Přiznám se, že úplně nedokážu vysvětlit, proč mám ve zvyku odvracet zrak, když vidím trpět zvířata. Přitom když se něco zlého děje člověku, snažím se dělat, co mohu. Ale na divoké přírodě je něco, co mě vyvádí z míry — snad způsob, jakým je zapletena do našeho podivného pinožení, aniž by v něm měla své zastoupení. Když jsem svědkem utrpení zvířat, pociťuji smutek a ochromující vztek.

Někdy je však skutečnost natolik zdrcující, že už se od ní nelze odvracet. Podle nové rozsáhlé studie žije na Zemi téměř o sedmdesát procent méně divokých zvířat než v roce 1970. Přečtěte si poslední větu ještě jednou. A znovu.

Čtete dobře, podle zprávy Living Planet Index Světového fondu na ochranu přírody, která sledovala 32 000 různých populací živočichů na celém světě, poklesla jejich početnost v průměru o 69 procent oproti roku 1970.

Není to proto, že bychom se v roce 1970 nemohli mezi přemnoženými medvědy, opicemi nebo ploskozubci pomalu hnout. Tehdy jsem už byl na světě a jsem si celkem jistý, že mě paměť neklame: divokou přírodou jsme zavaleni nebyli. Obrovský pokles počtu žijících živočichů je dán tím, že jsme si — především však ti, kteří mají nejvíce peněz a moci — pro sebe nárokovali stále větší část planety, často aniž bychom si to uvědomovali.

Symfonie přírodní rozmanitosti utichá