Koncem dubna Evropský parlament podpořil návrh Evropské komise radikálně oslabit ekologické podmínky pro čerpání veřejných peněz ze zemědělských dotací v rámci takzvané Společné zemědělské politiky, tedy třetiny rozpočtu Evropské unie, která má sloužit zajištění produkce potravin při zachování dlouhodobé sociální i ekologické udržitelnosti. Agroprůmyslová lobby opět zvítězila.

Oslabování dotačních podmínek jako závod ke dnu

Několik let dojednávaná pravidla, jako je vyčlenění části polí pro přírodu, střídání pěstovaných plodin nebo zajištění minimálního pokrytí půdy pro její ochranu, se v řádu týdnů podařilo úplně škrtnout nebo významně oslabit. Rychlost a netransparentnost celého procesu překvapila i ostřílené pozorovatele. V Evropském parlamentu se například návrh schvaloval bez jakékoli diskuze a hlasování se narychlo přesouvalo o den dřív kvůli obavě, aby byl přítomen dostatek europoslanců.

Proti návrhu přitom nebyli jen vědci a občanské ekologické organizace, ale také mnozí zemědělci, například celoevropská organizace ekologických zemědělců IFOAM nebo organizace menších zemědělců Via Campesina.

Nyní bude velmi záležet, jak se k implementaci návrhu postaví ministr zemědělství Marek Výborný v rámci národních pravidel, který přitom sám na oslabení pravidel tlačil. Jednotlivé státy budou mít totiž v konkrétních oblastech relativně velkou volnost, jak pravidla aplikovat.

Zásadní rovněž bude, jestli ministr zasáhne také do takzvaných ekoschémat, což jsou dotační tituly s již primárně environmentálním významem. V pravidlech ekoschémat mají státy téměř naprostou volnost, takže po oslabení základních podmínek bude agroprůmyslová lobby prosazovat klasický „závod ke dnu“ s argumentem, že nemůžeme podmínky nastavit přísněji než v jiných státech, abychom naše zemědělce neznevýhodnili.

Dotace nejsou svaté právo

V tom se odráží základní problém dotací Společné zemědělské politiky. Jako by se vžila myšlenka, že zemědělské dotace jsou svatým právem zemědělců, na které se nesmí sahat ani je nějak podmiňovat. To je ovšem nebezpečná představa. Zemědělské dotace jsou veřejné peníze, které musí mít jasný účel a napomáhat transformaci zemědělství k udržitelnějšímu modelu. Jinak jsou neospravedlnitelné.

Současný převažující model hospodaření je totiž v době sílících dopadů klimatické krize a alarmujícího úbytku polní biodiverzity dlouhodobě neživotaschopný. A většina zemědělských dotací právě tento model udržuje při životě tím, že poskytuje zemědělcům peníze, aniž by po nich vyžadovala konkrétní výstupy a veřejné služby. Když už se pak některé podmínky po několikaletém vyjednávání zavedou, jsou po protestech zemědělců, tedy příjemců dotací, rychle rušeny.

Vrcholem pak je, že když přijde nečekaná pohroma, jako třeba letošní dubnový mráz, který napáchal škody na ovoci a vínu, nebo sucha před a po roce 2018, dáme zemědělcům miliardové kompenzace, aniž bychom po nich požadovali, aby poskytnuté peníze využili na konkrétní adaptační opatření. Mnozí zemědělci tak pokračují v současném způsobu hospodaření s předpokladem, že stát je vždy jako strategické aktéry zachrání. Co budeme ale dělat za pět, deset nebo dvacet let, kdy budou klimatické extrémy mnohem častější?

Je otázkou, zda Společná zemědělská politika, která tvoří třetinu evropského rozpočtu, se za současného nastavení neukazuje jako neospravedlnitelná — a podle všeho i nereformovatelná.

Je proto možná načase vzít podstatnou část jejího rozpočtu, která by i tak již dnes měla sloužit k transformaci k adaptovanému a k přírodě šetrnému hospodaření, a přesměrovat ji do dotací, které budou mít jasný účel a bude je spravovat někdo, kdo není ve střetu zájmů. Nyní veškeré dotace spravuje ministerstvo zemědělství, které ale pořádně neví, jestli má s ohledem na svůj název hájit pouze zemědělce — a to jen některé, anebo společnost jako celek a naši společnou budoucnost.

Dotační podmínky ve výsledku vypadají jako paskvil, se kterým není spokojen nikdo, a přitom neřeší krize, kterým čelíme. A ačkoli v rámci dotací existují i některá dobře cílená opatření, jako jsou třeba biopásy nebo agrolesnictví, využívají se minimálně, protože zemědělci jich při přísunu „bezpodmínečných“ peněz nemají potřebu využívat.

Agroprůmyslová lobby tlačí na pilu velmi obratně, ale měla by si dát pozor, jestli si neřeže větev sama pod sebou. A politici, kteří nyní s roztřesenými koleny návrhy před evropskými volbami podpořili, by se měli zamyslet, jak dlouho ještě veřejnost bude plýtvání veřejnými prostředky tolerovat.