Budeme-li posuzovat volby do Poslanecké sněmovny jen na základě čísel, lze samozřejmě mluvit o tom, že někdo vyhrál. Podle logiky, jakou se hodnotí sportovní klání. Což mnoho komentátorů a analytiků už udělalo.

Ve skutečnosti ale nevyhrál téměř nikdo. Začít lze politickým subjektem, který v řeči čísel dosáhl „historického vítězství“, tedy hnutím ANO. Problémem je, že pro ANO jde o vítězství bez nadsázky Pyrrhovo. Proto, že jeho politika činí z Andreje Babiše nepřijatelného koaličního partnera pro veškeré strany politického mainstreamu.

ANO se tak musí pokoušet sestavit vládní koalici s krajní pravicí v podobě hnutí Svoboda a přímá demokracie a nacionálními populisty Motoristé sobě. Směřuje tak k inherentně nestabilnímu slepenci. Z řady důvodů.

Oba menší politické subjekty mají ve svých vedeních nevyzpytatelné egomaniaky, kteří budou těžko hledat shodu či kompromisy s Andrejem Babišem, který sám trpí narcistní poruchou osobnosti, a kompromisy hledat neumí. Jeho minulé působení v čele vlády mu vyjednal prezident Miloš Zeman, který pak koaliční spolupráci ANO se sociálními demokraty — navíc s podporou komunistů ze Sněmovny — udržoval při životě.

V letech 2017 až 2021 nevládl v pravém slova smyslu Babiš, ale mocenský tandem Zeman-Babiš, v němž měl navrch Zeman. Co dokáže Babiš bez někoho, jako je Zeman, je velkou otázkou. Dosavadní vyjednávání o vládě s SPD a Motoristy je navíc poměrně chaotické a Babiš musí lídry obou menších stran okřikovat přes média.

SPD i Motoristé nemohou jít Babišovi spořádaně na ruku, i když je odmění vládními a dalšími posty. Budou totiž mít na paměti, co se stalo ČSSD a KSČM, které Babiš zcela vysál a fakticky zničil. Jediný způsob, jak ve spolupráci s Babišem a jeho dominantním hnutím neztratit vlastní identitu, a tím i podporu voličů, je hrát v případné vládní koalici roli opozice.

To ale může být pro Babiše problém zejména v zahraniční politice. Pokud bude hnutí SPD torpédovat jeho snahy udržovat nekonfrontační vztah s Evropskou unií, na níž závisí dotace pro jeho podniky, dojde ke konfliktu. Babiš bude mít ve vztahu k EU dvě tváře — stejně jako během svého prvního mandátu. Doma ji bude kritizovat, v Bruselu ale bude vesměs spolupracovat.

SPD ale této taktice nemusí rozumět. A nemusí také sdílet Babišovy snahy nedělat politiku, která sice do jisté míry omezí oficiální pomoc Ukrajině, nebude se ale chtít jevit jako proruská.

Hnutí ANO tak bude v čele velmi nestabilní koalice, která jen těžko vydrží celé čtyři roky. Babiš by možná mohl vytvořit stabilnější vládní sestavu, kdyby se rozhodl nebýt premiérem. To by pak možná některým stranám odcházející vládní koalice dovolilo tolerovat menšinovou vládu ANO. Jenže toho není při své povaze zřejmě schopný.

Poražené hnutí SPD, znejistělí Motoristé

Jako poražené vzešlo z voleb hnutí SPD, které nejenže dosáhlo mnohem menší podpory, než se čekalo, ale navíc v jeho poslaneckém klubu zasedne pět neřízených politických střel v podobě představitelů stran, které kandidovaly na kandidátce SPD ve skryté koalici. Těchto pět mandátů proto ve vyjednáváních s Babišem v podstatě nelze použít.

Vstup SPD do vlády za těchto podmínek je problematický i z dalšího důvodu: politický subjekt, který se nazývá Svoboda a přímá demokracie, se bude muset vzdát svého cíle o přímou demokracii usilovat. To možná nebyl takový problém, když bylo hnutí SPD v opozici, kde mohlo tvrdit, že si na splnění svých cílů počká, až se octne v příznivější politické konstelaci.

A nyní v lepší konstelaci teoreticky je. Jenže jak ANO, tak Motoristé referendum o vystoupení z EU a NATO odmítají. A s SPD nebudou mít příliš velkou trpělivost ani v případě, že by hnutí chtělo prosadit zákon o obecném referendu. Vědí totiž dobře, že jakýkoliv zákon o obecném referendu by neprošel Senátem, v němž mají většinu strany odcházející vládní koalice. Takže proč plýtvat energií.

SPD tak sice nejspíš ve vládě bude, ovšem za cenu, že stěžejní programové priority hnutí budou značně upozaděny. Opticky to bude vypadat tak, že SPD, a zejména jeho vůdci Tomiu Okamurovi, nakonec šlo jen o podíl na moci. Pro hnutí, které si budovalo image protestního politického subjektu, to může být zničující. A jak už bylo řečeno, pokud se SPD bude přesto snažit udržovat image rebelanta, aby hnutí nepotkal osud ČSSD a KSČM, může to vést k rychlému pádu vlády.

V podobné situaci přitom budou i Motoristé sobě. I oni vznikli jako protestní subjekt, který se ostře vymezoval proti green dealu, migraci a „progresivismu“. V koalici s umírněnějším hnutím ANO, ale bude muset svoje radikální požadavky mírnit.

Strana Motoristé sobě, kterou dali dohromady lidé z okolí Institutu Václava Klause, jsou zhusta popisováni jako strana vycházející z Klausovy filozofie. Jenže jeho ekonomických rad, jako je trvání na vyrovnaném rozpočtu nebo okleštění některých sociálních programů, se budou muset Motoristé v koalici s ANO jednoduše vzdát.

Nejsou navíc zdaleka tak protievropští jako Klaus, z EU nehodlají vystupovat. A nejsou jako bývalý prezident ani prvoplánově proruští.

Jejich případné spory s Klausem by ale nebyly tím nejhorším, co je může potkat. Ve vládě s dominantním ANO budou především čelit stejnému problému jako SPD. Tedy možnosti, že politika ANO bude ohrožovat jejich preference. Budou v neustálém nebezpečí, že se začnou politicky vytrácet, protože ani jejich nejvýraznější tváře nebudou s to dominanci ANO jakkoli opticky zmírňovat.

Porážka zastánců změny režimu

Skutečnost, že se do Sněmovny nakonec nedostalo hnutí STAČILO!, je často interpretována jako neúspěch komunistů, kteří byli v hnutí hlavní politickou silou. Ve skutečnosti je to ale porážka široké fronty extrémistů, kteří snili o změně politického režimu.

Někteří z těchto extrémistů se sice dostali do Sněmovny na kandidátce SPD, ale jádro „protirežimních“ sil bylo zřetelně v hnutí STAČILO! Někteří představitelé této otevřeně proruské formace spolupracovali se spolkem Svatopluk, který ideologicky zaštítil několik setkání aktérů, kteří o změně režimu sní. Lídr spolku Svatopluk Petr Drulák dokonce vypracoval seznam toho, co je pro změnu režimu třeba vykonat.

Do pomyslného propadliště dějin se v podobě porážky STAČILO! propadli nejen komunisté, ale i sociální demokracie. Ukázalo se, že snaha budovat sociální demokracii na nacionalismu a konzervativních hodnotách je cestou k neúspěchu.

Sázka několika představitelů sociální demokracie na národně konzervativní kartu a proruské postoje bohužel vyřadila demokratickou levici z českého politického spektra možná na několik dalších let. Na druhou stranu může fiasko sociální demokracie nastartovat pokusy o vytvoření autentické demokratické levice.

A poraženým je v tomto kontextu i bývalý prezident Miloš Zeman. Ten na rozdíl od Klause vsadil svou podporou STAČILO! na špatnou kartu. Snad tím definitivně skončí jeho destruktivní pokusy ovlivňovat stranickou politiku.

Piráti, STAN a Spolu

Kdybychom sestavovali žebříček poražených, budou těmi relativně nejméně poraženými Piráti a hnutí Starostové a nezávislí. Hnutí STAN sice ztratilo několik poslanců, ale v podstatě se na české politické scéně udrželo coby relevantní politická síla. Nicméně jeho výsledek úsilí jeho představitelů během volební kampaně neodpovídá.

STAN a Piráti dohromady překonali svůj zisk z minulých voleb, kdy kandidovali jako koalice PirStan, o skoro pět procent. A zejména Piráti si ve Sněmovně výrazně polepší, ač doufali v lepší výsledek. Jelikož by ale mohli být ve vládě jen, kdyby uspěla koalice Spolu, je i pro ně volební výsledek, který umožní vládu extrémistů, spíše porážkou.

Nejsvětlejší zprávou z této části politického spektra je tak nástup žen. Ty budou mít v poslaneckém klubu Pirátů většinu, a právě úspěšné pirátské kandidátky se staly symbolem posílení žen v české parlamentní politice obecně.

Vezmeme-li v úvahu, že se do Sněmovny nakonec dostala „machistická“ strana Motoristé, je výrazné posílení role žen v liberální stranách o to důležitější. Na druhou stranu skutečnost, že na jedné straně uspěli „machisté“ v podobě Motoristů a na druhé straně ženy v liberálních stranách, bohužel ukazuje na další polarizaci české politiky — tentokrát i podle genderových linií.

Hlavní poraženou politickou formací je ve volbách koalice Spolu, která doplatila nejen na to, že byla hlavním představitelem nepopulární vládní politiky, ale také na to, že se její největší strana nedokázala vypořádat se skandály, jako byla bitcoinová aféra. Obecně pak lze argumentovat, že koalice Spolu doplatila na svoji příliš konzervativní politiku, která se ve vztahu k EU, green dealu, migraci, ale hlavně ve vztahu ke kulturně-politickým otázkám příliš nelišila od postojů ANO a uskupení z okraje spektra.

Pravděpodobným důsledkem neúspěchu Spolu bude rozpad koalice. Což může znamenat, že se česká pravice bude poměrně dlouhou dobu hledat. A rozpad může znamenat i to, že pokud se pravice vůbec „najít“ chce, bude muset znovu promyslet svůj program.

Poražená Česká republika

Volby zkrátka dopadly tak, že jejich výsledek poškodí Českou republiku. Na mezinárodní scéně se rychle vypaří kredit, který země získala zásluhou prozápadní politiky vlády Petra Fialy a prezidenta Petra Pavla. Pro mnohé zahraniční partnery bude Česká republika nesrozumitelná.

A to nejen proto, že Babišova politika, pokud tedy Babiš v čele vlády vůbec stane, se bude utápět v ambivalentních prohlášeních a činech i ve zmatku, což jsme vše zažili už během jeho prvního působení v čele vlády. Ale také proto, že zahraniční partneři budu jen těžko chápat, co vlastně voliče v zemi, která je relativně úspěšná ekonomicky, a která si v uplynulých letech vydobyla i jistý respekt na mezinárodní scéně, přivedlo k tomu, že dali většinu krajní pravici a populistickým nacionalistům.

Tato nesrozumitelnost politického chování, která nese známky politické nedospělosti, Českou republiku v očích západní Evropy vrátí opticky do postkomunistického tábora, kam patří třeba Maďarsko a Slovensko.

Na dalších několik let se tak odkládá jakékoliv konstruktivní působení České republiky v EU, u ledu jsou debaty o přijetí eura. Česká republika se vrátí ke své roli evropského kverulanta, v níž ji bude posilovat spolupráce s autoritáři, jako je Viktor Orbán v Maďarsku a Robert Fico na Slovensku.

V ohrožení tak budou i některé pilíře demokratického zřízení, jako jsou veřejnoprávní média a nezávislá justice. Jisté je, že snahy vybudovat u nás slušný liberálně demokratický systém a robustní právní stát, se na několik let zastavují.