Z mezinárodněpolitického vývoje v posledním roce se může zdát, že se Maďarsko ocitá ve stále větší izolaci. Kvůli svému postoji vůči válce na Ukrajině ztrácí poslední evropské spojence včetně Polska a přes „mírovou“ rétoriku je nuceno schvalovat další a další sankce vůči Rusku. I v dnešní době ale Viktor Orbán hledá cesty, jak znovu získat politickou iniciativu a ovlivňovat evropské politické dění stejným způsobem, jako se mu to dařilo během takzvané migrační krize.

Dnešní maďarská strategie se soustředí na tři body — ruskou agresi vůči Ukrajině, volby do Evropského parlamentu v roce 2024 a americké prezidentské volby ve stejném roce. Důležitou roli v maďarském uvažování hraje ale také střední Evropa, která by měla brát všechny kroky Budapešti v potaz v prvé řadě.

Podíváme-li se dva až čtyři roky zpět do minulosti a srovnáme-li tehdejší zahraniční kontakty Maďarska, je zřejmé že Viktor Orbán se nachází v těžké defenzívě. Ještě před nedávnem byla Orbánova strana Fidesz součástí Evropské lidové strany a její frakce v Evropském parlamentu, což jí dávalo široké možnosti ovlivňovat směřování Evropské unie. Vládní strana se navíc těšila z dobrých kontaktů na německou CDU a zejména CSU, které tvořily hlavní část německého kabinetu.

V České republice vládl Andrej Babiš, který s Orbánem prohluboval kontakty. Díky suverenistické a konzervativní rétorice se rozvíjely polsko-maďarské vztahy. Maďarské síly se pokoušely destabilizovat slovenskou politickou scénu. Maďarské politicko-ekonomické zájmy se dařilo prosazovat na Balkáně. A vedle toho se Budapešť stále více přátelila s Moskvou i Čínou. Ve Spojených státech vládl Donald Trump, kterému Orbánovo chování nijak zásadně nevadilo.

Dnes je tento svět pryč a Orbánovi se daří už jen na Balkáně. S touto situací se však nespokojí.

„Zpátky do Evropy“