Přiznám se, že úplně nedokážu vysvětlit, proč mám ve zvyku odvracet zrak, když vidím trpět zvířata. Přitom když se něco zlého děje člověku, snažím se dělat, co mohu. Ale na divoké přírodě je něco, co mě vyvádí z míry — snad způsob, jakým je zapletena do našeho podivného pinožení, aniž by v něm měla své zastoupení. Když jsem svědkem utrpení zvířat, pociťuji smutek a ochromující vztek.

Někdy je však skutečnost natolik zdrcující, že už se od ní nelze odvracet. Podle nové rozsáhlé studie žije na Zemi téměř o sedmdesát procent méně divokých zvířat než v roce 1970. Přečtěte si poslední větu ještě jednou. A znovu.

Čtete dobře, podle zprávy Living Planet Index Světového fondu na ochranu přírody, která sledovala 32 000 různých populací živočichů na celém světě, poklesla jejich početnost v průměru o 69 procent oproti roku 1970.

Není to proto, že bychom se v roce 1970 nemohli mezi přemnoženými medvědy, opicemi nebo ploskozubci pomalu hnout. Tehdy jsem už byl na světě a jsem si celkem jistý, že mě paměť neklame: divokou přírodou jsme zavaleni nebyli. Obrovský pokles počtu žijících živočichů je dán tím, že jsme si — především však ti, kteří mají nejvíce peněz a moci — pro sebe nárokovali stále větší část planety, často aniž bychom si to uvědomovali.

Symfonie přírodní rozmanitosti utichá

Ve zprávě se píše, že „sledované populace a trendy jejich relativní početnosti jsou důležité, protože poskytují přehled o změnách v ekosystému. Pokles početnosti je obecně včasným varovným ukazatelem celkového stavu ekosystému.“

Ano — pro nás všechny je špatným znamením, že naše vodní toky a lesy už nedokážou uživit tolik živočichů jako kdysi. Ovšem to, co mě tak zoufale tíží, je něco jiného. Je mi úzko, protože myriády živočichů jsou mrtvé, jsou pryč, zmizely. A svět je mnohem osamělejší než kdy dřív — přinejmenším od doby, kdy první ryby vylezly na souš.

Úžasný, komický, krutý, šveholící, pestrý, vzrušující karneval, jímž je Život, utichá. Symfonie vrčení, kvičení, řevu, chrčení a štěkání slábne. Bytosti, které byly vždy součástí lidského snění a byly zobrazovány už na dávných maskách, totemech a stěnách jeskyní, zmizely v nenávratnu.

Za posledních pět desetiletí lze většinu vymírání přičíst na vrub ničení životního prostředí: lidská touha po stále větším množství krámů zabíjí po celém světě den co den další a další divokou přírodu.

Chci hamburger, brazilský podnikatel zase peníze: společně najmeme — díky milostivému trhu — nějakou chudou duši, která nechce nic víc než jen uživit svou rodinu, a tak vykácí další kus deštného pralesa a přitom vybije i tucet druhů, které jsme ještě ani nestihli pojmenovat. Chci dům, ve kterém bych mohl bydlet, a tak musím odněkud sehnat dřevo na jeho na stavbu, uhlí na topení a ropu, která bude pohánět mé auto cestou do obchodu.

Ironií zprávy Living Planet Index přitom je, že divoké přírody nejméně ubylo v Severní Americe a Evropě — zčásti proto, že na těchto kontinentech došlo k dramatickému úbytku fauny už před rokem 1970, a zčásti proto, že jsme byli v Evropě a Americe dost bohatí na to, abychom si část přírodní krajiny uchovali. Dokonce tak bohatí, že jsme měli přístup ke krajinám i za našimi humny.

V příštích desetiletích se podle zprávy hlavní hnací silou toho, co se nazývá technicky přesným, ale emocionálně vyprázdněným spojením „ztráta biodiverzity“, stanou klimatické změny.

Zvýšením teploty a kyselosti oceánů zničíme korálové útesy, které ukrývají tolik krásy; zvýšením teploty vzduchu vyženeme zvířata výš do hor a dál na sever, až nebudou mít kam dál jít — jak o tom píše Benjamin von Brackel ve své nové, dojemné knize Nowhere Left to Go: „Čím blíže k pólu, tím více se zmenšuje obyvatelné území. Země je koneckonců elipsoid.“

Ještě není docela pozdě

Jistě však chcete slyšet alespoň nějakou dobrou zprávu: populace se mohou zotavit — reprodukce je mocná síla, a pokud se zvířatům poskytne určitý prostor, zase se vzchopí. Autoři zprávy poznamenávají, že když bylo na některých tocích v Nové Anglii strženo několik malých a již neužitečných přehrad, populace sleďů se rychle zvedla z několika tisíc na několik milionů, což byl nepochybný zázrak nejen pro sledě, ale i pro ty, kdo se jimi živí.

Nevyhneme se určitým rozporům: čisté zdroje energie zaberou část půdy, která dosud patřila divočině — jako v případě ohrožených pouštních želv v Mohavské poušti. Vezmeme-li však v potaz zkázu, která hrozí, vítězí na plné čáře rozvoj solární a větrné energetiky.

Přitom bychom měli postupovat tak, abychom co nejméně ubližovali ostatním živým bytostem. Osázejme solární farmy původními rostlinami vyhledávanými včelami a motýly. Vybudujme v nich koridory pro volně žijící živočichy. Na moři využijme větrné turbíny k regeneraci korálových útesů. A především nedovolme, aby se planeta nadále oteplovala.

Zpráva Světového fondu na ochranu přírody upozorňuje, že nemůžeme dosáhnout Cílů udržitelného rozvoje, pokud nezabráníme kolapsu biodiverzity v důsledku rozvratu klimatu. Je to tak a má to zásadní význam. Současně přijdeme o rozmarný, kouzelný, různorodý svět.

Zatímco píšu tyto řádky, je podzimní zbarvení vermontské krajiny na svém vrcholu: lesy jsou čarokrásné. Když večer venčím psa, slyším houkání sovy pálené. Jelen proklouzl kolem mě jako stín. Krásy a rozmanitosti je opravdu mnoho, ale ve srovnání s minulostí jsme velice ochuzeni.

Z anglického originálu A Fast-Emptying Ark: The World Grows Quieter by the Day publikovaného internetovým magazínem Common Dreams přeložil OTAKAR BUREŠ.