Umělé světlo mělo lidstvo vyvést z temnoty. Místo toho ale samo vrhá stín — na naše zdraví, na noční tvory i na způsob, jakým obýváme svět. Noc, která po miliony let patřila jiným druhům, člověk během jediné moderní epochy přepsal září světelného smogu.

V lidské historii byla tma stejně důležitá jako světlo. Noc následovala den a takt těchto změn nejenže určuje čas, ale vepsal se i do našich těl. V každé živé buňce je tak od pradávna zakódován tento cirkadiánní rytmus.

S nástupem plynových lamp a posléze především elektřiny však nastala změna. Umělé osvětlení — pouliční lampy, reflektory či světla v domácnostech — začalo dominovat nočnímu prostředí. Původně v tom bylo cosi moderního a pokrokového, vždyť koneckonců osvícenství spojilo světlo s poznáním, zatímco temnota se stala synonymem nevědomosti, nebezpečí či hříchu.

Jenže tma není pouze nedostatkem světla, nýbrž jeho rovnocenným protějškem — a zároveň podmínkou života, třeba už jen pro samo lidské zdraví. Umělé osvětlení narušuje tvorbu melatoninu, jehož snížená hladina v těle vede k poruchám spánku, depresím, obezitě či zvýšenému riziku některých druhů rakoviny.

Nejinak je tomu u živočichů — zatímco by se měl člověk s ubývajícím dnem chystat k odpočinku, jiná část přírody se probouzí k životu. Tento přirozený řád však narušuje světelný smog. Zvířata, která se orientují podle svitu měsíce či hvězd, bývají dezorientována; některé druhy hmyzu, ptáků či mořských korálů ztrácejí schopnost najít potravu nebo se rozmnožovat.

Netopýři se bojí vyletět, noční motýli hynou u světelných zdrojů, které je neodolatelně přitahují — a s jejich úbytkem slábne i opylování rostlin. Hmyz je lákán k pouličnímu osvětlení, kde se vyčerpá, zahyne nebo se stane snadnou kořistí. Tento „efekt vysavače“ způsobuje, že světla fungují jako pasti — nejen pro motýly, ale i pro brouky, komáry, cvrčky a dokonce i jejich predátory, jako jsou kudlanky nebo netopýři.