Neúspěch hnutí STAČILO! v letošních volbách do Poslanecké sněmovny byl pro nemálo pozorovatelů velkým překvapením. Navzdory předvolebním průzkumům, ve kterých STAČILO! vycházelo okolo sedmi procent, totiž toto uskupení získalo jen 4,3 procenta hlasů, a do Sněmovny se tak nedostalo. Zato ale výrazně posílili krajně pravicoví Motoristé sobě, kteří se navzdory celé řadě kontroverzí, včetně adorování nacismu, ucházejí o funkce ve vládě.

O čem tento výsledek vypovídá? Co to znamená pro budoucnost zúčastněných stran, pro budoucnost levice a pro budoucnost České republiky?

Jestli bylo něco před volbami nad slunce jasné, tak to, že právem nepopulární Fialova vláda již pokračovat nebude a namísto koalice Spolu se zdaleka nejsilnějším subjektem stane hnutí ANO. Hnutí STAČILO! se již začalo připravovat na bitvu s prezidentem Pavlem o jmenování nové vlády a strany, které se na tomto hnutí podílely, se v naději na křesla ve Sněmovně postupně téměř zcela vzdaly propagace vlastních značek a vlastních ideálů.

Členové KSČM a SOCDEM svorně prohlašovali, že cílem volebního spojení ve STAČILO! je prosazovat levicový ekonomický program, nesoustředit se na „kulturní témata“ (ať už to znamená cokoliv), a ve Sněmovně následně „napravovat škody napáchané Fialovou vládou“.

Máloco však ilustruje nesmyslnost dělení na ekonomická a kulturní témata lépe, než takřka celá předvolební prezentace STAČILO!. Požadavky na dostupné bydlení, zvýšení minimální mzdy či snížení věku odchodu do důchodu (to vše v pozoruhodném kontrastu s podporou českého byznysu či zásluhovostí v přístupu ke státní podpoře), byly totiž zcela přehlušeny laciným brojením proti migrantům, neziskovkám a „progresivistické ideologii“ či obranou tradiční rodiny.

Jedním z hlavních témat v kampani pak pro STAČILO! bylo referendum o vystoupení z EU a NATO, což by vzhledem ke komplexnosti tohoto tématu vydalo na samostatný článek. Ve stručnosti lze však říct, že právě toto téma bylo pravděpodobně jedním z hlavních důvodů přelivu většiny sociálnědemokratických voličů k ANO, které (někde mezi změtí selfíček Aleny Schillerové a Babišových bodrých sestupů mezi obyčejný lid) deklarovalo jasný zájem o setrvání v obou institucích.

Voliči, pro něž toto téma bylo klíčové, měli k dispozici SPD. Nejzásadnějším tématem těchto voleb však byl konec Fialovy vlády, což v kombinaci se strachem z propadlého hlasu přineslo nejvíce voličů právě nejsilnějšímu ANO.

Jediná levice. Nebo pravice?

Jediné eso, které tak mělo STAČILO! hypoteticky v rukávu, byla pozice „jediné levicové síly, která má šanci dostat se do Sněmovny“, což používali k burcování zbytku levice zejména jeho kandidáti z řad KSČM a SOCDEM či někteří podporovatelé z levicového hnutí. Háček byl však v tom, že ona „jediná levicová síla“ nabídla jen naprosté minimum levicových hodnot.

STAČILO! je v podstatě jen SPD natřenou na rudo. Není proto divu, že se jí nedostalo jak podpory progresivní levice, pro kterou je celková politika STAČILO! zkrátka nepřijatelná, tak podpory politicky nezainteresovaných voličů. Ty totiž mimo jiné i v důsledku celkové depolitizace společnosti a třiceti let intenzivní antikomunistické propagandy nějaká záchrana levice jako taková prostě a jednoduše nezajímá.

Hnutí STAČILO! ve výsledku doplatilo na papouškování konzervativních a krajně pravicových hesel a absenci smysluplného programu, který by nabízel důvěryhodnou alternativu k dosavadní vládní koalici. Samotné vymezení proti Fialově vládě bez jakéhokoliv dalšího obsahu si může v pozici jasného vítěze voleb dovolit ANO, čistý rasismus zase již etablovaná SPD.

Motoristé sobě, kteří v průzkumech balancovali na hraně pětiprocentního kvóra, s největší pravděpodobností uspěli díky jasnému ideologickému vymezení — proti veškerému společenskému pokroku, „politické korektnosti“ a díky apelu na pocit ohrožení mladých mužů, kterým Motoristé sobě slibují zlepšení života díky návratu starých pořádků a utvrzení patriarchátu. Právě projekce „pravé mužnosti“ skrze velká silná auta, misogynní projevy, popírání klimatických změn a „odvážné“ koketování s nacismem je ostatně ve veřejné prezentaci Motoristů sobě dominantním prvkem.

STAČILO! zkrátka nic zvláštního nenabízí. Už zmiňovaná pozice „zachránců levice“ je z výše uvedených důvodů nezajímavá. A jasno není ani v dalších postojích představitelů hnutí. Například verbální odpor proti genocidě v Gaze na je plné čáře přebit antimigrantským a národoveckým sentimentem (jak by taky ne, když do organizace národoveckých akcí se kandidáti STAČILO! přímo zapojují, zatímco na ty propalestinské se chodí jen fotit).

Poměrně zajímavým fenoménem je pak tvrzení řady podporovatelů a některých kandidátů za STAČILO!, kteří vidí spojnici úspěchu Motoristů sobě a neúspěchu svého v protistačilovské rétorice progresivní levice, která dlouhodobě upozorňuje právě na propojení STAČILO! s krajní pravicí, a dává progresivní levici úspěch Motoristů za vinu.

Palivo pro Motoristy sobě

Když se však podíváme na přelivy voličských základen jednotlivých uskupení, zdaleka nejvíce voličů Motoristé sobě získali od Spolu, Přísahy a Trikolóry. STAČILO! pak získalo hlasy zejména od KSČM, přičemž srovnatelný přeliv do STAČILO! i Motoristů sobě pochází pouze od ANO, jehož odpadnuvší část voličů se však rozprostřela mezi všechny subjekty včetně Spolu. Stejně tak noví voliči ANO přišli ze všech subjektů, což je pravděpodobně dáno ideovou nevyhraněností této strany.

Pravděpodobnost, že by Motoristé sobě ubrali hlasy STAČILO! na základě kritiky ze strany antifašistů se blíží nule — prvky, za které progresivní levice STAČILO! dlouhodobě kritizuje, jsou přítomny u Motoristů sobě v ještě mnohem výraznější míře (rasismus, konzervativismus, podpora byznysu, odpor k zelené politice, odpor k neziskovým organizacím atd.), navíc okořeněny jasně artikulovaným antikomunismem.

Že se Motoristé sobě dostali do sněmovny a zcela vážně se uvažuje o jejich vládním angažmá, je zásluhou všech aktérů, kteří pro takovou situaci dlouhá léta (ať už vědomě nebo ne) vytvářeli vhodné prostředí normalizací rasismu a dalších forem útlaku, stejně jako démonizací Green Dealu, jehož největší skutečný problém je jeho vstřícnost k byznysu. Na vině rozhodně nejsou antifašisté, jejichž dlouhodobé upozorňování na to, že k něčemu takovému jednou dojde, pokud se jako společnost nepostavíme všem projevům rasismu a fašismu čelem, bylo přehlíženo jako hrozba minulosti, která byla zažehnána porážkou nacistického Německa.

Nespornou roli hrál v letošních volbách znovu hojně využívaný antikomunismus. V takovém prostředí je jakoukoli bitvu vybojovat těžké, a to zejména, snažíte-li se nadbíhat pravicovým předsudkům. Bojovat se musí o progresivní zdanění, o to, že lidé mají mít právo na důstojné bydlení, práci a péči. Tam je prostor pro střet a pro ideové vymezování.

Je v zájmu levice, aby si členové KSČM a SOCDEM co nejdříve uvědomili, že tímto směrem je potřeba napřít sílu a nehrát si na „vlastenecké a konzervativní“ politiky. Ti už tu jsou a konkurovat jim lze jen vizí jiného světa. V sázce je nyní mnohem více než záchrana toho, co z jejich stran ještě zbylo.

Chceme-li ještě někdy v budoucnu vrátit české levici ztracenou sílu a nenechat zde vyrůst ultrapravicový skanzen, je potřeba se obrátit a začít narovinu mluvit o tom, jaký svět chceme. Pokud členové KSČM a SOCDEM uvidí, že toho ve svých stranách nejsou schopni dosáhnout, vždy mohou najít svůj politický domov v Levici.