Umělé světlo mělo lidstvo vyvést z temnoty. Místo toho ale samo vrhá stín — na naše zdraví, na noční tvory i na způsob, jakým obýváme svět. Noc, která po miliony let patřila jiným druhům, člověk během jediné moderní epochy přepsal září světelného smogu.

V lidské historii byla tma stejně důležitá jako světlo. Noc následovala den a takt těchto změn nejenže určuje čas, ale vepsal se i do našich těl. V každé živé buňce je tak od pradávna zakódován tento cirkadiánní rytmus.

S nástupem plynových lamp a posléze především elektřiny však nastala změna. Umělé osvětlení — pouliční lampy, reflektory či světla v domácnostech — začalo dominovat nočnímu prostředí. Původně v tom bylo cosi moderního a pokrokového, vždyť koneckonců osvícenství spojilo světlo s poznáním, zatímco temnota se stala synonymem nevědomosti, nebezpečí či hříchu.

Jenže tma není pouze nedostatkem světla, nýbrž jeho rovnocenným protějškem — a zároveň podmínkou života, třeba už jen pro samo lidské zdraví. Umělé osvětlení narušuje tvorbu melatoninu, jehož snížená hladina v těle vede k poruchám spánku, depresím, obezitě či zvýšenému riziku některých druhů rakoviny.

Nejinak je tomu u živočichů — zatímco by se měl člověk s ubývajícím dnem chystat k odpočinku, jiná část přírody se probouzí k životu. Tento přirozený řád však narušuje světelný smog. Zvířata, která se orientují podle svitu měsíce či hvězd, bývají dezorientována; některé druhy hmyzu, ptáků či mořských korálů ztrácejí schopnost najít potravu nebo se rozmnožovat.

Netopýři se bojí vyletět, noční motýli hynou u světelných zdrojů, které je neodolatelně přitahují — a s jejich úbytkem slábne i opylování rostlin. Hmyz je lákán k pouličnímu osvětlení, kde se vyčerpá, zahyne nebo se stane snadnou kořistí. Tento „efekt vysavače“ způsobuje, že světla fungují jako pasti — nejen pro motýly, ale i pro brouky, komáry, cvrčky a dokonce i jejich predátory, jako jsou kudlanky nebo netopýři.

Ztráta tmy má zkrátka významné biologické důsledky. Když tedy švédský zoolog Johan Eklöf ve své knize Manifest za tmu navrhuje zhasnout, činí tak nikoli z romantického vzdoru, nýbrž proto, aby se obnovil tolik potřebný soulad. Tma je zapomínanou podmínkou života.

Biopolitika světla

Už v 19. století bylo elektrické světlo vnímáno jako znak efektivity. Stalo se symbolem doby věřící v lidský pokrok — v moderní technooptimismus slibující osvobodit svět od tmy stejně, jako měla věda osvobodit člověka od nevědomosti. Umělé osvětlení prodloužilo dobu lidských činností a proměnilo se v prostředek produktivity. Tma, která dříve přinášela klid a odpočinek, ustoupila rozsvíceným továrním halám a nočním směnám.

Jenže spolu s výkonem přišla i disciplína. Tuto jinou stránku pokroku rozpoznali už někteří myslitelé na konci 19. věku. Švédský spisovatel August Strindberg tehdy upozorňoval na temnější stránku elektrického světla. Strindberg, známý svou citlivostí k přírodě i lidské duši, vnímal umělé osvětlení jako prostředek, jímž lze „obyčejný dělný lid přimět, aby pracoval ještě více“. Obecně přitom byl skeptický vůči přesvědčení, že moderní vynálezy a inovace slouží všem stejně; podle něj prospívaly především elitám.

Jeho kritika však zůstávala — v duchu své doby — antropocentrická. Šlo mu o vyčerpání člověka, o nerovnost či sociální nespravedlnost, nikoli ještě o samotný osud noci a jejích tvorů. Dnes, s odstupem více než století, však sledujeme důsledky světla v širším měřítku: nejde jen o nástroj moci nad lidmi, ale i prostředek, jímž moderní civilizace zasahuje nelidský svět.

Eklöf je přírodovědec, uvědomuje si ale i společenské důsledky ztráty tmy. Světlo se tak v jeho podání mění v součást mechanismů, jimiž moderní společnost organizuje svůj časoprostor. Ztráta tmy v tomto pojetí přestává být pouze biologickým narušením — světlo formuje samotné způsoby, jimiž je život řízen a kontrolován. Ve vztahu k člověku se proto umělé osvětlení stává jedním z nástrojů moderní biopolitiky: normalizuje chování, vybízí k produktivitě a přizpůsobuje rytmy těla společensky i ekonomicky „žádoucím“ časovým režimům.

Zoologův apel „zhasnout“ míří dál než k otázce technického osvětlení. V kultuře, která učí, že existovat znamená být viděn, představuje tma snahu o setrvání mimo ekonomiku záře. Nejde jen o biologickou nutnost, tma je rovněž prostorem ústraní a svobody. A tím se stává rovněž otázkou politickou. O to víc, že moderní společnosti světlo řídí nejen lidské životy, ale zasahuje i do života celých ekosystémů.

Kolonizace noci

Umělé světlo proměnilo způsob, jakým obýváme svět, když rozšířilo hranice lidského prostředí. Noc se prostřednictvím do daleka zářících měst proměnila v teritorium člověka. V důsledku lidských aktivit tak zaniká ekologická nika noci a s ní i biodiverzita, která byla po miliony let navázána na temnotu — naše světlo se stává ekologickým narušitelem.

Zhasnout ale neznamená odmítnout modernitu, nýbrž obnovit rovnováhu mezi tím, co potřebuje světlo a má být viditelné, a tím, co žádá tmu. Coby potřeba lidská i zvířecí je tma součástí životního řádu. Také proto Eklöf v závěru knihy formuluje soubor konkrétních doporučení, jak tmu chránit v každodenním životě. Nejde však jen o praktický návod, ale rovněž o výzvu k hlubšímu přehodnocení našeho vztahu ke světu.

Před našimi zraky se však každopádně odehrává významný historický moment: čas, který po celé epochy náležel evolučnímu vývoji jiných tvorů, je nyní obsazen světlem — a tím i časem — moderního člověka. Ztráta tmy tak není jen ekologickým problémem, ale symptomem hlubšího kulturního a dějinného posunu.

Naučit se vidět tmu

Nový zájem o biologický svět nově nasvěcuje i hranice humanitních věd. To, co dříve stálo mimo jejich zorné pole, se dnes stává zdrojem poznání. Nejde už jen o připojení několika ‚přírodních‘ faktů k dějinám kultury, ale o uznání, že příroda sama nese význam — má svou paměť a příběh, který se nás bezprostředně týká. Už jen proto, že do něj stále intenzivněji vstupujeme.

Umělé osvětlení se tak ukazuje jako víc než technický vynález: je environmentálním mezníkem. Eklöfův Manifest za tmu vybízí vnímat svět citlivěji, jako prostor sdílený s ostatními tvory. Ochrana tmy se pak stává nejen ekologickým, ale i kulturním činem a nakonec i výzvou číst dějiny nejen podle toho, co jsme se naučili vidět, ale i skrze to, co zůstává přehlíženo.

I tichý ústup nočního života včetně závažných ekologických důsledků, které umělé osvětlení za sebou zanechává, totiž patří do historického příběhu moderního člověka.