Živelné pohromy zde byly vždycky, lidskou aktivitou působené změny klimatu je ale zesilují a zvyšují jejich četnost. Tak zní už mnoho let konsensus drtivé většiny odborníků dokládaný stále novými daty. Jedním z posledních takových příspěvků je nedávná zpráva Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) o výši škod způsobených danými jevy. Třebaže Evropská agentura pro životní prostředí užívá konzervativní metodu výpočtu a čísla za jednotlivé roky jsou pravděpodobně vyšší, celkový trend je i v její statistice jednoznačný: výše způsobených škod se s postupující klimatickou změnou v poslední dekádě skokově zvýšila.

Zatímco v letech 1980—1989 činily průměrné roční ztráty způsobené pohromami a dalšími klimatickými událostmi v Evropě podle agentury 8,5 miliardy eur, v letech 2020—2023 šlo ročně už o 44,5 miliardy eur. Pokud bychom brali v úvahu pouze inflaci a růst HDP, odpovídal by očekávaný nárůst ztrát výrazně menší částce.

Do let 2021, 2022 a 2023 spadá přesně 22 procent z celkové sumy ztrát za celé třiačtyřicetileté sledované období — konkrétně 162 miliard eur ze 738. Nominálně připadá nejvíce škod za celou zkoumanou éru na Německo — 180 miliard eur. Následují Itálie, Francie, Španělsko a Polsko. Experti nicméně připomínají, že nejvíce zasažené jsou ve skutečnosti chudší populace, protože ve srovnání s bohatšími musí sanovat škody vyšším dílem svých příjmů, respektive rozpočtů.

Většina zemí Evropského hospodářského prostoru má zároveň výrazné mezery v pojišťování tohoto typu událostí. Dle statistik Evropské agentury pro životní prostředí bylo v sedmnácti státech pojištěno pouze deset procent případů. Jen ve dvou zemích — Dánsku a Norsku — pokrylo pojištění více než polovinu ztrát. V zemích západního Balkánu soukromé pojištění proti přírodním katastrofám souvisejícím s klimatem prakticky neexistuje.

Španělé se snaží adaptovat

Trend zachycený v celoevropských statistikách dokládají i data a pozorování prováděná přímo v jednotlivých evropských státech. Ve Španělsku jsou příkladně rostoucí ekonomické ztráty způsobené klimatickými jevy zaznamenávány soustavně od roku 2017.

Nejničivějším rokem ve Španělsku byl rok 2022, kdy sucho, lesní požáry a prudké bouře způsobily škody ve výši jedenácti miliard eur. Nejničivějším typem pohromy celkově jsou v zemi na Pyrenejském poloostrově povodně a přívalové deště, následované lesními požáry, které sílí kvůli dlouhotrvajícím vlnám veder a sucha. Podle španělského deníku El Confidencial očekává Španělsko do roku 2050 škody v důsledku klimatických změn ve výši 4,6 bilionu eur.

Dle novinářky Any Somavillové stát reaguje kombinací pojištění a adaptačních politik. Povinné pojištění zahrnuje takzvaná „mimořádná rizika“, jako jsou přírodní katastrofy či terorismus, a umožňuje rychlé odškodnění obyvatel i firem.

Růst extrémních událostí ale zvyšuje náklady na kompenzace a ohrožuje udržitelnost tohoto systému. Vláda proto zavádí preventivní opatření v rámci Národního plánu adaptace na změnu klimatu (2021—2030), který se zaměřuje na odolnější infrastrukturu, efektivnější hospodaření s vodou, prevenci lesních požárů, ochranu pobřeží a podporu zeleného financování prostřednictvím fondů Evropské unie.

Vlny veder v Litvě

Také Litva zaznamenává stále výraznější dopady změny klimatu. Podle údajů Evropské agentury pro životní prostředí země v období 1980—2023 utrpěla kvůli extrémním jevům způsobeným klimatem a počasím škody přesahující dvě miliardy eur.

Tamní ministerstvo životního prostředí označilo za zlomový rok 2024. Průměrná roční teplota tehdy dosáhla 9,5 °C, což je o 2,1 °C více, než je dlouhodobý národní průměr. Litva v tomto roce zároveň evidovala celkem jednatřicet nebezpečných meteorologických a klimatických jevů. Vlny veder, sucha, bouře, tornáda a povodně způsobily značné škody na majetku, zdraví obyvatel i infrastruktuře. Koncem června byla v lázeňském městě Druskininkai naměřena rekordní teplota 34 °C. V červenci pak okresy Kelmė a Šiauliai zasáhla tornáda dosahující rychlosti větru až sedmdesáti metrů za sekundu.

Celkově se rok 2024 vyznačoval mimořádně častými a silnými větry, které ničily domy, elektrické sítě i veřejnou infrastrukturu, uvádí novinářka Justė Ancevičiūtė z litevského Delfi.

Tlaková níže Boris v Polsku a národní parky bez vody

V Polsku se v poslední době projevuje zvláštní zranitelnost vůči povodním a suchu. Vedle loňských záplav, které postihly i Rakousko a Českou republiku, zasáhla v září 2023 jihozápad Polska masivní povodeň způsobená tlakovou níží Boris.

„Klimatická změna měla na povodně zásadní vliv a není třeba hledat žádné jiné příčiny. Takové množství srážek a taková cirkulace vzduchu v tomto ročním období se v naší zemi nikdy nevyskytovaly,“ uvedl profesor Varšavské univerzity přírodních věd a místopředseda Státní rady pro vodní hospodářství Mateusz Grygoruk pro deník Gazeta Wyborcza.

Letos na jaře zasáhlo severovýchodní Polsko, zejména Podleské vojvodství, vážné sucho. Jeho negativní dopady se projevily hlavně v tamních národních parcích. Tažní ptáci, kteří obvykle odpočívají a hledají potravu v Biebrzańském či Narewském národním parku, se těmto místům začali kvůli vyschlým loukám vyhýbat. Hydrologické sucho zasáhlo také Łomžský park v údolí řeky Narew.

V Biebrzańském parku, největším polském národním parku a jednom z nejvýznamnějších mokřadů Evropy, byl průtok vody na jaře pětkrát nižší než o rok dříve, a to v kombinaci s nízkou hladinou podzemní vody.

Škody u nás

Podle dat Evropské centrální banky měla Česká republika v roce 2020 třetí nejvyšší podíl klimatických škod vůči HDP v EU — hned po Slovinsku a Portugalsku. Průměrná teplota se v České republice od roku 1961 zvýšila o 2,3 °C, což představuje přibližně dvojnásobný nárůst proti průměrné globální teplotní anomálii.

Z živelných a klimatických pohrom sužují Českou republiku nejvíce častá sucha. Druhým nejčastějším jevem jsou krátkodobé, ale velmi intenzivní lokální povodně, které se v některých oblastech objevují téměř každý rok. Kromě toho se jednou za dva až tři roky objeví výjimečná událost, která dříve nastávala jednou za století. Příkladem jsou rozsáhlé loňské záplavy, lesní požár v Českosaském Švýcarsku v roce 2022 nebo tornádo na Moravě v roce 2021.

Největší ekonomické škody dlouhodobě hlásí zemědělci a vlastníci lesů. Klimatická změna v kombinaci s nevhodným hospodařením u nás v minulých letech vytvořila ideální podmínky pro masivní přemnožení kůrovce, kterému se suchem stresované smrkové monokultury nedokázaly ubránit.

Limity monetizace klimatických škod

Ačkoliv v evropském kontextu mají výpočty, jaké poskytuje Evropská agentura pro životní prostředí smysl, obecně ekologická ekonomie, environmentální etika a další podobory environmentálních studií upozorňují na zásadní limity, které s sebou kvantifikace ekologických škod nese. Mnohé hodnoty, jako je biodiverzita, ekologická stabilita nebo mezidruhová spravedlnost, nelze adekvátně převést na peněžní jednotky.

Monetizace může zároveň prohlubovat nerovnosti mezi globálním Severem a Jihem. Škody v rozvojových zemích jsou oceňovány méně kvůli nižší „tržní hodnotě“ hodnotě majetku, který byl v souvislosti s klimatickými jevy poškozen. Z mnoha zemí také nemáme dostupná žádná data, na jejichž základě by bylo možné vyčíslit ztráty. I to může vytvářet mylnou představu o větších dopadech klimatické změny v zemích globálního Severu.

Ekonomické modely — jako například model DICE od laureáta Nobelovy ceny za ekonomii Williama Nordhause — často takzvaně diskontují budoucnost. Tím znevýhodňují budoucí generace, jež budou změnami klimatu nejvíce zasaženy, ale na rozhodování v současnosti nemají žádný vliv.

Klimatické škody jsou obecně nejisté, nelineární a jejich dopady mohou být katastrofické, což znemožňuje jejich přesné vyčíslení. Takzvané tipping points — body zlomu, které mohou vést k nevratnému klimatickému rozvratu a kolapsu ekosystémů — nelze přesně předpovědět, natož finančně ocenit.