Tak už ho vidíte? Temný horizont pozemských systémů — mez, za níž se biosféra překlopí do nové rovnováhy, nepřátelské většině současných forem života? Mám za to, že už je na dohled. Letošní náhlá akcelerace ekologické krize, spojená se strategickou neschopností vlád mocných zemí, nás přibližuje k bodu, z nějž nebude návratu.

Říkává se, že žijeme v čase šestého masového vymírání. Ale i to je eufemismus. Nazýváme taková období masovým vymíráním prostě proto, že se jedná o nejviditelnější příznak všech pěti předchozích katastrof geologického období Fanerozoikum — posledních 540 milionů let, v němž se vyvinuly zvířata s tvrdými částmi těl. Každá taková katastrofa se projevuje tím, že najednou z usazenin mizí fosilie.

Ale jejich zmizení bylo důsledkem něčeho ještě mnohem většího. Masová vymírání jsou příznakem kolapsu pozemských systémů.

V nejextrémnějším případě, takzvaného velkého permského vymírání, před 252 miliony let, během nějž vzalo za své devadesát procent tehdejších druhů, planetární teploty náhle vzrostly, koloběh vody na planetě prakticky ustal, z povrchu Země zmizela úrodná půda, na většině území planety se rozšířily pouště a v oceánech drasticky pokleslo množství kyslíku a zakyselily se. Jinými slovy, planetární systémy se překlopily do nového rovnovážného stavu, který nebyl pohostinný pro většinu tehdejších druhů.

To, v čem nyní žijeme, pokud vlády nepodniknou okamžité a radikální kroky, je šestý velký kolaps planetárních systémů.

V mnoha pozemských systémech už nyní můžeme pozorovat druh nestability, jejž systémoví teoretici nazývají „chvěním“ (flickering), jež předznamenává, že se blíží bod zlomu. Jedna letos publikovaná studie předvídá, že už nic nemůže zamezit úplnému mizení arktického ledového příkrovu na koncích léta a že jev může poprvé nastat už v 30. letech tohoto století. To následně povede k ještě mnohem extrémnějším výkyvům počasí na severní polokouli v důsledku oslabení jet streamu neboli tryskového proudění vzduchu.

Letos se také prudce urychlilo odtávání mořského ledu v Antarktidě během léta na jižní polokouli, aniž by se ovšem kupodivu během jižní zimy obnovoval. Působí to jako urychlující se změna stavu, která může vést ke kaskádovitému kolapsu ploten antarktického sladkovodního ledu uložených nad mořskou hladinou, což by vedlo ke katastrofickému zvýšení hladin moří.

Tání navíc podle všeho už ovlivňuje proudy v jižních oceánech, které se od 90. let zpomalily o třicet procent. To zpomaluje cirkulaci teplé a studené vody a snižuje to její okysličování. Obdobný děj lze pozorovat i na severní polokouli, kde tání arktického ledu zpomaluje proudění v Atlantiku.

Nové výzkumy v Amazonii zaznamenaly to, čemu vědci říkají „předzvěsti“ (precursor signals) „blížícího se kritického zvratu“. Kombinace odlesňování a klimatického rozvratu může utlumit dešťový koloběh v pánvi, což by vedlo k její náhlé proměně z deštného pralesa v savanu.

Masivní zásobníky uhlíku v tropických mokřadech a v rašeliništích, jež jsou nyní součástí permafrostu, se také blíží k bodu zlomu, což se projevuje náhlými výrony metanu, oxidu uhličitého a oxidu dusného. Jedná se o jedny z nejdůležitějších úložišť uhlíku, ale prostřednictvím klasické urychlující se zpětné vazby, se některá z nich najednou mění na zásadní zdroje skleníkových plynů.

Letošní červenec byl nejteplejším měsícem od počátku měření. Září jej překonalo o masivního půl stupně Celsia. Studie vydaná vloni rozebírá, jak takovýto rozvrat klimatu může spustit společenský kolaps. Například už za méně než padesát let může třetina lidstva žít v místech tak horkých, jako jsou dnes ta nejrozpálenější místa na Sahaře. Mnohá z takových míst se nacházejí v už dnes politicky nestabilních regionech.

Ale to pořád ještě není to nejhorší. Jedním z možných důsledků rostoucích koncentrací oxidu uhličitého už v tomto století může být náhlý zánik patra oblaků slohové kupy, což by vedlo k oteplení povrchu Země o dalších osm stupňů Celsia.

Tak jako v předchozích případech kolapsu pozemských systémů vidíme, že se děj promítá do zániku přírodních druhů. Nedávno zveřejněná studie dokumentuje, že 48 % druhům na planetě se snižuje populace, jen u 3 % vzrůstá. Mnohem větší část divoké přírody, než se doposud odhadovalo, tak může směřovat k vyhubení. Pokud je zánik druhů příznakem systémového kolapsu, dost možná už žijeme ve vypůjčeném čase.

Nic z toho ještě není jisté, pokud to za jisté nevezmeme. Ale namísto toho, aby se naše vlády postavily nejtěžší zkoušce, jaké jsme jako lidstvo vůbec kdy čelili, na cestě k temnému horizontu sešlapují plyn. Vezměme si třebas takového premiéra Rishiho Sunaka, který se až dosud jevil jen jako nebezpečný turista na krátké návštěvě v britských dějinách… najednou se zdá, že tu našel svou misi: likvidovat planetu v zájmu korporací.

Jeho vláda v pondělí před dvěma týdny rozdala sedmadvacet nových licencí na těžbu ropy a plynu v Severním moři. V tentýž den publikovaná studie v časopise Nature Climate Change dovodila, že zbývající uhlíkový rozpočet — tedy množství oxidu uhličitého, jež ještě mohou lidé vypustit, aby si uchovali padesátiprocentní šanci, že se oteplení planety udrží pod kritickým 1,5 stupněm Celsia globálního oteplování — se při stávajícím přístupu vyčerpá už během příštích šesti let. Jen nouzovému stavu odpovídající rozhodnutí ponechat zbývající fosilní paliva v Zemi nám dá šanci, že kritický teplotní práh nepřekročíme.

Každá hodina už je dnes okamžikem „teď, anebo nikdy“: každá dává lepší šanci odvrátit kolaps než hodina, jež přijde po ní. Přitom ač může doba, v níž dnes žijeme, působit sebepochmurněji, příští generace na ni budou pohlížet jako na zlatý věk. Zlatý věk divočiny, příznivého počasí, stability, prosperity, příležitostí konat.

Náš živý svět je dnes už jen šedivým stínem toho, čím býval, ale pulsujícím rájem proti tomu, co se z něj stane. Pokud, pokud.

Z anglického originálu The Flickering, který vyšel v The Guardian a na stránkách www.monbiot.com přeložil JAKUB PATOČKA. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.