy uhlíku ze vzduchu. Všechny tyto nápady závisí na scénářích vývoje, které by byly stejně realistické, i kdyby využívaly čarodějnictví. Nejoblíbenějším návrhem je zkombinovat metody zachytávání a skladování uhlíku s širokými plantážemi biopaliv, které by pokrývaly území třikrát větší než současná Indie. Biopaliva sklidíme, spálíme je v elektrárnách a vypouštěný uhlík zachytíme a uskladníme.

Nicméně využití několika set milionů hektarů úrodné půdy se bude potýkat s mnoha problémy, které se biopalivová kouzelná hůlka snaží nechat zmizet. Jmenujme další používání ropy v autech, petrolej v letadlech a taky s menším problémem, totiž nakrmit celou lidskou populaci. Všechny tyto nesmysly se snaží nahradit nejjednodušší řešení: přestaňme těžit. Existuje jenom jeden vědecky ověřený způsob jak zachytit a uskladnit uhlík, který zároveň můžeme aplikovat okamžitě: nechme fosilní paliva v zemi.

↗

Představa, že můžeme zpřístupnit nové rezervy, ať už frakováním plynu, ropnými vrty nebo těžbou uhlí, a zároveň dodržet závazky vyplývající z pařížské dohody, je neobhajitelná. Ilustrace 8020vision.com

Nehledat nové zásoby fosilních paliv je mnohem jednodušší než je najít, otevřít a pak je znovu zavřít. Jak upozorňuje i studie Oil Change International, zavřít důl znamená rovněž odškodnit a kompenzovat firmy, které investovaly nemalé prostředky do výroby a zároveň pomoct rekvalifikovat a najít nové zaměstnání lidem, kteří ztratí práci. Něco z toho se stane určitě, pokud chtějí vlády dodržet cíle vyplývající z pařížské dohody. Nicméně by se měly snažit minimalizovat bolest ze zavírání dolů, ne jí rozšiřovat.

Možnosti vlád jsou následující. Za prvé postupný, řízený pokles současné produkce fosilních paliv a jejich nahrazení obnovitelnými zdroji a nízkouhlíkovou infrastrukturou, což nabídne nová pracovní místa. Druhou možností je pokračovat v produkci fosilních paliv až do bodu, kdy budeme muset celý fosilní průmysl naráz ukončit, což bude mít negativní důsledky na ekonomiku i zaměstnanost. Poslední možností je pokračovat v produkci fosilních paliv až do klimatického kolapsu. Proč je pro vlády tak těžké se rozhodnout?

Vypadá to, že se naše vlády rozhodly zvolit třetí možnost. Celosvětově investovaly čtrnáct bilionů liber (zhruba 430 miliard korun — pozn. překladatele) na další těžbu fosilních paliv a dopravu. Vlády intervenují správně, snaží se zničit politickou opozici vůči těmto projektům, přičemž využívají veřejných peněz, aby tyto projekty chránily před tržními silami.

Například v Británii jsou daňové úlevy pro společnosti těžící ropu a zemní plyn v Severním moři natolik štědré, že fosilní společnosti dostanou o pět miliard liber (156 miliard korun — pozn. překladatele) více než si samy vydělají. Podobné daňové úlevy mají i frakovací společnosti, samozřejmě je však nemají obnovitelné zdroje.

Zatímco místní obyvatelé dostali možnost vetovat výstavbu větrných elektráren, vláda sama sobě udělila speciální moc potlačit rozhodnutí místních obyvatel v případě frakování, aby zajistila hladký průběh. A když ani to nestačí, přijdou na řadu úplatky. Premiérka Theresa Mayová slíbila místním lidem deset tisíc liber na domácnost (312 tisíc korun — pozn. překladatele) z daňových výnosů generovaných frakováním (pokud nějaké budou). Neexistuje možnost podílet se na výnosech z větrné energie, ani se o to nebudeme snažit.

Existují důvody pro takto do očí bijící nerovnost, fosilní korporace jsou bohaté a mocné. Snaha zabránit klimatickému kolapsu znamená bránit demokracii před plutokracií. Jde o boj mezi jejich zájmy a zbytkem lidstva.

Takže když Theresa Mayová minulý týden na půdě OSN oznámila, že ratifikuje Pařížskou dohodu, možná chtěla zároveň oznámit změnu v britské energetické politice. Anebo taky ne. Pravděpodobně to znamenalo, že neplánuje udělat nic jiného než podepsat kus papíru. Zvážila vůbec dopady takového rozhodnutí? Pochybuji. Konec konců, jde jenom o budoucnost našeho života na planetě Zemi.

Z anglického originálu přeložil Radek Kubala.