Klimatická opatření nutně sáhnou do peněženek. Otázkou je, zda půjde o peněženky miliardářů, nebo milionů pracujících, jejich rodin a domácností. Takřka každý aspekt našeho života — práce, doprava, komunikace, stravování, bydlení či vytápění — souvisí s fosilními palivy, jejichž spalování ničí klima. A přitom na tom někteří vydělávají astronomické zisky.

Zelená transformace, jak ji navrhla Evropská komise Ursuly von der Leyenové, prakticky ignoruje poslední proměnnou — astronomické zisky. Evropská transformace se v nastavené podobě snaží ozelenit kapitál a umožňuje velkým korporacím přenášet náklady na modernizaci a přechod na bezemisní technologie na pracující, spotřebitele a domácnosti.

Znovu tak slyšíme fráze o tom, jaký bude dopad transformace. Jen klausovské utahování opasků vystřídalo o něco velkorysejší „mírnění dopadů“ na „zranitelné skupiny obyvatel“. Skutečnou společenskou spravedlnost však současná podoba zelené transformace nenabízí.

Úspěch Motoristů je přímou odpovědí na tuto situaci. Strana spojuje v osobě Borise Šťastného to nejhorší z devadesátkové ODS s husákovským veksláctvím Richarda Chlada — mentora hlavní tváře Motoristů Filipa Turka, pokořitele patnáctiletých pilotů motokár, člověka, podezřelého z domácího násilí na své přítelkyni, a někoho, pro koho je nacistický pozdrav „nevinným vtipem“.

Stranu vede Petr Macinka, pravá ruka Václava Klause. Celý tento ekosystém financují prostřednictvím institutu bývalého prezidenta uhelné miliony fosilního oligarchy Pavla Tykače.

Tito lidé budou ve vládě Andreje Babiše vykonávat špinavou práci a ohrožovat ochranu přírody i snahy o snižování emisí. Jak úspěch Motoristů chápat a jakou odpověď na něj připravit?

Proč uspěli Motoristé?

Ještě pár minut po uzavření volebních místností ukazovaly výsledky z malých okrsků, že Motoristé sahají po deseti procentech. Nakonec je ale podpořilo takřka sedm procent voličů. Se svými jedenácti poslanci a dvěma poslankyněmi usednou do Sněmovny — pravděpodobně i do vládních lavic.

Podle analýzy PAQ Research nemá volba Motoristů přímou souvislost s chudobou. Z volebních map je patrné, že Motoristy podpořili lidé z oblastí vzdálenějších od center — pravděpodobně voliči, kteří se v běžném životě neobejdou bez auta: nedopraví se do práce, neodvezou děti na kroužky nebo mají daleko do nejbližší nemocnice. Zajímavá je také celorepublikově nadprůměrná, devítiprocentní podpora Motoristů v okolí Mladé Boleslavi. Volili je tedy lidé, jejichž život závisí na užívání nebo výrobě automobilů.

V České republice automobilový průmysl zaměstnává až 150 tisíc lidí. Jsme země s jedním z největších počtů aut na tisíc obyvatel v Evropě. Tento počet rychle rostl i v posledních letech — oproti jiným evropským zemím však máme minimum aut s elektrickým nebo jiným alternativním pohonem. Česká republika zůstává zemí spalovacích motorů.

Není proto divu, že se přijetí dvou klíčových evropských opatření na ochranu klimatu — ukončení prodeje nových aut se spalovacím motorem do roku 2035 a rozšíření systému emisních povolenek na vytápění a dopravu — stává tématem, které víří českou politickou krajinou.

Vláda Petra Fialy se sice snažila o odklad konce spalovacích motorů, emisní povolenky však zcela přehlížela. Začala o nich mluvit až ve chvíli, kdy téma převzal bulvární plátek Blesk a další média fosilních oligarchů, která povolenky rámovala jako „největší útok na peněženky Čechů“.

Jsme v situaci, kdy česká vláda zanedbala přípravu a nechala se zatlačit do kouta fosilními oligarchy, průmyslem a automobilkami. Jejich šéfové chtějí z veřejných rozpočtů vymoci co nejštědřejší podporu a neváhají k tomu využít obav veřejnosti ze zelené politiky. Tyto obavy svými médii proměňují v hněv namířený proti komukoliv, kdo se jen zmíní o ochraně životodárného klimatu planety. Produktem tohoto hněvu jsou Motoristé.

Transformace není příležitost

Čeští voliči ani nemuseli být dlouho přesvědčováni. Ti, kteří vydělali na klausovském „utahování opasků“, tvoří jen malou hrstku. Většině společnosti se alespoň trochu ulevilo až v nultých letech po skončení privatizace, odeznění inflace po uvolnění cen a ustálení ekonomického modelu levné montovny pro zahraniční investory. Transformaci tak velká část české veřejnosti vnímá jako symbol špatných časů.

A potvrzuje to i sociologický výzkum týmu Martina Buchtíka o postojích veřejnosti k zelené transformaci. „Buď bude transformace sociální, nebo nebude pro veřejnost přijatelná vůbec,“ píše Buchtíkův tým v závěrech studie.

Liberální politici a část expertní komunity tato fakta odmítají respektovat. Neustále se mluví o „klimatu jako příležitosti“ a zdůrazňuje se správná potřeba snižovat emise. Málokdo však připomíná oligarchy a nerovnosti, které jsou v rozvratu klimatu zcela klíčové — právě bohaté skupiny obyvatel se svou luxusní spotřebou a byznysem nesou největší odpovědnost.

Místo vymáhání transformace především na velkých energetických firmách a místo zavedení daní z luxusní nadspotřeby energie nebo luxusních dopravních prostředků od jachet po soukromé tryskové letouny chce Evropská komise rozšířit systém emisních povolenek a nechat zaplatit za benzín i naftu, uhlí a plyn každého Evropana bez rozdílu.

Právě Babiš, Motoristé, Fialova ODS a celá plejáda médií a veřejných osobností — často čirou náhodou propojených byznysově s fosilními oligarchy jako Křetínský nebo Tykač — útočí na emisní povolenky jako na ožebračování lidí. Odpovídají jim experti, kteří se snaží přesvědčit veřejnost, že dopady nebudou tak vysoké. Prý průměrná domácnost zaplatí „jen“ pět procent rozpočtu, tedy zhruba pět tisíc korun ročně, tvrdí ekonom Tomáš Protivínský. K němu se přidává více či méně celý ekosystém klimatických a environmentálních organizací, který rétoriku o zdražování označuje za nereálné a hysterické strašení.

Celá debata se tak stala veskrze perverzní. Oligarchové, kteří z domácností a spotřebitelů během energetické krize vytáhli stovky miliard, nyní brání „obyčejné lidi“ — ty samé, které obrali. Mezitím jedinou reakcí zastánců ochrany klimatu je přemlouvat veřejnost, že pět tisíc korun ročně není tolik.

Klimatická politika se zkrátka stala synonymem pro ožebračování. Částečně za to může fosilní byznys a velký průmysl, posílený zisky z energetické krize a nyní i ze závodů ve zbrojení. Svou roli však hrají i ti, kteří volají po záchraně klimatu, ale vyhýbají se debatě o nerovnostech a potřebě zásadního přerozdělování bohatství — přitom právě bohaté skupiny nesou největší podíl odpovědnosti za klimatickou krizi.

To je důvod, proč se mezi obnovitelnými zdroji a blackouty kreslí rovnítko, proč roste přesvědčení, že mladí lidé pečující o přírodu „berou ostatním práci“ a proč se emisní povolenky staví jako hlavní důvod vysokých cen energií.

Co s tím?

Nadchází doba, kdy politická moc nejenže bude ignorovat požadavky klimatického hnutí, nýbrž bude aktivně podporovat fosilní oligarchii a útočit v daleko větší míře než nyní na ekosystém ekologických a klimatických kolektivů a organizací.

Andrej Babiš opakovaně uvedl, že na prvním zasedání vlády odmítne rozšíření systému emisních povolenek. Opatření se mu ale zřejmě nepodaří zvrátit na celoevropské půdě a bude ho muset přijmout. Co zůstane, je ale pachuť a nálepka ožebračování pro další klimatická opatření. Motoristé Babiše velmi rádi podpoří.

Za antiklimatickou politikou vlády stojí pevně sešikovaný ekosystém médií, influencerů a vlivových organizací — od podcastů po nejrůznější „mluvící hlavy“ — a nakonec i fosilní peníze. Domnívat se, že postačí „přesvědčování“ vědeckými fakty a že obavy pracujících a domácností rozptýlí ujištění o „zmírnění dopadů“, je ve světle úspěchu Motoristů, Babiše a Okamury prostě bláhové.

Přichází doba, kdy budou opět nutné přímé akce, velké demonstrace, ale i pomalé budování sociálního hnutí, které dokáže spojit boj o dostupné bydlení, energie, potraviny i dopravu, o důstojné mzdy a platy s ochranou přírody a klimatu. Místo kravaťáků na ministerstvech musí být partnerem klimatického hnutí každý, kdo má problém vyjít s penězi do konce měsíce. Na snižování emisí bez snižování nerovností už prostě nelze byť jen pomyslet. Nemůžeme nadále požadovat výstavbu obnovitelných zdrojů a zároveň nechat fosilní korporace dobývat tučné zisky za vysoké ceny energií.

Nespoléhejme na přechod z výroby spalovacích aut na výrobu velkých elektrických korábů. Na spalovací vozy se alespoň dalo vydělat; dokud si nepůjde vydělávat i na ty elektrické, spalováky konkurenci nenajdou. Raději stavme železnice, tramvajové linky a vyrábějme autobusy a vlaky, které za malé náklady obslouží i vzdálené regiony. Místo dotací těm, kteří mají čas orientovat se v byrokratické záplavě žádostí, podporujme renovaci obecního bydlení a výstavbu nových dostupných bytů v ekologických standardech.

Žádejme o peníze pro obce, komunity a energetická společenství, aby samy stavěly obnovitelné zdroje. Peníze na to berme z progresivních daní na bohatství a luxusní spotřebu.

Klimatická a levicová politika jsou dvě strany téže mince: buď bude klimatická politika levicová, nebo nebude vůbec.