„Volby v New Yorku vyhrál socialista,“ křičí dnes titulky zpravodajských webů a je to pochopitelné: ač bašta demokratů, není New York město, jež by volívalo starosty nalevo. Vítěz letošních starostenských voleb Zohran Mamdani je navíc muslim, přistěhovalec a teprve čtyřiatřicetiletý politik. V podání mainstreamu tak působí jako protipól Donalda Trumpa z progresivního břehu, což ho činí mediálně ještě atraktivnějším.

Jistě několik dní se bude teď debatovat, nakolik je Mamdani oním „bláznivým komunistou“, jak ho onálepkoval právě Trump, když před volbami vyzýval republikány, aby nehlasovali pro republikánského kandidáta Curtise Sliwu, ale podpořili Mamdaniho nejsilnějšího konkurenta Andrewa Cuoma — bývalého guvernéra státu New York zvoleného za demokraty, „proslaveného“ též za vlny MeToo.

Jistě se bude i řešit, co městu způsobí Trumpem slibované přiškrcení federálních penězovodů a zda nastane onen exodus milionu vyděšených z nástupu údajného islamisty, jak před volbami strašila Murdochova média.

Avšak ještě než vypukne mumraj sporů nad důsledky nejfrekventovanějších Mamdaniho slibů typu zmrazení činží pro nájemníky s trvalým pobytem ve městě či plné zadotování autobusové dopravy, a ještě než se začnou analyzovat dopady triumfu důsledného levičáka na Demokratickou stranu, patří se ohlédnout za samotným Mamdaniho vítězstvím. To je totiž ve skutečnosti větší, než se obecně zdá.

Za prvé, Mamdani nebojoval jen proti neoficiální spojené frontě republikánské a demokratické elity, ale i proti hlavním newyorským vlivovým skupinám: developerům, pronajímatelům nemovitostí a bloku kolem policejních odborů. Cuomo měl k dispozici historicky největší oficiální volební fond. Proti socialistovi se postavil i nejslavnější liberální deník New York Times. Přesto Mamdani uspěl, a to i bez obvyklého posunu do středu v závěru kampaně.

Za druhé, Mamdani dokázal vyhrát jako šíitský muslim ve městě s největší židovskou komunitou v USA — k židovské víře se v New Yorku hlásí přibližně milion z 8,5 milionů obyvatel. Stalo se tak i navzdory tomu, že byl konkurenty po celou kampaň nálepkován jako islamista a omlouvač Hamásu. Mamdani sám přitom zároveň otevřeně kritizoval izraelskou politiku a poslední tažení v Gaze označoval nepokrytě za genocidní.

Kvůli snaze Andrewa Cuoma příslušné téma maximálně vytěžit se v předvolebním souboji událo i několik směšně trapných epizod, jako když Cuomo v hlavní předvolební debatě stáčel otázky z newyorských témat právě na Izrael. Mamdani se dokázal autenticky hájit a ještě posílit svoji argumentaci, že Cuomo žije ve vlastním světě, jejž trápí úplně jiné problémy než řadové Newyorčany.

Za třetí, Mamdaniho přivedla k vítězství cesta důrazu na program, na téma životních nákladů a dostupnosti života v New Yorku pro všechny — nikoliv na klasická identitární, antitrumpovská či obecně hodnotová témata. Jako potomek Indky a Uganďana, bývalý hip-hoper a člověk, jenž získal americké občanství až v roce 2018, přitom mohl zůstat u obvyklého postupu. Po éře starostování neoblíbeného policejního exdůstojníka Erica Adamse by zřejmě uspěl i tak. Rozhodl se ale pro cestu prosazování konkrétních politik a úspěšně ji završil.

A konečně za čtvrté, z hlediska volební strategie se Mamdanimu podařil naplnit věčný sen americké levice — něco, co svého času v prezidentských primárkách sliboval, ale nenaplnil Bernie Sanders: mobilizovat důsledně levicovým přístupem dostatek znechucených nevoličů na to, aby se vykompenzovala ztráta těch, kdo se zaleknou příliš radikálního posunu doleva.