"Chceme-li ještě někdy v budoucnu vrátit české levici ztracenou sílu (...) je potřeba se obrátit a začít narovinu mluvit o tom, jaký svět chceme."

To by bylo skutečně bezpodmínečně zapotřebí. Ujasnit si, jaký svět vlastně vůbec chceme - a jakou (realistickou) cestou tohoto cíle dosáhnout.

Já jsem vnímala, že Kateřina Konečná často říkala, jaký svět chce/me - kde lidé mají důstojné mzdy, právo na bydlení atd atd. Je ještě potřeba přesně a důrazně říkat, jak takový svět budovat - progresivní zdanění, vyvlastnění životně důležitých zdrojů a klíčového průmyslu, znárodnění bank atd. A na to neměli dost odvahy a prostoru, když samo Stačilo spolupracuje s oligarchy a velkopodnikateli. Místo toho se spolu s nacionalisty vzdali svého levicového internacionalismu a začali kreslit obrázek světa, v němž za všechny problémy pracujících mohou migranti, cizinci. To je velmi škodlivé až nebezpečné, je to přímá cesta k fašismu, který v Čechách, v Evropě i USA (také v Ukrajině) nabírá šílených obrátek. Například podporou zločinného genocidního postupu proti Palestincům. Zřejmě se bude muset situace stát kritickou, aby lidé pochopili, v čem je skutečně problém

Tak tedy: co chceme, a jak je toho možno dosáhnout.

Důstojné mzdy? Právo na bydlení? - Bezpochyby, to jsou klasická levicová témata, která levice nikdy nemůže vzdát, aniž by popřela sama sebe.

Jenže - není to všechno nakonec tak nějak málo? Připomeňme si: svého času mělo dělnické hnutí za svůj cíl nejen ty či ony sociální/mzdové požadavky, nýbrž všeobsáhlou humanizaci celého společenského života. Anebo jak to vyjádřil Marx, cílem byla společnost kde by člověk mohl plnou měrou rozvíjet všechny své lidské potenciály. Akční a hodnotový horizont dřívějšího levicového hnutí byl tedy mnohem širší, mnohem progresivnější, nesený mnohem výraznější ideou, nežli pouze sociální otázkou v úzkém slova smyslu. Právě proto toto hnutí v minulosti dokázalo inspirovat a aktivovat široké vrstvy populace, v neposlední řadě mnoho progresivních intelektuálů. Zatímco současná levice se omezuje do značné míry už jenom a pouze na víceméně pasivní obranu těch či oněch sociálních práv. Tento ideový deficit se pak - víceméně zákonitě - nahrazuje reakcionářskými programy nacionální identity, národní výlučnosti.

To tedy k otázce "co chceme". A k otázce "jak toho dosáhnout": progresivní zdanění? Znárodňování?

Což o to, progresivní zdanění je bezpochyby oprávněný požadavek; ale ve většině států vyspělého kapitalismu toto progresivní zdanění existuje, aniž by se tím nějak zásadně změnil kapitalistický ráz života společnosti. A majetkové/sociální rozdíly jsou tam snad ještě větší nežli v Česku.

Znárodňovat? Ano, to je také klasický požadavek levice; jenže i to má svůj nemalý háček. Naprosto pregnantně tuto záležitost svého času vyjádřil jeden redaktor německého deníku "Süddeutsche Zeitung", když položil řečnickou otázku "zda snad bude více chleba, když pekaři bude znárodněna jeho pekárna".

Napohled zcela prostinká věta; a přesto se o ni jako o skálu rozbíjejí všechny iluze o tom, že řešení současné (levicové, respektive obecně společenské) krize je možno dosáhnout natolik jednoduchými opatřeními jako je znárodňování. (Ostatně, celá historie znárodněné socialistické ekonomiky není nic jiného nežli historie ekonomického úpadku.)

Právě v tom leží ostatně zakopaný pes; ta idea o znárodňování sice napřed sugeruje, že egoistický zájem soukromého vlastníka bude nahrazen prioritou zájmu veřejného, společenského; jenže bohužel holá realita je taková, že státní řízení podniků je v naprosté většině případů řízením byrokratickým, tedy těžkopádným a neefektivním. Není ostatně nijakou náhodou (a ani počinem zlé vůle), že Rakousko, kde po válce byla většina především těžkého průmyslu znárodněna, postupem času tuto produkci vrátilo zpět do soukromých rukou. Z toho prostého důvodu, že tato soukromě vedená produkce je ekonomicky mnohem efektivnější, nežli produkce řízená státem.

Ostatně, už Aristoteles věděl, že konkrétní (soukromý) vlastník se bude o svůj majetek vždy starat lépe, nežli nějaký anonymní kolektiv vlastníků, kde nakonec nikdo není doopravdy odpovědný za nic.

Shrnuto a podtrženo: ukazuje se, že nabízené programy levice jsou jak v otázce "co chceme", tak i v otázce "jak toho dosáhnout" příliš zkrácené, příliš zjednodušené, nežli aby vůbec mohly mít potenciál progresivním způsobem reagovat na požadavky doby. Právě v tom tkví ostatně pozitivní moment současné krize levice: je to pro ni poslední příležitost si konečně uvědomit, že společnost je příliš komplexní organismus, nežli aby její problémy bylo možno řešit zjednodušenými představami či akcemi. Pokud si současná levice nedokáže tuto skutečnost uvědomit a přiznat, pokud bude chtít existenciální otázky vysoce komplexní současné společnosti (a současného člověka) řešit stále pouze na základě hesel minulosti, pak si tato levice svým definitivním zánikem bude plně vinna sama.