Navazuji na své dva předchozí články, v nichž jsem nejprve stručně přiblížil situaci v Rakousku v sedmdesátých a počátkem osmdesátých let a poté představil základní ideologii a vizi programu tamní sociální demokracie z roku 1978. Nyní se podíváme na některé konkrétní návrhy a cíle tak, jak jsou v dokumentu formulovány. Jsem totiž přesvědčen, že i mezi nimi může současná — často dezorientovaná — levice nalézt nejeden inspirační zdroj.

Demokracie a právní stát

Socialisté budou usilovat:

• o zřízení komisí a poradních grémií s cílem rozšířit spoluúčast jak všech dotčených, tak expertů na politických rozhodovacích procesech;
• o posílení spolurozhodování všech občanů v obcích a městských částech, především skrze posílení orgánů přímé demokracie.

Vidíme tedy jeden z příkladů, jak má vypadat důsledná demokratizace, v níž spatřovali tehdejší rakouští sociální demokraté řešení téměř všech společenských problémů — což jistě bylo poněkud naivní. Jde přitom o otázku navýsost aktuální i dnes, v době krize liberální demokracie.

Tento politický systém je v programu rakouské sociální demokracie z roku 1978 zcela uznáván a akceptován (tedy nic na způsob komunistické „demokracie rad“), ale zároveň si je program vědom i nebezpečí odcizení politiky od občanů. Do rámce liberální demokracie jsou tudíž inkorporovány a zasazovány určité prvky demokracie přímé. Uvidíme ještě, jak se pokusila v tomto duchu rakouská sociální demokracie řešit problematiku médií.

Socialisté budou usilovat:

• o kompenzační opatření, která sociálně slabším dopomohou k uskutečňování jejich práv: […] o bezplatnou právní poradu a právní pomoc, jež bude znamenat, že v sociálně odůvodněných případech převezme náklady na soudní řízení a zastupování před soudem stát (durch Übernahme der vollen Verfahrungs- und Vertretungskosten). (Jako socialisté budeme podporovat) všeobecné pojištění právní ochrany a […] pomoc (občanům) v otázkách práv spotřebitelů, ochrany nájemníků, pracovního a sociálního práva.

Podobné instituty sice v České republice máme, ale jsou samozřejmě nastaveny velmi přísně — pouze pro úplně nejchudší. Zavedení určitého typu „všeobecného právního pojištění“, které by se částečně podobalo pojištění zdravotnímu, není proto scestným nápadem — a můžeme si jen domýšlet, jak by zvýšilo důvěru například lidí z nižších středních vrstev v demokratický stát a vzalo vítr z plachet ultrapravičákům s jejich povídačkami o „deep state“.

Média

Socialistická mediální politika […] musí působit proti tendenci ke koncentraci mediální moci, jež v éře pozdního kapitalismu ohrožuje názorovou a informační svobodu obyvatel. […] Musí(me) všem občanům zajistit svobodný přístup k informacím a svobodu slova, je třeba rozhodně vystupovat proti jakékoli cenzuře a zneužití publicistické moci. […]

Socialisté budou usilovat:

• o účinnou ochranu soukromí občanů (Persönlichkeitssphäre) před útoky ze strany hromadných sdělovacích prostředků;
• o demokraticky kontrolovatelnou, veřejnoprávní organizaci rozhlasu a televize;
• o širokou spoluúčast pracovníků i konzumentů médií na rozhodování. V mediálních institucích (Medienunternehmen, tedy, jak z kontextu vyplývá, i soukromých!, pozn. MP) je třeba vytvořit rady se spolurozhodovacími pravomocemi, v nichž budou zastoupeni novináři i techničtí pracovníci;
• o opatření proti koncentraci mediální moci — toho má být dosaženo veřejnou podporou (subvencováním) médií — k tomu dále komentář!;
• o zveřejnění základní ideové orientace (der grundlegenden Richtung) média a vlastnických poměrů (včetně podílů na vlastnictví) v každém sdělovacím prostředku.

Mediální komise rakouské sociální demokracie již v roce 1974 vypracovala podrobnější program, jehož aktuálnost v dnešní době nepřestává udivovat. Vychází z premisy, že „svoboda slova nesmí být privilegiem těch, kteří prostřednictvím svých kapitálových vkladů masmédia vlastní, a nesmí být ani privilegiem těch, kdo obstarávají výběr informací a dodávají k nim interpretace (tedy novinářů).“

Některé myšlenky se podařilo uskutečnit — například zakotvit nezávislost redaktorů ORF (rakouského rozhlasu a televize), přičemž tuto veřejnoprávní instituci řídily rady složené ze zástupců zaměstnanců i diváků a posluchačů. Dále zákon ukládal novinám právě onu důležitou povinnost zveřejňovat své vlastníky. V neposlední řadě byla realizována štědrá státní podpora tištěným médiím, ale například i filmu. (Rozhlas a televize byly v tehdejším Rakousku pouze veřejnoprávní, soukromí provozovatelé až do devadesátých let nikomu nechyběli! — a snad nikdo nebude tvrdit, že když jsme po listopadu 1989 konečně svobodně překročili naše jižní hranice a zavítali k sousedům, přejeli jsme jen „z jedné totality do druhé“.)

Na druhé straně je zřejmé, že ani v Kreiského době, natož později, se nepodařilo zabránit tomu nejdůležitějšímu — totiž aby mediální moc nebyla soustředěna v rukou velkého kapitálu.

K oné finanční podpoře novinám a časopisům nyní podrobněji — dostávaly zkrátka dotace,2 jež jim měly kompenzovat daň z obratu a náklady na zpravodajství a distribuci (v letech 1975 až 1982 bylo vyplaceno 600 milionu šilinků). V dalších letech — už po skončení Kreiského éry — byly podpory rozšiřovány podle specifických kritérií, následně ovšem v rámci šetření čekaly i tyto výdaje škrty. Avšak státní podpora médií existuje v Rakousku dodnes.

Tyto kroky jistě mohou vzbudit diskusi, ba i řadu oprávněných kritických otázek a námitek, nicméně se jedná o vskutku pozoruhodné náměty k přemýšlení i pro současnou levici.

Hospodářství

Požadované zboží a služby jsou obyvatelstvu poskytovány dostatečně účinným způsobem jen tehdy, když hospodářský proces demokraticky plánuje společnost. […] Plánování uskutečňované na vyšší než pouze podnikové úrovni má zajišťovat, aby se produkce řídila kritérii (všeobecného) blahobytu, nikoli pouze růstu a zisku. Socialisté vycházejí z toho, že základní práva, jež má lidem poskytnout sociální demokracie — tedy právo na práci, humánní životní prostředí, spoluúčast a spolurozhodování a stejně tak cíle (hospodářské politiky) jako plná zaměstnanost, stálý kvalitativní hospodářský růst, […] rovnoměrnější rozdělení příjmů a cenová stabilita, že toto vše může být uskutečněno pouze tehdy, když se zásadním způsobem změní rozhodovací poměry. […]

Jak velmi výrazně může rozsáhlý společenský sektor, především zestátněný těžký průmysl a velké banky přispět k udržení hospodářské nezávislosti a k zajištění plné zaměstnanosti, se ukázalo právě v Rakousku. Změna vlastnických poměrů sama o sobě však změny směrem k demokratickému socialismu nezaručuje. […]

Socialistická hospodářská politika se neomezuje na to, aby zpětně napravovala chyby tržního hospodářství. Kde se rozhodování o produkci a investicích řídí především podle očekávaného zisku, tam se vždy znovu objevuje nezaměstnanost, inflace a stagnace. Socialistická hospodářská politika (proto) nevidí v trhu hodnotu samu o sobě, nýbrž pouze organizační princip, který může, vedle jiných způsobů řízení hospodářství, plnit určité společenské úlohy. Alternativa, před níž je každá ekonomická politika postavena, zní: buď hospodářské krize ničící svobodu a pustošící regiony, anebo demokraticky plánovaná společnost.

O plánování bude řeč ještě i později, ale už zde máme pocit, že do dnešního, neoliberalismem zcela zamořeného myšlení zavanul svěží dech, který jako by pocházel málem z jiné galaxie. Ano, trh má svou funkci, avšak musí být spojen s určitou formou celospolečenského plánování!

Povšimněme si také, jak program správně pojmenovává klíčové hospodářské neduhy sedmdesátých let (jichž bylo Rakousko zásluhou SPÖ do značné míry ušetřeno): totiž nezaměstnanost, inflaci a nízký hospodářský růst. Tyto jevy byly ovšem neoliberály zneužity a jejich příčiny dezinterpretovány. Právě v rozhodujícím okamžiku krize sedmdesátých let bylo třeba přijít s chytrým plánováním — a právě v tomto bodě vlády selhaly, a to i sociálně demokratické (ani rakouští socialisté svůj program zdaleka nesplnili).

Za kvalitativní růst

Pro kapitalistický, stejně jako pro komunistický hospodářský systém představuje bezmezný růst základ jejich existence. Tím se ovšem ničí životní prostředí a je ohroženo lidské zdraví.

Socialisté naproti tomu usilují o kvalitativní růst.

• Ten má odstraňovat bídu, zajistit vysokou zaměstnanost a další rozvoj veřejného sektoru.
• Na kvalitu je růst zaměřen tehdy, když v popředí stojí humanizace pracovního prostředí, zodpovědné využívání produkčních faktorů a co možná nejmenší zátěž životního prostředí.
• Kvalitativní růst vyžaduje, aby se produkce a rozdělování soukromých i veřejných statků orientovalo dle demokratické hodnoty rovnosti šancí.

V kontextu současných diskuzí o (ne)růstu jsou tato slova více než zajímavá.

Socialisté budou usilovat:

• o přednostně o zajištění (a udržení) lidsky důstojných pracovních pozic;
• o rozvojový program pro třetí svět […] (přičemž) posílená hospodářská kooperace s těmito zeměmi nepovede v průmyslových (vyspělých) státech ke ztrátě kupní síly, nýbrž k rozšíření šancí na nová zaměstnání a příjmy;
• o konjunkturní opatření na národní úrovni: veřejné investice, cílené investiční podpory, daňové reformy, jež posílí kupní sílu nižších a středních příjmových vrstev obyvatel.

Přetrvávající hospodářské krize chceme řešit: […]

• rozdělením pracovních míst, která jsou k dispozici, na všechny uchazeče skrze diferencované přizpůsobení pracovní doby; riziko musí nést celá společnost.

Peněžní a měnová politika

Socialisté:

• budou usilovat o překonání finančních důsledků spekulací odehrávajících se na finančních a kapitálových trzích, a to tak, že využijí veřejné vlastnictví (části) úvěrového sektoru;
• budou vystupovat proti konzervativní měnové politice, jež chce cenové stability dosáhnout skrze vyšší nezaměstnanost.

Za spravedlivé rozdělení příjmů

Protože rozdělení příjmů zásadním způsobem určuje životní šance ve společnosti, musí být výrazná nerovnost v osobních příjmech snížena, neboť současné obrovské příjmové rozdíly nemohou být ospravedlněny principem výkonu. […]

Socialisté budou usilovat:

• o spravedlivé stanovování příjmů a mezd v soukromém, veřejném i společenském sektoru. Solidární mzdová politika je základem spravedlivého rozdělování příjmů;
• o snížení nerovností skrze daňovou politiku.

Veřejný sektor

Socialisté budou usilovat:

• o to, aby veřejné podniky byly řízeny dle principů účelnosti, hospodárnosti a šetrnosti. Při plánování své činnosti a stanovování cen a tarifů musí tyto podniky zohledňovat (také) celospolečenské úkoly. Jejich deficity, stanovené na základě mikroekonomických kritérií, jsou oprávněné v tom případě, když plní veřejné úkoly.

Zjevuje se tu před námi v plné síle keynesiánské myšlení, stojící na primátu udržení zaměstnanosti. Jen těžko můžeme docenit, co by dnes znamenal tento „druhý koperníkovský obrat“ v pohledu na ekonomiku: jak by se například v systému plné zaměstnanosti úžasně posílila vyjednávací pozice práce vůči kapitálu.

Na druhé straně víme, že záměr udržet rozsáhlý znárodněný sektor v mezích „hospodárnosti a šetrnosti“ se nezdařil a legitimita státního vlastnictví a s ním i (radikálního) keynesiánství se začala velice rychle hroutit.

Za demokratické plánování a spoluúčast

V sociální demokracii je plánování založeno na myšlenkovém bohatství a iniciativě lidí. Takové plánování se vzdává centrálního příkaznictví, jež není ani účinné, neuspokojuje lidské potřeby a není ani humánní. Základem sociální demokracie bude souhra mezi soukromou a společenskou iniciativou a aktivitou, mezi podnikovou a celospolečenskou rentabilitou. Rozhodnutí na podnikové úrovni musí zohledňovat celospolečenské cíle. Pokud toho nelze dosáhnout iniciativou podniků, musí tyto cíle zajistit vliv demokraticky kontrolovaných orgánů státu. […]

• Dlouhodobé rámcové plánování […] zahrnuje cíle, jež jsou pro stát závazné, a podnikům poskytuje důležitou orientaci. Cíle a obsah plánování je třeba určit v demokratickém procesu.
• Plánování se týká oblastí jako zajištění zásobování potravinami, surovinami a energií, výstavba zdravotnictví a školství a vytvoření rovnocenných podmínek pro život a výdělečnou činnost ve všech regionech.

Program dále tento způsob plánování propojuje se spoluúčastí všech možných zainteresovaných skupin obyvatel, nejde tedy — znovu to zdůrazněme — o plánování komunistického (stalinistického) typu, dirigované nekritizovatelnou a všemocnou, od lidu odtrženou byrokracií.

Ale jinak, ano, přátelé, čtete dobře. I na Západě se o plánované ekonomice nejen psalo a uvažovalo, ale ona byla — minimálně v prvních dvou poválečných desetiletích — i uskutečňována!

Jedná se o jednu z největších neoliberálních falzifikací, chceme-li to říci mírněji, retuší relativně nedávných dějin. Nejenže nad „komunismem“ nezvítězil neoliberální kapitalismus, ale — v kontextu kontinentální Evropy — šlo o kapitalismus s určitými stopami keynesiánství a rysy pragmatismu či smíšeného, liberálně-keynesiánského přístupu.

Kontinentální kapitalismus mohl i v osmdesátých letech čerpat z úspěšného prvního poválečného dvacetiletí, které bylo definováno určitou formou plánování. Ostatně dnešní úspěch Číny v nemalé míře spočívá na spojení plánu a trhu a ekologickou transformaci bez určitého plánování vůbec nelze smysluplně provést.

Ostatní body — a slovo závěrem

Z programových tezí vztahujících se k dalším oblastem vyberu už jen několik málo příkladů na ukázku:

• V zemědělství se požaduje (kromě plánování) udržení rozptýleného vlastnictví a posílení spoluúčasti a kontrolních práv rolníků v zemědělských družstvech (která samozřejmě byla něčím jiným než československá JZD).
• Děti mají právo na umístění ve školce od 3. roku věku.
• Samozřejmě se proklamuje podpora obecního a obecněprospěšného bydlení (s právem nájemníků na spoluúčast); nájmy musí pokrývat oprávněné náklady vlastníka, ale zároveň musí být sociálně únosné.
• Je slibována podpora a přednost veřejné a především železniční dopravě.
• Je zaručováno neomezené právo na stávku.
• Pracovní doba se má dále zkracovat a dovolená prodlužovat, ovšem bez tlaku na zvýšení výkonu.
• Plánovitě má dojít k rozšíření počtu lékařských ambulancí, investicím do nemocnic a zvýšení počtu závodních lékařů.
• Je třeba začít s osvětou ohledně psychických nemocí a zaměřit se na jejich léčbu.
• Farmaceutický průmysl musí být silněji kontrolován.
• Pro děti od 10 do 14 let je požadována jednotná škola.
• Počet dětí ve třídě je třeba snížit.
• Dospělým má být umožněn přístup k zařízením celoživotního vzdělávání.
• Všichni uchazeči o vysokoškolské studium mají mít stejné šance.
• Finanční podpora patří všem studentům, kteří se chtějí vzdělávat, nabízí se jim poradenství ohledně možností vzdělávání a studia.
• Zvláštní (finanční) podpora má směřovat k menšinovým a mladým umělcům.
• Úkolem umění je mimo jiné výchova k toleranci.

Zcela vynechávám kapitolu o zahraniční politice, jež by vydala na samostatnou studii, neboť Kreiského Rakousko se stalo ve své době v tomto směru pojmem a jen kancléřova aktivita směrem k řešení bolavého blízkovýchodního konfliktu je — i po uplynutí tolika desetiletí — vskutku úctyhodná.

Závěrem je třeba říci, že dějiny nejsou nějakou uzavřenou, zaprášenou minulostí, ukrytou někde v knihovnách a muzeích. Jejich smysl tkví v tom, že promlouvají k dnešku. Mnohé z programu rakouské sociální demokracie z roku 1978 je jistě dobově podmíněno, ale nevymlouvejme se stále na to, že se do sedmdesátých let nelze vrátit — což ostatně nikdo nežádá.

Jsem v každém případě skutečně pevně přesvědčen, že bezmála padesát let starý program rakouské sociální demokracie má i k dnešku co říci a může inspirovat současné levicové myšlení, které poněkud zoufale hledá svou tvář, ideologii i konkrétnější program.