Falešná maska Giorgie Meloniové. Kdo je nová spojenkyně českých konzervativců?

Mikuláš Peksa

Devět měsíců potlačování lidských práv menšin, svobody tisku a právního státu vládou Georgie Meloniové skutečně není ničím, za co bychom měli italskou premiérku chválit, natožpak hovořit o „sdílených hodnotách“.

A teď vám ukážu, jak umíme v Itálii zatočit se svobodnými médii. Foto Michal Čížek, AFP

Nedávná návštěva nynější italské premiérky v Praze si mezi českými politiky, obzvláště v řadách členů současné koalice Spolu, vysloužila nemálo pochvalných slov směrem k italské vládě. „Na spoustu otázek se díváme podobně,“ řekl premiér Fiala na tiskovce.

Všichni, včetně premiéra Fialy, se ovšem zcela záměrně opomíjejí zmínit o tom, s kým že si to má Česká republika ve skutečnosti rozumět. Giorgia Meloniová, sama bývalá členka neofašistického hnutí, totiž vede současnou italskou vládu s dalšími krajně-pravicovými a populistickými stranami.

Námluvy premiéra Petra Fialy s Giorgií Meloniovou jakož i s polskou ultrakonzervativní vládní stranou Právo a spravedlnost v takzvané „Ose Řím-Praha-Varšava“ obnášejí pro právní stát v České republice značná rizika. Prachsprosté odbytí kritiky s tvrzením, že „Meloniová se možná sice hlásí k fašistickým kořenům, ale demokracii v Itálii nelikviduje, tak co…“, je prostě nepřijatelné už proto, že jednoduše není ani pravdivé.

Může to pro někoho asi znít překvapivě, ale Meloniová se v jádru za oněch pár měsíců u moci zase tolik nezměnila. To, že Římem nepochodují hnědé košile a vlaky nejezdí přesně na čas, neznamená, že z političky s krajně-pravicovým programem se nově mávnutím kouzelného proutku stala zodpovědná demokratka s právním státem v srdci.

Zbraně masového odlákávání pozornosti

Vskutku je třeba říct, že hodnotit autenticitu programu Bratrů Itálie lze po prvních pár měsících od vítězství Meloniové v loňských volbách jen obtížně. To platí dvojnásob u tak ambiciózního a kontroverzního programu, se kterým aktuální italská vláda kandidovala. Na nejproblematičtější body jsem ostatně upozornil už u příležitosti jejího nástupu do premiérské funkce.

Jasnou řečí však hovoří zákony, které dosavadní vláda uvedla v praxi. Ač nejsou nikterak převratné, svojí kontroverzností vyvolávají rozpálené diskuze, a zároveň vyvolávají u podstatné části italských voličů dojem, že vláda koná.

Mám na mysli především drobné kulturní války, jako byl zákaz rave party, první světový zákaz umělé inteligence Chat GPT nebo opatření k zákazu výroby syntetického masa. Korunu bizárním nacionálně konzervativním zákonům prozatím nasadil navrhovaný zákaz používání anglických slov v oficiální komunikaci, který vzhledem k době jeho návrhu vyzněl jako nepovedený aprílový žert.

„Zbraně masového odlákávání pozornosti“, jak o fenoménu podobných kroků ve vládní politice hovoří italský profesor mezinárodních studií Francesco Strazzari, nejsou ale jedinou metodou práce. Vedle toho jsou zde kroky, jimiž se Giorgia Meloniová snaží legitimovat svoji vládu v mezinárodní společnosti.

Důvěru mnoha Evropanů se Meloniová snaží získat podporou Ukrajiny ve snaze vzdorovat Putinově agresi. A nevystupuje ani proti Evropské unii, jak tomu bylo dříve.

Jenomže takové chování — nezlobte se — mají být pro členský stát současné demokratické a svobodné Evropské unie naprostým minimem. V případě Meloniové se ale podařilo uvedené úplné samozřejmosti přetvořit jednoduchým PR v cosi, co bychom snad měli nějak zvláště oceňovat.

Eroze právního státu

Přestože Meloniová ve své kritice Evropské unie zčistajasna po svém zvolení dupla na brzdu, skutečná politika vládnoucích Bratrů Itálie velice nápadně připomíná směřování ultrakonzervativních vlád v Polsku a Maďarsku. Nejkřikladvější příklady „orbanizace“ Itálie můžeme zatím sledovat ve snaze šikanovat a ovládnout nezávislá média.

Italské noviny Domani se staly opakovaně cílem strategických žalob a následné policejní razie poté, co ve své investigativní sekci zveřejnily příběhy o klientelismu a vazbách některých politiků vládních stran na podsvětí. Jak se v rozhovoru pro Deník Referendum lapidárně vyjádřil jeden z žalovaných novinář Emiliano Fittipaldi: „Ve vyspělé demokracii by premiérku nenapadlo poslat novináře k soudu.”

Pod nátlakem nové vlády rezignoval i ředitel italského rozhlasu Radiotelevisione Italia, který odmítl přijmout vládou navrhované změny redakční linie a programu. Další očekávané rezignace a vyklizení důležitých pozic v médiích připravují ultrakonzervativní vládě prostor, který hodlá zaplnit loajálními lidmi.

V praxi se už také začala projevovat první kapitola předvolebního programu Bratrů Itálie „Porod a podpora rodiny“. Vedle zákazu registrací dětí LGBT+ párů se vláda totiž snaží prosadit zákon, který by rozšířil italský dlouhodobý zákaz náhradního mateřství i pro páry cestující za tímto účelem do zahraničí. K italským ženám, které už teď musí pro podstoupení interrupce projít značnými překážkami, se tak nyní přidají i italské ženy a páry, které například kvůli neplodnosti naopak nikdy vlastní dítě mít nebudou.

A konečně nelze zapomenout na stupňování italské protiimigrační politiky. V únoru přijala vláda Meloniové zákon, který zakazuje pátracím a záchranným lodím občanských organizací, aby se pouštěly do více než jedné operace najednou, a nutí je kotvit jen v přístavech označených úřady.

Ty jsou záměrně velice vzdálené od míst, kde občanské organizace podnikají záchranné operace. Cíl je jediný: znesnadnit jim jejich práci — zachraňovat lidské životy.

Špatní spojenci

Zatím skutečně nelze příliš dobře předpovědět, jaký může mít politika „umírněné“ Meloniové dopad na demokracii v Itálii a v Evropě. Sama premiérka moc dobře ví, že si konflikt se zbytkem Evropy nemůže momentálně dovolit. V sázce je příliš mnoho, například fondy národního plánu obnovy po pandemii v hodnotě okolo 200 miliard eur, které Itálie nutně potřebuje.

Jaký šel, takovou potkal. Navzdory odlišným postojům k Ukrajině je mezi Orbánem a Meloniovou více podobností než rozdílů. Oba před demokracií upřednostňují autoritářský způsob vládnutí. Foto Ludovic Marin, AFP

Zásadní porušování kritérií, za kterých jí budou peníze z fondu uvolněny, zatím tedy zřejmě očekávat nemusíme. To samé platí o dosavadním „diplomatickém“ postoji vůči Unii.

Nesmíme ale podléhat dojmu, že italská vláda je jen další regulérní demokraticky smýšlející spojenec, kterého by se Česká republika měla držet. Stále je to ta vláda složená z několika krajně-pravicových stran, jejichž předsedové jsou nechvalně známí podporou Putina a Orbána nebo masivními korupčními kauzami.

Je to vláda, jejíž členové nemají problémy s plíživou, prozatím „zdrženlivou“, snahou rozleptávat právní stát v Itálii. Nic z toho nejsou hodnoty, které bychom měli s italskou vládou sdílet.