Los, který se stal Emilem, aneb O bezvýchodné krizi české krajiny

Michal Hořejší

Mladý los putující střední Evropou budí mimořádné lidské emoce. Zároveň jeho příběh jasně ukazuje, jak mylná je představa, že přírodu lze „zachránit“ tím, že jí ve světě zdevastovaném lidmi vymezíme „ostrůvky bezpečí“.

Lidé s obavami sledovali, zda los „Emil“ dorazí bezpečně do cíle. Jenže příroda žádný cíl nezná. Její podstatou je neustálý pohyb. Foto Elch Emil Fanpage

Los Emil po dlouhých útrapách minulý týden dorazil na Šumavu. Tedy tam, kde jsme předpokládali, že zamýšlel ukončit svou mnohatýdenní anabázi — podivný, takřka pětisetkilometrový oblouk z Polska přes Moravu k Dunaji, do rakouského Waldviertlu. Záměrně píšu anabázi, protože o migraci ve vlastním smyslu slova v Emilově případě rozhodně nešlo. Mně však půjde právě o ni.

Emilovo putování včetně dramatického uspání a převozu lze nahlížet a interpretovat různě. Proč? Především proto, že Emilův příběh nepsal los sám svým pohybem a chováním. Emilův příběh psali tisíce lidí na sociálních sítích, regionální novináři, ale třeba i státní orgány ochrany přírody.

Emilovo putování po sobě zkrátka nezanechalo jen stopy v půdě, olámané ovocné stromy či srst na plotech zahrad. Zanechalo po sobě také, a nutno říct že především, robustní reflexi v mediálním prostoru a v prostoru sociálních sítí. Reflexi, která nejen nevyhnutelně odrazila, jak se Češi vztahují k divoké přírodě, ale také nastínila, jaké možnosti česká ochrana přírody v době sílící druhové krize vůbec má.

Příběh polidštěného losa

Budu konkrétní. Kauza Emil ukázala jednu skvělou věc. Zvířata máme rádi a příroda nám není lhostejná. Sítěmi i novinami celé ty čtyři měsíce znělo jediné upřímné přání: „Emilova cesta musí dopadnout dobře. Musí se ve zdraví dostat do cíle.“ Emil v nás vzbudil skrznaskrz dobrou emoci a ukázal, že ohrožení přírody spoustu z nás nenechává lhostejnými. Což rozhodně není málo!

×