Analýza Greenpeace ukazuje, že v rámci Společné zemědělské politiky končí až čtyřicet procent peněz u pouhého jednoho procenta největších příjemců. Pro veřejnost to může být překvapivé číslo. Pro ty z nás, kdo se v evropském zemědělství pohybují, jde však jen o další potvrzení dlouhodobě známé a trpké reality. Je to drsná ilustrace toho, jak systémově chybně je dotační politika EU nastavena — navzdory všem vzletným proklamacím o udržitelnosti, soběstačnosti či péči o krajinu.

Tato čísla totiž neukazují jen nespravedlivé rozdělování peněz. Především dokládají, kde se koncentruje moc. Jedněmi dotacemi podporujeme gigantické podniky hospodařící na širých lánech erozně ohrožené půdy, abychom jinými dotacemi složitě a draze napravovali drastické dopady jejich hospodaření na životní prostředí.

Zelená iluze a tvrdý náraz reality

Ačkoliv se v posledních zhruba dvaceti letech zemědělské dotace postupně na papíře „ozeleňují“ — protože neútěšný stav evropské přírody, úbytek ptactva a degradaci půdy již nelze popřít —, v praxi selháváme. Na zemědělství jsou navázány mocné zájmy agrochemického byznysu a velkých holdingů. Těm se nelíbí, když se dotačními podmínkami hýbe směrem k větší pracnosti a menší spotřebě chemie. A právě zde se kruh uzavírá: ti, kteří pobírají největší balík peněz, mají také nejsilnější hlas při odmítání změn.

Viděli jsme to jasně při tvorbě aktuálního plánu Společné zemědělské politiky pro roky 2023—2027. Zemědělci měli například vyčlenit alespoň tři až čtyři procenta orné půdy pro takzvané neprodukční plochy. Nešťastný název skrývá to nejdůležitější pro život v krajině: meze, remízky, mokřady nebo úhory. Tedy místa, kde se krajina může nadechnout. Další podmínkou bylo střídání plodin, aby se rozbila nadvláda „svaté trojice“ pšenice, řepky, a kukuřice, která vyčerpává půdu a vyžaduje tuny umělých hnojiv a pesticidů.

Podpora, která měla zemědělce motivovat k šetrnějšímu hospodaření, se nakonec z velké části proměnila v plošnou platbu pro celé farmy, která měla motivovat k zakládání travnatých pásů kolem vod nebo k vytváření prostoru pro biodiverzitu. S výslednou podobou společné zemědělské politiky tak sice nebyl spokojen nikdo, ale zdálo se, že jde alespoň o malý, kompromisní krok správným směrem.

Jeden krok vpřed, dva kroky do erozního pekla

Bohužel, tento křehký pokrok neměl dlouhého trvání. Kartami zamíchala pandemie covidu a následně ruská agrese proti Ukrajině. Prvotní šoky, rozkolísání trhů a inflace přinesly zemědělcům nejistotu. Té však okamžitě a cynicky využila agroprůmyslová lobby. Vycítila šanci zvrátit vývoj, který jí nebyl po chuti, pod záminkou „potravinové bezpečnosti“.

Napětí vyvrcholilo masivními protesty zemědělců, které se od prosince 2023 přehnaly napříč Evropou. Důvody protestů byly různé — od cen nafty po byrokracii — ale jako snadný obětní beránek byla označena právě nová zelená opatření. Změny legislativy, které se dojednávaly celé roky, pak stačilo zvrátit během několika týdnů. Eufemisticky nazvaný balíček „zjednodušení“, který loni v rychlém sledu schválily evropské instituce včetně tehdejšího českého ministra zemědělství Marka Výborného, nás vrátil o roky zpět.

Tomuto „zjednodušení“ padly za oběť klíčové podmínky péče o půdu, například povinné vyčlenění ploch pro přírodu nebo střídání plodin. Zdá se, že v bruselském newspeaku slovo „zjednodušení“ znamená prostě „rozdat veřejné peníze bez ohledu na to, jak se hospodaří“.

Peníze za veřejné statky, ne za hektary

Jako Hnutí DUHA jsme se intenzivně zapojovali do přípravy Strategického plánu v České republice. V našem specifickém kontextu, deformovaném historicky největšími lány v Evropě, se nám podařilo vybojovat alespoň dílčí úspěch — takzvanou redistributivní platbu ve výši 23 procent. Ta přesouvá část peněz na „první hektary“, čímž podporuje menší a střední farmy.

Bylo to zavádění napínavé a plné zvratů, neboť Babišova vláda se do poslední chvíle snažila nastavit pravidla tak, aby se vyhnula jakémukoliv zastropování plateb pro své spřízněné agroholdingy — pravidla se tvořila za ministra zemědělství Tomana za Babišovy vlády. Přestože se redistribuci podařilo prosadit, analýza Greenpeace ukazuje, že bez hlubší změny systému je to jen náplast na otevřenou zlomeninu.

Problém totiž není jen v tom, kdo peníze dostává, ale rovněž za co. Drtivá většina přímých plateb je stále nárokována automaticky, jen na základě obhospodařování půdy. Veřejnost si pod pojmem dotace představuje podporu produkce jídla. Realita je taková, že stamiliony eur tečou velkým podnikům bez ohledu na to, zda ničí půdu erozí a likvidují opylovače, nebo zda hospodaří šetrně.

Závěry Greenpeace jsou tak jasným signálem pro debatu o Společné zemědělské politice po roce 2027. Musíme opustit model plošných plateb na hektar. Potřebujeme skutečné zastropování, aby nikdo nedostával miliony jen za to, že „je velký“. A především potřebujeme skutečnou podmíněnost dotací k přírodě šetrným hospodařením. Veřejné peníze musí sloužit veřejnému zájmu — tedy zadržování vody, ochraně biodiverzity a zdravé půdě.

Dokud budou dotace fungovat jako automatická renta za velikost, budou peníze daňových poplatníků paradoxně financovat likvidaci naší vlastní krajiny.