Sehnat dostatek potravy bylo od počátku života na Zemi úkolem, který ještě donedávna zaměstnával většinu tvorstva. Během několika set, možná jen desítek let však lidstvo vytvořilo systém, v němž si zejména obyvatelé „vyspělých“ zemí starost o zajištění potravy příliš dělat nemusí. Nejde přitom jen o to, zda mají na potraviny dostatek peněz, ale o jejich faktický nadbytek. Většina z nás spoléhá na to, že jídlo lze okamžitě pořídit v supermarketu nebo si ho nechat dovézt domů. Snad kromě pandemie covidu-19 byly regály téměř vždy plné.

Málokdo dnes má čas či chuť přemýšlet nad tím, jak se potraviny pěstují, vyrábějí a dostávají k nám — a že by jednou nemusely být. Nejde přitom vždy o nezájem. V každodenním shonu na to zkrátka nezbývá čas ani mentální kapacita. Potravinový „blahobyt“ je nicméně cenou za možnost vytvářet „hodnoty“ v kapitalismu (z nichž většinou profitují „ti nahoře“), kterou vykořisťované přírodě jednou splatíme všichni.

Od toho, aby nás katastrofální stav neudržitelného potravinového systému více znepokojoval, nás navíc odrazuje velmi účinný marketing obchodních řetězců. Na jogurtech vídáme obrázky horských luk, vejce jsou „farmářská“ a české potraviny „poctivé“. Navzdory skepsi se tak daří vytvářet dojem, že je vše lokální, čerstvé a důvěryhodné a že kousek za Prahou existuje idylická krajinka s farmářem v slaměném klobouku. Absence silného potravinového či spotřebitelského hnutí v České republice je důkazem, jak dobře tato strategie funguje a jak hluboké je naše odcizení od materiální základny života.

Přestože liberály dnes tíží obavy o bezpečnost a národovci se strachují o národní suverenitu, málokdo se zajímá o to, jakou roli v těchto otázkách hraje český potravinový systém. V tom, jak český potravinový systém vlastně funguje — coby kolečko uprostřed mašinérie globální ekonomiky —, se orientuje jen menší část veřejnosti.

V rámci stávajícího systému potraviny nezřídka putují tisíce kilometrů sem a tam, značná část z nich pochází z průmyslově obhospodařovaných monokultur a jejich cenu i podobu určují velké firmy a obchodní řetězce. Informovanější spotřebitelé, mezi nimiž silně převažují rodiče malých dětí a lidé se zájmem o ekologii či práva zvířat, proto často vyhledávají různé alternativy vůči tomuto sytému — například farmářské trhy, komunitou podporované zemědělství nebo družstevní obchody.

Tyto alternativy ovšem nadále zůstávají na samém okraji. A není to jen kvůli tomu, že by o ně nebyl dostatečný zájem nebo že často bývají dražší. Problém je zejména v tom, jak funguje český stát a kdo v oblasti potravinové a zemědělské politiky „tahá za větší počet nitek“.

Stát jako bitevní pole mezi třemi přístupy

V České republice je rozšířená představa, že to, co se pěstuje, prodává a kupuje, je ovlivňeno výhradně trhem. Ač je to do určité míry pravda, zásadní roli má také stát. Jak vyplývá z kritické teorie, stát není neutrální — funguje jako aréna, v níž spolu soupeří různé zájmové skupiny s různou mírou vlivu.

V rámci rakouského projektu Food Alernatives zaměřeného na potravinové alternativy v ČR, Švýcarsku a Argentině jsme spolu s kolegyní Christinou Plank z univerzity BOKU zkoumaly roli potravinových alternativ v českém potravinovém režimu. Mimo jiného také analyzováním hlavních směrů české potravinové politiky.

Ve svém článku argumentujeme pro to, že existují tři hlavní směry potravinové politiky, které se od sebe značně liší svými představami o tom, jak by měl potravinový systém vůbec vypadat. Tyto směry nazýváme „politickými projekty“, v nichž figurují odlišní klíčoví aktéři.

První projekt označujeme jako „liberální“ a jeho charakteristickým rysem je víra v trh a v „laissez-faire“ přístup. Jeho základy byly položeny po roce 1989 a dodnes zůstává nerozlučně spjat s post-socialistickou transformací ekonomiky. Prosazují jej především neoliberální politické strany, tedy především ODS, a definuje jej ideologie postavená na minimální roli státu, který ekonomiku co nejvíce otevírá světu a konkurenci a příliš ji nereguluje. O tom, kdo přežije, a kdo naopak nikoliv, má rozhodnout soutěž na volném trhu.

Pro ukázky působení liberálního projektu v České republice nemusíme chodit daleko. Jeho nejtypičtějším projevem je masivní expanze zahraničních supermarketů, na které narazíme doslova na každém rohu i v relativně malých sídlech. Všudypřítomné supermarkety svou dominancí i vzájemnou konkurencí vytvářejí enormní tlak na nízké ceny potravin.

Není proto divu, že u celé řady položek se zboží vyplatí spíše dovážet ze zahraničí. Zemědělství a potravinářství má totiž v různých zemích odlišné podmínky a míru podpory ze strany státu. Konkrétně v naší na průmysl orientované zemi je typická spíše tendence tyto oblasti odsouvat na okraj společenského zájmu. Koneckonců, podle některých pamětníků například Václav Klaus v 90. letech prosazoval myšlenku, že by ČR měla své socialismem zdevastované zemědělství nechat zaniknout a všechny své potraviny dovážet ze zahraničí, kde jejich výroba byla na pokročilejší úrovni.

I vlivem podobných postojů se tak supermarkety u nás staly symbolem pokroku, ale také naší závislosti na dovozu potravin. Právě dovoz z ciziny je totiž brzdou udržitelnějšího a v místní ekonomice více zakotveného zemědělství založeného na menších a rodinných farmách. Státem neregulovaná tržní konkurence drtí ty české sedláky, kteří se i navzdory nejistotě a těžkostem rozhodli po roce 1989 oživit soukromé zemědělství, které bylo za bývalého režimu zdevastováno kolektivizací.

Paradoxní je proto rétorická podpora soukromého zemědělství stranami, jako je ODS, která nadále setrvává ve své neoblomné víře v neregulovaný trh. Poctivé farmářské produkty si podle této logiky mají své místo na slunci vydobýt tím, že za ně náročnější konzumenti budou ochotni zaplatit něco navíc. Tato perspektiva přitom vůbec nezohledňuje takzvaný princip úspor z rozsahu (economies of scale), tedy situaci, kdy jsou malí hráči na globálním trhu znevýhodněni vyššími produkčními náklady způsobenými menším objemem výroby.

Nacionalistický projekt

Druhý projekt, který ovlivňuje směr české potravinové politiky, v naší analýze nazýváme „nacionalistický“. Jeho hlavním charakteristickým rysem je boj za „české jídlo“, tedy zdůrazňování národní produkce, a také boj za podporu českých potravin a ochranu domácího zemědělství. Klíčovým reprezentantem tohoto projektu je Andrej Babiš a Agrofert, ale také například Český zemědělský svaz, nebo Agrární komora. Zemědělský model zde nepředstavují rodinné farmy, ale akciové společnosti, které většinou vznikly privatizací bývalých JZD.

Také zde je celá řada paradoxů a protimluvů. Nacionalistický projekt je spojený především s velkými agroholdingy a oligarchickým kapitálem, jehož nahromadění během privatizace dnes umožňuje aktérům tohoto projektu ovládat značnou část zemědělství prostřednictvím úzkého napojení na stát. Navzdory rétorickému vyzdvihování „podpory venkova“ a kvality české produkce, často doprovázeném vyvoláváním morální paniky kolem produkce z jiných států, zejména Polska, se právě „nacionalistický“ směr v potravinové politice vyznačuje podporou velkovýroby, exportního zemědělství a produkce vysoce zpracovaných potravin.

Opět tedy jde o prosazování logiky globálního trhu, ovšem v tomto případě je tato logika zabalena do národní značky s cílem podpořit vlastní obchodní zájmy na domácí půdě.

Třetí projekt, který označujeme prostě jako „alternativní“, usiluje o nastavení potravinové politiky z pozic, které nejsou hegemonní. Na rozdíl od předchozích dvou projektů nabízí „potravinové alternativy“ udávající směr k udržitelnějšímu a spravedlivějšímu potravinovému systému. Aktéry alternativního projektu jsou různá „potravinová hnutí“ a „potravinové iniciativy“, včetně řady soukromých rodinných farem či zahrad, jejichž praxe představuje zdravější alternativu vůči způsobu fungování globálního potravinového systému.

Mezi typické příklady patří tzv. kápézetky (KPZ), tedy komunitou podporované zemědělství, dále pak farmářské trhy, již zmíněná potravinová družstva nebo různé iniciativy založené na lokální produkci a zkracování dodavatelských řetězců. Patří k nim i komunitní zahrady, zahrádkové osady nebo třeba eshopy s regionálními potravinami.

Cílem „alternativního“ projektu není jen vyrábět jídlo. Od ostatních dvou směrů se liší také v tom, že jeho hlavní hybnou silou není maximalizace zisku. Typické jsou pro něj hodnoty vycházející z agroekologie, tedy snaha propojovat ekologii se sociální spravedlností a ekonomikou. Hlavním principem je navracení produkce blíž k lidem a krajině, posilování místních ekonomik a snižování ekologické zátěže a vykořisťování zvířat a lidí.

Alternativní projekt má ovšem v kontextu české státní politiky málo zdrojů, slabý vliv a funguje spíše „zdola“. Tvoří jakýsi „paralelní svět“ bez většího vlivu na svět hegemonní a o větší konfrontaci se často ani nesnaží. Přitom právě v tomto paralelním cestě se ukrývá východisko k spravedlivější, udržitelnější a také zdravější a příjemnější potravinové budoucnosti. A dokonce i k větší potravinové bezpečnosti a suverenitě, které jsou v dnešní nejisté době plné válečných konfliktů a environmentální destrukce tolik potřebné.

Hlavní osy konfliktu

Tři směry potravinové politiky, které jsme v rámci našeho výzkumu vymezily, sice existují vedle sebe, rozhodně však nejde o koexistenci harmonickou. To, jakým směrem se česká potravinová produkce a spotřeba ubírá, výrazně ovlivňují především dva klíčové konflikty.

První konflikt se vede o roli a nastavení dotační politiky. Na to, kdo v systému uspěje, mají obrovský vliv především evropské zemědělské dotace, především však to, jakým způsobem jsou tyto dotace nastaveny a distribuovány v českém kontextu. Typické — a nejde zdaleka jen o problém český — je, že dotace svým nastavením zvýhodňují velké podniky, například prostřednictvím plateb na hektar. Čímž de facto přispívají především k podpoře masové produkce monokultur. Profitují z nich především ty farmy, které obhospodařují velké plochy industriálním způsobem.

Nastavení dotací naopak znevýhodňuje menší farmy s diverzifikovanou, a tudíž i ekonomicky a ekologicky zdravější produkcí, ovšem neschopné se produkčně a administrativně vyrovnat velkým hráčům v oboru.

Pozoruhodný je spor o dotace mezi všemi identifikovanými přístupy. U zastánců a zástupců liberálního projektu dominuje představa, že nejvíc dotací spolknou agroholdingy, a to bez ohledu na kvalitu jejich produkce. V rámci liberálního směru jsou dotace z principu považovány za špatné a pokřivující trh. Zároveň však například Asociace soukromého zemědělství svému členstvu poskytuje výborné dotační poradenství, čímž z podstaty protiřečí ideologii mnoha svých příslušníků.

Důsledkem nespravedlivého nastavení je každopádně to, že malý počet velkých hráčů získává většinu podpory, zatímco pro ty menší, jako jsou třeba rodinné farmy, je získání adekvátních dotací obtížnější. Alternativní projekty, které by mohly systém efektivně a účinně měnit k větší udržitelnosti a spravedlnosti, se k dotačním zdrojům dostávají zdaleka nejhůře. Jde často o menší iniciativy zdola bez dostatečného technického a administrativního zázemí, které by využily spíše různé na míru šité dotační tituly či bezplatné poradenství. Takových opatření se však mnoho nedostává.

Dalším předmětem sporu jsou supermarkety a otázky distribuce. Obchodní řetězce jsou v celém českém systému těmi nejmocnějšími aktéry. Především proto, že určují ceny potravin, stanovují podmínky dodavatelům a rozhodují, jaké zboží a odkud se nakonec dostane k zákazníkovi. V této konstelaci je pro menší farmáře téměř nemožné dostat své zboží na trh. Své zboží totiž nedokážou dodávat za ceny, které by těm zahraničním mohly konkurovat. Problémem je ale i schopnost konkurovat větším společnostem z hlediska množství a pravidelnosti.

Českým specifikem je pak neochota soukromých farem spolupracovat na družstevní bázi, což je do velké míry dáno traumatem spojeným s kolektivizací. Tento postoj české rodinné farmy znevýhodňuje například vůči Polsku, kde ke kolektivizaci došlo jen ve velmi malé míře a tamní rodinná hospodářství, často velice drobná, spolu na družstevní bázi kooperují zcela běžně.

Za pozornost stojí také to, že zatímco „alternativní projekt“ je na bitevním poli v značné nevýhodě, oba hegemonní projekty — liberální i nacionalistický — dokážou velmi efektivně využívat jeho jazyk. Supermarkety se tváří, že prodávají „lokální“ čerstvou produkci, zatímco zprivatizovaná družstva českých agrobaronů vydávají za výraz kvality a lokálnosti právě „český“ původ, typicky prostřednictvím české vlaječky.

Existuje dokonce webový projekt Najdi zemědělce, který se tváří jako „potravinová alternativa“, nebo dokonce jako „iniciativa zdola“. Ve skutečnosti jde o rozcestník různých akciových společností, které se prostřednictvím webu snaží prodat to, co se jim nepodařilo udat v supermarketech. Snaha omezit plýtvání potravinami je jistě chvályhodná, ale o systémovou změnu tomuto portálu a na něm sdruženým aktérům rozhodně nejde.

Jak tedy vyplývá z našeho výzkumu, ne všechno, co se tváří jako alternativa, je skutečnou alternativou k stávajícímu systému. Ty alternativy, které podporují velcí hráči, často zapadají do existujícího systému (např. „bio“ produkty prodávané v supermarketech). Jde o strategickou kooptaci alternativ způsobem, který stávající fungování a rozložení moci nijak neohrožuje. Oproti tomu skutečně transformační alternativy založené na budování vztahů, důvěry a lokálnosti zůstávají na okraji.

Na transformaci záleží

Pochopit místní potravinový systém neznamená jen znát hegemonní aktéry, kteří potraviny ovlivňují. Nezbytné je chápat celkový sociální a environmentální rozměr také globálního potravinového systému. Naše spotřební chování má významný dopad na území, která jsou i tisíce kilometrů vzdálená a jejichž devastace průmyslovým zemědělstvím má drastický dopad na krajinu, klima, ale také na životy místních komunit včetně prohlubování sociálních nerovností.

Je proto nejvyšší čas si uvědomit, že průmyslovým přístupem k půdě bez nadsázky „těžíme“ neobnovitelný zdroj, což má v krátkodobém rozměru negativní vliv na kvalitu jídla, ale v tom dlouhodobém nás může dovést až k hladomoru. Na to je potřeba myslet nejen v souvislosti s odlesňováním Amazonie či s řepkovými lány, ale také v kontextu urbanizace a tlaku na zabetonovávání orné půdy. Na okrajích měst rostou haly a uvnitř mizí zahrádkové kolonie. Venkov se mezitím vylidňuje, přestože agroekologická produkce by jej mohla znovu oživit a vrátit mu smysl.

Transformace by ovšem vyžadovala mnohem výraznější podporu agroekologických alternativ. Tomuto obratu však současný vývoj nenasvědčuje, naopak. Podpora velkých agroholdingů zaměřených na komodity pro globální trh spíše poroste. Hrozí také přijetí zákona, který by pachtýřům dal předkupní právo na pronajatou půdu a omezil vlastnická práva značné části obyvatel, kteří v České republice vlastní zemědělský půdní fond.

I přes mnohé konflikty s agrooligarchií si své dominantní postavení pravděpodobně udrží i obchodní řetězce. Nadále budou preferovat dovoz, mimo jiné kvůli nízké domácí soběstačnosti v komoditách jako ovoce a zelenina, včetně bio produktů, pro které u nás neexistují dostatečné zpracovatelské kapacity. Zisky řetězců, převážně zahraničních, tak dál potečou do zahraničí v řádu desítek miliard korun ročně.

Proti těmto kolosům stojí roztříštěné a slabě organizované iniciativy usilující o demokratičtější a udržitelnější produkci i spotřebu. Stát jim dlouhodobě příliš nenaslouchá a jeho podpora kolísá mezi liberálním a nacionalistickým projektem. Nezačnou-li se lidé o problematiku zajímat, zásadní obrat zřejmě nepřinesou ani budoucí vlády.

Potřeba kvalitního a dostupného jídla nicméně nezmizí. O změnu systému je proto nutné usilovat z různých pozic: zahradničením a samozásobitelstvím, využíváním alternativních sítí nebo v komunální politice rozvíjením potravinových strategií a podporou místní produkce (viz např. náš výzkum městské potravinové politiky v Praze a v Brně).

Jako voličstvo pak můžeme požadovat jasnou vizi, která zajistí úrodnou krajinu i za padesát let. V neposlední řadě je dobré podporovat organizace jako Hnutí DUHA, Asociaci pro místní potravinové iniciativy či různé organizace prosazující rostlinnou stravu, práva zvířat, snižování potravinového odpadu nebo propojující problematiku potravin se sociální prací.

V opačném případě totiž riskujeme, že o budoucnosti našeho jídla budou dál rozhodovat jen ti, kteří na současném neudržitelném systému profitují, a nikoliv ti, kteří jídlo skutečně potřebují.