Evropský parlament po letitém tlaku ustoupil a zmírnil ochranný status vlka obecného, který se především v poslední dekádě navrátil do takřka celé Evropy. Rozhodnutí europoslanců je špatné. Nejen proto, že parlament popřel komplexní vědění o významu vrcholových predátorů pro obnovu ekosystémů, ale i proto, že nepokrytě podlehl „farmářské“ lobby.

Nebudu se zde rozepisovat o tom, nakolik nesmyslná je stále dominující představa o tom, že počty vlků rostou přímo úměrně s množstvím dostupné kořisti, a vlci se tudíž mohou přemnožit. A nebudu psát ani o tom, že hospodářská zvířata prokazatelně tvoří jen zlomek potravy evropských vlků.

Chci napsat o své vlastní zkušenosti s chovem ovcí v oblasti, kterou sdílíme s vlčí rodinou (záměrně nepíšu „smečkou“, jde o zavádějící termín). Text to bude krátký, sdělení prosté a vyznění jednoznačně ve prospěch vlka.

Není obrany

Když jsem se před čtyřmi lety rozhodl na části své nevelké louky chovat ovce, bylo to proto, že jsem si přál zvýšit druhovou pestrost. Ovce se u nás chovaly odedávna, až do konce 90. let minulého století. Pamatoval jsem si krátké trávníky s trsy kopřiv a solitérními bodláky a pamatoval jsem si snad i hojnost motýlů. Hmyz ubyl z mnoha důvodů, absence pastvy mezi ně ovšem nejspíš spadá.

Mým cílem tedy nebylo „pořídit živé sekačky“ a nebylo jím ani obchodovat s jehněčím. Smyslem bylo jen a jen prospět lokální biodiverzitě. To je důležité. Nejsem chovatelem v pravém smyslu slova, což je možná i slabina mého výkladu.

I proto, že mé pohnutky byly ekologické, jsem nestál o to, aby mé ovce posloužily coby potrava vlkům, kteří místním biotopům prospívají nejpozději od roku 2015. Vím to z fotopastí, pobytových stop, z dat monitoringu, ale i z informací o stržených ovcích v okolí. Bylo nevyhnutelné ovce chránit. Provedl jsem tedy rešerše. Přečetl různé texty na internetu, poptal se známých a jejich známých, podíval se na film Vlci na hranicích.

A nestačil jsem se divit. Ze svědectví i článků bych totiž nabyl přesvědčení, že účinná ochrana stád proti vlkům prostě neexistuje. Vlk byl všude soustavně zobrazován jako tvor, který nepřetržitě vymýšlí, jak se dostat ke skopovému, nebo dokonce jen k prostému dávení ovcí.

Opakovaně se přitom objevovalo tvrzení, že i „elektřina“ je řešením pouze dočasným. Vlk ji totiž nakonec překoná — přeskočí nebo podhrabe. Řešením není ani pes a ani pastevec. Pouze „regulace“ predátora, který do dnešní krajiny nepatří.

Obrátil jsem se i na Agenturu ochrany přírody, Správu CHKO Šumava a na Český svaz ochránců přírody, který na Šumavě pase asi stohlavé stádo. Všichni doporučovali elektřinu, konkrétně sítě. Nakonec jsem tedy za zhruba dvacet tisíc korun pořídil devadesáticentimetrové sítě včetně zdroje napětí. S tím, že se prostě nechám překvapit. A jelikož vlkům fandím, jejich případný lov prostě přijmu.

Potřeba péče

Jak to dopadlo? Nebudu nikoho napínat: Ovce mám už pátou sezónu, sítě pořád tytéž a „útok“ dosud nepřišel. Navzdory tomu, že takřka veškeré okolní chovy ztráty skutečně mají. Jak je to možné? Jednoduše. Jsem totiž nadále výjimkou. Sítě u nás takřka nikdo nemá. Proč, když fungují a stát je zemědělcům dokonce dokáže plně uhradit?

Odpověď je snadná. A je klíčem k pochopení napětí mezi „farmáři“ a ochranou přírody. O sítě, na rozdíl od ohrad nebo pletiva doplněného elektrickými dráty, je totiž potřeba se starat. K tomu, aby byly účinné, tj. byly pod napětím aspoň 5000 voltů, je nutné udržovat je nezarostlé. Jelikož jsou pod vysokým napětím, ovce je zkrátka nevypasou, aktivní jsou zhruba od dvaceti centimetrů nad zemí. Proto je nezbytné sítě alespoň dvakrát za sezónu přesadit a podežnout.

Sám to dělám tak, že pastvinu pomocí drátů dělím na dvě části, mezi nimiž ovce podle tempa pastvy přeháním tak, aby bylo vypaseno. Když je potřeba, pod ploty pokosím v té části, kde ovce zrovna nejsou, a po přehnání pokosím i druhou část. Dvě stě metrů plotu mi zabere zhruba čtyři hodiny. Trávu ukládám na hnojiště.

Pasivní příjem

A právě zde je zakopaný pes. U pětihektarové pastviny obehnané 1200 metry plotu zabere údržba jednorázově dvacet čtyři hodin, tedy tři pracovní dny jednoho zaměstnance. Znamená to náklady, komplikace. Co se děje? Z ovcí rázem přestává být zdroj pasivního příjmu, stává se z nich také starost. V kontextu zvyku navíc starost zcela zbytečná.

Jsem přesvědčen o tom, že zemědělství znamená především péči, tj. zejména respekt ke krajinným, fyzickým a sociálním kapacitám. Obávám se, že s chovem ovcí je to podobně jako s rostlinou výrobou, která už dekády spočívá v tom, že nemnoho lidí obhospodařuje obrovské plochy jen s pomocí těžkých strojů, hnojiv a pesticidů. Jen tak se totiž zemědělský byznys vyplatí, tak je nastavený standard, tomu se recentně říká farmaření.

Co z toho plyne? Kritika vlků a mnohdy snad i upřímná víra v jejich krvelačnost nekotví jen v jakési lidské přirozenosti reprezentované pohádkou o Červené Karkulce, jak se mnohdy uvádí. Ne. Motiv krvelačného vlka, který překoná každou překážku, je do velké míry dílem dnešní veřejné debaty a současných mluvčích. Zejména pak těch, kteří svými vyjádřeními šibalsky maskují, že problém s vlky neplyne z povahy vlků, nýbrž ze snahy farmářů nenavyšovat finanční náklady.