Rozumí vůbec tomu, co podepsali? Samozřejmě že ne. Vlády, jako například ta naše, nyní ratifikují pařížskou dohodu o klimatu, aniž by měli jenom ponětí, co to znamená. Anebo vůbec neplánují se jí řídit. Podívejme se na čísla, na kterých dohoda stojí. Jejich logika je neúprosná. Vlády je buďto dodrží, anebo povolí hledání a těžbu dalších zásob fosilních paliv. Nemůžou dělat oboje.

Pařížská dohoda, kterou loni v prosinci podepsalo na dvě stě vlád, slibuje „udržet oteplení planety pod dvěma stupni oproti předindustriální době“ se snahou nedovolit oteplení vyšší než 1,5 stupně. Co to znamená? Díky studii organizace Oil Change International můžeme na tuto otázku precizně odpovědět.

S použitím čísel samotných fosilních firem zjistili, že spalování uhlí, ropy a plynu z právě fungujících dolů a vrtů oteplí planetu o více než dva stupně. I kdybychom všechny uhelné doly zavřeli dnes, spalování ropy a plynu by nás brzo přivedlo k oteplení o 1,5 stupňů. Představa, že můžeme zpřístupnit nové rezervy, ať už frakováním plynu, ropnými vrty nebo těžbou uhlí, a zároveň dodržet závazky vyplývající z pařížské dohody, je zkrátka neobhajitelná.

Nejedná se o případ přehnaných obav. Přesně naopak. Ve skutečnosti studie vychází z posouzení nebezpečnosti, které iniciovala OSN. Podle nich máme jen 66 procentní šanci zabránit oteplení o dva stupně a padesáti procentní šanci zabránit oteplení o 1,5 stupně. Podobné riziko by v jakékoliv jiné oblasti bylo považováno za lehkovážné.

Přesto, abychom zabránili nejhoršímu, můžeme vytěžit a spálit pouze osmdesát pět procent všech v současnosti známých fosilních paliv aniž bychom oteplili planetu o dva stupně, přičemž neoteplit zemi o 1,5 stupně znamená použít pouze třetinu (tato čísla vysvětluje americký environmentalista Bill McKibben ve svém článku). Jaký je tedy smysl hledání nových fosilních zásob, když pařížská dohoda vylučuje kompletní vytěžení a spálení už těch v současnosti existujících?