↗

To, že stejné priority jako Maďarsko či Polsko mají dodnes i čeští konzervativci z ODS, potvrdil v květnu letošního roku Petr Fiala, který řekl, že s Polskem „sdílíme obdobný pohled na to, co by mělo být základem evropské integrace — společný trh a neomezený pohyb lidí, zboží, služeb, kapitálu, a nikoli abstraktní ideologické cíle.“ Foto FB Petr Fiala

Viktor Orbán se před nedávnem dopustil dalšího skandálního výroku, když prohlásil, že odmítá míšení Evropanů s Neevropany a dodal, že nechce, aby se Maďaři takto stali lidmi „smíšené rasy“. Demokratičtí politici všude v Evropě, včetně vrcholných představitelů Evropské unie, tento jeho rasistický výrok důrazně odsoudili.

Učinilo tak naštěstí i mnoho českých politiků. České reakce mnohdy doprovázelo konstatování, že tímto definitivně skončil Visegrád, nebo uspokojení nad tím, že Česká republika již v posledních měsících jako spojenec Orbánova Maďarska nevystupuje. Zpravodaj Českého rozhlasu Viktor Daněk potom v rozhovoru pro Euractiv řekl, že „úlevu nad tím, že se ČR vymanila z toxické V4“ cítí dokonce i ze strany západních států.

Tato úleva je pochopitelná, ať už ji cítí lidé v České republice nebo v jiných státech Evropské unie. Momentální uspokojení z toho, že od vypuknutí války na Ukrajině fakticky nepokračuje „tradiční koordinace“ s Viktorem Orbánem, však musí být pouhým začátkem hlubšího zamyšlení se nad tím, co Visegrád v posledních letech pro český vztah k Evropě znamenal.

Toxický Visegrád?

V předchozích letech jsme si zvykli mluvit o „toxickém“ Visegrádu, což bylo v pořádku, pokud jsme chtěli ilustrovat, jaký základní dojem mají z Visegrádu jinde v Evropě. V domácí debatě však označení „toxický Visegrád“ vedlo často k zjednodušení tématu Visegrádu na střet zájmů Andreje Babiše nebo na rasistické či antisemitské výroky Viktora Orbána.