Po vítězství Zohrana Mamdaniho ve volbách starosty New Yorku se objevily dvě reakce, které má smysl hlouběji reflektovat. Jedna přichází z levicového tábora a říká, že se máme inspirovat hlavně Mamdaniho programem a rétorikou. Druhá přichází z části městského liberálního tábora a říká, že Mamdani je krajní levičák a v podstatě hrozba pro demokracii. Obě jsou mylné, ale u obou má smysl se zastavit a ukázat v čem.

Zleva se kromě oslavných příspěvků, které jsou na místě, objevují i statusy pokoušející se „přinášet poučení“ pro tuzemskou levici. Problém spočívá v tom, že reflektují výhradně Mamdaniho program a rétoriku, nikoliv použité metody organizování, které kampaň budoucího starosty New Yorku přinesla.

Ve skutečnosti Mamdaniho program, který skutečně není ani zdaleka tak radikální, jak nám někteří novináři prezentují, ani jeho obratné veřejné vystupování nejsou automatickým klíčem k politickému úspěchu. Za Mamdanim totiž stojí silná a na komunity orientovaná práce stovky tisíc dobrovolníků, kteří dům po domu obešli tři miliony domácností. Jak se mu to povedlo?

Celá kampaň vyrostla na dlouholeté práci amerických Demokratických socialistů, kteří šli dlouhou cestou trpělivého politického organizování a budování pevných struktur zapuštěných ve společenských zápasech o každodenní potřeby lidí. Ať už v nájemnických sdruženích, odborech nebo volnějších solidárních strukturách, které naplňují každodenní potřeby lidí ponechané ekonomickým systémem na okraji. A právě jejich metody politického organizování má pro českou levici smysl studovat především.

Opakuje se tu něco, čeho jsme si mohli všimnout už po překvapivém úspěchu Die Linke v Německu. Tehdy se v médiích, ale i u nás na levici často poukazovalo na úspěšnou kampaň na sociálních sítích a silnou osobnost stranické lídryně Heidi Reichinnekové. Málo se však mluvilo o tom, že znovuzrození německé levicové strany stálo na vyčerpávající a třídně ukotvené kampani zdola, kterou nejlépe reprezentuje příběh ohromného úspěchu grassrootové kampaně Ferata Kocaka v berlínském Neuköllnu.

Má-li si levice u nás skutečně vzít poučení z těchto úspěchů, měla by především studovat metody politického organizování uplatňovaného v obou zmíněných kampaních. A přemýšlet nad tím, jak tyto inspirace aplikovat v České republice.

Začít se dá skvělým dvouhodinovým podcastem Jacobinu The Dig, který se detailně věnuje právě metodám, které Mamdaniho kampaň používala. Nestačí zkrátka jenom si najít správný politický program a „oblbnout lidi“ dobrou rétorikou. Je třeba znovu si osvojit řemeslo organizování, jehož prostřednictvím ještě i v prvorepublikovém Československu dělnické hnutí měnilo svět.

Raději Obama než Cuomo

„Kdybych si měl vybrat mezi Zohranem Mamdanim a Danem Vávrou, volil bych Dana Vávru.“ Tento status vrchního štítonoše demokracie Petra Ludwiga, jakkoliv míněný v humoru a nadsázce, dobře dokresluje určitý typ krátkozraké reflexe Mamdaniho vítězství, který se začal objevovat u části městských liberálů a pravicových komentátorů.

Projevuje se i označováním Mamdaniho za levicového extremistu, komunistu, v některých už hodně vyšinutých kruzích dokonce jako džihádistu. Před pěti lety tento postoj dobře ilustroval šéfredaktor Respektu Erik Tabery v dnes již legendárním tweetu, který nezestárl dobře. „Jistě, je ještě brzy, ale jestli si umím představit nějakou noční můru, tak střet Trump vs. Sanders.“

Mamdaniho úspěch přitom v českém takzvaně liberálním prostředí funguje jako lakmusový papírek, který ukazuje, kdo to s demokracií myslí skutečně vážně. Demokracii totiž proti moci oligarchie a krajní pravice může zachránit právě zezdola vyrůstající politika, odpovídající na oprávněné frustrace lidí z nespravedlivě fungujícího systému, opřená o jejich reálné potřeby. A následně takové lidi metodami organizování zapojující do jednoho politického projektu.

V Americe to pochopil nakonec třebas i Barack Obama, který v poslední chvíli Mamdaniho ve volbách podpořil. I to je přidaná hodnota Mamdaniho projektu, že dokázal, byť mnohdy na poslední chvíli, přibrat na palubu část americké liberální elity, a to způsobem, který neoslabil důslednost jeho sociální politiky.

Demokratický socialismus, který má u nás dlouhodobou tradici, je součástí zápasu o budoucnost demokracie. A městští liberálové v České republice si možná jednou budou muset vybrat, zda jít s lidmi, jako je Mamdani, nebo proti nim společně s lidmi, jako je Cuomo a Trump. Ostatně zde nejlépe sedí slova Ferdinanda Peroutky z jedné z poválečných esejí shrnutých v knize Tak nebo tak, ve které podobně váhajícím pronikavě vzkazuje, že „kdo nebude chtít socialismus malý, dostane socialismus velký“.

Jen namísto komunistické diktatury, která zde i přes temné věštby štítonošů skutečně nehrozí, dostaneme velký fašismus, který na rozdíl od svého předchůdce ze třicátých let minulého století bude opřený o digitální technologie a ve výbavě bude mít jadernou zbraň. A je skoro jedno, zda nám ho sem doveze Putin se svými drony nebo si ho vytvoříme sami.

Je přece evidentní, že centristická, takzvaně liberální politika dlouhodobě ztrácí půdu pod nohama. Budeme-li analyzovat příčiny, jistě narazíme na to, že jednou z nich je neschopnost zamezit narůstání propastných sociálních rozdílů, oslabování střední a nižší třídy a vzniku třídy superbohatých — globální oligarchie, která čím dál asertivněji brání svá čím dál masivnější privilegia. Celosvětový vzestup krajní pravice je toho zákonitým důsledkem: je to produkt oprávněně narůstajícího hněvu širokých vrstev lidí; produkt, který však nenabízí žádné reálné řešení, a naopak je dokonce se zájmy privilegované oligarchie zpravidla spřažen, tak jak je tomu i u nás.

Centristický liberalismus potřebuje systémovou alternativu. Buď se takto prosadí novodobý technofašismus, anebo demokratický socialismus. Žádný skutečný demokrat v takovéto volbě snad ani nemůže mít dilema.