Beskydská oblast tmavé oblohy, nazývaná taktéž zkratkou BOTO, vznikla 4. března 2013. S nápadem přišel astronom Jan Kondziolka. „Ve světě podobné rezervace už existují, u nás je jedna v Jizerských horách. Řekl jsem si, proč bychom něco takového nemohli mít v Beskydech. Tma je tady taky kvalitní, navíc nechybí ani turistická infrastruktura,“ popisuje zrod myšlenky, od níž nebylo daleko k činům.

S kolegou Pavlem Suchanem připravili první návrh a s ním oslovili starosty obcí ležících v nynějším „temném“ území. „Řekli, že je to super nápad, a naše původní plány ještě tak desetkrát zvětšili,“ pochvaluje si Kondziolka. Zájem o ochranu tmy se rozšířil i přes hranice a k myšlence snižování světelného znečištění se nakonec přihlásilo sedm českých a pět slovenských obcí. Astronomové zároveň spojili síly s ochránci přírody — mezi zakládající členy rezervace patří správní orgány chráněných krajinných oblastí Beskydy a Kysuce, přidala se i místní správa Lesů České republiky.

Celkem zabírá Beskydská oblast tmavé oblohy plochu 308 kilometrů čtverečních a její hranice převážně kopírují horské vrcholy, hřebeny a údolí.

Hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve mně

Pohled na nebe člověka inspiruje odedávna — ke hvězdám se neobraceli jen přírodovědci, ale i filosofové, umělci nebo náboženští vůdci. Tmavá obloha posetá hvězdami ovlivnila vývoj vědy a kultury a představuje hodnotu, kterou je třeba uchovat pro budoucí generace.

Shodli se na tom signatáři Deklarace na ochranu tmavého nebe a práva sledovat hvězdy, podepsané v roce 2007 na Kanárských ostrovech a podpořené mimo jiné i organizací UNESCO. Není hvězd bez tmy a byli to právě hvězdozpytci, tedy astronomové, kteří si jako první všimli postupného úbytku obého. „Je to velký paradox lidstva žijícího ve vesmíru. Světlo, které z galaxie v Andromedě putovalo k Zemi rychlostí tři sta tisíc kilometrů za sekundu celých dva a půl milionu let, se k městskému člověku už nedostane. Pár kilometrů nad našimi hlavami jej zastaví naše vlastní, umělé světlo vysvícené do atmosféry a v ní rozptýlené,“ objasňuje Pavel Suchan jev, pro který mají vědci přiléhavý název: světelné znečištění.

Není to tak dávno, co se život člověka řídil rytmem Slunce. Denní shon po setmění utichal, lidé chodili spát „se slepicemi“ nebo se scházeli kolem ohňů a petrolejek. Ale s rozvojem elektřiny a stále vyšší dostupností umělého osvětlení jako by se noc ztrácela.

Přibylo míst, která nikdy nespí a na satelitních snímcích vytvářejí zářivé ostrůvky. Světlo lamp navíc samozřejmě nezůstává na místě, ale šíří se, rozptyluje se a odráží. Míst se skutečnou tmou tak na světě už moc nezbývá. Patří k nim třeba právě Kanárské ostrovy, chilská poušť Atacama nebo neobydlené oblasti Afriky a Austrálie. Tisíce hvězd, které jsou odtud vidět, si lidé z města umí jen stěží představit. Estetický zážitek ale není to jediné, o co přicházíme. Ztráta tmy narušuje přirozený rytmus lidského těla, uvyklého evolucí na střídání dne a noci.

Málokoho asi překvapí, že nedostatek světla způsobuje psychické i tělesné zdravotní obtíže. Až v posledních letech se ale začíná hovořit o tom, že škodit může i opačný extrém — přemíra světla. Lidský organismus potřebuje tmu k tomu, aby správně vytvářel hormon melatonin. Ten zajišťuje opravu případných poruch na buněčné úrovni, a chrání nás tak proti nádorovým onemocněním. Zodpovídá také za kvalitu spánku a řízení biologických rytmů.

Zjednodušeně řečeno, v kvalitní tmě se tělo dokáže snáze přepnout do odpočinkového modu, lépe a rychleji se zregeneruje. Lidé, kteří spí špatně a málo, jsou naproti tomu nejen podráždění, ale i náchylnější k nejrůznějším chorobám.

Narušením biorytmu trpí pracovníci na nočních směnách, ale i ti, kterým do okna svítí lampa veřejného osvětlení. Dopady nedostatku tmy na lidské zdraví jsou stále předmětem výzkumu, světelné znečištění ale může mít souvislost s některými závažnými civilizačními nemocemi — kromě nespavosti také s rakovinou, obezitou či diabetem druhého typu.

Tma nad zlato