Ne vlk, to farmář je problém
Michal HořejšíVeřejný obraz vlka je žalostný, a především zcela nepravdivý. Ač často zaznívá, že strach ze šelmy tkví v kulturní zkušenosti, pravým důvodem je způsob, jímž o vlcích mluví zemědělci. Ti živením hysterie umně maskují své finanční zájmy.
Evropský parlament po letitém tlaku ustoupil a zmírnil ochranný status vlka obecného, který se především v poslední dekádě navrátil do takřka celé Evropy. Rozhodnutí europoslanců je špatné. Nejen proto, že parlament popřel komplexní vědění o významu vrcholových predátorů pro obnovu ekosystémů, ale i proto, že nepokrytě podlehl „farmářské“ lobby.
Nebudu se zde rozepisovat o tom, nakolik nesmyslná je stále dominující představa o tom, že počty vlků rostou přímo úměrně s množstvím dostupné kořisti, a vlci se tudíž mohou přemnožit. A nebudu psát ani o tom, že hospodářská zvířata prokazatelně tvoří jen zlomek potravy evropských vlků.
Chci napsat o své vlastní zkušenosti s chovem ovcí v oblasti, kterou sdílíme s vlčí rodinou (záměrně nepíšu „smečkou“, jde o zavádějící termín). Text to bude krátký, sdělení prosté a vyznění jednoznačně ve prospěch vlka.
Není obrany
Když jsem se před čtyřmi lety rozhodl na části své nevelké louky chovat ovce, bylo to proto, že jsem si přál zvýšit druhovou pestrost. Ovce se u nás chovaly odedávna, až do konce 90. let minulého století. Pamatoval jsem si krátké trávníky s trsy kopřiv a solitérními bodláky a pamatoval jsem si snad i hojnost motýlů. Hmyz ubyl z mnoha důvodů, absence pastvy mezi ně ovšem nejspíš spadá.