Budeme-li posuzovat volby do Poslanecké sněmovny jen na základě čísel, lze samozřejmě mluvit o tom, že někdo vyhrál. Podle logiky, jakou se hodnotí sportovní klání. Což mnoho komentátorů a analytiků už udělalo.

Ve skutečnosti ale nevyhrál téměř nikdo. Začít lze politickým subjektem, který v řeči čísel dosáhl „historického vítězství“, tedy hnutím ANO. Problémem je, že pro ANO jde o vítězství bez nadsázky Pyrrhovo. Proto, že jeho politika činí z Andreje Babiše nepřijatelného koaličního partnera pro veškeré strany politického mainstreamu.

ANO se tak musí pokoušet sestavit vládní koalici s krajní pravicí v podobě hnutí Svoboda a přímá demokracie a nacionálními populisty Motoristé sobě. Směřuje tak k inherentně nestabilnímu slepenci. Z řady důvodů.

Oba menší politické subjekty mají ve svých vedeních nevyzpytatelné egomaniaky, kteří budou těžko hledat shodu či kompromisy s Andrejem Babišem, který sám trpí narcistní poruchou osobnosti, a kompromisy hledat neumí. Jeho minulé působení v čele vlády mu vyjednal prezident Miloš Zeman, který pak koaliční spolupráci ANO se sociálními demokraty — navíc s podporou komunistů ze Sněmovny — udržoval při životě.

V letech 2017 až 2021 nevládl v pravém slova smyslu Babiš, ale mocenský tandem Zeman-Babiš, v němž měl navrch Zeman. Co dokáže Babiš bez někoho, jako je Zeman, je velkou otázkou. Dosavadní vyjednávání o vládě s SPD a Motoristy je navíc poměrně chaotické a Babiš musí lídry obou menších stran okřikovat přes média.

SPD i Motoristé nemohou jít Babišovi spořádaně na ruku, i když je odmění vládními a dalšími posty. Budou totiž mít na paměti, co se stalo ČSSD a KSČM, které Babiš zcela vysál a fakticky zničil. Jediný způsob, jak ve spolupráci s Babišem a jeho dominantním hnutím neztratit vlastní identitu, a tím i podporu voličů, je hrát v případné vládní koalici roli opozice.

To ale může být pro Babiše problém zejména v zahraniční politice. Pokud bude hnutí SPD torpédovat jeho snahy udržovat nekonfrontační vztah s Evropskou unií, na níž závisí dotace pro jeho podniky, dojde ke konfliktu. Babiš bude mít ve vztahu k EU dvě tváře — stejně jako během svého prvního mandátu. Doma ji bude kritizovat, v Bruselu ale bude vesměs spolupracovat.

SPD ale této taktice nemusí rozumět. A nemusí také sdílet Babišovy snahy nedělat politiku, která sice do jisté míry omezí oficiální pomoc Ukrajině, nebude se ale chtít jevit jako proruská.

Hnutí ANO tak bude v čele velmi nestabilní koalice, která jen těžko vydrží celé čtyři roky. Babiš by možná mohl vytvořit stabilnější vládní sestavu, kdyby se rozhodl nebýt premiérem. To by pak možná některým stranám odcházející vládní koalice dovolilo tolerovat menšinovou vládu ANO. Jenže toho není při své povaze zřejmě schopný.

Poražené hnutí SPD, znejistělí Motoristé