Čeští ministři zemědělství se tradičně věnují hlavně rozdávání dotací, zachování daňových výjimek na tichá vína či naposledy péči o oficiální status „české pivní kultury“. Zásadní problémy zemědělství však neřeší.

Ročně zmizí na dvacet milionů tun orné půdy v důsledku eroze, krajina je sycena chemií a nadále ubývá druhů rostlin, živočichů a mikroorganismů. Vládní neschopnost ohrožuje zdravou krajinu, potravinovou bezpečnost a samy základy naší prosperity.

Dává smysl spojit zemědělské dotace s dodržováním pravidel hospodaření, která brání erozi? Jistěže. Aktuální návrh z dílny ministra Výborného však chce pokutovat farmáře až poté, co svým hospodařením erozi způsobí. Rozkolísané klima a problémy spojené se současným modelem hospodaření však vyžadují zcela jiný přístup, než je stávající regulace — efektivní poradenství přímo v terénu a cílenou podporu zemědělců mnoha drobnými opatřeními.

Kvalitní půda — kvalitní potraviny — zdravá společnost

Za posledních sto let zmizelo z české krajiny asi milion hektarů zemědělské půdy — vzala si ji města, průmyslová centra a dálnice, v poslední době pak obchodní centra a parkoviště. Zvyšuje se odtok vody z neprodyšně zastavěných lokalit a snižuje se schopnost zbývající půdy zadržovat vodu. Sucho se střídá s bleskovými povodněmi, které stále častěji přichází „shora z pole“ než „zdola od potoka“. Půdy degradují v důsledku celé řady vzájemně se podporujících faktorů: ztráty organické hmoty, okyselování, utužení, rozpadu půdní struktury a především právě vodní a větrné eroze.

Příčiny jsou všeobecně známé. Přechod na velkovýrobní způsob hospodaření, rozorání přirozených prvků a mezí, zornění svažitých pozemků či plošné odvodnění krajiny melioračními trubkami.

Po sametové revoluci poklesly v důsledku nárůstu dovozů stavy hospodářských zvířat v krajině, snížilo se množství organické hmoty navrácené do půdy ve formě hnoje a ustoupilo se z pestrých osevních postupů. Půdu utužují stále těžší stroje. Nadužívání průmyslových hnojiv podporuje biochemickou degradaci půdy. A k tomu působí klimatická změna: průměrné letní teploty jsou vyšší až o tři stupně Celsia, takže vzrůstá výpar a v pěstební sezóně chybí někdy až stovky milimetrů srážek. Naše krajina se pomalu mění v step.

Až sedmdesát procent půd je ohroženo vodní erozí a dvacet procent erozí větrnou. Celkový stav našich půd se stále zhoršuje a výnosy i kvalita potravin klesají. Jedině technologie regenerativního a precizního zemědělství a dobře spravované moderní ekologické farmy tomuto trendu vzdorují.

Osamocení zemědělci

Farmáři a farmářky pociťují na své práci spjaté s půdou měnící se klima a extrémní projevy počasí nejvíc. Vidí, jak se příroda čím dál obtížněji regeneruje, jak ubývá mnoho druhů včetně opylovačů, a chápou, že současný ekonomický model — vedoucí k nevyhnutelnému vyčerpávání půdy — je neudržitelný. Od státu čekají jediné: zajištění stabilních podmínek, za kterých budou pěstování plodin a chov zvířat udržitelné.

V současnosti jsou vládní regulace „úplně všude a pomáhají jen málokdy“. Zemědělská politika je pro farmáře nepřátelská. Zatěžuje je těžkopádnou byrokracii a pověstné dotace jsou jen nezbytné zlo, které jejich rukama beztak jen propluje k oligopolům dodavatelů předražených hnojiv, osiv a technologií, případně k majitelům půdy.

Výsledkem je nákladný a nefunkční zemědělský systém, v němž farmáři tráví víc času vyplňováním tabulek o správném hospodaření než vlastní prací na poli nebo ve stájích. Stará generace sedláků odchází, podniky se slučují do větších celků a do sektoru se místo mladých lidí stahuje velký investiční a spekulativní kapitál, který dál šroubuje cenu degradované půdy, na níž je zase o něco méně možné rozumně a šetrně hospodařit.

Eroze státní regulace

Současná vláda postupně vzdala snahu omezit pesticidy, obnovit biodiverzitu a nyní ustoupila agrární lobby i v boji proti erozi. Ministr Výborný smetl dlouho připravovaná protierozní pravidla ze stolu s těmito slovy: „Cíl zůstává stejný; zemědělec musí mít půdu bez erozní události, ale je na něm, jak se pokusí cíle dosáhnout, aby se půda nezhoršovala. Pokud to nedokáže, budou následovat sankce.“

Na tiskové konferenci pak prezentoval komplikované schéma pro zjišťování a přezkoumávání erozních škod a zpětné odebírání dotací, které má následovat poté, co se opakovaně prokáže „eroze z vyšší moci“. Co je taková vyšší moc v časech, kdy jsou klimatické extrémy normou, nikoli výjimkou, už ministr nesdělil.

Výborného záměr nijak neřeší nefunkční systém monitoringu eroze, který dnes zachytí pouhou desetinu všech erozních událostí. Hlídač je slepý — a to se problematice věnuje hned několik úřadů a institucí! Navíc stále vycházíme z půl století starých map rajonizace, ačkoliv bychom se měli řídit aktuálními daty a klimatickými modely. Vláda nadto čtyři roky škrtila výdaje na komplexní pozemkové úpravy, zcela nezbytné pro obnovu remízků, mezí, suchých poldrů nebo pro osvobozování potoků z melioračních trubek a narovnaných koryt.

Opravdový hazard představuje v ministrově návrhu oslabení povinnosti ochrany nejohroženějších půd a u nejrizikovějších plodin. Nejlepším řešením by bylo nechat některá pole — často obhospodařovaná spíš kvůli dotacím než výnosům — zarůst travou nebo lesem a zemědělcům pomoci v přechodu na nový, udržitelnější model obživy.

Nakonec jde jen o návrat k tradiční praxi, jak ji popsal v devatenáctém století český obrozenec Václav Krolmus:

„Čeští rolníci na roklích a na údolích, na stráních, v oupadech, do kterých voda přicházíla, pole nezakládávali, protože byly přesvědčeni, že by jim je vody zatopily, vypláchly, strhly a tu nejlepší zemi odnesly. Za tou příčinou nechávali taková poležení trnem a trávou zarůstati, paloukem nebo loukou ležeti, aby je vody nestrhaly. Neb co z toho rolník má, který louky na takových místech, pastvišťata v kopaniny obrátí? Že mu lijavci dobrou zemi zkypřenou s osením, kterou už za dlouhá léta nadělali, nejednou odejmou, odnesou a mrtvou zemi neúrodnou ponechají.“

Neměňme přírodu, ale lidské chování

V časech rozkolísaného klimatu a ekologické i ekonomické krize je ochrana půdy prioritou pro přežití. Jednu z cest ukazuje zemědělská politika „New Dealu“ amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta ve třicátých letech minulého století. Nově vynalezené pluhy a naftové traktory rozoraly velké pláně, čímž prérii otevřely nejen statisícům osadníků, ale také gigantické vodní a větrné erozi. Výsledkem byly prachové bouře. Lidi se dusili, dobytek umíral a zadlužení farmáři přicházeli o půdu na úkor bank.

Roosevelt po vítězných volbách v roce 1933 přišel se zdánlivě bizarním řešením: zemědělcům se platilo za to, že půdu neobdělají, aby mohla zarůst a eroze se zmenšila. Nová agentura na ochranu půdy zaváděla nové zemědělské techniky bránící erozi. Klíčovou iniciativou byly také Občanské ochranné oddíly zapojující nezaměstnané mladé muže do rozsáhlých krajinných úprav a sázení stromů po celých Spojených státech amerických.

Ochrana půdy, vody a krajiny v časech klimatické změny nevyžaduje centrální plány a gigantické projekty, ale kombinaci mnoha drobných opatření, inteligentní souhru transparentních pobídek, poradenských služeb, znalostí místních specifik a důkladné porozumění důsledkům klimatické změny pro zemědělství.

Potřebujeme funkční společenskou smlouvu mezi městem a venkovem, která přinese ochranu krajiny, zdravé a kvalitní potraviny za dostupné ceny i moderní decentralizovanou energetiku založenou na obnovitelných zdrojích. Nezbytné je také, aby se stát zbavil přístupu k půdě a krajině z časů kolektivizace zemědělství, aby přestal přehlížet fakt klimatické změny, vzal v úvahu současné poznatky o tom, jak jí čelit, a zastavil drancování venkova kořistnickými investory.