„Ahoj Zuzko, potvrzuji zítřek na devátou na Rosické. Zveme tě na snídani. Drahoš může být s námi a fotit. Tak zítra. Klára Z.“ Až na Zemi zavládne — jak říká náš šéfredaktor — kytarový ráj, budou takovými sms zprávami začínat všechny reportáže, napadá mě. Hledám na mapě Brna Rosickou 1 a chystám se do postele.

Následující den ráno vstávám s chutí. Na snídani a dopoledne ve společnosti ekologických květinářek Lucie „Luly“ Králíkové, Kláry Zahradníčkové a jejich dvorního fotografa a souputníka Drahomíra „Drahoše“ Stulíra se opravdu těším. Lulu tak trošku znám už pár let — jak to tak v Brně chodí, máme hodně společných přátel a známých.

Na naše první setkání ale nikdy nezapomenu. V kavárně, kde pracuje, nesla mně a mému muži jídelní lístek v angličtině, a když jsme na ni česky promluvili: „Dobrý den, dvě piva,“ vyjekla: „Jé, takže vy nejste Španělé? Ale vypadáte tak!“ S Klárou jsme zas v průběhu loňského roku chodily společně na jógu, takže si pamatuju, při kterých ásanách válí a kde je pro změnu mírně zkrácená. Klára je milá, skromná, spíš mlčenlivá a je vnučkou katolického básníka Jana Zahradníčka.

Lulu, byť je drobounká, nepřehlédnete. Obléká se excentricky a vždycky bude originálnější, než si dovedete představit. Loví poklady v sekáčích a po charitách. Jednou, když šla za družičku, si k pásku přes šaty připnula poměrně velikého černého jednorožce. Vypadalo to mimořádně. O Drahošovi vím, že dělá výstavní fotky, pracuje pro Brněnský deník a jezdí na speciálním kole, takzvané fixce.

Kytka pro Anežku

Pro toto vyprávění je ale důležité zavzpomínat na okolnosti, při kterých jsem celou originální a tvůrčí trojici potkala poprvé pohromadě. Když se koncem května 2011 ženil náš redakční kolega Vojta Pelikán, pověřila jeho Anežka své kamarádky, zahradní architektky s vytříbeným vkusem — ano, Lulu a Kláru —, aby se postaraly o její svatební kytici. Lokální a ekologicky šetrnou. „Nakonec to byl hodně alternativní podnik,“ povídá Lula a dolévá mi vynikající kávu. Vedle toho, že samozřejmě nasbíraly, co zrovna rostlo venku, sháněly také pivoňky. Uspěly až u bezdomovců, kteří si tady v brněnských ulicích v létě přivydělávají prodejem kytek z pustnoucích zahrádkářských kolonií.

Na svatbě, kde byla spousta hostů, originální kytice zaujala. „Dostaly jsme se do povědomí našeho okolí s tím, že umíme udělat pěknou kytici z divokých rostlin, a postupně se na nás obracely i další kamarádky. Po čase se nás pak právě zase Anežka zeptala, proč bychom to nemohly dělat na zakázku. Začaly jsme nad tím přemýšlet a uvědomily si, že by nás to bavilo,“ dodává Klára.

A tak vznikl Efemér. Ekologické květinářství, jehož název poukazuje na krátký život a pomíjivý luxus řezaných kytek. „Nejdříve jsme si založily webové stránky a asi rok si vymýšlely jen tak pro zábavu všelijaké — nejspíš neprodejné — projekty,“ vysvětluje Lula. Žádná promyšlená propagace, byznys plán, půjčky, pronájem obrovských zahrad, nákup tisíců sazenic a stres z toho, zda bude dost zakázek, aby zbylo na nájem a na chleba.

„Řekla bych, že právě proto, že nás nic netlačilo, že jsme to dělaly jen pro zábavu, získaly naše výtvory určitou kvalitu,“ dodává. Po roce však nastal zlom. Milého Efeméru si všiml populární foodblogger Martin Kuciel alias pan Cuketka a na svůj Facebook napsal: „I když jídelně off topic, tak tohle mi dnes udělalo radost — Efemér! Pokus o kytky trochu jinak, s uplatněním stejných principů jako v lokálním jídle.“

Tvorba Luly a Kláry získala ze dne na den stovky nových obdivovatelů a začali se ozývat noví a noví zákazníci. Ukázalo se, že Efemér nemusí být jenom hra pro kamarády a kamarádky.

Nenechat se semlít

Brněnská ulice Rosická má podle údajů v online mapách tři čísla popisná: 1, 2 a 4. Na místě to však vypadá, jako by měla pouze tu jedničku, do které mířím. Efemér si tady od loňského léta pronajímá malou pracovnu. Ve chvíli, kdy se začaly množit zakázky, už zkrátka nešlo — jak říká Lula — připravovat kytice doma v kuchyni: „Ráno se nedalo dostat ani do ledničky, všude stohy čurbesu.“

Třípatrová budova stojí hned vedle zapomenuté železniční stanice Brno-dolní. Dál už pokračuje jen charakteristická městská divočina takzvaného jižního centra: rumiště, opuštěné a nezastavěné plochy, blátivé cesty, hromádky stavební sutě, binec, náspy, polorozpadlé a oprýskané budovy Českých drah podél kolejí a mezi tím vším několik krabicových bezdomoveckých obydlí. Právě tam se s holkama a Drahošem vydáme po společné snídani na lov materiálu pro chystanou svatební kytici.

Rosická 1 ale stojí za zmínku sama o sobě. Patří totiž k místům, o kterých si hned pomyslíte: ejhle, tady něco vzniká. Vedle Efeméru zde mají své neokázalé kanclíky, dílničky a ateliérky mnohé další zajímavé projekty: 4AM (Fórum pro architekturu a média), architektonické studio Družba, galerie Tvar, několik studentů a absolventů Fakulty výtvarných umění a další. Zkouší tady také kapela Midi Lidi.

U Efeméru to vypadá moc hezky: prostě zařízená, prosvětlená místnost s velkým bílým pracovním stolem uprostřed, válenda na odpočinek při nočních šichtách, všude spousta starých a vyřazených laboratorních baněk se sušenými a klíčícími kytkami, květináče s pučícími hyacinty… Sedíme u toho velkého bílého stolu, hodujeme, povídáme si.

Efemér je pro holky stále na prvním místě zábava, krůček za krůčkem nicméně zjišťují, že se opravdu může přerodit i v byznys. Všímám si, že to v nich vyvolává určité rozpaky. Jak usilovat o skromnost a niternou kvalitu, ale současně na prvním místě vydělávat? „Kdybychom to dělaly ve velké produkci, možná by nás to ani nebavilo. Nechceme vyrábět čtyři dny v kuse dvacet adventních věnců a pak s tím jít na trh a čekat, jestli je prodáme,“ přemýšlí Klára.

Lula přikyvuje a dodává, že o takový druh interakce s klienty příliš nestojí. Nakonec mi vyprávějí, že před časem odmítly Českou televizi, která o nich chtěla točit reportáž. Zkrátka se na to necítily a nepřišly na způsob, jak si zachovat svou dosavadní anonymitu.

To je totiž druhá věc: na žádné z efeméřích fotek nenajdete Lulin ani Klářin obličej. A není to ani tak póza, jako spíš reálná nechuť exhibovat, u Luly navíc umocněná tím, že pracuje ve frekventované brněnské kavárně: „Za kavárnu se stydím. Dělám to kvůli penězům a dělám to už dlouho na to, aby mě to bavilo a naplňovalo. Je to způsob obživy, který se dá zvládnout, a zvládne to taky leckdo, takže to dělá hodně lidí, kteří nenacházejí uplatnění na reálném trhu práce… Když za mnou někdo přijde na bar a ptá se, jestli to jsem já, rudnu, stydím se, ale připustím, že ano… Nechci prezentovat ksicht, ale práci.“

Nemůžu se ale ubránit pocitu, že by stačilo obrazně řečeno lusknout prsty a Efemér by mohl fungovat ve větším i právě proto, jaký je a jaké jsou Lula s Klárou. Už teď Klára připouští, že ji přes léto — kdy nedostala včas zaplaceno za svou primární živnost, projekty krajinářské architektury — ekologické květinářství pomohlo zalepit díru v rozpočtu.

Na lovu

Efemér má v repertoáru smuteční i narozeninové kytice, ale ze všeho nejradši a de facto také nejčastěji dělá svatby. Je to zkrátka větší zakázka. „Zpočátku jsme měly trochu strach z nevěst — že budou chtít nějaké podivné dekorace, diamanty na stůl a podobně. Ale nakonec musíme uznat, že si nás vybírají skvělý holky. Nejsou urputné. Nechají nám volnost. Snažíme se zjistit, jak přemýšlejí. Pošlou nám třeba písničku, fotku, popíšou místo, odkud jsou… Vedeme takový dialog, takže je fajn, že jim můžeme ušít tu práci na míru. Děláme tak konkrétní věc, a ne produkt,“ popisuje Klára.

Na námi obleženém bílém stole je právě jedna taková svatba rozpracovaná: ve skleněných laboratorních baňkách už čekají šalvěje, levandule, suchá echinacea, kari neboli smil italský, pámelník, na stěně visí svazek sušené statice. Chybí ale ještě natrhat pár věcí, a tak se pomalu zvedáme a vyrážíme do divočiny jižního centra. Venku je chladno, ale ne tak, jak by se na půlku ledna patřilo. Stejně si narazíme čepice.

Holky popadnou navíc veliké látkové tašky a vybaví se zahradnickými nůžkami. Drahoš, jak už to tak u fotografů bývá, jde a nejde s námi. Kráčíme podél kolejí a já s napětím čekám, co Lula s Klárou uloví. Zastavujeme se u kruhového vlakového obratiště. „Říkáme tomu bazén. V létě je to plný netřesku,“ dozvídám se.

Venku jsou holky ve svém živlu. Oslovují se Lulos a Klurdo a je jich všude plno. Jako první v jejich taškách končí břečťan, posléze ho hojně doplní až avantgardní, seschlé rostliny z čeledi miříkovitých. „Podívej, tady těm fialovým bobulím říkáme cecíčky,“ ukazuje mi Lula detaily břečťanu.

Z výpravy za divokými kytkami je nakonec docela poctivá procházka. Zpět na Rosickou se vracíme s botami od bláta a kabáty obalenými suchými bodláky. Lula jenom mávne rukou: „Vždycky takhle někam dorazíme, dvě umolousaný a špinavý ženský s kabelama plnýma šáší, a stydíme se objednat si kafe.“

Aby bylo jasno. Efemér obdivuji od samého začátku, co se začal rodit, ale teď, když vidím, kolik práce a času spolkne příprava takové svatební zakázky, jsem úplně vedle. A to ještě zjišťuji, že Lula s Klárou pěstují své vlastní květiny na dvou zahrádkách v Brně. Na Kraví hoře a v Bystrci.

„Teď objevujeme divný kytky, protože nás nebaví takový to, co každý zná a obdivuje — třeba anglické růže, které jsou teď velmi populární. Docela jsme investovaly z dosavadních výdělků a objednaly spousty cibulí. Budeme čekat, co z toho vyleze,“ říká Lula a Klára doplňuje: „Zároveň jsme si říkaly, že chceme obnovit tradiční kytky, co se tady pěstovaly dřív — brutnáky, hvozdík, karafiáty. Chceme to ukázat v jiném kontextu.

Líbí se nám i slaměnky. Pěstujeme od jara do zimy: narcisy, tulipány, česneky, pivoňky, jarmánky, cínie, floxy, levandule, lilie, verbeny, růže, pakmíny, hvězdnice, jiřiny, astry — to jsou často takové, dalo by se říct, staročeské nebo babičkovské rostliny. V zimě kvetou čemeřice, také rašíme barborky a rychlíme různé cibule.“

Co ještě dodat? Svatební kytice od těchto ekologických květinářek přijde na 1000 až 1500 korun, což je v porovnání s nabídkou konvenčních květinářství spíš podprůměrná cena.

Květinové revoluce?

Pamatuji si — když jsem byla malá — že si moje maminka v létě při nákupu na trhu ráda vzala také kytičku tulipánů nebo narcisů. Moc se mi to líbilo. Vždycky jsem ji dostala do ruky, abych ji cestou domů opatrovala. Vzácný úkol. Dnes už kytky z trhu u nás, v mém malém rodném městě, zmizely úplně. Podobně je tomu v Brně.

„Všímáme si, že i tady na Zelňáku je toho rok co rok méně. Třeba před pěti lety jsem si občas koupila kytky pro sebe, ale vloni v létě už tam byl akorát Jiří Čada s mečíkama. Ostatní prodejci měli kytky ze skladů, jen pan Čada si je pěstuje sám,“ dokresluje Lula.

Že ale nemusí být všem květinový dnům konec, naznačuje třeba úspěch lokálního ovoce a zeleniny. Stále je samozřejmě co zlepšovat: domácí nabídka by měla být větší, stát by měl podporovat drobné zemědělce, a ne nadnárodní supermarkety, neměli bychom dovážet totéž, co současně vyvážíme… ale shodneme se na tom, že se z místního jídla stal populární trend, což — jak musíme doufat — může položit základ podstatnější změny. Není vyloučené, že podobný scénář už se píše i pro pochroumanou květinářskou tradici.

Už dnes můžeme vidět, že na pražských farmářských trzích kytky docela jedou. Vozí se například z obce Dřísy, kde žije několik tradičních květinářských rodin. Prodává zde ale také spolužák Luly a Kláry, „květinový lahůdkář“ Lukáš Paderta, který pěstuje na rodinném statku v Újezdu u Cerhonic na 250 druhů květin.

Soukromě ale tipuji, že Efemér na trhu nikdy postávat neuvidíme. A nejen pro jejich introvertní charakter. Při přístupu, který zaujímají, si nedovedu představit, že by výrazněji zmasověly: to, jak si hrají s rituály ročních období, mystikou i křesťanskou tradicí, anebo jak zaujatě si dokážou se svými klienty dopisovat, naznačuje, že Lula a Klára nejsou květinářky, ale spíš umělkyně. Z toho titulu patří spíš na mezinárodní designovou přehlídku Designblok než na Jiřák či Náplavku.

„Jo, Zuzi, prosím tě, hlavně tam nepiš, že děláme kytky s příběhem. Z toho už máme osypky, když to o nás lidi říkají,“ vzpomene si ještě Lula, když se loučíme. Jasná věc, na to, aby všichni poznali, že Efemér jsou kytky s příběhem, to přece nemusím ani psát.