Ve svém nedávném komentáři na Facebooku z 15. 8. poslanec Jan Farský trefně upozornil na paradox státu, který má řešit environmentální krize, zároveň však zůstává úzce propojený s agrobyznysem, jenž se na jejich vzniku podílí.

Farský má podle mě pravdu v zásadní věci: sucho a nedostatek vody v krajině nelze řešit pouze výstavbou dalších nádrží a přehrad. Mnohem důležitější je schopnost zemědělské půdy vodu zadržet. To však znamená změnu způsobu hospodaření, který je dnes v českém zemědělství stále do značné míry založen na intenzivní produkci a využívání velkých půdních celků.

Ždímání půdy pro krátkodobý zisk

Klíčové je změnit způsob hospodaření se zemědělskou půdou tak, aby dokázala zadržet více vody. Naopak bychom se měli vyhnout finančně velmi nákladné výstavbě nových nádrží a přehrad, za které by zaplatili občané prostřednictvím daní.

Dle Farského by půda mohla zadržet výrazně více vody než nádrže — ve svém statusu uvádí pět miliard kubíků jako objem potenciálně zadržené vody. To ostatně víme díky těm zemědělcům, kteří se o půdu starají správně už dnes. Jde zejména o menší hospodářství s diverzifikovanou produkcí, zemědělce hospodařící ekologicky či regenerativně a na své vlastní půdě, kterou si nechtějí zničit.

Farský má bohužel pravdu také v tom, že potřebné změny v hospodaření s půdou nejspíš nebude možné zavést plošně, protože stát ani velké zemědělské podniky, které v české zemědělské struktuře jasně dominují nad menšími, k nim nebudou mít dostatečnou motivaci. Případně budou prezentovat, jako to nedávno na svých sítích dělala Agrární komora, drobná kosmetická opatření jako výmluvu, že už vlastně dávno všechno dělají správně.

Potíž je především v tom, že zájmy velkých zemědělských podniků jsou se státem úzce personálně, byznysově i legislativně provázané. Jinými slovy, těžko bude agrobyznys k ekologizaci a šetrnější péči o krajinu přinucen státem, který je jeho zájmy uchvácený a kterému předsedá úhlavní český agrobaron. Současný model industriálního zemědělství totiž ekonomicky funguje jen díky možnosti z půdy „ždímat krátkodobý zisk a plundrovat ji“, řečeno slovy Farského.

Konkrétně jde v industriálním zemědělství o model hospodaření, který sice dokáže produkovat velké množství potravin, zároveň však půdu vysušuje, narušuje její strukturu a podporuje erozi. Tím postupně podkopává vlastní podmínky existence: půda degraduje, podléhá desertifikaci a během několika desetiletí může být pro pěstování potravin nepoužitelná.

Skutečné náklady na potraviny zpravidla nevidíme

Právě tady se ale Farského argumentace dostává do problému. Řešení sucha a zadržování vody v krajině totiž rozhodně nebude „zadarmo“. Podle Farského by státní rozpočet mohl ušetřit vysoké výdaje za zbytečné vodní nádrže a náklady na ekologizaci hospodaření s půdou by měli nést především zemědělské podniky.

Opravdu si však někdo myslí, že by agrární byznys taková opatření dělal dobrovolně na vlastní náklady a že by podniky zvýšené náklady na ekologičtější hospodaření nijak nepromítly do cen potravin? Případně do požadavku inkasovat od státu ještě větší dotace, než jaké zemědělci pobírají doposud? Koneckonců, již dnes si část zemědělců stěžuje, že je český stát podporuje málo a tím je zejména v evropské konkurenci znevýhodňuje oproti zemědělství těch států, kde jsou státní zemědělské dotace štědřejší.

Aby české zemědělské podniky zůstaly ziskové a agrobaroni na nich mohli dál bohatnout, potřebují nejen tlačit na stát, aby k nim dál posílal veřejné peníze, ale také pokračovat v modelu hospodaření, který drancuje přírodní zdroje bez ohledu na budoucnost. Půda má na rozdíl od lidí tu nevýhodu, že se nemůže ozvat. Může maximálně postupně vypovídat své ekosystémové služby — což už také notnou řádku let „hlasitě“ dělá. Agrobaroni však tento hlas odmítají slyšet.

Další zásadní potíž vidím v tom, že o půdě a výrobě potravin není zvyklá komplexně uvažovat ani česká veřejnost. Zvykli jsme si na to, že potraviny mají být co možná nejlevnější, ale zároveň také od zemědělců očekáváme péči o půdu, zvířata, krajinu a vodu. Ochotně podléháme iluzi z reklam v supermarketech, v nichž se na nás usmívají „lokální zemědělci“, a agrární lobby jsme uvěřili, že české potraviny s vlaječkou jsou automaticky lepší a zdravější než ty z dovozu. Jak byly vyrobeny a za jakou cenu nás zajímá pramálo. Často je to právě cena vysušené a zplundrované krajiny.

Cena, kterou dobře znají vyčerpaní a vyhořelí soukromí zemědělci usilující o ekologické hospodaření a pestrou produkci, kteří svými cenami a poctivými výrobky nedokážou konkurovat tuzemským agrárním magnátům, ani zahraniční konkurenci protěžované supermarkety. Většinu dotací schramstnou velké podniky, které si však se starostí o životní prostředí příliš hlavu nelámou a díky tomu mohou zajistit jak levné potraviny, tak značné zisky svým majitelům.

Jeden z odborníků Ministerstva životního prostředí mi tento mechanismus před několika lety popsal ve výzkumném rozhovoru takto:

„Furt žijeme na dluh klimatické změně. Víme, že co neuděláme teď, tím víc nás bude stát v budoucnu. Jednou nás to dožene. Ale lidi chtějí mít dostupné potraviny. Kolik by jinak ty komodity už dnes stály? Lidi nechtějí kupovat drahé rohlíky. Ale stejně si je kupujou tím, že celá společnost přispívá do společného rozpočtu a ta to heftuje odspoda těm farmářům, aby produkovali levné potraviny.

Tak sice si nekupujete drahý rohlík, koupíte si levný, ale zaplatíte to jindy. Část těch externalit dnes neplatíme vůbec. To nás dožene. Ty ekonomické důvody jsou ty krátkodobé. Na co ty lidi snadno slyší, to snadno převálcuje argumenty boje se změnou klimatu. Toho se bojím. Že prostě tento problém překřičí. Že nebude ta společenská poptávka. Zatím se nás to netýká. Zatím se to v cenách potravin neodrazilo tak, jak mohlo a jak to teprve nastane. A pak se obávám, že ty lidi snadno uslyší na to, že je potřeba se uživit za jakoukoliv cenu. Musíme přežít, holt nějak bylo, nějak bude. Toho se bojím.“

Otázka přežití

Co z toho vyplývá? Máme chtít potraviny, které jsou pěstované šetrně ke krajině, ale jsou drahé a nedostupné? Možná by nám dražší potraviny tolik nevadily, kdyby nebylo tak drahé bydlení, na kterém se zase pakuje jiná část elity.

A možná by potraviny vůbec drahé být nemusely, pokud bychom zásadním způsobem transformovali nejen současný potravinový systém, v němž značné náklady kromě do kapes agrárníků proudí také do hnojiv, pesticidů, fosilních paliv a těžké techniky — tedy do kapes dalších korporací a fosilního průmyslu. Součástí takové změny by samozřejmě bylo i zcela odlišné nastavení zemědělských dotací, které by přestaly být plošné a jejich vyplácení by bylo zcela podmíněno šetrným hospodařením.

Problém je nutné řešit i mocensky — tedy od samého základu proměnit logiku a hodnoty současného neudržitelného a nespravedlivého politicko-ekonomického modelu, v němž jedni bohatnou na úkor ostatních lidí, přírody, i všech těch, kteří jednou přijdou — a možná už ani nepřijdou — po nás.

Agrooligarchie, stejně jako čím dál tím bohatší korporace, jsou produktem systému, který nejen umožňuje, ale dokonce odměňuje koncentraci, růst a maximalizaci zisku bez ohledu na sociální a environmentální externality. Je otázkou přežití nás všech tento začarovaný kruh přerušit.

My všichni, včetně poslance Farského, se proto musíme zbavit iluze, že lze zároveň zadržet více vody v půdě a dál mít levné potraviny produkované agrooligarchií. Řešením proto nejsou jednoduše dražší potraviny.

Potřebujeme změnit systém, který odměňuje koncentraci půdy, kapitálu a moci a náklady tohoto modelu přenáší na celou společnost a přírodu. Zemědělské dotace musí být podmíněny skutečně šetrným hospodařením a strategické zdroje a klíčová infrastruktura musí sloužit veřejnému zájmu, nikoli soukromému hromadění bohatství.

Bez omezení moci agrooligarchie se totiž budeme dál snažit řešit důsledky systému, který současně pomáháme udržovat. A účet za tento systém nakonec nezaplatí jen dnešní spotřebitelé. Zaplatí ho naše půda, voda a lidé, kteří přijdou po nás.