Od pádu frankistického režimu ve Španělsku fungoval systém dvou dominantních politických stran — sociálně demokratické PSOE a konzervativní pravicové Lidové strany (PP). Tento politický rámec byl ale po volbách 2019 nabourán politickým patem, ze kterého nakonec vzešla i první koaliční vláda v dějinách Španělska.

Onu historicky první koalici vytvořil sociálnědemokratický premiér Pedro Sánchez tehdy s levicovým uskupením Podemos. Menšinová vláda se přitom opírala o podporu menších etno-regionalistických stran z Katalánska a Baskicka, které dlouhodobě tematizují nezávislost na madridské vládě.

Sám Sánchez popisuje období jeho poslední vlády jako jedno z nejbouřlivějších, přičemž poukázal na souběh několika krizí: od pandemie covid-19, přes výbuch sopky Cumbre Vieja na ostrově La Palma až po ruskou invazi na Ukrajinu.

Jistý výbuch přineslo i oznámení o vyhlášení předčasných voleb poté, co PSOE neuspěla v regionálních a lokálních volbách. Sázka na předčasné volby se nakonec Sánchezovi vyplatila, protože navzdory volebním průzkumům opoziční lidovci a krajně pravicový Vox nedokázali získat většinu v parlamentu.

Předvolební tah umožnil odvrátit pozornost od rétorické palby opozice na volební neúspěch vládních stran, a naopak nasvítil koaliční vyjednávání lidovců s krajní pravicí, což je ve Španělsku vzhledem k historickým zkušenostem velmi ožehavé téma.

Zvyšování minimální mzdy, minimální zaručený příjem, práva žen a LGBT+

Sánchez v předvolební kampani zdůraznil, že za celé volební období schválil španělský parlament na 214 zákonů a tři souhrnné státní rozpočty. Jedním z úspěchů, na které Sánchezova vláda často poukazuje, je dlouhodobé zvyšování minimální mzdy. Ta za čtyři roky v průměru vzrostla o 20 procent a nyní podle Eurostatu dosahuje 1260 eur. Česká minimální mzda je oproti té španělské o více než 40 procent nižší — navzdory mnoha deklaracím českých politiků, že jsme v životní úrovni Španělsko předstihli.

Levicový kabinet také v pandemickém roce 2020 přišel s programem zaručeného minimálního životního příjmu, dávkou, jejímž cílem je zabránit riziku chudoby a sociálního vyloučení pro lidi, kteří nemají dostatek prostředků k pokrytí základní životních potřeb. Podle údajů sociálního zabezpečení využilo tento program do června tohoto roku více než 1,8 milionu lidí.

Od června 2021 se Španělsko také stalo — po zemích Beneluxu — čtvrtou zemí Evropské unie, kde platí zákon o eutanazii. Ten umožňuje plnoletým státním občanům nebo rezidentům předčasně ukončit život za asistence lékaře, a to v případě, že trpí závažnou a nevyléčitelnou nemocí. Pravicová opozice, jakož i církev hlasitě vystupovaly proti přijetí tohoto zákona.

Konzervativní politické a církevní kruhy v zemi těžce nesly také prosazení potratového zákona, který vstoupil v platnost v březnu tohoto roku. Norma byla součástí širšího balíčku zákonů o sexuálních a reprodukčních právech — jednoho z nejvýznamnějších opatření prosazovaných ministerstvem pro rovnost.

Součástí balíčku byl i zákon, na základě něhož se Španělsko stalo první zemí, které uzákonilo menstruační volno. Nedosáhne na ně však každá žena: pro tří až pětidenní neschopenku musí ženy předložit potvrzení od lékaře, že trpí silnou menstruací zvanou dysmenorea.

V březnu tohoto roku vstoupil v platnost také zákon o „skutečné a efektivní rovnosti trans osob“, který umožňuje, aby osoby starší šestnácti let změnily svou pohlavní identitu v občanském rejstříku, aniž by musely podstoupit dvouletou hormonální léčbu nebo získat lékařskou diagnózu genderové dysforie, jak vyžadovala předchozí legislativa.

Vláda PSOE a Podemos tedy dokázala naplňovat svůj levicový program jak v socioekonomických otázkách, tak i těch kulturních. Přístup této koaliční vlády proto může být inspirací pro mnoho dalších levicových stran napříč evropským kontinentem.

Výsledky španělské vlády totiž nastiňují novou perspektivu v debatě nad tím, zda levice dokáže nabídnout vlastní komplexní přístup k socioekonomickým i ke kulturním tématům, aniž by papouškovala hesla pravicově populistických stran, nebo naopak zdůrazňovala téměř výhradně kulturně liberální témata na úkor těch socioekonomických.

Trend poklesu podpory pro levicové strany je dlouhodobý, nicméně Španělsko, jakož i Portugalsko a Skandinávie, mu dlouho úspěšně odolávaly. Do značné míry jde samozřejmě o přirozený proces střídání politických preferencí voličů ve vztahu k politickým představitelům i proudům, které reprezentují. Přesto ale volební čísla napříč Evropou a v průřezu několika posledních volebních období hovoří nekompromisně. Levicové strany v Evropě nezažívají dobré období, zatímco krajní pravice nabírá na síle, podobně jako ochota mnoha středopravicových stran s nimi otevřeně spolupracovat.

Ačkoli se prozatím podařilo bezprostředně zastavit nástup prvního španělského kabinetu po pádu frankistického režimu, ve kterém by zasedla krajní pravice, levicové strany ve Španělsku začínají také ztrácet, a to v regionech, které byly tradičními baštami sociální demokracie v zemi. Viděli jsme to v Andalusii nebo ve Valencii a i průzkumy tento více než rok potvrzují.

Rovněž v sousedním Portugalsku dlouho velmi populární sociální demokracii v průzkumech dohání pravice. Tamní krajně pravicová Chega, jež je v Evropském parlamentu ve stejné frakci jako česká SPD nebo německá Alternativa pro Německo, se podobně jako španělský Vox odštěpila od největší konzervativní pravicové strany v Portugalsku. Její nástup je ale o dost razantnější, protože existuje sotva čtyři roky, ale v průzkumech se nyní její podpora pohybuje okolo dvanácti procent.

Plán Meloniové ve Španělsku narazil

Španělsko mělo být první etapou evropského plánu italské premiérky Giorgie Meloniové na utváření krajně pravicových aliancí v Evropě. Cílem bylo rozšířit před evropskými volbami vládnoucí model, který aktuálně funguje v Itálii — tedy princip širokých koalic středopravicových a krajně pravicových stran.

Koalice španělských lidovců a Vox měla normalizovat spolupráci s krajně pravicovými stranami v Evropě, jako je tomu právě v Itálii, a prolomit tak bariéry pro spolupráci mezi středopravicovými stranami a stranami krajní pravice, zejména z frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR). Podobný model už funguje ve Finsku a skrze důvěru v parlamentu i ve Švédsku. Španělský spojenec italské pravice však ve volbách přišel o devatenáct křesel, takže konzervativní Lidová strana nedosáhla absolutní většiny.

Španělsko zatím krajně pravicové hrozbě odolalo, nicméně vyjednávání PSOE, levicové aliance Sumar a menších regionálních stran bude složité. Ve hře může být mnoho sporných otázek, včetně možného katalánského referenda nebo případná amnestie odsouzených představitelů strany Junts. Politického matadora Pedra Sáncheze tak čekají v zemi, která nyní zažívá období rekordních veder, vskutku perné týdny.