Viktor Orbán se před nedávnem dopustil dalšího skandálního výroku, když prohlásil, že odmítá míšení Evropanů s Neevropany a dodal, že nechce, aby se Maďaři takto stali lidmi „smíšené rasy“. Demokratičtí politici všude v Evropě, včetně vrcholných představitelů Evropské unie, tento jeho rasistický výrok důrazně odsoudili.

Učinilo tak naštěstí i mnoho českých politiků. České reakce mnohdy doprovázelo konstatování, že tímto definitivně skončil Visegrád, nebo uspokojení nad tím, že Česká republika již v posledních měsících jako spojenec Orbánova Maďarska nevystupuje. Zpravodaj Českého rozhlasu Viktor Daněk potom v rozhovoru pro Euractiv řekl, že „úlevu nad tím, že se ČR vymanila z toxické V4“ cítí dokonce i ze strany západních států.

Tato úleva je pochopitelná, ať už ji cítí lidé v České republice nebo v jiných státech Evropské unie. Momentální uspokojení z toho, že od vypuknutí války na Ukrajině fakticky nepokračuje „tradiční koordinace“ s Viktorem Orbánem, však musí být pouhým začátkem hlubšího zamyšlení se nad tím, co Visegrád v posledních letech pro český vztah k Evropě znamenal.

Toxický Visegrád?

V předchozích letech jsme si zvykli mluvit o „toxickém“ Visegrádu, což bylo v pořádku, pokud jsme chtěli ilustrovat, jaký základní dojem mají z Visegrádu jinde v Evropě. V domácí debatě však označení „toxický Visegrád“ vedlo často k zjednodušení tématu Visegrádu na střet zájmů Andreje Babiše nebo na rasistické či antisemitské výroky Viktora Orbána.

Visegrád však definovalo ještě něco jiného. Definovala jej euroskeptická vize Evropy, tedy myšlenkový směr, který ať už jej nazveme euroskepticismus nebo eurorealismus, odmítá další prohlubování evropské integrace a preferuje Evropu národních států. Dnes se o tom většinou taktně mlčí, ale v době Brexitu a migrační krize se nikdo netajil tím, že polští, maďarští i čeští konzervativci tuto Evropu národních států preferují.

Hlavní analytik Hospodářských novin Martin Ehl například v lednu 2016 psal, že to, co „vzývají“ Orbán a Kaczyński je „Evropa silných národních států“ a dodal, že v okolí Jarosława Kaczyńského je „dostatek lidí, kteří zastávají eurorealistické postoje.“ Polští a maďarští konzervativci podle Ehla potřebují především „příliv evropských prostředků do národních rozpočtů a fungující vnitřní trh.“

To, že stejné priority mají dodnes i čeští konzervativci z ODS, potvrdil ostatně v květnu letošního roku Petr Fiala, který pro Echo24 napsal, že s Polskem „sdílíme obdobný pohled na to, co by mělo být základem evropské integrace — společný trh a neomezený pohyb lidí, zboží, služeb, kapitálu, a nikoli abstraktní ideologické cíle.“

Euroskeptický pohled na EU přitom není jen nevinným intelektuálním postojem. Je to názor na žádoucí způsob spolupráce v Evropě, který vede ke konkrétním činům v důležitých chvílích. Petr Fiala tak například v září 2018 v Poslanecké sněmovně prohlásil, že zahájení řízení za účelem zjištění, zda v Maďarsku nedochází k porušování hodnot EU, není v zájmu České republiky a dodal, že „všechny pokusy různým způsobem zasahovat do dění jednotlivých demokratických států v rámci Evropské unie jen prohlubují krizi EU.“

Podobně visegrádský odpor ke kvótám pramenil také z euroskeptické preference řešení problémů na úrovni národních států, nikoli na úrovni unijní. Visegrádská idea flexibilní solidarity totiž dává jakžtakž smysl, pokud evropskou spolupráci chápeme jen jako spolupráci národních států, které spolupracují jen tehdy, je-li to pro ně momentálně výhodné. Solidarita jako základní hodnota EU však — jak o tom aktuálně píše Jean Pisani-Ferry pro Project Syndicate — předpokládá ze strany jednotlivých členů unie ochotu akceptovat určitou míru momentální nevýhodnosti v zájmu dlouhodobějšího prospěchu celku.

O tom, že euroskeptická idea i dnes ovlivňuje konkrétní postoje svědčí poslední text politologa Petra Kanioka nazvaný „Není solidarita jako solidarita“, ve kterém se autor snaží čtenáře Pravého břehu přesvědčit, že nelze srovnávat požadavek na solidaritu v migrační krizi s požadavkem na solidaritu v současné krizi energetické. Pro euroskeptika příznačně se v rámci textu o migrační krizi a solidaritě zároveň vymezuje proti politické integraci, když píše, že „oproti vrtkavé, problematické a těžko vyčíslitelné politické integraci dává plynová solidarita smysl.“

Toxicita Visegrádu, kterou mnozí tak často zmiňují, nepramenila jen z různých kontroverzních výroků visegrádských politiků. Pramenila především z toho, že představitelé Visegrádu se v rámci své skepse vůči evropské integraci často vzájemně podpořili v odmítání společných hodnot Evropské unie. Ať už šlo o právní stát v Polsku a Maďarsku, kde jsme viděli, že i Petr Fiala byl proti řešení na unijní úrovni, nebo o období migrační krize, kdy státy Visegrádu odmítly projevit reálnou solidaritu.

Euroskeptické hodnoty

Učiníme-li tedy z euroskepticismu definiční znak Visegrádu posledních let, můžeme konstatovat, že jsme se z Visegrádu nevymanili, ale spíše jsme se „jen“ distancovali od Viktora Orbána a jeho proruských činů a rasistické rétoriky. Je sice škoda, že jsme k tomu potřebovali až invazi Putina na Ukrajinu, ale hlavní je, že k odmítnutí Orbána nakonec došlo. Je ovšem třeba v reflexi dále pokračovat a přemýšlet i o vztahu k Polsku Jarosława Kaczyńského.

Polský premiér Morawicki sice v reakci na proruské postoje Orbána prohlásil, že cesty Polska a Maďarska se rozešly. To ale neznamená, že by se změnil eurorealistický postoj polských konzervativců k evropské integraci. Velká polská podpora Ukrajiny a přijetí obrovského množství uprchlíků si samozřejmě zaslouží uznání. Vidíme ale, že tamní vládě vyhovuje řešit konkrétní problémy jako je otázka uprchlíků nebo spolupráce v oblasti obrany takříkajíc na mezivládní úrovni a současná situace ji nijak neinspiruje k posílení evropské integrace.

Spolupráce na mezivládní úrovni se však vždy může zhroutit jako se zhroutila spolupráce s Maďarskem kvůli Orbánovi. Bylo by tak chybou převzít polský přístup a takto eurorealisticky si z evropské spolupráce vybírat jenom to, co se nám momentálně hodí coby obrana před Putinovým Ruskem. Tím hlavním, co činí Evropu silnější, a to nejen proti Rusku, ale i proti Číně, je společný evropský postup dosahovaný skrze nadnárodní metodu spolupráce a udržovaný za pomoci unijních institucí. A právě toto know-how je třeba dále rozvíjet a posilovat.

Distancovat se dnes od Orbána je samozřejmost, na kterou musí navázat diskuse o tom, jak má Evropské unie v budoucnu vypadat. Dále již nevystačíme s tím, že nechceme z EU vystoupit. Nikdo dnes nechce z Evropské unie vystupovat. Marine Le Pen už dávno nepropaguje Frexit a předsedkyně aktuálně nejoblíbenější italské strany Fratelli d´Italia, Giorgia Meloniová, podle Financial Times zmírnila rétoriku proti EU v souvislosti s masivní pomocí, kterou Itálie z Evropy získala za účelem postpandemické obnovy.

Dříve bylo útěchou mnohých, že národovci se nakonec nikdy na ničem nedomluví, protože jejich momentální národní zájmy se různí. Salvini chtěl uprchlíky relokovat, ale Orbán byl proti přijímání uprchlíků z Itálie. Příklad Meloniové ale ukazuje, že jedno mají tito národovci společné. Preferují Evropu národních států a brání se prohlubování evropské integrace.

Frakce ECR, jejímiž členy jsou jak česká ODS, tak i polský PiS a italští Fratelli d´Italia, je zatím v defenzivě. Naposledy se nepřipojila k odsouzení Orbánova projevu ze strany ostatních hlavních bloků v Evropském parlamentu. Avšak možnost, že národovci postupně najdou vůli prosazovat svou euroskeptickou vizi společně, paradoxně tedy jaksi panevropsky, je třeba brát vážně.

Otázka tak dnes nestojí, zda Visegrád ano, či ne. Otázka zní, jakou podobu Evropské unie považujeme za žádoucí. Sdílejí čeští politici představu Kaczyńského a Meloniové nebo souzní více s těmi evropskými politiky, kteří se k další integraci staví pozitivně a aktivně ji prosazují? Pokud se v ČR prosadí zastánci další integrace, téma Visegrádu postupně odpadne, protože logika integrující se Evropy povede k tomu, že i česká politika se bude více soustředit na unijní úroveň a nadnárodní metodu spolupráce. Z Visegrádu se pak opravdu nakonec stane jen nástroj regionální spolupráce.

Prosadí-li se však euroskeptici, bude Visegrád i nadále fungovat hlavně jako ukázka oné organické spolupráce národních států, kterou euroskeptici vždy nabízeli jako alternativu k evropské integraci. Orbán mohl dosud využívat Visegrád jako svůj bezpečný přístav jen proto, že šlo o euroskeptický přístav. Po odmítnutí Orbána tak musí následovat také odmítnutí euroskeptické vize Evropy.