Beskydská oblast tmavé oblohy, nazývaná taktéž zkratkou BOTO, vznikla 4. března 2013. S nápadem přišel astronom Jan Kondziolka. „Ve světě podobné rezervace už existují, u nás je jedna v Jizerských horách. Řekl jsem si, proč bychom něco takového nemohli mít v Beskydech. Tma je tady taky kvalitní, navíc nechybí ani turistická infrastruktura,“ popisuje zrod myšlenky, od níž nebylo daleko k činům.

S kolegou Pavlem Suchanem připravili první návrh a s ním oslovili starosty obcí ležících v nynějším „temném“ území. „Řekli, že je to super nápad, a naše původní plány ještě tak desetkrát zvětšili,“ pochvaluje si Kondziolka. Zájem o ochranu tmy se rozšířil i přes hranice a k myšlence snižování světelného znečištění se nakonec přihlásilo sedm českých a pět slovenských obcí. Astronomové zároveň spojili síly s ochránci přírody — mezi zakládající členy rezervace patří správní orgány chráněných krajinných oblastí Beskydy a Kysuce, přidala se i místní správa Lesů České republiky.

Celkem zabírá Beskydská oblast tmavé oblohy plochu 308 kilometrů čtverečních a její hranice převážně kopírují horské vrcholy, hřebeny a údolí.

Hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve mně

Pohled na nebe člověka inspiruje odedávna — ke hvězdám se neobraceli jen přírodovědci, ale i filosofové, umělci nebo náboženští vůdci. Tmavá obloha posetá hvězdami ovlivnila vývoj vědy a kultury a představuje hodnotu, kterou je třeba uchovat pro budoucí generace.

Shodli se na tom signatáři Deklarace na ochranu tmavého nebe a práva sledovat hvězdy, podepsané v roce 2007 na Kanárských ostrovech a podpořené mimo jiné i organizací UNESCO. Není hvězd bez tmy a byli to právě hvězdozpytci, tedy astronomové, kteří si jako první všimli postupného úbytku obého. „Je to velký paradox lidstva žijícího ve vesmíru. Světlo, které z galaxie v Andromedě putovalo k Zemi rychlostí tři sta tisíc kilometrů za sekundu celých dva a půl milionu let, se k městskému člověku už nedostane. Pár kilometrů nad našimi hlavami jej zastaví naše vlastní, umělé světlo vysvícené do atmosféry a v ní rozptýlené,“ objasňuje Pavel Suchan jev, pro který mají vědci přiléhavý název: světelné znečištění.

Není to tak dávno, co se život člověka řídil rytmem Slunce. Denní shon po setmění utichal, lidé chodili spát „se slepicemi“ nebo se scházeli kolem ohňů a petrolejek. Ale s rozvojem elektřiny a stále vyšší dostupností umělého osvětlení jako by se noc ztrácela.

Přibylo míst, která nikdy nespí a na satelitních snímcích vytvářejí zářivé ostrůvky. Světlo lamp navíc samozřejmě nezůstává na místě, ale šíří se, rozptyluje se a odráží. Míst se skutečnou tmou tak na světě už moc nezbývá. Patří k nim třeba právě Kanárské ostrovy, chilská poušť Atacama nebo neobydlené oblasti Afriky a Austrálie. Tisíce hvězd, které jsou odtud vidět, si lidé z města umí jen stěží představit. Estetický zážitek ale není to jediné, o co přicházíme. Ztráta tmy narušuje přirozený rytmus lidského těla, uvyklého evolucí na střídání dne a noci.

Málokoho asi překvapí, že nedostatek světla způsobuje psychické i tělesné zdravotní obtíže. Až v posledních letech se ale začíná hovořit o tom, že škodit může i opačný extrém — přemíra světla. Lidský organismus potřebuje tmu k tomu, aby správně vytvářel hormon melatonin. Ten zajišťuje opravu případných poruch na buněčné úrovni, a chrání nás tak proti nádorovým onemocněním. Zodpovídá také za kvalitu spánku a řízení biologických rytmů.

Zjednodušeně řečeno, v kvalitní tmě se tělo dokáže snáze přepnout do odpočinkového modu, lépe a rychleji se zregeneruje. Lidé, kteří spí špatně a málo, jsou naproti tomu nejen podráždění, ale i náchylnější k nejrůznějším chorobám.

Narušením biorytmu trpí pracovníci na nočních směnách, ale i ti, kterým do okna svítí lampa veřejného osvětlení. Dopady nedostatku tmy na lidské zdraví jsou stále předmětem výzkumu, světelné znečištění ale může mít souvislost s některými závažnými civilizačními nemocemi — kromě nespavosti také s rakovinou, obezitou či diabetem druhého typu.

Tma nad zlato

Člověk může o svou tmu bojovat pomocí závěsů, žaluzií nebo masek na oči. Hůře jsou na tom ale volně žijící zvířata, pro něž může mít narušení nočního klidu katastrofální následky.

Živočichové, kteří by se v přirozených podmínkách skryli pod roušku noci, se vlivem umělého osvětlení stávají snadnou kořistí. Typický je příklad hmyzu, který se stahuje ke zdrojům světla. V blízkosti lamp ho pak rychle najdou predátoři, o svítidla se může spálit nebo se nalétáváním na ně vyčerpá až k smrti.

Světelné rozptýlení navíc hmyz odvádí od rozmnožování nebo hledání potravy. Jan Hollan, který se světelným znečištěním dlouhodobě zabývá, popisuje, že ještě před padesáti lety museli řidiči automobilů za letních nocí zastavovat, aby očistili čelní sklo vozu a reflektory od hmyzu. Dnes se s takovou potíží lze setkat ještě ve východní Evropě, ale u nás už ne — očního hmyzu zkrátka markantně ubylo. Můry, motýli, brouci nebo jepice mají přitom významnou funkci, ať už jako opylovači, nebo jako potrava pro další živočichy.

Umělé osvětlení škodí i ptákům, kteří pro světlo nevidí hvězdy a ztrácejí orientaci. U některých druhů vede delší doba světla k vyšší aktivitě a časnějšímu jarnímu rozmnožování, což snižuje šance mláďat na přežití. Osvětleným oblastem se vyhýbají některé druhy netopýrů, kteří si tak musí prodlužovat trasy a vyčerpávají se.

Za světla nemohou migrovat ani některé druhy obojživelníků a plazů. Sečteno a podtrženo, péče o tmu je nedílnou součástí péče o přírodu a zejména v chráněných oblastech by měla být minimalizace světelného znečištění samozřejmostí. V Beskydech se ochránci přírody pro rezervaci tmy snadno nadchli, zachované životní prostředí bylo ostatně jedním z důležitých kritérií jejího vyhlášení. Jak se ale ke zhasínání lamp stavěli ostatní?

Astronomům, ochranářům, turistům

Ochrana nočního prostředí neznamená žádná drastická opatření, kvůli nimž by se lidé ztráceli ve tmě. Lidské oči jsou ostatně přizpůsobivé a pro základní orientaci v prostoru jim stačí jen velmi málo světla. K žádnému plošnému zhasínání navíc v Beskydech nedošlo. Zakladatelé rezervace temné oblohy jen místním starostům vysvětlili, jak svítit lépe.

Jde především o to přistupovat k venkovnímu osvětlení s rozvahou, shodují se odborníci na světelné znečištění, tedy: svítit v nezbytně nutnou dobu, na potřebná místa a s odpovídající intenzitou. Jan Hollan v publikaci Venkovní osvětlení v obcích, vydané Ekologickým institutem Veronica, přibližuje hlavní zásady šetrného svícení. V první řadě by lampy neměly svítit vodorovně, nebo dokonce nahoru, což je třeba případ svítidel kulovitého tvaru. Ideální zdroj světla míří šikmo dolů na požadované místo a shora není vůbec vidět. Uvědomělé obce by měly instalovat svítidla, která umožňují regulovat intenzitu osvětlení, a této možnosti také využívat. Obec též může stanovit limity pro jas světelných reklam a nejlépe nařídit jejich zhasínání na dobu nočního klidu. Při instalaci jakéhokoli zdroje světla je pak třeba dbát na to, aby světlo nepronikalo do oken obytných domů.

Zmiňovaná opatření jsou veskrze logická, nevyžadují mnoho odborných znalostí a na rozdíl od jiných ekologicky příznivých praktik mohou běžnou veřejnost oslovit tím, že většinou nic nestojí, naopak vedou k finančním úsporám. Obce, které se k Beskydské oblasti tmavé oblohy připojily, už některá pravidla šetrného svícení dodržovaly dříve a na nová si rychle zvykly. „Večer se svítí tak, aby lidé bezpečně došli domů z odpoledních směn. Ráno jim světla zapínáme na cestu k prvním dopravním prostředkům. Zkrátka nesvítíme zbytečně,“ shrnuje Jan Klepáč, starosta Starých Hamrů, ležících v samém centru BOTO.

Pro pořádek je nutné dodat, že podobné vstřícné kroky jsou pro obce nepovinné — podpora BOTO je výrazem dobré vůle zastupitelstev bez právně vymahatelného závazku. „Ze začátku se báli, aby toho nevyužili ekologové třeba při územním plánování a neargumentovali tím, že se tady nemůže něco stavět,“ připouští Jan Kondziolka. Tato nezávaznost by v budoucnu mohla úsilí ochránců tmy teoreticky pokazit, na druhou stranu ale starostům pravděpodobně usnadnila rozhodování.

Oblast tmavé oblohy si navíc zatím pochvalují místní i turisté. „Až díky tomu jsem si uvědomil, co znamená v životě člověka a v přírodě tma,“ přiznává Ľuboš Stríž, starosta obce Klokočov, ležící na slovenské straně Beskyd. „Lidé v New Yorku nikdy hvězdu neuvidí. Ale já vždycky říkám, aby se z toho New Yorku přijeli na tmavou oblohu podívat k nám do Beskyd,“ dodává pyšně.

Jestli tma do Beskyd opravdu přiláká nové návštěvníky, ukáže až čas. Ti stávající ale neobvyklou noční podívanou oceňují. „Na podzim jsme tady měli ubytovanou rodinu ze Znojma. Přišli plni dojmů a zážitků, poprvé měli možnost vidět hvězdy hvězdářským dalekohledem,“ popisuje Marie Kubečková, správkyně horské chaty Dům sv. Josefa.

V Jizerských horách, kde v roce 2009 vznikla první česká oblast tmavé oblohy, skutečně návštěvnost lehce vzrostla. Do zmiňovaných celosvětově známých tmavých oblastí v Chile a na Kanárských ostrovech míří každoročně tisíce nadšenců a astronomická turistika je tu samostatným odvětvím. V Beskydech se podle Jana Kondziolky výrazné změny spíše očekávat nedají. „Těch lidí, co by sem přijeli speciálně kvůli tomu, bude tak pár desítek. Jsem ale rád, že můžeme oslovit ty, co už tady jsou, a nabídnout jim ještě něco navíc.“ Astronomové v Beskydech i Jizerských horách navíc několikrát do roka pořádají popularizační akce pro veřejnost, jako jsou astronomické dny, Noc vědců nebo společná pozorování hvězd.

Vykoukejme oblohu

O nadšení moravskoslezských astronomů vypovídají i další aktivity, jimiž se snaží hvězdné nebe „snést“ i mezi širokou veřejnost. Letos v únoru několikrát rozestavěli své dalekohledy na parkoviště obchodních domů v Ostravě a Českém Těšíně. Kolemjdoucí pak místo na konzumní zboží lákali na nebeská tělesa.

Cílem akcí, které organizátoři nazývají guerilla observing (guerillové pozorování) a pro něž se mezinárodně vžilo rovněž označení sidewalk astronomy (chodníková astronomie), nebylo nic jiného, než přimět obyvatele měst, aby na chvíli zvedli oči k nebi. Mnozí z nich byli překvapení. „Vzorek lidí byl různý, od dětí a teenagerů až po místní sběrače kovů. Spojovala je igelitová taška s nákupem v ruce a užaslý výraz, když přitiskli oko k dalekohledu,“ píší na webu České astronomické společnosti Jan Kondziolka a Pavel Kopp, organizátoři akce nazvané Vykoukáme oblohu.

„Na hvězdárnu přijdou jen ti, kteří už jsou tímhle koníčkem nakaženi. Mnozí ale ani neví, že by se o hvězdy měli zajímat,“ vysvětlují, proč vyrazit s dalekohledem do míst, která k pozorování právě vinou světelného znečištění nejsou vůbec vhodná. Šíření osvěty je přitom dalším z cílů guerillového pozorování, které se během dvou měsíců rozšířilo i za hranice kraje: „Když budeme náhodným kolemjdoucím ukazovat, že v přesvětlených městech o něco přicházejí, možná začnou se světlem hospodařit lépe než doposud.“

Beskydy na tvrdo i na měkko

Oblast tmavé oblohy nabízí návštěvníkům nevšední zážitky a zároveň přispívá k ochraně místní přírody. Z tohoto hlediska tedy představuje měkkou alternativu konvenčního turismu. Právě v Beskydech přitom turismus dlouhodobě provází řada kauz a kontroverzí. Část místní krajiny například v roce 2010 ukrojilo golfové hřiště na Čeladné. Ačkoli areál láká na krásné okolí a golf prezentuje jako mírumilovnou relaxaci v přírodě, ve skutečnosti působí tento způsob rekreace na životní prostředí veskrze negativně.

Golfová hřiště zabírají rozsáhlé plochy — v tomto případě navíc cenné — krajiny, které ploty znepřístupňují nejen širší veřejnosti, ale také původním druhům rostlin a zvířat. Údržba greenů je mimořádně náročná na zálivku a za úhledným vzhledem trávníku se skrývá intenzivní užívání průmyslově vyráběných pesticidů a hnojiv. Do krajiny se dostávají nepůvodní druhy rostlin, narušuje se vodní režim i trasy divokých zvířat. Hořkou kapkou navíc v případě Čeladné je, že se proti developerskému záměru postavilo místní občanské sdružení Beskydčan, které následně podpořil i Ekologický právní servis. Odpůrci golfového resortu dokonce našli zastání u soudu, bohužel už ale bylo pozdě.

Podobně rozporuplnou kratochvílí je lyžování. Mnozí lyžaři by se jistě označili za milovníky hor, kteří rádi tráví svůj čas na čerstvém vzduchu v lůně přírody. Budování sjezdovek však přitom často znamená změnu celého ekosystému.

Původní druhy jsou vytlačené ze svých stanovišť, případně nahrazené jinými. Odlesněné svahy trpí erozí, živočichy ruší hluk i světlo vycházející z lyžařských areálů. V Beskydech se několik let táhl spor o lyžování na severní straně Lysé hory. Sjezdovka tu fungovala padesát let, než se v roce 2000 změnilo zónování CHKO Beskydy a kilometr dlouhá lyžařská trasa v nejcennější první zóně nedostala výjimku potřebnou pro další fungování.

Proti tomuto rozhodnutí se lyžaři bouřili i přesto, že uzavřená trasa tvoří jen dvě procenta všech sjezdovek v chráněné krajinné oblasti. V roce 2002 dal tehdejší ministr životního prostředí Libor Ambrozek za pravdu správě CHKO, která nyní pracuje na znovuzalesnění svahu a jeho návratu do původního stavu.

Méně štěstí měli ochránci přírody v nedaleké Dolní Lomné. Pod záminkou zásahu proti kůrovci zde investor předloni vykácel zhruba 1,5 hektaru lesa, na němž následně vznikla sjezdovka. Případem se dodnes zabývají právníci, na nelegální sjezdovce se ale zatím lyžuje. Sportoviště navíc pochopitelně potřebuje také další zázemí, jako jsou restaurace nebo parkoviště, což znamená další zásah do beskydské krajiny.

V invazivních turistických podnicích vidí efektivní cestu k posílení ekonomiky regionu nejen soukromníci, ale často i místní zastupitelé. Finanční zájmy se tu mísí s politickým vlivem. Zároveň se ale stále najde dost těch, kteří usilují o zachování místních přírodních hodnot — příkladem může být ochrana a monitorování velkých šelem nebo právě rok stará rezervace tmy.

Alternativy měkkého turismu jsou jaksi z podstaty tišší, méně křiklavé a rozhodně také méně výdělečné — staví totiž na jiných než materiálních hodnotách. Nezbývá než doufat, že si své příznivce najdou i tak. Ostatně jak praví klasik, kdyby lidé každý večer poseděli venku a podívali se na hvězdy, nejspíš by žili o dost jinak.