Loňský volební rok v Evropě přinesl úspěch pro strany krajní pravice. Národní sdružení Marine Le Penové dosáhlo historicky nejlepšího výsledku ve francouzských volbách. V Itálii do premiérského křesla usedla první krajně pravicová premiérka v poválečné Evropě a švédský kabinet vládne s podporou strany s neonacistickými kořeny. V Maďarsku po dalších vyhraných volbách mohl Viktor Orbán pokračovat v budování „neliberální demokracie“.

Letošní rok přinesl nejvyšší volební úspěch Pravých Finů, kteří mají v nové vládě post místopředsedy vlády a ministra financí. Finskem už otřásají skandály čelních představitelů nové vlády v podobě zlehčování zločinů nacismu, rasistických článků a výzev k násilí vůči lidem bez domova. Letošní volby také umožnily zůstat v prezidentském křesle Erdoğanovi. Ten se záhy po volbách pomstil novinářům, kteří kriticky informovali o reakcích vlády na ničivá zemětřesení, a ještě více utužil cenzuru a oslabil už dříve tristní mediální pluralitu v zemi.

K volebním úspěchům směřují i strany populistické a krajní pravice v dalších nadcházejících volbách. Například v Rakousku, kde proběhnou volby příští červen, mají Svobodní (FPÖ) v průzkumech téměř třicetiprocentní preference a jsou tak daleko před sociálními demokraty i lidovci. Předzvěst budoucího politického otřesu v podobě zesilující podpory německé AfD, kterou dlouhodobě naznačují sociologická šetření i výsledky místních voleb, by mohla 8. října přijít v bavorských zemských volbách.

Na druhé straně politického spektra — na levici — budí výsledky v uplynulých volbách i perspektivy do budoucna značný pesimismus. Přes solidní volební výsledky skončily sociálně demokratické vlády ve zmíněném Švédsku a Finsku v opozici. Za úspěch byly považovány volby ve Španělsku, kde sociální demokracie a radikálně levicová koalice Sumar výrazně neztratila a zároveň navzdory očekávání oslabil krajně pravicový Vox. Určitý propad podpory sociální demokracie a zároveň nárůst krajní pravice vidíme i v Portugalsku, které tomuto trendu dlouho vzdorovalo.

Z pohledu jednoduchého zabarvení evropských zemí podle příslušnosti k celoevropským stranám a frakcím v europarlamentu by učebnicovým příkladem úspěchu levice mělo být na první pohled Slovensko.

Solidního výsledku zde dosáhly hned dvě strany ze sociálně demokratické stranické rodiny. SMER Roberta Fica se ale — podobně jako pravice ve Skandinávii nebo jižní Evropě — vydal cestou mainstreamizace krajní pravice. Kromě toho, že jí v podobě Slovenské národní strany dost možná umožní participovat na moci, převzal i její politickou agendu a rétoriku. SMER tak můžeme v rámci stranických rodin vnímat spíše jako ekvivalent polského PiS nebo maďarského Fideszu. To ostatně ukazuje i Ficovo „vyluxování“ voličů Republiky nebo Kotlebovců.

Krajní pravice přebírá tradičně levicové voliče

Proč tedy v době, kdy rostou životní náklady, rozevírají se sociální nůžky a klesá životní úroveň velké části evropské populace, levice ztrácí, zatímco asociální krajní pravice sbírá body nativismem a šovinismem?

Francouzský sociolog Thomas Piketty označuje představu, že by krajní pravice získávala en bloc nízkopříjmové voliče na úkor levicových stran, za mýtus. V nové knize Dějiny politických konfliktů: Volby a sociální nerovnosti ve Francii, která má vyjít příští rok, na základě dat z francouzských voleb analyzuje vrstevnatější konfliktní linie, jež definují trendy ve volebním chování francouzských voličů.

Piketty naznačuje, že městští voliči s nízkými příjmy, kteří bydlí v podnájmu a pracují v sektoru služeb, stále volí převážně levicově. Naproti tomu zaměstnanci na dělnických pozicích, kteří žijí mimo velká města, a to zpravidla ve vlastní nemovitosti, přecházejí ke stranám krajní a populistické pravice. Nutno dodat, že v mnoha zemích včetně České republiky lidé z nejnižších příjmových skupin často nechodí k volbám vůbec.

Nelze však ignorovat, že se populistické a krajní pravici daří do značné míry opanovat politický diskurz a převzít to, co Ernesto Laclau popsal jako „Popular demands“, neboli agendu společenských požadavků lidových vrstev. Volání hnutí, jako bylo Occupy Wall Street, Indignados nebo řecká Syriza, po spravedlivější společnosti, snižování ekonomické nerovnosti, férovějších pracovních podmínkách nebo větší regulaci a kontrole nadnárodních korporací nahradila témata restriktivní migrační a integrační politiky, podpora „tradiční rodiny“ nebo boje proti „globalistům“. Těmi se přitom nerozumí superbohatí jedinci, firmy a jejich vliv na demokratickou vůli většiny, nýbrž lidé prosazující „progresivistickou agendu“ a údajně propagující „migraci a LGBT lobby“.

Podobný trend lze podle Laclaua sledovat například ve Spojených státech, kde „Popular demands“, ztělesňovaný odkazem amerického nového údělu, nahradil s nástupem neoliberalismu konzervativně pravicový diskurz tzv. „Moral Majority“ ultrakonzervativních „televangelikánů“.

Konzervativní a krajní pravice často ale také využívá „díry na trhu“ a přebírá témata a nástroje, které jí levice v podstatě přenechala. Zatímco v Maďarsku Orbán znárodnil část bankovního sektoru, polský PiS posiluje sociální stát na periferiích Polska. Giorgia Meloniová, která dlouhodobě prosazovala neoliberální ekonomickou doktrínu, přistoupila k uvalení čtyřicetiprocentní daně na zisky bank.

Je potřeba zdůraznit, že tyto kroky jsou artikulovány jako cesta k upevnění národní suverenity, a nikoli k spravedlivější redistribuci bohatství. V jiných situacích tytéž strany ochotně jednají v zájmu velkokapitálu a proti zájmům lidí žijících ze mzdy. Výmluvně se to ukazuje například v Maďarsku, kde Orbán navzdory rozsáhlým protestům prosadil takzvaný otrocký zákon.

Levice doplácí na svou zbabělost

Naproti tomu levice k podobným krokům horkotěžko sbírala odvahu a nerada vystupovala ze stínu politického středu. Labouristická strana pod vedením Keira Starmera tento rok zrušila programový závazek zdanění nejbohatších lidí, které mělo mít podobu zdanění kapitálových příjmů nebo navýšení majetkových daní z luxusních nemovitostí. Hodnota majetku ve Velké Británii se přitom od roku 1974, kdy britská vláda Harolda Wilsona naposledy vedla kampaň za rozsáhlé zdanění všech forem bohatství, zvýšila z dvou až trojnásobku ročního národního důchodu na přibližně sedminásobek.

Piketty poznamenává, že levice by se měla zaměřit na problémy nízkopříjmových skupin společnosti v menších městech a venkovských oblastech. Dodává přitom, že chudí lidé na venkově a ve městech mají mnohem více společného, než se z médií jeví, zejména pokud jde o nerovný přístup k veřejným službám nebo prohlubující se rozdíly oproti nejbohatším obcím a městským částem.

Na druhé straně politika identit podle Pikettyho spíše jen zvyšuje napětí a konflikty ve společnosti. Levice leckdy zabředává do bludného kruhu nekonečných kulturních válek a přitaká politickému diskurzu, který pomyslný ideologický trojúhelník redukuje na přímku liberalismu proti konzervatismu. Hledání místa na této přímce pak může vést na jedné straně na scestí normalizace a legitimizace krajní pravice, která přitom vychází z kořenů naprosto protikladným představám o spravedlivé, inkluzivní společnosti podporující pozitivní svobodu a solidaritu.

Naopak příklon k liberalismu v podobě znovuobjevování třetí cesty dostal většinu evropských sociálních demokracií do současného stavu, kdy si jen hoví v ideovém středu bez jakékoli politické imaginace, neschopná formulovat radikální ekonomický program.

Východiskem z této slepé uličky je emancipace levice a opuštění role kováříčka jednoho ze dvou politických kovářů — použijeme-li příměr Michaela Hausera. Pak by levice konečně mohla zaměřit svou pozornost k nastolení stěžejních témat a definici vlastní vize.

Z hospodářského růstu posledních dekád profituje úzký okruh nejbohatších lidí ve společnosti, kteří stále více koncentrují příjmy a bohatství, zatímco mediánové mzdy stagnují a životní náklady stoupají. Nemají-li nízkopříjmové skupiny občanů, kteří tyto procesy pociťují na vlastní kůži, přecházet k falešným přátelům v podobě krajní pravice, musí levicové strany sebrat odvahu a už nepřistupovat na to, aby náklady za klimatickou změnu, vzdělávání, zdravotnictví a řadu dalších veřejných služeb nesla drtivá většina společnosti, zatímco ti nejbohatší neplatí spravedlivý podíl.