Snad nic v současné české politické debatě nevyvolává tak velkou vlnu hysterie jako slovní spojení „Green Deal“. Jde o důsledek soustavných útoků předních politiků od Andreje Babiše přes Tomia Okamuru, a nakonec i Petra Fialu, ale i celkového nastavení české mediální scény, kterou tvoří z velké části média vlastněná přímo fosilními magnáty nebo průmyslníky, jejichž cílem je i nadále nerušeně a co nejlevněji spalovat fosilní paliva, a kteří navíc svá média opakovaně využívají k prosazování vlastních zájmů.

O nálepce „Green Deal“ si tak Češi nemyslí nic dobrého. Z většiny ji odmítají, i přesto, že proti ochraně přírody a snižování emisí v principu nemusí nic vážného mít. O konkrétním obsahu evropských klimatických opatření dle výzkumu STEM pak spíše nevědí. A nevědí, ba nechtějí o ní nic vědět ani čeští politici. Vykreslení Zelené dohody jako „zeleného šílenství“, které přichází z Bruselu od Ursuly von der Leyenové je přitom od pravdy vzdáleno takřka na hony.

Skutečností totiž je, že soubor klimatických politik souhrnně přezdívaný Zelená dohoda pro Evropu není ani zdaleka tak radikální, jak o něm mluví politici v České republice. Zelená dohoda tak, jak ji v roce 2019 představila a následně začala realizovat Evropská komise Ursuly von der Leyenové je od počátku probyznysovou politikou, mezi jejímiž dvěma hlavními cíli je snižování emisí i zachování konkurenceschopnosti Evropy.

Navržená opatření na snížení emisí ale ani tehdy nestačila na splnění cílů nutných pro udržení hranice oteplení mezi 1,5 a dvěma stupni Celsia. Evropa, i se Zelenou dohodou, zkrátka nedělá dost.

A ačkoliv vědci z Evropského poradního panelu pro změnu klimatu upozorňují, že je třeba přijmout další cíle k splnění evropských závazků, Ursula von der Leyenová se se svou komisí vydala cestou seškrtání regulací pro velký byznys. Přijetím Dohody o čistém průmyslu a sérií opatření oslabila komise ochranu pracujících i životního prostředí, nabídla velkému průmyslovému kapitálu úvěry a podporu a jde na ruku velkým chemickým a automobilovým gigantům.

„Green Deal je mrtvý“ řekl v únoru tohoto roku Andrej Babiš na sněmu frakce Patriotů pro Evropu, ve které Babišovo ANO sedí s francouzskou ultrapravicí a Orbánovým Fideszem.

Ano. A je třeba dodat, že „Green Deal“ zabili ti, kdo jej stvořili. Na čele s Ursulou von der Leyenovou.

Čím byl „Green Deal“?

Zelená dohoda pro Evropu vznikla v časech zásadně odlišných, než v jakých dnes žijeme. Globální pandemii a související krize si dokázal představit jen málokdo a celoevropské hnutí mladých Fridays for Future vyneslo na jaře 2019 ve volbách do Evropského parlamentu rekordní počet zástupců zelených stran a liberálů. Podobně tomu bylo i v jednotlivých parlamentech členských zemí unie.

Hnutí posílila speciální zpráva o dopadech oteplení o 1,5 stupně Celsia oproti předindustriální éře, kterou v roce 2018 vydal Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC). Vědci v ní varují před možností rozpadu ekosystémů, posílení extrémů počasí nebo zvýšením hladin moří. Přesto Jim Skea, jeden z předních autorů zprávy a nynější předseda Mezivládního panelu po zveřejnění zprávy věřil, že „omezení oteplení na 1,5 stupně je možné, vyžadovalo by to však bezprecedentní změny.“

Obecně pak panovala víra, že ty největší dopady změn klimatu lze odvrátit. O šest let později je obrázek budoucnosti o dost skeptičtější. Překročili jsme další z planetárních mezí, finanční instituce nadále pumpují prostředky do fosilních investic, roste množství vypuštěných emisí a do pětadvaceti let zřejmě míříme k oteplení nikoliv o 1,5 stupně, ale rovnou o tři.

Záhy po odeznění pandemie a s válkou na Ukrajině navíc stouply ceny energií a fosilní korporace napříč světem vydělaly rekordní obnosy za zdražená fosilní paliva. Fosilní průmysl tak možná nikdy v historii nebyl tak mocný, jako nyní, v době, kdy by měl, v zájmu zachování žitelného klimatu, jednoduše zaniknout.

Zelená dohoda navržená v časech před pandemií a válkou v Evropě byla volným rámcem, spíše seznamem cílů než skutečně transformativní politikou s mocnými nástroji na změnu hospodářství. Ursula von der Leyenová, tehdy nová předsedkyně Evropské komise, potřebovala uspokojit hlasy volající po záchraně klimatu. Její komise však zároveň odmítla program sociální spravedlivé transformace.

Místo obdoby rooseveltovské politiky investic do posilování veřejných služeb, zvyšování životní úrovně a zároveň snižování emisí, což navrhovala například iniciativa kolem „Nové zelené dohody pro Evropu“, se komise von der Leyenové spokojila s tím, že její Zelená dohoda zachová korporátní strukturu evropského hospodářství, nasměruje tržní mechanismy do podpory „čistých technologií“ a bude mírnit případné dopady na ty nejzranitelnější skupiny obyvatelstva.

Výsledkem tak je současná změť deklaratorních cílů a zákazů. Pilířem evropských klimatických politik je pak tržní systém emisních povolenek nyní pomalu rozšiřovaný i na běžnou spotřebu lidí v domácnostech, který sice zdražuje emisně náročnou spotřebu, činí tak ale dříve než evropské instituce a státy přemluví energetické a dopravní korporace k investicím do alternativní infrastruktury a výroby zboží s nižší emisní stopou.

Není proto divu, že souběžný útok krajní pravice, nyní silně triumfující v mnoha volbách po Evropě, a velkého průmyslu Zelenou dohodu postupně nabourává.

Konkurenceschopnost: trojský kůň klimatické politiky

Již v jejím prvním návrhu Evropská komise uvedla, že Zelená dohoda pro Evropu je „nová strategie růstu, jejímž cílem je transformovat EU na spravedlivou a prosperující společnost s moderní a konkurenceschopnou ekonomikou efektivně využívající zdroje, která v roce 2050 nebude produkovat žádné emise skleníkových plynů a ve které bude hospodářský růst oddělen od využívání zdrojů.“

Všechna evropská klimatická opatření tak byla od počátku navržena tak, aby sice snižovala emise, ale zároveň uchránila strukturu velkého průmyslového kapitálu. Nešlo tak jen o politiku na snižování emisí, a tím pádem i na záchranu planety, ale zároveň se Evropská komise a následně i celá unie a její členské státy pokusili zachránit především zisky velkých korporací. Právě to evropští politici i představitelé unie maskují slovem konkurenceschopnost.

A důraz na konkurenceschopnost se stal také hlavním bodem politiky Evropské komise v čele se staronovou předsedkyni von der Leyenovou na podzim minulého roku poté, co ji potvrdil nový Evropský parlament. Co to ta konkurenceschopnost ale vůbec je?

Podle nezávislé organizace Corporate Europe Observatory zkoumající lobbistické aktivity korporací uvnitř evropských institucí konkurenceschopnost často znamená „dělat vše, co si průmysl přeje“. Nejčastěji tak jde o zrušení nebo snížení ochrany přírody, nabourání pracovních práv nebo norem na ochranu veřejného zdraví.

Rovněž jde o podporu nejrůznějších technologických řešení, která nenutí korporace a průmysl změnit jejich byznysový model. Například klima mají řešit technologie na zachytávání uhlíku z atmosféry, výstavba vodíkové infrastruktury nebo přechod z uhlí na zemní plyn.

Zachytávání uhlíku je ale velmi neúčinné a absurdní: proč energeticky náročným způsobem zachytávat emise, které nemusíme vůbec vypustit? Nálepkou „připraveno na vodík“ zase fosilní průmysl ospravedlňuje budování infrastruktury zemního plynu, protože potrubí a energetické provozy by teoreticky po úpravách mohly přejít v budoucnu z plynu na spalování právě vodíku.

Výroba vodíku i přes veřejnou podporu ovšem nepostupuje dostatečně rychle, a hrozí tak, že plynová infrastruktura bude dál nerušeně ničit klima planety, a to i přesto, že v Evropě hojně spalovaný zkapalněný zemní plyn ze Spojených států je pro klima ničivější než spalování evropského uhlí.

„Posilování konkurenceschopnosti“ tak vede k jedinému — evropští daňoví poplatníci platí štědré dotace, pobídky a úvěry pro zaostávající evropský průmysl, který se nechce vzdát své fosilní infrastruktury.

Změny, za které zaplatí běžní Evropané

Jedním příkladem za všechny je právě oslabení regulace v oblasti spalování zemního plynu. Evropská část Mezinárodní asociace producentů fosilního plynu a ropy si na Evropské komisi pod rouškou „konkurenceschopnosti“ a „zjednodušení byrokracie“ vymohla oslabení regulace na emise metanu. Tato pravidla přitom bránila dovozu velké části zkapalněného zemního plynu ze Spojených států, který je získáván ekologicky problematickou metodou frakování, a jeho emisní stopa je o třicet tři procent vyšší než stopa uhlí.

Je to přitom právě cena plynu, co zdražuje energie po celé Evropě. A na které energetické korporace v Evropě vydělávají obrovské peníze. Jak ukazuje příklad Španělska, cestou k levné energii je prosté nahrazení fosilní infrastruktury obnovitelnými zdroji.

Podobně tomu nyní je i s tlakem automobilového průmyslu na zmírnění zákazu prodeje aut, která při provozu vypouštějí emise, do roku 2035, což je fakticky zákaz prodeje nových aut s dieselovými a benzinovými motory. Automobilky argumentují přísností zákazu a volají po větší podpoře z Unie.

Nebyl to ale nikdo jiný než evropské automobilky, kdo nerespektoval vývoj na globálních trzích a místo rozrůznění svých technologií falšoval emise spalovacích aut. Automobilky zlobbovaly evropské instituce, čímž dokázali zmírnit regulace, a na falšování tudíž přišla až americká Agentura pro životní prostředí. A evropské automobilky musely platit miliardy dolarů na pokutách místo toho, aby je investovaly do vývoje aut s elektrickým pohonem.

Nyní ty samé automobilky žádají Evropskou unii o další „zjednodušení byrokracie“, zrušení „regulací“ a podporu z peněz evropských daňových poplatníků, aby byly schopny konkurovat násobně úspěšnějším automobilkám z Číny.

Potřebujeme politiku pro čas klimatického rozvratu

Evropu rozhodně neškrtí slabá „konkurenceschopnost“, ale seškrtané veřejné rozpočty. Pouze čtyři země v Evropské unii: Irsko, Švédsko, Lotyšsko a Dánsko, by podle analýzy think tanku New Economic Foundation z roku 2023 byly schopny realizovat změny nutné pro naplnění závazků spojených s omezením oteplení o 1,5 stupně Celsia. To znamená, že většina států v Evropě investice do veřejné infrastruktury ani nemůže zahájit.

Evropské demokracie jsou tak vydány na milost a nemilost velkým korporacím, které musí k tomu, aby se svými emisemi začaly vůbec něco dělat, přemlouvat rušením regulací a investičními pobídkami. Ze zákonů o obchodních korporacích a z reality fungování soukromého sektoru jde však těmto společnostem především a zejména o maximalizaci zisků.

V situaci prohlubující se klimatické krize, zvyšující se hrozby válek a rozpadu geopolitického řádu, který Evropě zajistil stabilitu na desítky let, musí klimatická politika zkrátka vypadat zásadně jinak. V českém prostoru takovou vizi formulovala organizace Re-set pod názvem Nová dohoda: program sociálně-ekologické transformace pro Českou republiku.

Nejprve je však nezbytné reflektovat pokrytectví stávající české politiky, která do úmoru opakuje příběh o evropském zeleném šílenství. Není totiž pravdivý. Jde jen o slaměného panáka, který má zcela rozvázat ruce fosilnímu průmyslu. Tomu průmyslu, kterému trapná a zoufale kompromisní politika EU nestačila.