Ludgeřovice, Ostrava, Opava, Lukov, Děhylov, Čavisov, Bítov u Bílovce, Nový Jičín, Zlín. To jsou jen některá zastavení samce losa evropského, který už déle než měsíc prochází naší krajinou -- a budí pozornost, kdekoliv se objeví. Možná ještě pozoruhodnější než jeho putování Moravou jsou ale reakce, které vyvolává u laické i odborné veřejnosti. Jako by se naše senzitivita vůči volně žijícím zvířatům proměnila. A to výrazně v losí prospěch.

Losi se do Československa začali spontánně vracet z Polska, po pěti stech letech od vyhubení. V roce 1957 byl v Polabí spatřen a velmi záhy zastřelen první z nich. Během sedmdesátých let se u nás začali dokonce rozmnožovat. Jejich celková populace se na počátku devadesátých let odhadovala až na padesát jedinců a po stržení železné opony na stabilních patnáct až dvacet jedinců.

Už od příchodu onoho legendárního prvního vytvořili za několik dekád svého spolubytí s lidmi statistiku smutných konců buďto zastřelením, anebo — častěji — fatálním střetem s autem či vlakem.

Zdá se až absurdní, že při náhodných letmých setkáních si je mnoho lidí pletlo s koněm, krávou nebo jelenem. Češi zkrátka odvykli, že losi do naší přírody patřili kdysi úplně stejně jako třeba do té skandinávské.

Bod zlomu nastal v červnu 2016, kdy u brněnského úseku dálnice D1 měla být odchycena losice s odrostlým mládětem a převezena do Pošumaví, protože tam se českým losům přece „daří nejlépe“. Zásah s vrtulníkem, hasiči, tuctem různých policistů a veterinářem jedoucím na koni s uspávací puškou, to vše s podkresem westernové hudby v hlavních zprávách na Nově byl příběh, který, jak se později ukázalo, poznamenal půlku republiky.

Ačkoliv jde po zubrovi o druhé největší evropské savce, losí duše je překvapivě křehká. Obě dvě zvířata zahynula při zákroku hrůzou. Z narkózy už se neprobudila.

Aktéři zásahu, vedeného — bez ironie — s nejlepšími úmysly, byli upřímně zarmoucení výsledkem. Dostali nicméně svou životní lekci o limitech vědeckého pozitivismu i podobách veřejného pořádku. Jako tehdejší mluvčí brněnské policie v nepublikovaném rozhovoru k tématu situaci shrnul slovy: „Holt si musíme vybrat, jestli chceme auta a pokrok, anebo přírodu a zvířata.“

Češi si vybrali, aniž by tušili, že si vybírají. Spustila se lavina kritiky zásahu z řad biologů. Poukazovali na poznatky polských a skandinávských, zejména finských ochránců přírody. Shodovali se na tom, že losi se pokud možno neuspávají. Nenahánějí se velkými skupinami lidí. Nepronásledují se helikoptérou. Prostě se čeká, až los odejde sám, případně se něžně odeskortuje k nejbližšímu lesu.

Požárníci losovi pomáhají jen tehdy, když se například opil zkvašenými jablky a spadl někomu do zahrady, kde zůstal viset v koruně stromu, anebo když lezl přes svodidla dálnice a zůstal na nich viset, anebo když vlezl do obchodu a spadlo na něj pět regálů, což jsou všechno skutečné příběhy.

Losům se zkrátka pomáhá, jenom když jsou v úzkých a s lidským světem si sami neporadí. Ne když si k nám na zahradu jenom přišli zaplavat do bazénu a pohrát se sekačkou, rozprašovačem nebo něčím jiným, jak ukazuje bezpočtu reálných záběrů na youtube. V takovém případě se máme zavřít doma, z bezpečí nad nimi žasnout, obdivovat je, točit je na mobil a postovat kamkoli, aby se s námi potěšili také ostatní. Přinejmenším v situaci, kdy je losů v celé republice dvacet a jsou přísně chráněni.

První, kdo tahle pravidla slušného chování při setkání s losem pochopil, byla — světe div se — česká veřejnost, a nikoli třeba Ředitelství silnic a dálnic jakožto instituce zodpovědná za stavbu biokoridorů pro migrující živočichy a dodnes kritizovaná za to, že při stavbě biokoridorů nevychází z poznatků o místech skutečných zvířecích přechodů, ale staví biokoridory, kde se jí zamane, více jako greenwashing než jako pomoc živočichům.

Vox populi, vox dei

Zásadní rozdíl mezi losím zjevením v létě 2016 a létě 2025 byl patrný okamžitě. Jazyk referování o unikátním živočichovi totiž svědčil o proměně uvažování o volně žijících zvířatech a o tom, jakou roli v jejich životech my, lidé, máme hrát. Nedá mi pár takových příspěvků necitovat:

„Pracovníci Agentury ochrany přírody mají s odchytem losů a jejich převozem na Šumavu mnoho zkušeností. Před několika lety pod jejich vedením za přítomnosti veterináře ZOO Brno a policie s vrtulníkem zabili losici i s mládětem.“ „Uštvěte ho jako samici s mládětem u Brna... Pak ho nechte uspat a kňourejte, že jsou ohrožený.“ „Někdo cizí bude rozhodovat o tom kam ho odvezou? Zeptali se ho vůbec, jestli na tu Šumavu chce?“ „To jsou úvahy. Sám přišel, sám odejde.“ „Proč ho chtějí uspávat a odvážet pryč? Ohrožuje někoho? Jak přišel, tak zase odejde. U nás v Žacléři byl taky jeden a zase odešel. On prostě jen hledá cestu.“

Různé diskuse pod články či obecnými zprávami bývají mnohdy vnímány jako biafra ducha, jíž je lepší se na hony vyhnout. V tomto konkrétním případě ale překvapovaly mírou emaptie vůči zvířeti a — troufám si tvrdit — hlavně erudice na téma správného postupu: pokud možno nezasahovat a ponechat živočichovi jeho autonomii.

V podobném unisonu se nesla i rétorika ostatních, kdo se k losí odyseji vyjadřovali: od reportáží v tisku, přes mluvčí Agentury pro ochranu přírody a krajiny či mluvčí ostravské policie až po vyjádření oslovených veterinářů, zjevně poučených příhodou z roku 2016.

Všichni se svorně tetelili, že „přivolaná policejní hlídka vůbec nezasahovala a jen krásného tvora pozorovala“, „že se policistům klidné a spokojené zvíře podařilo natočit“ a že „los odkráčel dále po řece a strážníci místo opustili“.

Internet zvířat

V roce 2018 vyšla v českém překladu kniha Internet zvířat Alexandera Pschery, jež v německém originále spatřila světlo světa už o čtyři roky dříve. Kniha hlásala, že „pouze nová forma komunikace zase dokáže nadchnout lidi pro zvířata“ a opěvovala „disruptivní moment technologie, kdy investiční bankéř z Frankfurtu na moment zapomene na své Porsche a spřátelí se na internetu s žábou pralesničkou“.

Autor zastával východisko, že skrze monitorování každého živého tvora včetně jednotlivců z hmyzí říše a jejich sledování přes internet živočichy individualizujeme podobně, jako vnímáme své domácí mazlíčky.

Vybudujeme si tak k mimolidským živým bytostem úplně nový typ vztahu než odosobněný karteziánský pozitivismus, který selhal. Prizmatem toho, že jsou subjekty, nikoliv objekty našeho poznání, je budeme schopni autenticky, dobrovolně a účinně chránit.

Na názor oponentů, že plošným stalkováním všeho a všech může hrozit naprosté odkouzlení přírody, která přijde o svá tajemství i o postavení naší poslední výspy a úniku právě před světem technologií, Pschera zdatně argumentoval, že odkouzlení přírody nehrozí. Přesto jsem se tehdy zařadila spíše mezi jeho odpůrce, rezonující víc s ekofilosofy typu Davida Abrama, kteří vyrážejí od monitorů ven, aby se sami „stávali zvířetem“, a plošný monitoring je pro ně orwellovskou noční můrou.

Na Internet zvířat jsem pak zapomněla — přesně do začátku letošního června, kdy se objevil los v Ludgeřovicích a následovaly všechny zmíněné debaty a reportáže. A musela jsem dát Pscherovi prozatím částečně za pravdu. Ludgeřovický los totiž není nic jiného než prototyp, jak internet zvířat může vypadat v praxi. Nemá sice monitorovací obojek, ale veřejnost nadšeně sleduje a komentuje každý jeho krok.

Nehraje se tu jen o to, jestli los přežije naše auta, vlaky a pytláky a dojde k Lipnu, anebo bude pokračovat ještě dál. Hraje se o to, co Pschera v roce 2014 postuloval jako otázku: jsme už jako společnost dost zralí na to, abychom unesli, že víme o vzácném zvířeti, a nechceme ho připravit o život, respektive ho s o to větší vervou chceme ochránit?

Hra o naši obecnou senzitivitu vůči mimolidské přírodě je vzhledem ke stavu světa teď větší vabank než život jednoho konkrétního zvířete. Tohle jedno putující zvíře je ale lakmusovým papírkem toho, jak obstojíme.