Sucho v době motoristické

Petr Jedlička

V Evropě vysychají veletoky, u nás říčky a prameny. Péčí o životní prostředí je přitom pověřena strana popírající klimatickou krizi a její ministr nyní řeší zpřístupnění Labe větším lodím — v době, kdy se dá dojít do poloviny jeho koryta.

Navzdory motoristickému prostředníčku klimatické krizi končila Česká republika zimu s nižší hladinou spodní vody. Na jaře spadlo pak jen necelých čtyřicet procent srážek proti dlouhodobému průměru a letní horka zesílila odpar. Foto Peter Nicholls, AFP

Sucho pozorujeme celý rok, vlna veder nás ale posune k hodnotám roku 2018, varuje v rozhovoru pro Český rozhlas hydrolog Jan Daňhelka a já mu rozumím: léto 2018 si dobře pamatuji. Trávil jsem jej rodičovskou péčí o jednoročního potomka a bylo pekelné právě kvůli suchu. Kytky v sídlištních trávnících vadly a žloutly a v lese se prášilo. Stromy na místech, kam člověk s kojencem chodí stále dokola, ohýbaly větve, krabatily listy a hnědly, každý den víc a víc.

Teď zoufale koukám na černou předpověď a chodím s úzkostí kolem stejných stromů. Zatím přežily, ale větve už se zase sklání, listy krabatí. Předčasně nahnilá jablka padají ze zplanělých jabloní.

Vedle veletoků vysychají i prameny, studánky a říčky, dokonce i na proslule mokré Šumavě. Prvním obcím už došla pitná voda a musí být zásobovány z cisteren. Také jen běžně zalívaná zahrádka dala plody, ale s minimem šťávy, hořké a peckovaté. Říkám jim „macinky“.

Člověka napadá, co víc odpovídá stavu klimatické nouze: její oficiální vyhlášení, symbolické zazvonění na poplach a příslib prioritního řešení, nebo spíše realita vysychající krajiny. I když máme zřejmě dost cisteren, příroda sama má stále větší problém řetězící se extrémy zvládat.

Nejméně do poloviny století přitom bude ještě hůř, tedy pokud se v globálu rázně zabere. Pokud se nezabere, pánbůh pomáhej. Alternativou bude stále intenzivnější a invazivnější adaptace na stále náročnější životní podmínky — s vědomím odpovědnosti za narušení přirozené stability ekosystémů.

Na rozhodujících místech u nás to nicméně vypadá, jako kdyby se nedělo nic z řečeného. Vládnoucí agrobaron dal životní prostředí na starost straně vyrostlé na relativizaci klimatické změny a lobování za spalovací motory, jež se hned v úvodu konceptu klimatické krize vysmála. Jí pověřený ministr Červený teď prosazuje zpřístupnění Labe pro větší lodě, zatímco hladina řeky klesla tak, že se dá v Ústí nad Labem dojít do její poloviny. S klimatickými dotazy pak musí být současný ministr životního prostředí konfrontován podobně jako kdysi Sládkovci s otázkami týkajícími se holocaustu.

Ani ministerstvo, ani vláda nemohou napršet. Mohou však přiznat závažnost a naléhavost situace, řešit její nejpalčivější projevy, projevit politickou odvahu a vybojovat dostatek prostředků na co nejdůslednější preventivní opatření do budoucna. Co je zapotřebí udělat — a to reálně, nikoli ideologicky, jak současná garnitura vždy zdůrazňuje — je známo. Houby to ale pomáhá.

A tak člověk sleduje eskapády této prazvláštní entity, jak podkopává přírodu a současně i kulturu a přitom utíká k umělým válkám. A říká si, co bude trvat déle: to palčivé sucho, anebo panství motoristického myšlení? Budou zde podzimní volby alespoň částečně jasným vzkazem — referendem o tom, že takto už opravdu ne?