Nejzajímavější otázka dneška zní: Na co ještě čekáme? Změna klimatu je nejzávažnější problém, jakému naše civilizace kdy čelila. Nepochybně chcete něco udělat pro její zmírnění, možná jste ale čekali na tu správnou chvíli.

Tak třeba na tu chvíli, kdy budou mořští biologové štkát do svých potápěčských brýlí při pohledu na umírající, mrtvolně bledé korálové útesy v Pacifiku? Na tu chvíli, kdy sucho v Indii dostoupí takové intenzity, že přehrady musí před zloději vody střežit ozbrojenci? Nebo snad na tu chvíli, kdy naměříme nejteplejší měsíc v dějinách, jen aby mu natrhl tričko hned ten další měsíc a pak zase ten další? A nebo na tu chvíli, kdy vědci prověřující stav Antarktické ledovcové pokrývky dostanou takzvané „no ty vole“ výsledky a předpovídají masivní růst hladiny moří jen během následujících třiceti let?

Jinak řečeno, čekali jste na tuhle chvíli — kdy se 135 dětí v Thajsku utopí v marném úsilí zchladit se, protože země zažívá nejstrašnější horka ve své historii? Kdy na západní a jižní polokouli za posledních několik měsíců zažíváme nejsilnější zaznamenané větry?

Po léta jsme se nadmíru slušně a něžně pokoušeli změnit směřování naší energetiky a naší civilizace. Proběhlo nepočítaně schůzí a konferencí — a vznikly spousty, spousty a spousty internetových stránek. A do jisté míry to fungovalo — světoví vůdci a vůdkyně se vloni sešli v Paříži a dohodli se, že by rádi udrželi oteplení pod hranicí 1,5 stupně celsia.

Následovala velkolepá oslava. A taky únor, měsíc, kdy celosvětová teplota tu hranici 1,5 stupně vůbec poprvé prorazila.

Prohlédneme-li všechnu rétoriku, která se kolem Pařížské konference nakupila, zjistíme rovněž, že sliby v Paříži naslibované nás vedou do světa teplejšího o 3,5 stupně — do světa, v němž lidská civilizace nebude moct existovat. Světa, který se začíná zhmotňovat všude kolem nás.

Takže zkrátka potřebujeme přitvrdit. Potřebujeme se především zbavit některých dogmat, která v tematice změny klimatu velmi dlouho panovala. Potřebujeme aby „všichni spolupracovali“. Ano, potřebujeme „všestranné, celosvětové úsilí“. Ale víte, co potřebujeme doopravdy? Potřebujeme nechat ropu, uhlí a plyn pod zemí. Potřebujeme zabránit tomu, aby ho fosilní průmysl spálil a přidal k uhlíku, který jsme už do atmosféry dostali.

A to — tahle jednoznačná potřeba — je důvod, proč v následujícím měsíci lidé od pólu k pólu opustí své pohodlí a budou riskovat své zatčení. To je důvod, proč se do jedné z největších akcí občanské neposlušnosti v dějinách lidstva zapojí místní, ohrožení těžbou, klimatologové, domorodí náčelníci i církevní otcové a taky prostě úplně obyčejní lidi, kterým sakra záleží na naší společné budoucnosti.

Budeme si sedat do cest, budeme se přivazovat ke strojům a společně se postavíme — alespoň na pár hodin — těm, kteří chtějí to uhlí, tu ropu a ten plyn, co musí zůstat pod zemí, vytěžit a spálit.

V Austrálii obsadí na kajacích největší uhelný přístav na světě. V Brazílii se postaví břidličnému plynu. Ve Vancouveru zablokují stavbu nového ropného terminálu. V Indonésii se bude protestovat před prezidentským palácem. Proti uhlí se postavíme v Turecku, v Británii, na Filipínách a v Německu. S ropou se pustí do křížku v Nigérii a s plynem ve Skalistých horách. Po celé planetě Zemi, jak je jen kulatá, lidé říkají: nadešel čas.

Nadešel čas důkladně zatopit těm několika firmám a jednotlivcům, kteří se nestydí bohatnout z těžby fosilních paliv, ačkoliv dobře vědí, že ničí život na naší planetě.

Nadešel čas ukázat, že jsme v tom všichni společně, nehledě na hranice a kulturní odlišnosti.

Nadešel čas jednat způsobem, který odpovídá vážnosti krize. Ano, riskovat zatčení je těžší než podepsat petici na Facebooku. Zkušenost ale ukazuje, že občanská neposlušnost funguje. Byla to občanská neposlušnost, co zastavilo výstavbu ropovodu Keystone XL — a to byla největší porážka, jakou ropný průmysl zažil za poslední generaci. Byla to občanská neposlušnost, co zabránilo Shellu pokračovat s těžbou ropy v Arktidě a co zabránilo společnost Adani vybudovat největší ropný důl na světě.

Ne každý si může neposlušnost dovolit — na světě je povýtce mnoho režimů příliš autoritářských, než aby tolerovaly byť jen tu nejmírnější opozici. Ale my, kteří žijeme ve státech alespoň teoreticky oddaných svobodě, bychom měli využít tohoto privilegia a jednat, dokud to jde.

Náš společný svět, naše planeta, je daleko za hranicí své „komfortní zóny“ — aby ne, když starobylé ekosystémy zanikají v rámci pouhých dní. To znamená, že i my bychom měli opustit každodenní pohodlí. A vydat se na cestu neposlušnosti.

Text původně vyšel v deníku The Guardian.

Pro Deník Referendum ho přeložil Josef Patočka.