↗

Pohled do budoucnosti. Letecký snímek pouště Gilbues na severovýchodě Brazílie, která se rychle rozšiřuje a polyká přitom farmy a usedlosti. Jedním z kritických mezních bodů, jejichž překročení jsme se nebezpečně přiblížili, je zlomová proměna amazonského deštného pralesa v savanu. Foto Nelson Almeida, AFP

Tak už ho vidíte? Temný horizont pozemských systémů — mez, za níž se biosféra překlopí do nové rovnováhy, nepřátelské většině současných forem života? Mám za to, že už je na dohled. Letošní náhlá akcelerace ekologické krize, spojená se strategickou neschopností vlád mocných zemí, nás přibližuje k bodu, z nějž nebude návratu.

Říkává se, že žijeme v čase šestého masového vymírání. Ale i to je eufemismus. Nazýváme taková období masovým vymíráním prostě proto, že se jedná o nejviditelnější příznak všech pěti předchozích katastrof geologického období Fanerozoikum — posledních 540 milionů let, v němž se vyvinuly zvířata s tvrdými částmi těl. Každá taková katastrofa se projevuje tím, že najednou z usazenin mizí fosilie.

Ale jejich zmizení bylo důsledkem něčeho ještě mnohem většího. Masová vymírání jsou příznakem kolapsu pozemských systémů.

V nejextrémnějším případě, takzvaného velkého permského vymírání, před 252 miliony let, během nějž vzalo za své devadesát procent tehdejších druhů, planetární teploty náhle vzrostly, koloběh vody na planetě prakticky ustal, z povrchu Země zmizela úrodná půda, na většině území planety se rozšířily pouště a v oceánech drasticky pokleslo množství kyslíku a zakyselily se. Jinými slovy, planetární systémy se překlopily do nového rovnovážného stavu, který nebyl pohostinný pro většinu tehdejších druhů.