↗

Pohled do budoucnosti. Letecký snímek pouště Gilbues na severovýchodě Brazílie, která se rychle rozšiřuje a polyká přitom farmy a usedlosti. Jedním z kritických mezních bodů, jejichž překročení jsme se nebezpečně přiblížili, je zlomová proměna amazonského deštného pralesa v savanu. Foto Nelson Almeida, AFP

Tak už ho vidíte? Temný horizont pozemských systémů — mez, za níž se biosféra překlopí do nové rovnováhy, nepřátelské většině současných forem života? Mám za to, že už je na dohled. Letošní náhlá akcelerace ekologické krize, spojená se strategickou neschopností vlád mocných zemí, nás přibližuje k bodu, z nějž nebude návratu.

Říkává se, že žijeme v čase šestého masového vymírání. Ale i to je eufemismus. Nazýváme taková období masovým vymíráním prostě proto, že se jedná o nejviditelnější příznak všech pěti předchozích katastrof geologického období Fanerozoikum — posledních 540 milionů let, v němž se vyvinuly zvířata s tvrdými částmi těl. Každá taková katastrofa se projevuje tím, že najednou z usazenin mizí fosilie.

Ale jejich zmizení bylo důsledkem něčeho ještě mnohem většího. Masová vymírání jsou příznakem kolapsu pozemských systémů.

V nejextrémnějším případě, takzvaného velkého permského vymírání, před 252 miliony let, během nějž vzalo za své devadesát procent tehdejších druhů, planetární teploty náhle vzrostly, koloběh vody na planetě prakticky ustal, z povrchu Země zmizela úrodná půda, na většině území planety se rozšířily pouště a v oceánech drasticky pokleslo množství kyslíku a zakyselily se. Jinými slovy, planetární systémy se překlopily do nového rovnovážného stavu, který nebyl pohostinný pro většinu tehdejších druhů.

To, v čem nyní žijeme, pokud vlády nepodniknou okamžité a radikální kroky, je šestý velký kolaps planetárních systémů.

V mnoha pozemských systémech už nyní můžeme pozorovat druh nestability, jejž systémoví teoretici nazývají „chvěním“ (flickering), jež předznamenává, že se blíží bod zlomu. Jedna letos publikovaná studie předvídá, že už nic nemůže zamezit úplnému mizení arktického ledového příkrovu na koncích léta a že jev může poprvé nastat už v 30. letech tohoto století. To následně povede k ještě mnohem extrémnějším výkyvům počasí na severní polokouli v důsledku oslabení jet streamu neboli tryskového proudění vzduchu.

Letos se také prudce urychlilo odtávání mořského ledu v Antarktidě během léta na jižní polokouli, aniž by se ovšem kupodivu během jižní zimy obnovoval. Působí to jako urychlující se změna stavu, která může vést ke kaskádovitému kolapsu ploten antarktického sladkovodního ledu uložených nad mořskou hladinou, což by vedlo ke katastrofickému zvýšení hladin moří.

Tání navíc podle všeho už ovlivňuje proudy v jižních oceánech, které se od 90. let zpomalily o třicet procent. To zpomaluje cirkulaci teplé a studené vody a snižuje to její okysličování. Obdobný děj lze pozorovat i na severní polokouli, kde tání arktického ledu zpomaluje proudění v Atlantiku.

Nové výzkumy v Amazonii zaznamenaly to, čemu vědci říkají „předzvěsti“ (precursor signals) „blížícího se kritického zvratu“. Kombinace odlesňování a klimatického rozvratu může utlumit dešťový koloběh v pánvi, což by vedlo k její náhlé proměně z deštného pralesa v savanu.

Masivní zásobníky uhlíku v tropických mokřadech a v rašeliništích, jež jsou nyní součástí permafrostu, se také blíží k bodu zlomu, což se projevuje náhlými výrony metanu, oxidu uhličitého a oxidu dusného. Jedná se o jedny z nejdůležitějších úložišť uhlíku, ale prostřednictvím klasické urychlující se zpětné vazby, se některá z nich najednou mění na zásadní zdroje skleníkových plynů.

Letošní červenec byl nejteplejším měsícem od počátku měření. Září jej překonalo o masivního půl stupně Celsia. Studie vydaná vloni rozebírá, jak takovýto rozvrat klimatu může spustit společenský kolaps. Například už za méně než padesát let může třetina lidstva žít v místech tak horkých, jako jsou dnes ta nejrozpálenější místa na Sahaře. Mnohá z takových míst se nacházejí v už dnes politicky nestabilních regionech.