Půda má patřit těm, kdo na ní pracují. Variacemi na toto heslo z období komunismu se současná vláda na popud některých nevládních organizací, především Agrární komory a Zemědělského svazu, snaží obhájit svůj záměr z programového prohlášení na uzákonění předkupního práva na zemědělskou půdu pro její současné nájemce.

Podobný záměr ale před pár lety na Slovensku odmítl tamní Ústavní soud. Ministerstvo zemědělství tak bude možná chtít zakotvit do zákona „jen“ informační povinnost pro vlastníky zemědělské půdy vůči těm, kdo ji v současnosti užívají.

Jenže o tuto informaci právě celou dobu jde — taková informace má totiž pro největší, a tudíž ekonomicky nejsilnější hospodařící subjekty cenu zlata. Naopak drobným vlastníkům půdy, kterých je u nás milion a půl, zavedením předkupního práva či informační povinností nejenže reálně klesne hodnota jejich majetku, ale také budou vystavení novým omezením a povinnostem včetně možných i následných sankcí při jejich nesplnění.

Možnost rozhodnout se, zda a komu půdu prodám či pronajmu, se přitom netýká pouze velkých vlastníků, ale úplně všech občanů. A může mít podobné důsledky jako hlasování v parlamentních volbách.

Argument spekulacemi jako ukázkové klamání veřejnosti

Vládní koalice ve svém programovém prohlášení vyjádřila úmysl zabránit spekulacím se zemědělskou půdou a ochránit majetek před spekulanty ze zemí mimo EU. Zavázala se také k přípravě zákona o předkupním právu pro aktivní zemědělce. Zrovna tyto dva vybrané body vládního programu se přitom mohou snadno vzájemně vylučovat.

Movití kupci třeba i ze zemí mimo EU si totiž již nyní mohou místo složitého procesu nákupu zemědělské půdy pořídit rovnou celé zdejší zemědělské podniky. A to ty, které buď množství zemědělské půdy vlastní, nebo k ní disponují předkupním právem. Slova o spekulacích se zemědělskou půdou zase vychází ze situací, kdy jsou drobní vlastníci půdy dlouhodobě vystavováni nabídkám na její odkup od společností často s nejasným původem a vlastnickou strukturou.

Ve skutečnosti jsou ale líbivá slova z vládního prohlášení ukázkovým klamáním veřejnosti.

Hospodařit na vlastní půdě chce řada zemědělců. Sedláci a členové rodinných farem si hospodářství předávají z generace na generaci a půda pro ně není pouze výrobním prostředkem, ale něčím, co má v budoucnu přinášet obživu dětem a po nich zase jejich dětem. Mají k ní tedy skutečný hodnotový vztah, který je jednoznačně pozitivnějším vzkazem pro celý stát než přístup k půdě jako ke kterékoli obchodní komoditě.

Také proto dává smysl, aby rodiny, které lokálně ve venkovském prostoru žijí a hospodaří, měly pozemky ve svém vlastnictví. Mimo jiné mohou také realizovat opatření k údržbě a obnově i těch částí krajiny, která třeba neslouží přímo k zemědělské výrobě. Nicméně i rodinné farmy menší a střední velikosti si část půdy pro zemědělskou výrobu pronajímají.

Čemu by ale pomohlo, kdyby půdu ve větší míře vlastnila zemědělská družstva, popřípadě akciové společnosti, nebo dokonce agroholdingy se složitou vlastnickou strukturou a sídlem daleko od místa podnikání?

Pronajímatelé? Tím největším je Agrofert

Server iRozhlas.cz nedávno publikoval článek založený na podrobných datech shromážděných Nadací Partnerství k předkupnímu právu dokládající, jaké společnosti si pronajímají největší rozlohu zemědělské půdy v Česku.

Na prvním místě je samozřejmě s velkým odstupem holding Agrofert. Ten si pronajímá přibližně 96 tisíc hektarů půdy z celkové rozlohy 130 tisíc hektarů, na které hospodaří. Společnost JTZE, majetkově propojená se slovenskou bankou J&T, vlastní podle analýzy serveru iRozhlas.cz pouze 11 procent své obhospodařované půdy. Data tedy jasně ukazují, kdo by v případě uzákonění předkupního práva na zemědělskou půdu získal největší výhody.

Od doby vydání programového prohlášení současné vlády ale přece jen uběhlo už pár měsíců. Ministerstvo zemědělství a nevládní organizace zastupující velké podniky, se kterými ministr Šebestyán programové prohlášení připravoval, už zjišťují, že některé záměry nepůjde tak snadno zrealizovat.

Předkupní právo na zemědělskou půdu se pokusili před časem uzákonit na Slovensku, ale tamní Ústavní soud návrh zákona zamítl. Je zřejmé, že podobně by postupoval i Ústavní soud ČR, protože oba státy mají ještě z dob federace obdobný systém ústavního práva i společnou historii a vývoj kolem zemědělství a půdy.

Konkrétní návrh zákonné úpravy z dílny tuzemské vládní koalice zatím neznáme, ale poslední známé informace naznačují, že se pracuje zhruba se čtyřmi variantami a že reálnou možnost představuje také zavedení informační povinnosti pro současné vlastníky půdy. Právě tato legislativní varianta by ale pro současné nájemce půdy znamenala významnou a defacto zdarma poskytnutou plošnou výhodu, která by se ve finále projevila na úkor menších a středních zemědělců.

Koneckonců dokládá to i výsledek nedávné diskuse zástupců sedláků s několika členy Zemědělského výboru Poslanecké sněmovny PČR během Valné hromady Asociace soukromého zemědělství ČR, ze které plynulo naprosto kategorické odmítnutí jakékoli formy zásahu do práv současných vlastníků půdy, a to včetně informační povinnosti.

Do náruče velkých vlastníků

Bylo by velkou chybou vnímat vlastnická práva v případě zemědělské půdy jako jakýsi příznak konzervativního myšlení či jednoho politického směru. Jde totiž hlavně o velký byznys a o nebezpečí extrémní koncentrace moci. Pokud by ekonomicky silné skupiny získaly kontrolu nad velkou částí zemědělské půdy, jejich hodnota by vzrostla a staly by se atraktivními například pro ještě silnější zahraniční kupce.

Tolik proklamovaná potravinová, ale koneckonců i strategická bezpečnost ČR tak může vzít rychle za své. A pokud nechceme spřádat teorie o zlém zahraničním kapitálu, stačí si položit jednoduchou otázku: opravdu chceme dát například Agrofertu bianco šek k tomu, aby se tento holding stal největším vlastníkem zemědělské půdy v ČR?

Rizika uzákonění předkupního práva na zemědělskou půdu nebo zavedení informační povinnosti pro její současné vlastníky jsou tedy více než značná. Motivace velkých podniků, kterým by tyto legislativní změny přinesly ohromné konkurenční výhody, je také zřejmá. Pokud by skutečně velké holdingy v budoucnu vlastnily řádově více zemědělské půdy než nyní, jakým způsobem by s ní zacházely a komu by ji následně prodávaly?

Současný stav znamená pro vlastníky určitou jistotu v tom, že hospodařící subjekt udržuje půdu v takovém stavu, aby v souvislosti se zemědělskou činností získával dotační podporu a aby vlastník byl dále ochoten půdu pronajímat.

Pokud ale nějaký subjekt má prostředky na nákup tisíců či desetitisíců hektarů zemědělské půdy, pak musí mít nějaký strategický záměr, aby se mu tato investice vrátila. Může chtít s půdou spekulovat, prodat ji dále „do světa“ nebo ji využít k intenzivní produkci několika rentabilních plodin, která nebude brát ohled na přírodu, potřeby ostatních vlastníků či obcí, v jejichž katastrech se tato půda nachází.

Přímá jízda do pekla

Předkupní právo či informační povinnost ve vztahu k zemědělské půdě tedy nepředstavuje v žádném případě veřejný zájem. Z pohledu ochrany a údržby krajiny, ale také z pohledu zvýšení konkurenceschopnosti a produktivity tuzemského zemědělství je naopak jednoznačným veřejným zájmem diverzita výroby i vlastnictví zemědělské půdy, a tudíž především ochrana vlastnického práva v soudobé úrovni.

Dovolím si přidat čtenářské veřejnosti i následující vzkaz: pokud vlastníte nebo budete vlastnit jakékoli množství zemědělské půdy, vždy velmi pečlivě zvažujte, jak s ní budete jako s velmi specifickým a nenahraditelným majetkem nakládat. A pokud skutečně budete mít kdykoli v budoucnu zájem ji prodat — nepodléhejte marketingovým nabídkám neznámých subjektů, nýbrž vězte, že nejlepším způsobem je přímé jednání o prodeji za tržní cenu s místním sedlákem nebo rodinnou farmou v nejbližším okolí. Budete tak mít jistotu, že zisky z hospodaření přispějí k ekonomickému rozvoji místa či regionu, a ne k upevnění moci oligarchů.

Především je ale zcela vaší věcí, jak se svým majetkem naložíte, a aby tomu tak i v budoucnu mohlo být, podpořte odmítnutí současných snah na zavedení předkupního práva, které by vás omezilo na budoucím rozhodování a jednání.

Ten, kdo na zemědělské půdě drobných vlastníků aktuálně hospodaří, možná patří do struktury, na jejímž vrcholu stojí vlastník holdingu Agrofert a premiér ČR. Půda opravdu nemusí patřit úplně všem, kdo na ní pracují, ale má rozhodně patřit s plnými vlastnickými právy těm, kdo za ní řádně zaplatili nebo jí získali jiným legitimním způsobem. Jakékoli jiné řešení této otázky je pro celou naší zemi přímou jízdou do pekla.