Los Emil po dlouhých útrapách minulý týden dorazil na Šumavu. Tedy tam, kde jsme předpokládali, že zamýšlel ukončit svou mnohatýdenní anabázi — podivný, takřka pětisetkilometrový oblouk z Polska přes Moravu k Dunaji, do rakouského Waldviertlu. Záměrně píšu anabázi, protože o migraci ve vlastním smyslu slova v Emilově případě rozhodně nešlo. Mně však půjde právě o ni.

Emilovo putování včetně dramatického uspání a převozu lze nahlížet a interpretovat různě. Proč? Především proto, že Emilův příběh nepsal los sám svým pohybem a chováním. Emilův příběh psali tisíce lidí na sociálních sítích, regionální novináři, ale třeba i státní orgány ochrany přírody.

Emilovo putování po sobě zkrátka nezanechalo jen stopy v půdě, olámané ovocné stromy či srst na plotech zahrad. Zanechalo po sobě také, a nutno říct že především, robustní reflexi v mediálním prostoru a v prostoru sociálních sítí. Reflexi, která nejen nevyhnutelně odrazila, jak se Češi vztahují k divoké přírodě, ale také nastínila, jaké možnosti česká ochrana přírody v době sílící druhové krize vůbec má.

Příběh polidštěného losa

Budu konkrétní. Kauza Emil ukázala jednu skvělou věc. Zvířata máme rádi a příroda nám není lhostejná. Sítěmi i novinami celé ty čtyři měsíce znělo jediné upřímné přání: „Emilova cesta musí dopadnout dobře. Musí se ve zdraví dostat do cíle.“ Emil v nás vzbudil skrznaskrz dobrou emoci a ukázal, že ohrožení přírody spoustu z nás nenechává lhostejnými. Což rozhodně není málo!